ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Mys v Antibes.

Jednoho dne sedě na lavičce přede dveřmi, na úpalu, u záhonu rozkvetlých sasanek, četl jsem knihu nedávno vyšlou, poctivou knihu a spolu dílo neobyčejné a půvabné, Bednáře od Jiřího Duvala. Veliká bílá kočka patřící zahradníkovi skočila mi na klín a tímto nárazem zavřela knihu, kterou položil jsem vedle sebe, chtěje polaskati zvíře.

Bylo teplo; vůně nových květů, vůně dosud bázlivá, chvílemi ustávající, lehounká vanula vzduchem, v němž také někdy zavanuly chladné záchvěvy z oněch velkých bělostných vrcholků, které postřehl jsem v dáli.

Ale slunce pálilo, bodalo, takové slunce, jaké prorývá zemi a dává jí život, roztíná zrna, aby oživilo usnulé sémě, a pupeny, aby mladé lístky se rozvily. Kočka válela se mi po klíně, ležíc na zádech s tlapkami ve vzduchu, otvírala a zavírala spáry, ukazovala pod pysky hrotité špičáky a v štěrbině víček téměř zavřených zelené oči. Hladil jsem a ohmatával měkké a nervosní zvíře, ohebné jako hedvábná látka, sladké, teplé, rozkošné a nebezpečné. Předla uchvácena i hotova kousnouti, neboť stejně ráda škrabe i dává se hýčkati. Protahovala šíj, vlnila se, a kdykoli přestával jsem ji hladiti, tyčila se a strkala hlavu pod moji zdviženou páž.

Znavoval jsem ji a i ona znavovala mne, neboť miluji i proklínám tato půvabná a věrolomná zvířata. Cítím rozkoš, když se jich dotýkám, když klouzají mi pod rukou jejich ulízané, chrustící chloupky a pociťuji jejich teplo v těchto chloupcích, v tomto jemném, vzácném kožichu. Nic není sladšího, nic v kůži nebudí delikátnějšího, rafinovanějšího, vybranějšího pocitu než teplá a chvějná kočičí srst. Ale tato živoucí srst vnuká mým prstům divnou a sveřepou touhu zaškrtiti laskané zvíře. Tuším v ní choutku kousati mne a drásati, cítím a vnímám tuto chuť jako fluidum, které se mi sdílí, vnímám ji hroty prstů z této teplé srsti, a ona stoupá, stoupá mi nervy, údy až k srdci, naplňuje mne, běží mi po kůži, svírá mi zuby. A stále a stále na koncích všech desíti prstů cítím živé, lehké svědění, které mne proniká a zaplavuje.

A jestli zvíře počne, kousne-li mne, škrábne-li, chopím je za krk, zatočím a mrštím jím daleko jako kamenem z praku, tak rychle a brutálně, že nikdy ani nemá pokdy na pomstu.

Pamatuji se, že již jako dítě měl jsem rád kočky s náhlým chtíčem škrtiti je ručkama; a jednoho dne na konci zahrady u vchodu do lesa zpozoroval jsem náhle cosi šedého, co se válelo ve vysoké trávě. Šel jsem tam; byla to kočka chytivší se do oka, zardousená, chroptící, umírající. Kroutila se, rvala zemi prackami, vzpínala se, bezvládně opět padala, pak počínala zase a její chraptivý, chvatný dech vydával zvuk jako pumpa, hrůzný zvuk, který dosud slyším.

Bylo možno uchopiti rýč a přeraziti oko, bylo možno jíti pro sluhu nebo zpraviti otce. — Nikoliv, ani jsem se nepohnul a s tlukoucím srdcem díval jsem se, jak umírá, zakoušeje rozchvívající a krutou radost; vždyť byla to kočka! Kdyby to byl pes, byl bych raději zuby přehryzl měděný drát, než bych byl strpěl, aby se o vteřinu déle trápil.

A když byla mrtva, nadobro mrtva, ale ještě teplá, šel jsem ji omakat a zatahat za ocas.

II

Jsou přece jen rozkošné, především rozkošné, protože při laskání, když trou se o naše tělo a předou a válejí se po nás pozorujíce nás žlutýma očima — ač nikdy nezdá se, že nás vidí, — cítíme dobře nebezpečnost jejich něhy, proradné sobectví jejich rozkoše.

I ženy budí v nás tento pocit, půvabné, sladké ženy s jasnýma a šalebnýma očima, které si nás zvolily, aby třely se láskou. Když s pootevřenými rty rozpnou náruč, když svíráme je s překypujícím srdcem, když chutnáme smyslnou a divou radost jejich delikátního laskání, dobře cítíme, že kočku držíme, kočku s drápy a špičáky, kočku věrolomnou a potměšilou, nepřátelskou milenku, která kousne, až nabaží se polibků.

Všichni básníci milovali kočky. Baudelaire je božsky opěval. Známa jest jeho podivuhodná znělka:

III

Kdysi měl jsem podivný dojem, že bydlím v zakletém zámku Bílé kočky, v kouzelném paláci, kde vládlo jedno z oněch zvířat vlnivých, tajemných, znepokojivých, snad jediných mezi všemi bytostmi, jichž chůze nikdy neslyšíme.

Bylo to předešlého léta, opět na onom pobřeží středozemním.

V Nizze bylo strašlivé vedro, i vyptával jsem se, zda obyvatelé tamější mají někde výše v horách údolí, kam se uchylují na zotavenou.

Naznačili mi údolí thorencské. Odhodlal jsem se podívati se tam.

Bylo nejdříve nutno doraziti do Grasse, města vůní, o němž někdy promluvím, až budu vyprávěti, jak se vyrábějí květinné výtažky a tresti, jichž litr stojí až dva tisíce franků. Tu strávil jsem večer a noc ve staré radnici, nevalném hostinci, kde jest jakost jídel stejně pochybná jako čistota pokojů. Pak z rána vydal jsem se dále.

Cesta zatáčela se doprostřed horstva, táhla se podél hlubokých roklí a byla ovládána neplodnými, hrotitými, divokými útesy. Přemítal jsem u sebe, jaký to podivný letní byt mi odporučili; a byl jsem skoro na vahách, nemám-li se vrátiti a ještě večer doraziti do Nizzy, když tu postřehl jsem náhle před sebou na hoře, která jaksi přehrazovala celé údolíčko, ohromnou a obdivuhodnou trosku, jejíž shroucené věže a zdi rýsovaly se na nebi, celá to podivínská architektura mrtvé tvrze. Byla to dávná kommenda Templářův, kteří kdysi ovládali kraj thorencský.

Obešel jsem onu horu a nenadále objevil jsem dlouhé zelené údolí, svěží a dřímající. Dole louky, běhutá voda, vrby; a po svazích jedle až k nebi.

Naproti kommendě, na druhé straně údolí, ale níže, zvedá se obydlený zámek, zámek Čtyř Věží, zbudovaný kolem r. 1530. Leč nelze na něm ještě pozorovati ani stopy renaissance.

Jest to těžkopádná, silná, čtverhranná stavba mohutného rázu, na bocích opevněná čtyřmi hradními věžemi, jak zjevno z jejího jména.

Měl jsem doporučení na majitele tohoto sídla, pročež nesměl jsem ubytovati se v hotelu.

Celé údolí, vskutku rozkošné, jest z nejpůvabnějších letních pobytů, o jakých lze sníti. Procházel jsem se jím až do večera, pak po obědě vkročil jsem do bytu, který mi byl vykázán.

Nejprve prošel jsem jakýmsi salonem, jehož zdi byly pokryty starou koží kordovanskou, pak jinou místností, kde při světle svíčky letmo jsem postřehl na zdech staré podobizny dam, takové obrazy, o nichž pravil Theofil Gautier:

potom vstoupil jsem do místnosti, kde bylo mé lůžko.

Osaměv prohlédl jsem si je. Bylo ověšeno starodávnými malovanými plátny, kde bylo viděti růžové hradní věže v pozadí modrých krajin a velké báječné ptáky pod listím z drahokamů.

Můj toilettní pokojík byl v jedné vížce. Okna široká v pokoji, úzká tam, kde ústila na světlo, procházela celou tloušťkou zdi a byla vlastně jen střílnami, takovými otvory, z nichž byli zabíjeni lidé. Zavřel jsem dveře, ulehl a usnul.

A měl jsem sen; sníme vždy poněkud o tom, co se událo za dne. Cestoval jsem; vstoupil jsem do hostince, kde uzřel jsem seděti za stolem u ohně sluhu v plné livreji a zedníka, podivnou společnost, čemuž jsem se však nedivil. Lidé ti mluvili o Viktoru Hugovi, jenž právě zemřel, a účastnil jsem se hovoru. Konečně šel jsem spát do pokoje, jehož dveře se nezavíraly, a najednou zahlédl jsem sluhu a zedníka, jak ozbrojeni cihlami blíží se potichu k mému lůžku.

Prudce jsem se probudil a bylo mi zapotřebí několika okamžiků, než jsem se vzpamatoval. Pak připomínal jsem si příhody včerejšího dne, příchod do Thorenc, rozmilé přijetí u kastelána. Právě zavíral jsem víčka, když spatřil jsem, ano spatřil, ve stínu, v noci, uprostřed svého pokoje, téměř ve výši mužské hlavy dvě ohnivé oči zírající na mne.

Uchopil jsem zápalku, a zatím co jsem jí třel, zaslechl jsem ruch, lehký ruch, ruch měkký jako pád vlhkého stočeného prádla, a když vznítilo se světlo, neviděl jsem již nic než velký stůl uprostřed komnaty.

Vstal jsem, prohledal obě místnosti, pod postelí, skříněmi, nic.

Myslil jsem tedy, že to jen pokračoval můj sen chvíli po probuzení a usnul jsem opět, ne bez obtíží.

A měl jsem nový sen. Tentokrát zase jsem cestoval, ale na Východě, v krajinách, které mám rád. A přišel jsem k Turkovi, jenž bydlil v širé poušti. Byl to nádherný Turek, ne Arab, Turek zavalitý, roztomilý, líbezný, po turecku oděný, s turbanem a s celým skladem hedvábného zboží na zádech, opravdový Turek z Théâtre Francais, jenž se mi ukláněl a nabízel mi zavařeniny na rozkošném divanu.

Pak malý černoch mne vedl do mého pokoje — tedy všechny mé sny končily tak — pokoje blankytného, provoněného, kde na zemi byly kůže zvířecí a u ohně — představa ohně mne pronásledovala až na poušť — na nízké stoličce očekávala mne žena sotva oděná.

Byla nejčistšího východního typu, měla hvězdy na tvářích, čele a bradě, nesmírné oči, obdivuhodné tělo poněkud snědé, ale snědost ta byla teplá a opojná.

Dívala se na mne a pomyslil jsem si: „Tak chápu pohostinství. Věru, u nás v tupých zemích severních, v zemích nejapného upejpání, protivné cudnosti a blbé morálky neuvítali by cizince takto.“

Přiblížil jsem se a promluvil na ni, ale odpovídala mi jen posunky, neumějíc ani slova z mé řeči, kterou znal tak dobře můj Turek, její pán.

Byla tím šťastnější, čím mlčenlivější byla, a já vzal jsem ji za ruku a vedl k svému loži, kde uložil jsem se jí po boku… Avšak právě v takovém okamžiku se vždy probudíme! Tedy probudil jsem se a ani nebyl jsem příliš udiven cítě pod svou rukou cosi teplého a sladkého, co zamilovaně jsem hladil.

Když pak mysl se mi jasnila, poznal jsem, že to jest kočka, veliká kočka schoulená u mé tváře a důvěřivě spící. Ponechal jsem ji a učinil jako ona, usnul jsem totiž opětně.

Když nastal den, byla pryč; a opravdu jsem věřil, že to byl sen; neboť nechápal jsem, jak by byla vlezla ke mně a vyšla, ač dveře byly zavřeny na klíč.

Když vyprávěl jsem své dobrodružství (ne celé) svému rozmilému hostiteli, dal se do smíchu a řekl mi: „Přišla kočičí děrou,“ a nadzvednuv kterousi záclonu ukázal mi ve zdi malý, černý, okrouhlý otvor.

A zvěděl jsem, že téměř všechna stará obydlí v onom kraji mají takové dlouhé, úzké chodbičky ve zdech, kteréž vedou ze sklepa do sýpky, z jizby služčiny do jizby pánovy, a jimiž kočka stává se královnou bytu a domácí paní.

Krouží, jak se jí zráčí, navštěvuje své panství po libosti, smí lehati do všech lůžek, vše viděti a vše slyšeti, znáti všechna tajemství, všechny zvyky nebo všechny neřesti domu. Všude jest doma, všude může vlézti, živočich kráčející bez hluku, mlčelivá tulačka, noční prochazečka dutými zdmi.

A vzpomínal jsem jiných veršů Baudelaireových: