ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V onom procesu bylo opravdu tajemství, jehož nedovedli pochopiti ani porotci ani předseda, ani státní navládní.

Děvče Prudentová — Rosalie —, služka u manželů Varambotových v Mantes, otěhotněla, aniž její páni o tom věděli, slehla ve své podkrovní jizbě v noci, pak zabila dítě a zahrabala v zahradě.

To byl obyčejný příběh jako všechny vraždy dětí spáchané služkami. Ale jistá skutečnost byla dosud nevysvětlitelna. Prohlídka, jež provedena byla v jizbě Prudentové, vedla k nálezu úplné dětské výbavy, kterou Rosalie sama zhotovila, trávíc noci po tři měsíce stříháním a šitím. Kupec, u něhož kupovala svíčky k této dlouhé práci, platíc si je ze své mzdy, dostavil se k svědectví. A co více, bylo také prokázáno, že místní porodní bába zpravena byla od ní o jejím stavu a udělila jí všechna ponaučení a všechny rady hodící se pro případ, že událost nastala by ve chvíli, kdy pomoc byla by nemožna. Mimo to vyhledala děvčeti Prudentové místo v Poissy, neboť tato tušila své propuštění, ježto manželé Varambotovi ve věcech mravnosti nerozuměli žertům.

Tito malí venkovští soukromníci, muž i žena, byli tu, aby účastnili se hlavního přelíčení, a byli rozhořčeni na takovou couru, která pošpinila jejich dům. Byli by ji nejraději viděli hned pod guillotinou bez odsouzení a zasypávali ji nenávistnými výpověďmi, až v jejich ústech stávaly se z nich obžaloby.

Obviněná, krásná vzrostlá dívka z Dolní Normandie, na svůj stav dosti inteligentní, plakala bez ustání a neodpovídala.

Tím všichni byli přivedeni k názoru, že spáchala barbarský čin v okamžitém zoufalství a pomatenosti mysli, neboť vše poukazovalo k tomu, že zamýšlela synáčka si ponechati a vychovati.

Předseda ještě jedenkráte se pokusil přiměti ji k řeči a dosíci jejího vyznání, domluvil jí velmi laskavě a na konec jí dal na jevo, že všichni tito mužové, kteří shromáždili se k soudu nad ní, nechtějí její smrti a dokonce mohou s ní míti slitování.

Tu se rozhodla.

Tázal se: „Vidíte, řekněte nám nejprve, kdo jest otcem dítěte?“

O tom dosud tvrdošíjně mlčela.

Odpověděla pojednou, upírajíc zrak na své pány, kteří ji právě zuřivě pomluvili:

„Pan Josef, synovec pana Varambota.“

Oba manželé vyskočili a vzkřikli zároveň: „Lež! Lže. Toť hanebnost.“

Předseda nakázal jim mlčeti a řekl:

„Pokračujte, prosím vás, a řekněte nám, jak se vše sběhlo.“

Tu propukla náhle záplavou slov, ulevujíc svému uzavřenému srdci, ubohému, osamělému a zdrcenému srdci, vylévajíc nyní svůj žal, všechen svůj žal před přísnými muži, které do té chvíle považovala za nepřátele a neoblomné soudce.

„Ano, pan Josef Varambot, když loňského roku přišel na dovolenou.“

„Čím jest pan Josef Varambot?“

„Jest poddůstojníkem u dělostřelců. Tehdy zůstal v domě dva měsíce. Dva měsíce v létě. Já jsem si nic nepomyslila, když začal se na mě dívat a pak povídat mi lichoty a pak mazlit se se mnou celý boží den. Já jsem se dala chytit, pane. Stále mi říkal, že jsem krásné děvče, že jsem veselá… že jsem podle jeho vkusu… Dozajista se mi líbil… Nu což? Když někdo je sám, poslouchá takové věci,… docela sám… jako já. Jsem samotinká na světě, pane… nemám s kým promluvit… nemám komu vykládat o svých mrzutostech. Nemám otce, matky, ani bratra, ani sestry, nikoho! Tak mně bylo, jako by přišel bratr, když začal se mnou hovořit. A pak jednou večer prosil mě, abychom sešli k řece, abychom si povídali a nedělali v domě hluk. Já jsem šla… A co? nevím, co potom… Držel mne v pasu… Opravdu jsem nechtěla… ne… ne… Nemohla jsem… měla jsem chuť plakat, jak bylo mírné povětří… svítil měsíc… Nemohla jsem… Ne… zapřisáhám se… nemohla jsem… dělal, co chtěl… To trvalo ještě tři týdny, co byl tu… Byla bych šla za ním na konec světa… odjel… Já jsem ani nevěděla, že jsem s útěžkem!… věděla jsem to až za měsíc…“

Dala se do pláče tak silného, že bylo nutno dopřáti jí času, by se zotavila.

Potom předseda děl tónem kněze ve zpovědnici: „Vida, pokračujte.“

Vyprávěla dále:

„Když jsem uviděla, že jsem s útěžkem, oznámila jsem to paní Boudinové, porodní bábě, která jest tu, aby to pověděla; a vyptala jsem se jí, co dělat, pro případ, že by to přišlo bez ní. A pak jsem šila prádélko noc co noc, každý večer až do hodiny ráno; a pak jsem si našla jiné místo, neboť jsem dobře věděla, že budu puštěna; ale chtěla jsem zůstat v místě až do konce, abych uspořila několik sous, protože jsem skoro nic neměla a potřebovala jsem pro robátko…“

„Tedy jste nechtěla zabiti je?“

„Ó, do opravdy ne, pane.“

„Proč jste je tedy zabila?“

„Takhle to bylo. Přišlo to dříve než jsem myslila. Chytilo mě to v kuchyni, když jsem domývala nádobí.

Pán a paní Varambotovi už spali; tedy jdu nahoru dost ztěžka a vleku se podle zábradlí; a lehnu si na zem na dlážky, abych nepokazila postel. To trvalo snad hodinu, snad dvě, nebo snad tři; nevím ani, tak mně bylo špatně; a pak jsem tlačila ho vší silou a cítila jsem, jak vyšlo, a sebrala jsem ho se země.

Ó ba, byla jsem do opravdy spokojena! Udělala jsem všecko, co mi řekla paní Boudinová, všecko! A pak jsem ho položila na postel! A potom najednou vrátí se mi bolest, ale bolest k umření. — Kdybyste vy tohle znali, nejednali byste tak, věřte! — Upadla jsem na kolena, pak na znak na zem; a zase mě to drží, snad ještě hodinu, snad dvě, docela samotinkou… a pak vyjde ještě jedno… druhé maličké,… dvě,… ano,… dvě… jako tam to! Vzala jsem je jako první a pak jsem je položila na postel vedle sebe — obě dvě. Řekněte, je to možná? Dvě děti! A já vydělám dvacet franků měsíčně! Řekněte… je to možná? Jedno ano, to ještě, když bych se uskrovnila… ale dvě ne! Hlava se mi zatočila. Což pak já vím? — Mohla jsem si vybrat, řekněte?

Co pak já vím! Viděla jsem, že jest se mnou konec! Dala jsem na ně polštář, ani jsem nevěděla… Dvě jsem si nemohla nechat… A ještě jsem si lehla navrch. A potom jsem tak zůstala a válela se a plakala, až jsem viděla oknem, že přichází ráno; byli mrtvi pod polštářem na dobro. Tedy jsem je vzala pod paždí, sešla jsem po schodech, šla jsem do zelnice, vzala jsem zahradnický rýč a zakopala jsem je do země, co jsem nejhlouběji mohla, jedno zde, pak druhé tam, ne pohromadě, aby si nevypravovali o své matce, jestli takové mrtvolky mluví. Kdo pak ví?

A pak v posteli mi bylo tak špatně, že jsem nemohla vstát. Zavolali lékaře a ten všemu porozuměl. To jest pravda, pane soudce. Dělejte, co se vám líbí, jsem připravena.“

Polovina porotců ráz na ráz čistila si nos, aby nedali se do pláče. Ženy v posluchačstvu vzlykaly.

Předseda se otázal:

„Na kterém místě jste zahrabala druhé?“

Ptala se:

„Které máte?“

„Ale… ono… ono, které bylo v artičokách.“

„Ach tak! Druhé je v jahodách, na kraji studně.“

A počala vzlykati tak silně a kvílela tak, až srdce to rozrývalo.

Děvče Rosalie Prudentová bylo osvobozeno.