ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na třetí den přibyli Josef a Jiří k Skočdopolům jako staří přátelé. Shledal jsem, že se oba bratři více sobě podobají než jindy. Josefovy šaty byly o poznání lepší a Jiří byl oděn nedbaleji. Pociťoval jsem z toho úlevu. Mluvilo se také trochu jinak než při poslední schůzce. Panečku, Skočdopolovy ženské nás již tak nechválily a Skaličku také ne.

„Myslím,“ řekl Josef, když se již rozmlouvalo dobrou hodinu, „že bych snad měl zavolati zedníky, aby opravili trošičku dům. Všiml jsem si, že velmi sešel.“

„Obytný dům?“ pravila paní Skočdopolová a její tvář zrůžověla zájmem, „co vás nemá, to právě je to poslední, nač máme mysliti. Obnošený klobouk na cestě nezmokne, avšak teď je čas polních prací a sadařských prací. Vždyť nemáte koňské potahy, ani dobytek, ani brav. Avšak jakmile jste na věc pomyslil, již je napravena.“

Potom nás vedla do stájí a do chlévů a procházejíc podél řad kravských zadků, označovala jalovice a ony z dojnic, jež byla hotova půjčiti do Skaličky. Smluvili jsme ještě dva páry volů a jak to bývá při selských smlouvách, zvážili jsme svůj dobyteček. Nepočínali jsme si snad ledabyle, byli jsme přesní a ještě jsme si kapánek přidali na váze. „To je pro povzbuzení,“ řekl Skočdopole a chechtal se, našed tuto výmluvu. „Víte, proč čert zbil bábu? že se neuměla vymluviti!“

Dobytek byl tímto stěhováním celý poplašen, jedna jalůvka se vytrhla ze skotákovy ruky a proháněla se po dvoře jako divá. To není snadné polapiti takovou potvůrku a přivésti ji k rozumu! Bylo s velikou nevýhodou, že jsem to zkoušel. Ale již tu byl Vavřinec a popadl ji opravdu po řeznicku.

„To je po prvé,“ pravila paní Skočdopolová, „co vy mužští jste k něčemu dobří. Jděte, čpíte všichni kanceláří, a div že neběháte s pery za uchem.“

„A to bych se na to podíval,“ odpověděl Vavřinec již zcela vážně, „to bych se podíval, umím-li se ohánět v hospodářství čili nic. Přál bych si, abyste mi svěřili ten statek na jediný rok.“

„Zkusme to! zkusme to,“ opakovala paní, zatajujíc svoji radost, „zkusme to, či raději toho nechme. Kdežpak, dnes již nebývá doma ani skřítek. Doma žádnému slano ani mastno není, jinde voní mu koření. Jen si jdi, jen si jdi po všech čertech, beztoho bys jen zkazil to, co již je.“

„Myslím si,“ řekl Josef Půlpytel, „že by se Skalička hodila k tomu, abyste ukázal, co všechno dovedete. Pojďte se mnou!“

Smáli jsme se, považujíce toto vybídnutí za žert, ale Lucie o něm mluvila znovu a znovu. „Proč bychom nešli? Proč by ne?“

Rozmlouvali jsme již ve světnici, která přiléhá ke kuchyni. Služtičky drkaly nádobím a jedna z nich si prozpěvovala. Pootevřel jsem dveře, abych se na ni podíval, ale, hrome, ta byla škaredá! skláněla se nad tloukem a seškrabovala s něho jakousi kaši. Ano, byla praškaredá, avšak za ní stál jakýsi chlapík, který měl o věci zřejmě jiné mínění. Pokukoval po děvčeti jako kocour, obnažuje v úsměvu děravý zub. Ale již mne shlédl, děvče přestalo zpívat jako když utne a vozka zachřestil klíči, které přišel vrátit. Aby se neřeklo, zavolal jsem na Skočdopolova ohaře, jenž spal u kamen. Tu se ozvala nová písnička.

Ta holka nebyla tak zlá!

Vrátil jsem se k svým přátelům, usmívaje se pod vousy. Trochu se ještě mluvilo, ale já jsem poslouchal prozpěvování. Za chvíli si v kuchyni vzpomněli s drhnutím, rozeznával jsem jasně zvuky rýžáku. Paní Lucie, snad abych lépe slyšel, co se zpívá, připojila svůj hlas k hlasu děvčete a Vavřinec jako na povel se k ní obrátil. Propukl jsem v smích a smál jsem se zplna hrdla, až mi tekly z očí slzy.

Pane bože, řekl jsem si, dnes by mohly ty holky otěhotněti. Ty dvě ženušky si byly tak podobny, že mne nenapadly Luciiny výhody. Avšak kdo je chudý, bývá vždycky bit.

Když jsem opět začal poslouchati, co se vypravuje, táhlo na pátou hodinu. Jiří a Skočdopole mluvili o honbě. Co si počíti v čase hájení, když nesmíte pohlédnouti ani na krkavce.

„Čas platí, čas tratí. Co dělat,“ řekl můj přítel, „nevydržím na jednom místě. Jestliže jsme opravdu skončili svůj spor, budeme přinuceni počíti nový.“

„Není z vás strach,“ odpověděl Jiří, „neboť již šetříte více dnů než klobás.“

Tlachali ještě chviličku a paní Skočdopolová je poslouchala aspoň na půl ucha, hotova zasáhnouti, kdyby se rozmluva stávala povážlivou. Ale nebylo toho třeba. Vstal jsem chystaje se k odchodu a tu právě vešla paní Zámišová. Její dcery již odjely a sama byla rovněž připravena na cestu. Rozloučili jsme se, avšak paní, jak tomu bývá u stárnoucích ženských, si sedla na růžek židle rozmlouvajíc, jako by bylo času na zbyt.

„Můj bratr,“ pravila, „můj bratr Vyplampán mne zdržuje, abych zůstala. Musím vám říci, že jsem se opravdu na něho zlobila, ale konec konců, je tak sám.“ Nyní paní spustila o jeho opuštěnosti, o jeho přednostech a srdci, hotova přimhouřiti oko nad jeho spády. „Víte,“ dodala, zatím co my jsme se smáli, „bylo by moudřejší, kdyby se oženil. Ano, měl by se poohlédnouti po paní v přiměřených letech, ale co s ním, jestli že se již rozhodl. Bude to přece lepší, než aby působil veřejné pohoršení. Kdyby byl bohat, kdyby to děvče bylo nějaká lehkomyslnice, ale vždyť ten outrata nic nemá a slečince popletl sám hlavu.“

„To si myslím,“ děl Skočdopole, „je bez groše, ať tedy zůstane ctnostný. Ať se ožení. Milost víže a chudoba ještě tíže. Však bychom mu to nedovolili, kdyby něco měl!“

Nicméně paní Zámišová to myslila dobře.

Asi za tři dny jel Vavřinec opravdu do Skaličky. Vrátil se pozdě večer ošlehán větrem a červený, jako by popíjel o několik direk výše. Na zítřek vzal s sebou Lucii a jindy starého soudce a opět jindy paní Skočdopolovou.

Po měsíci či ještě později jsem se octl na skaličském statku i já. Pane bože, to byla krása! Viděl jsem všude plno chlapů, plno řemeslnického lidu, plno dělníků, kteří kvapili se svým dílem a pobíhali s nástroji. Černí a rudí kováři, jak ohnisko hasne a opět vybuchuje, vystruhovali pilníky a jejich krásná práce kráčela v před za rázu kladiva. Pah, ten tam byl starý krám. Ten tam byl žal, o němž jsme mluvívali. Hned vedle horkých chasníků se usadili koláři, to byl tanec! Hoblík a hoblice, pořez a poříz, kozí nožka a podbradka a širočina a dláto a nebozezy a zaklení, jež dopadne jako kdybyste švihli bičem, to vše se otáčelo a svištělo a padalo a znělo, jako kdyby šlo o nástroje rusalčiny. Ale nic takového! Viděl jsem dobře, že mládenci mají na zídce džbáneček a že si přihýbají. Ovšem! Jděte nám s rusalkami, svedeme lepší věci, máme-li co jíst a pít. Tehdy jsme veselí, tehdy nám jde dílo od ruky.

„Vy toho dovedete, vy břicháči,“ řekl mi Skočdopole. To je ovšem pravda, ale proto nemám menší radost z práce a z dělníků. Chtěl bych, až jednou budu vcházeti po zádech do kostela, aby se mnou šli chlapi v zástěrách a nesli svůj prapor.

„Vy dryjáčníku,“ pravil Skočdopole a pleskl mne přes záda, „nepřejte si víc, než co zasluhujete a nechte již vzdechů. Podívejme se raději na zedníky!“

Poslechl jsem. Od zedníků jsme šli k sedlářům, od sedlářů k zahradníkům, od zahradníků k těm, kdo kladli drenážní potrubí, s pole k švýcarům, ze stáje do koníren a nakonec do kuchyně. Konec chválí dílo a dává znáti, jaká věc jest.

„Na mou duši,“ povídám, „vy, lidičky, nevíte, co máte za štěstí, že jste se sešli se svým protivným steskem a že jste si mohli vyřídit svou při.“

„Eh, ký čert mě má k tomu, abych mluvil jinak, než se sluší, vždyť jste si nic nevyřídil! Vždyť z vás nikdo neřekl nic nového. Ba ne, v tom to nevězí. Jsme zabednění a nakonec býváme stejně hloupí jako jsme byli na začátku. Na štěstí však jste si odpustili nad svojí příhodou, aniž se vám podařilo ji poznati. Tím lépe, jste o špetičku skromnější. Snad si již dáte zajít chuť a nebudete vystavovat na odiv soudcovský bystrozrak, špinavý žal a pojízdné hoře. Jděte s tím do pekla, člověk může, chvála pánu bohu, býti živ jak se mu ráčí, avšak jen z toho, co jest, nikoliv z toho, co bylo.“

„Hleďme,“ řekl Skočdopole usedaje k oknu, jež jsem kdysi rozbil, „hleďme toho filipa, máte ještě nějakou radu?“

Odpověděl jsem, že jich mám ještě tisíc a jednu. Ale dal jsem se prosit, abych jim aspoň řekl, že se sluší pozvati Kubeláka. „Požádejte jej o maličkou úsluhu, způsobte, aby se mu opět něco přihodilo.“

Josef Půlpytel, týž, který jindy sotva otevřel ústa, měl dnes řečí nazbyt. „To,“ povídal, „není nic jinak, než že přišla kosa na kámen, pištec na hudebníka a holič na bradýře, neboť totéž mi dnes řekl již Skočdopole.“

Vrátili jsme se domů k večeři a šli jsme k Nezkušenému pískleti; moje místo bylo obsazeno jakýmsi člověkem s dlouhými vlasy. „To je z toho,“ řekl jsem Skočdopolovi, „že mě vlečete hned sem, hned tam. Budu již pomalu hostem u svého zvyku. Kolik večerů jsem ztratil! Kolik dnů jsem neviděl Vyplampána a Zazabouchu.“

Tu jako na usmířenou se na mne obrátil kuchař, nebylo vyhnutí, musil jsem mu odpověděti úsměvem a již tu byl náš student a usadil mne ke stolečku, jenž za nic nestojí. Skočdopole ještě chviličku vzdoroval, ale byl hladov a neměl na vybranou. Jedli jsme mlčky. Uprostřed večeře přišel Zazaboucha a nám se rozvázaly jazyky.

„Proč pak sedíte proti té skleněné stěně,“ řekl náš lékař. „Kdo se dívá večer do zrcadla, dostane žloutenku.“

Konečně jsme se stěsnali všichni u stolečku při zdi, dotýkajíce se navzájem koleny. Bylo nám dobře.

„Víte, proč nepřichází Vyplampán?“ otázal se lékař. „Myslí na ženitbu. Bojím se, že dočista zhloupl. Na štěstí Leonie již zapomněla na několik dnů, kdy ji bavilo, předstírati nevinnost. Setkal jsem se s ní dnes ráno. Byla vyfintěna jako nikdy před tím. Vím, že je to nestálá holka a vím, že má pokdy na Vyplampánovo přátelství (právě tak jako na mě) jen v období oddechu mezi dvojím úspěchem. A ten čas opět nastává. Viděl jsem, že její zastřižené vlasy dorůstají.“

„To je dobře,“ poznamenal Skočdopole, „vymyslíme si o ní nějaký příběh a pěkně za tepla jej vyzvoníme.“

„Pomlouvati? To bych raději držel tři kopy. Vy jste mi pěkný zastánce dobrých mravů, není dost na tom, co se Leonii opravdu přihodí? Má milence! Vím to, protože mi to včera řekla,“ odvětil Zazaboucha. Skočdopole se nezdržel, aby neprojevil radost nad zachráněním našeho přítele, ale lékař mávl jen rukou, poznamenávaje, že nebyl nikdy v nebezpečí.