ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

směřující ke konci

Druhý den asi o desáté jsme šli k Vyplampánovi na návštěvu. Byl pěkně vymydlen a chodil od okna k oknu. Jeho světnice, kdysi plná papírů, podobala se nyní krajině, v níž roztály sněhy. Bylo tu zeleno od naděje.

„Vyplampáne, příteli,“ pravil Skočdopole, odkládaje klobouk, kabát a hůl po starém zvyku na knihovnu. „Jdeme vám říci, že jste vrácen Nezkušenému pískleti, své literatuře a nám, kteří jsme stálejší než nevěsta. Již se neoženíte. Vaše děvče chodí s jiným!“

Vyplampán vzal jednu z knih a jal se odstraňovati popel, který uvízl mezi jejími listy. „Vy kujone,“ odpověděl po chvíli, „chcete mne postrašiti? Přišli jste se mi vysmát. Chcete vidět, jak budu nabírat do pláče. Ale kdež, to jste nadarmo pospíchali. Kdyby bylo pravda to, co říkáte, odpověděl bych vám, že jsem to předvídal. Ale Leonie mne za chviličku navštíví. Můžete se s ní setkati, jestliže se zdržíte, vy poslíčkové.“

„Leonie je pěkná kozička,“ řekl Skočdopole, „a nemám nic proti tomu, aby zůstala ve vaší ohradě, ale jestliže si věc rozmyslí, nepřijdete přece o rozum?“

„Kdo zůstal do padesáti let chud a bez ženy, ať si již později nezoufá,“ odpověděl Vyplampán, ale viděli jsme, že nevěří svému štěstí. Potom jsme se posadili pěkně ke kamnům a rozmlouvali o nemocných doktora Zazabouchy a o pošetilostech, které se mi přihodily. Vyplampán s lhostejnou tváří dovedl obratně využíti několika okamžiků, když jsme byli obráceni, aby shlédl běh ručičky, jež se blížila k jedenácté. Nepospíchali jsme valně s odchodem, ale zároveň se nám nechtělo trápiti starého milence a přiváděti ho do rozpaků ještě větších. Jeho neklid vzrůstal a byl patrnější a patrnější. Když odbyly hodiny, vstali jsme k odchodu.

„S bohem,“ řekl Skočdopole, jemuž sebezapření dodalo jisté ušlechtilosti, „vzpomněl jsem si, že mám vykonati jakési pochůzky.“

Vyplampán nepohnul ani brvou. Již jsme brali za kliku, tu náš starý přítel přirazil dveře a povídá: „Nechtěl byste odložit svoje nákupy na zítřek? Hrome, snad neváháte se mnou ztráviti hodinku či dvě. Což jsem takový hlupák, abych si zasloužil šetrnosti, jež s vás odkapává? To je toho, nepřijde-li slečinka na snídani! Mám naději, že toho zhltnete dvakrát tolik a že budete pít stejně dobře.“

Posadil se, nádherný jako krocen, ke stolu v jídelně. Zůstal jsem po jeho levici a Skočdopole byl vpravo. Pili jsme a jedli a opět jsme pili. Vyplampánův lalok zrůžověl a jeho oči nabyly starého lesku. „A co,“ řekl, přiklepávaje držátkem vidličky na stůl, „ze starého kožichu nebude dobrá podšívka. Co bych si počal s tou Leonií? Chválil bych ji jako svaté kosti, a malá hašteřilka by obracela všechno na ruby. Člověk mého stáří nemá již vkládati příliš srdce do svých nadějí. Hle, jedna z nich mě právě míjí. Ale ať visím, nerozeznávám-li parohy nad jejím čelem. Můžete mi dosvědčiti, že se ještě nosí ta čelenka? Ovšem, že ano! Jaká čest, mohu-li si nasaditi doposud klobouk!“

„Někdy za těžkých chvil,“ řekl Skočdopole, „slýchával jsem vás tázati se, co by udělal váš gymnasijní ředitel. Nuže, jak by si asi dnes vedl? Sakroval by, či dal by se do pití, či vytáhl by svůj kapesník?“

„To byl jasný a vznešený duch,“ odpověděl Vyplampán. „Znal jsem ho deset let a mohu to uhádnouti s ohromující jasností. Za podobných okolností byl by se pohádal se školníkem, na nějž měl pifku. Činil to vždycky v období útlaku a tísně. Vídal jsem ho častokrát, jak spěchal chodbou a tu se jeho císařský kabát v zlověstných záhybech plandal nad kolenem. Panečku, tato část oděvu je lék od malosti. To byste viděl, jak bych vám odpovídal, kdybych byl v té kutně! Stáli bychom nos proti nosu, jako školní příkladové, a moje důstojenství by zvítězilo, aniž byste otevřel hubu. Eh, jaké štěstí, že nám převrat nepodřezal krky. Nebýt hrdinného odboje, nikdy bych nepoznal, že jsem nesmýšlel tak, jak jsem smýšlel. Krátce, zůstalo by utajeno, že jsem se zapíral.“

„Dost,“ řekl Skočdopole, položiv ruku na láhev. „Vy mi neodpovídáte na otázku. Zdá se, že jste se záhy utěšil.“

Díval jsem se trochu z okna. Zima již postoupila o hodný kus cesty. Dlažební kameny se leskly drobounkým deštěm a do tohoto třpytu směsice vozů vpisovala těžko čitelné iniciály. Mohl jsem sestaviti věštbu z těchto znaků. A tak, nemysle na nic určitého, snažil jsem se uhádnouti, co se stane zítra, za pět let a za desítiletí. Tyto myšlénky mě zaměstnávaly, zatím co rozmluva mých přátel stávala se hlomoznější a hlomoznější. Utichli, právě když mě věc omrzela. Chvilku jsme rozvažovali, co si počneme, a na konec jsme šli k Skočdopolovi.

V tom čase se dály na Skaličce věci již málo vhodné pro vypravování. Slýchávám, že se touží po soudních příbězích s důmyslným agentem. Žel, Skočdopole ani jeho syn Vavřinec se mu nepodobají. Jsou to sedláci, jsou si navzájem všichni podobni jako vejce vejci a nikdo z nich nemá jasnou hlavu. Bývají přístupni důvodům lásky a jsou náchylni k rvačkám. Mají srdce plné krve a uši jim zčervenají pro slovíčko. Rvali by se s chutí a po sousedsku až do konce, nelitujíce nějaké kapičky, jež stříká, ale to vše jsou způsoby lásky. Vždy jsou ochotni odpouštěti si a přistoupiti na ubohý výklad. Na záminku štěstí. Jsou ochotni vrátiti se na svá pole. Jsou ochotni něčemu uvěřiti. Starý Skočdopole je největší šelma. Chtěl si prodloužiti mládí, ale nevyplatilo se mu to; je odstaven. Vavřinec pochodil lépe, ale konec konců vyhrály při Skočdopolovy ženské. Krev není voda. Myslím, že bylo spravedlivé, aby rozhodovala paní Lucie.

Nuže, nyní je na Skaličce mír a pokoj. Josef a Jiří běhají po polích, ale ten, kdo hospodaří, je zajisté Vavřinec. Starý Skočdopole se dívá přes plot a chce se hádat. Tu je mu setba řídká, krmení nevydatné, vepři chcípáčtí a koně jako žebřiny. „Každá věc tady křičí za svým pánem, vy hubeňourové,“ povídá, „všechno tu jde napříč a nestojí za nic.“

Nejlépe si s ním pojedná Jiří Půlpytel. „Jakže, to že nic není, víte o kolika vstáváme a kdy jdeme spat? Zkuste to s námi, zřekněte se na týden svých kumpánů, uvidíte, jak budete po tenku skákat.“

Paní Skočdopolová se zřídka na Skaličce ukázala, kdykoliv však přišla, měla co říci. Poslouchali ji bez námitek.

Ale Josef jí byl nejvděčnější. Jak se ten chlapík změnil! Kdysi zasmušilý, nepořádný a snad líný, zoufalec, jehož bledosti se nedotýkalo slunce, býval nyní celý den na nohách. Mluvíval ze starého zvyku velmi málo, ale když seděli u stolu vypravujíce, co je po polích kde nového, rozvázal se mu jazyk. Přece se mi však zdá, že mu někdy vzpomínka připaluje křídla, neboť před Lucií býval na rozpacích a zřídka kdy se na ní podíval. Byli však přáteli. Hrome, věc nejde tak zostra. Pláčeme-li deset let pro ženu, nemůžeme snadno mluviti s její sestrou. Skočdopole říká, že jsou si velmi podobny. Tím hůře. Nu, co bylo dříve kříž, je nyní křížek. Bude mu již snáze pracovati.

„Víte, paní,“ řekl jsem jednou Skočdopolové, „ten Josef je hlupák, kdyby si byl počínal jako si vede teď, mohl být dávno ženat. Co říkáte, netrefil jsem do živého? Není to prvý lék od smutku?“

Ale paní Skočdopolová pokrčila jen rameny. „O svatbách se nemá mluviti dříve, dokud nejsou přede dveřmi. Možná, že máte pravdu, ale vy ani já mu nevymyslíme nevěstu. Však si poradí, až si sedne.“

Blížilo se již k podzimu a sklizeň byla dávno ve stodolách. Skočdopole, Vavřinec, Jiří a Zazaboucha chystali ručnice. Počaly honby, ale dříve, než jsme se oddali těmto zábavám, měli jsme přivésti Vavřince a Lucii ze Skaličky. Mladá paní se nás již trochu stranila. Pro ni příběh teprve začínal. Její postava se proměnila, chodila zvolna a osvojovala si úsměvy, jež jsou krásnější nežli spanilost.

„Nezestárl jsem právě v čas?“ říkal starý Skočdopole, ohlížeje se za ní opatrněji, než mu dovolovaly jeho obhroublé zvyky. „Jaké štěstí, že budu mít pokdy na pohádky.“

Jeli jsme ze Skaličky jako ze svatby, ale Půlpytlům nebylo nejveseleji. To si myslím, dva mužští v takových haluznách! Ale je na nich, aby se měli k světu.

Čas plyne příliš rychle, byli jsme všichni spokojeni. Vyplampán zapomenul na svoje dobrodružství. Skočdopole trochu zbřichatěl, Půlpytlové přijížděli den co den a na konec jsme se všichni tak spřátelili, že jsme mohli mluviti o starém neštěstí volně a bez bolesti.

Skočdopole, Vyplampán a já jsme nedělali nic užitečného. Ale ti ostatní byli pilní a oháněli se tak horlivě, že my staří zevlouni jsme si mohli přisvojiti ždibec cti, jenž na nás přebýval. Bylo nám dobře, ale sotva že jsme si to uvědomovali, sotva že jsme si protáhli údy, zkrušila nás zpráva, že se Lucie těžce rozstonala.

Všude práce, všude kříž, všude je nějaká tíž. Což pak práce, o tu by nebylo, ale mysliti na smrt a v tomto požehnaném stavu!

„Můj bože,“ řekl Zazaboucha, „jsem starý sluha hrobníků a smrti, viděl jsem dodělávati neviňátka, často mne zděsil pohled, chroptění a cukání ruky těch, kteří umírali, ale nechtějte, abych stál u tohoto lože. Moje ucho již neslyší a nenahmátnu tepny. Zavolejte jiného lékaře.“

Ale vyspílali jsme mu a vrátil se zpátky. Šlo o zápal plic. Probůh, kde přišla k své nemoci!

Říkává se, že je zdrávo tam, kde je větrno. Vyplampán posílal maličké lék, za nějž se nemá děkovati, aby pomohl. Na štěstí (a pravím to, jakkoliv nevěřím na lékaře) Zazaboucha zahlédl tento lektvar a zaklel až nás obešla hrůza. „Hlupáku,“ křičel, „ponechte si své šprýmy k Nezkušenému pískleti.“

Stáli jsme každého rána na dvoře, čekajíce, až lékař vyjde. Starý Skočdopole na nás kýval z okna, ale nechtělo se mu od nemocné. Nebylo mu již do řeči. Pátého dne přijeli Půlpytlové a starý Kubelák. Nevím, byl-li mu dopřán klid a útěcha jeho stáří. Nezměnil se od skaličské návštěvy a teď, maje snad důvod pro svoje štkání, usedavě plakal. Zdálo se mi, že je to neslušné vésti si beznadějně pod okny, za nimiž dosud mládí a smrt měřily svoji sílu. Dosud se nevzdala. Dosud dýchá, proč pláčete?

„Zemře,“ odpovídal vzlykaje. Zděsil jsem se, vida hrozné zaujetí tohoto starce, tohoto chrta, jenž vždy stačí kolům bolesti. Zděsil jsem se, že dosud myslí na její sestru a zůstal nevykoupen.

Za chvilku pootevřel Zazaboucha okno. Hrklo mi v útrobách, jako bych slyšel v polospánku své jméno a děsivé zapraskání. Bál jsem se. Vyplampán sáhl k svému klobouku. Jediný Jiří se zmohl na otázku, co se přihodilo. Řekl to jako chlapec u zkoušky. Lékař zamával rukou a beze slova zavřel.

Domnívali jsme se, že Lucie umřela. Ale Zazaboucha, když jsme se ho později ptali, co nám chtěl, nevěděl ani, že otevřel okno a hádal se, jakoby to nebyla pravda. Bylo mi to důkazem, jak i takový ostřílený pták může býti zmámen v blízkosti smrti. Tato hrůza byla již poslední.

Na druhý den se nemocné ulevilo a odtud bylo jisto, že se vystůně. Zazaboucha byl nafoukaný až až a nic se neostýchal pánaboha, mluviti o svých zásluhách. Je to chlubná kůže! Asi za týden nám dovolil nemocnou navštíviti. Sešli jsme se tu všichni mimo Kubeláka. S ním věru nic není. Toť se ví, že jsme upadli do rozpaků, co říci? přece nebudeme mluvit o tom, že jsme se báli. Strkali jsme se trochu již ve dveřích, ale před ložem jsme byli dočista neobratní. Velcí, tlustí, měděných tváří a s čenichy plnými vína kývali jsme jen hlavami, opakujíce: To je dobře, to je dobře! Mně vrzaly boty a Vyplampán chodil tak hlučně, jako jezdí vůz. Zaplať pánbůh, že s námi byli Půlpytlové. Když bylo již příliš dlouho ticho, díval jsem se na ně, abych je povzbudil. Usmívali se jako Filip na kroupy a nedostal jsem z nich slovíčka. Jsou přece jenom chrapouni a selští hřbeti.

Tu se nás paní Lucie zeptala na jakousi hloupost a my jsme odpovídali sborem a sborem jsme jí potřásli rukou.

„To jsem rád,“ řekl Jiří, když jsme byli ze dveří, „že její zdraví nezávisí od našeho vybraného chování.“ Panský kousek, svinský obyčej. Řekl jsem mu, že jsem spokojen i s touto neomaleností a hlupáctvím, které z veliké radosti stříhá jen ušima.

Po několika dnech, když jsme přišli opět do Skočdopolova dvora, kynula nám nemocná oknem. Stará důvěrnost se vrátila, nebáli jsme se a mluvili jsme opět volně, co nás napadlo. To vše, společná tíseň a úleva, jež přišla v zápětí, učinila nás dokonalými přáteli. Do slova! Měl jsem jakýsi dloužek, jenž se mi táhl po léta a velmi mne tížil. Zavázati se jest snadné, ale plniti slib bývá obtížno. Při mém řemesle po všechny časy je roboty do soboty a peněz do neděle. Co jsem měl dělat? Řekl jsem si, že ušetřené peníze jsou dvojnásobné a obrátil jsem každý haléřek dříve než jsem jej vydal. K Nezkušenému pískleti jsem již nechodíval. Večeřel jsem doma mléko a počítal, kdy již budu míti ten pytel peněz. Jednou ke mně přišel Skočdopole a bez dlouhých okolků mi vysázel na stůl, co jsem potřeboval. „To je tak,“ řekl na vysvětlenou. „Vaše hospodyně vás zrazuje. Chcete-li si uchovati před ní tajemství, nezapisujte svoje závazky do kalendáře. Polovinu této částky mi pro vás přinesl Půlpytel.“

Mohl jsem se jim oběma vysmát a odpověděl jsem, že mne nic nepřiměje, abych peníze přijal. „Kdo své dluhy platí, tomu roste statek. Jsem rád, že se ke mně tak dobře máte,“ povídám, „ale odneste si své penízky. Kdežpak, platit dluhy dluhem u svých přátel. Člověk nemá nikdy pokoušeti cizí dobrotu. Snad byste se na mne ošklíbali, vy zazobanci. Mladý kůň jde v peníze, starý z peněz. Kdo ví, co se se mnou do roka nestane.“

Plácali jsme se oba na kapsu a při tom jsme se smáli. To je toho, míti peníze, ale přece jsem byl rád, že mně je nabízejí.

Ve svůj čas narodila se Lucii dceruška. To byla sláva! Zdálo se, že největší radost má Josef. Mně by se byl více zamlouval chlapec a Vavřinec snad také myslil na syna, neboť teď dělal, jakoby se nechumelilo a jakoby se ho věc netýkala. Ti, kdo si přáli, aby se narodilo děvčátko, vybírali pro ně sladká jména. Já jsem byl pro Kateřinu, ale Josef opakoval, že se nemůže jmenovati jinak, než její mrtvá teta. Víte, že to ten chlapík prosadil? Jmenuje se Eva.

Eva, Evka, Evička, Evinka, Evula, Evulka, Evulinka, co je to za volání? koho to odlišuje?

Ale člověk musí býti spokojen, i když prohraje. Opička má hlavičku jako čtyrák, šklebí se a vrní. Říkají, že se usmívá, ale neviděl jsem to. Mám spíše strach než radost a bojím se, že umře, když náhle zčervená a špulí hubičku. Čert ví, jak jí může Lucie rozuměti! Toto štěstí je věru plné starostí.

Když se blížil Luciin čas, Jiří Půlpytel trval na tom, aby Vavřinec zavolal cizího lékaře, který by byl se svými nástroji pohotově a mohl, kdyby se snad udála nějaká nepravidelnost, porod ukončiti. Všichni jsme shledávali, že je to moudrá rada, ale jak to říci Zazabouchovi? „To je totéž,“ děl Skočdopole, „jako poslati našeho přítele do starého železa. A to ne, jsem mu zavázán více než slušností. Myslíte, že se nevyzná ve své věci? Myslíte, že je to nějaký budižkničemu, protože s námi večeřívá a protože pije víno? Panečku, s jeho pomocí se již narodilo dětí! Bude vám chviličku krušno? Co na tom, však si ulevíte! Ale já, žena a Vavřinec dostaneme strach, až nám Zazaboucha řekne, že je čas báti se.“

Lucie a všichni Skočdopolovi opakovali totéž a tak jsme nepořídili. Ale Jiří dopsal přece kterémusi proslulému lékaři, s nímž se znal, aby přijel do našeho města. Dva dny s ním hrál v šachy.

Má-li člověk nějaké tajemství, učiní nejlépe, když se ho v čas zbaví. Řekli jsme to Zazabouchovi ještě za tepla. Napřed se trochu nadouval a na konec si posteskl, že mu to Půlpytel zatajil. „Tři jsme mohli hráti v karty,“ dodal s povzdechem.

Nedlouho po těchto událostech Leonie opět osiřela a hle, Vyplampán zapomněl na svoje dobrá předsevzetí. Jejich přátelství se opět obnovilo. Zastihl jsem je dvakrát či třikrát v důvěrném rozhovoru. Jednou jsem chodil s tlusťochem městem, již přituhovalo a když se do nás dala zima, zašli jsme z nenadání k Zazabouchovi. Lékař prý nebyl doma. Pah, poznali jsme Leoniin kožich, jenž visel v předsíni.

„Kdybych měl jehlu a nit,“ řekl Vyplampán, podobaje se starověkým mudrcům, „zašil bych té potvůrce kabát.“ Ale neodpustil si udělati na něm aspoň uzel. Byl vyléčen.

Maje ruku v ohbí jeho lokte, vracel jsem se s ním domů. Cítil jsem, že nemám, co bych mu vyčítal a tu mně přišlo na mysl, jak kdysi horlil proti Půlpytlovu vypravování. Zeptal jsem se ho, co s ním tehdy bylo.

„Arci,“ povídal, „kam pak na mě s takovým básněním. Mně hoví řeč bodrá a rázná, naproti tomu, co se vypravuje, budiž tak ušlechtilé, abych to mohl vyjádřiti krásným příslovím, jež zní: S poctivostí nejdál dojedeš. Jděte mi s vašimi MÁJI! a s takovými násilnostmi, copak je pravděpodobno, aby loupežník mluvil ve verších?“

„Milý příteli,“ řekl jsem, tiskna jeho starou paži, „slovesnost je právě tak hezká holka jako Leonie a stejně tě podvádí. Ale nic si z toho nedělej, že spí s jinými.“

Šli jsme oklikou k Nezkušenému pískleti stále rozmlouvajíce. Odpočítal jsem si peníze a chutnalo nám dvojnásob, zvláště když přišel Skočdopole.

„Lidičky,“ pravil, sotvaže usedl, „mám pro vás novinu. Kubelák píše, že se oddal sběratelství křestních penízů. Jeho sbírka již nyní je prý podivuhodná.“ Přečetli jsme si dopis nahlas. Zněl rozumně. To jest, blázniviny nešťastníkovy byly méně truchlivé.

„Nyní,“ řekl Vyplampán, „nezbývá než vyzvěděti něco o Talafousovi, co asi dělá?“

„Vím to,“ odpověděl Skočdopole, „jeho osud není ani z daleka zajímavý. Zbohatl, má břicho jako vy dva, lže a staré příhody, jež připodobnil k špatnému románu, dodávají mu významu v očích jeho ženy. Někdy se ho dotkne žhavá vzpomínka a tu chodí po své kanceláři a opakuje si všechno, co řekl tak, aby to znělo pro něho co nejvýhodněji. Ale již slabé zaklepání na dveře ho vrací úřadu. Byl to hýsek a není leč měšťák!“

„To je dobré, to se vám povedlo, co pak si myslíte, že jsme něco jiného?“

„My,“ odpověděl Skočdopole, „na rozdíl od tohoto pišišvora jsme měšťáci chlapáčtí. My jsme darmojedi, břichopásci, holkáři, výtržníci, pijáci, žvanilové a smíškové. Jsme staří a scípneme na svoje chyby. To je spravedlivé. Odpusťme Vyplampánovi, že se dočista nevydařil, a můžeme říci, že nikdo z nás není tichošlápek. Pijte! Každému hrají chvíli. V kterési noční hodině počíná novověk, jenž se k nám obrátí zády. Hrome, chtěl bych být při té slávě, až se začne ve světě poklízet. Chtěl bych být při tom, třeba s připálenými vousy.“

„Já ne,“ řekl Vyplampán. „Není nad suchou cestu rozumu a pokrokovosti.“

Žvanili jsme až do půlnoci.

„Na příští čtvrtek,“ řekl Skočdopole louče se s námi, „máte přijíti do Skaličky. Zazaboucha přijal již pozvání.“

V ustanovený den padal sníh. Byla překrásná sanice a Skočdopole váhal jeti vozem. „Což abychom cestovali po saních, koňmi a v kožiše jako za starých časů? Neřekl jsem, že středověk ještě trvá?“

„Vy provedete vždycky svou,“ pravila paní Skočdopolová. „Není to hřích, hnáti koně takovou necestou?“

Chtěl jsem se podívati, jak zapřahají, ale paní mne zadržela za rukáv. „Prosím vás,“ otázala se se znepokojenou tváří, „co je to s Vavřincem? Od několika dní je zase ve větru. Sotva jej propustilo ze slibu jedno bláznovství, již běhá za jiným. Bojím se, že druhé je horší prvého.“ Vrtěl jsem nad tím hlavou. Ta paní má opravdu starost se svými mužskými.

Skočdopole zatím už stál u hlav koní a práskal bičem. „O svaté Barboře jsou saně na dvoře. Tak to má být. Nechcete jeti s námi?“

„Ne,“ odpověděla, „a nejraději bych odvedla kobylky do stájí. Pamatujte si, že dobrá sanice je koňská smrt.“

Ale nic naplat. Již jsme seděli. Zazaboucha měl huňatou čepici, Vyplampán si ovázal uši šátkem a mě vykukovala z límce jen špička nosu. Hospodář se ujal otěží a vyjeli jsme ze dvora.

Sanice je andělská jízda. Podobá se, že jedete po oblaku, ale vítr vás řeže a štípe a pálí, nestačíte si utírat staré oči. Seděl jsem vedle Skočdopole a otázal jsem se ho po Vavřincových spádech. Starý pokrčil rameny a usmíval se.

„Toť jeho věc,“ řekl, když jsem naléhal. „Já nevím, je to něco podvratného. Prosím vás, jsme starší více než o třicet let, chcete, aby myslil na tytéž věci jako my? Či měl by se vás snad potázati? Vedle toho, že se toulá, je pracovitý a hledí si svého.“

Popadla mě zlost a odpověděl jsem zhurta. „Nic nechci, vy vošklebo, leda aby vám naběhla huba jako potáč. Dávno vím, že je Vavřinec lepší než vy.“

Skočdopole se smál až se plašili koně. Jeli jsme vysokým sněhem. Běl byla dotčena leda kopyty našich koní. Miluji hodiny jízdy, na jejímž konci mne někdo očekává. Projížďky jsou nesnesitelné, ale jeti na návštěvu! To si dám, pane, líbit! Myslíme na všechny lidi, jež máme rádi a tyto větrné hodiny, toto polobdění působí, že jsou krásnější. Podobalo se, že podřimuji. Úder kopyt stával se měkčí, svist větru zněl jako vzdálená píšťalka a neporušenost všech věcí se vracela v této hebké vánici, jež září kobaltem a bělí.

Když jsme dojeli, neměl jsem se k tomu, abych vystoupil. Zazaboucha mi křičel do ucha a volaje mne jménem, cloumal mnou za rameno. Nebylo tak zle, vždyť jsem nespal.

Jiří a Josef Půlpytlové vyběhli před dům a vítali nás velmi zdvořile. Jak se mi líbila tato dvojice bratří, tak svěžích, tak urostlých! Díval jsem se, jak se usmívají, zaujat zářivostí jejich zubů. Tu mne napadlo, jak často jsme říkávali Jiřímu propuštěný vězeň. Oslovil jsem ho a v zápětí jsem užil tohoto výrazu zvědav, nepřejde-li ho veselost.

„Propuštěný vězeň. Ano,“ opakoval, nepřestávaje se smáti. „Žel, byl jsem propuštěn příliš pozdě. Na vlastní škodu a na štěstí. Jak chcete, neboť věc má dva výklady. Ale pojďte již do světnice.“

„Jakže,“ pravil Skočdopole, „vy nám neukážete, co je nového na statku?“

„Ouvej,“ vzdychl Zazaboucha, „dostali jsme se s koně na cestu, teď začne průvod od stodoly ke stodole a pánové nás budou nutit, abychom se divili, že se zde rodí obilí a že se zrno sype do sýpek.“

„Ano,“ odpověděl Josef, „to platí za nevídané na Skaličce.“

Chodili jsme dvorem a stájemi. Mám-li mluviti pravdu, musím říci, že Skalička je nyní dokonalý statek. Zajisté by věc nešla tak hladce, kdyby byl hospodář chud. Ale lze i při plné truhle špatně stavěti.

„Hurá!“ vykřikl Skočdopole, „to se mně líbí. Chlévy jsou světlé, čisté a plné dobytka, žlábkem proudí voda, máte dobré koně, hojnost ovsa, bystré psy, co můžeme žádati více po těchto škarohlídech?“

„Jídlo,“ řekl Zazaboucha. „Jídlo a pití a přístřeší. Přítel je dobrá věc, ale běda, kdo jich mnoho potřebuje. Neříkejte, prosím vás, že se nám daří tak zle, nebo nám ukáží dveře.“

„Jaké pak strachy,“ odpověděl Vyplampán, „prostotou nebývá pošlapána kázeň. Řeknu krátce, že neudělám ani krok, leč ke stolu, mám hlad, mám hlad!“

Neshlédli jsme již nového býčka a utíkali jsme horempádem do jídelny. Podupávali jsme chvilku na schodišti a chvilku před kamny. Ale již tady byla kuchařka s kouřící mísou polévky a s rybou a s vejci a se slanečky a s okurkami tak maličkými jako je kmín, s jikrami, s hovězinou, s pečeným seletem, koroptvemi, srnčím hřbetem, kvíčalami a šneky a s ovocem, z nějž nad jiné rád jidám meloun a hrozny a jablka veliká jako prsy. Jedl jsem zvolna, podoben kaplanu na proboštství. Chvílemi zazvonil talíř, či nůž, či sklo, neboť kuchařka byla husa a nalévala do sklenic málo s vysoka.

Když jsme se tak do polou najedli, začaly se hovory.

„Co to asi je,“ děl Vyplampán, „že jste se pustili do takových hodů, kdo vám vnukl životní moudrost, kdo vás obrátil na víru? Měl jsem příležitost jísti jednou u vás skopce. Panebože, to ovšem vypadalo všechno jinak, byli jste jacísi omoklí, ale řekl jsem si tehdy, že vás pánbůh potrestá, protože nakládáte špatně s jeho dary. Ať se propadnu, nebyl-li jsem z té pečeně nemocen tři dny.“

„Tak,“ řekl Jiří, „vy se dovedete učiniti příjemným, jen do nás, jen do nás perte! Ale nezapomeňte, proboha, k vůli tomu jíst a pijte!“

„Do dna, do dna, pijte jak se pívalo za starých časů, pěkně zvolna a krátkými doušky.“

„Prosím vás, jak pak to víte, odkud znáte staré zvyky?“

„To bývá v krvi, to je nádavek dobrých vlastností, toť věrný a stálý znak rodu.“

„Ale to jsou mi tlachy, utřete si, prosím vás, kapičku na bradě. Každý pije jak umí. Nejlépe je vrhnouti se na džbán oběma rukama, hlavu vzhůru, prsa ven a pít a dýchat při tom, jako když plavete o závod.“

„Ale jezte, jezte přece! Staří Čechové nebývali veselí o hladu.“

„Mám vám podat ty kvíčaly nebo ždibec slanečka?“

„Zaplať pánbůh, není nad kousek chleba, to mi vracívá rozvahu.“

„Hoho! vy tlusťochu, nedrkejte břichem do stolu, vždyť jste nám rozlil víno, jezte a pijte, co srdce ráčí, ale neškoďte nám, nebo vás pošleme do kouta.“

„Nuže, pánové, dejte se do pečeně, nůž sem, nůž a ubrousek!“

„Vy jste to zbřídil, vy jste tomu dal!“

„Jakže, jez doma, co máš, praví svatý Tomáš, u lidí co dají.“

„Ouvej, kdo mne zarmoutil, kdo slupl ptáčka i s hlavičkou? To se to bude dnes v noci spát. Lidičky, já jím o všechno pryč. Já jím o duši i o tři vzdechy a to vše jedinými ústy o dvaatřiceti zubech.“

„Nu dobrá, dobrá, ale jezte na sílu, nikoliv na sádlo.“

„Jářku, co je vám, nebuďte na rozpacích, berte ten větší kus a otevřte svůj zobáček. Host bez rozmluvy za bečku stojí. Kdo sedí u stolu toliko s břichem a zuby, měl by zůstat raději v oslí stáji.“

„Namoutě, tady se s lidmi pěkně zachází, ale bylo ještě hůře, když nás sázeli za pec. Hosta chlebem, solí a nezdvořáka odbývej holí.“

„Kdo je to, kdo to doráží na své příbuzné? Kdo pak to nectí své hosty? Kde jsou ty časy, kdy se říkávalo, že při hostech lepší za tolar škody, než za haléř hanby.“

„Vida, zas mne někdo popadl zadeček.“

„A mě si nikdo nevšímá. Sedím sám, ač je tu hostí dost, neb s nezdvořáky jaká veselost.“

„Dejte si zajít, nehádejte se, což pak opravdu není hospůdky, aby v ní nebylo půtky?“

„Že je to Skočdopole! I vy nosáči, zbojníku a chlape s dlouhým jazykem, co jste se nás už natrápil. Ale konec konců, víte-li pak, že je to neviňátko a že se pere jen tak z radosti?“

„Nu, vždyť my jsme vám to dávno odpustili. Pro boha! Zapomněli jsme na víno, nikdo nepije. Sem s láhví. Osušte jí hrdlo a na zdraví. Na zdraví všem umazánkům a neposedům!“