ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— jež obsahuje zápis o lesním jednání

„Někdy si myslívám,“ řekl Skočdopole, „že lidská dokonalost přivodí stejně snadno neštěstí jako vášeň a lehká mysl. Kdyby mi soud byl k tomu propůjčoval moc, trestal bych i svatoušky, páchnou mi čertovinou. Fi, čísti mladé ženě hodinky, oddělovati si peníze pro almužnu, civěti nad ptačím hnízdem, choditi po lesích s knihou a hráti před spaním ušlechtilé hry.“

„Pane, mluvím o vašem bratrovi a je mi líto, že nemohu uvésti jediné chvíle, v níž by se byl projevil méně nudně. Vlekl se vždy jako moucha z pomyjí, byl více světlovlasý než je dovoleno a jakživ neklel. Chůva, která zestárla na vašem statku, mu donášela pomluvy o ženě. Chodil kdo ví kudy, ale neřekl na to ani slova. Snad stačila jediná hádka, jediný škrabanec, aby si padli do náruče. Proč neudělal něco takového. Byla poklička hodna svého hrnečka? Jděte mi s nekňubou! Jděte mi s půlpytlem, který v sobě netají než pravítko ctnosti, pravítko, kterým se střihá na kalhoty, je-li v ruce pořádného kněze, nebo soudce nebo vojáka, ale jež není jinak k ničemu.“

„Kdyby se byl alespoň podobal vám, vy marnotratníku. Kdyby byl aspoň něco provedl, aby mohl být změřen a zvážen a milován od lítostivých lidí. Vzbuditi lítost! aspoň kdyby si byl dopřál tohoto maličkého štěstí v souhvězdí krvinek.“

„Jacísi mluvkové hlásají po století pokroku, že je všechno chrapounství, co je živé a naopak, věci v klíckách, psi bez chrupu a chlapi bez varlat se jim zdají ušlechtilí. Myslím, že váš bratr k nim patřil. Snad, ale shledal bych i důvody k domněnce, že byl nemocný či zvrhlý.“

„Vlčata z jednoho hnízda bývají všechna šerá, jak se to stalo, že jste se nezvedli po sobě? Pamatuji se velmi dobře, jak vy, pane Pašku, jste si vedl v onom čase. Vyslechl jsem bezmála dvacet číšníků a dvacet vrátných a všichni o vás mluvili tak uznale, že jsem byl přesvědčen o vaší zhýralosti. Jeden z těchto cherubů s vystřiženou vestou vám přinesl výslužku. Bylo to víno. Ten byl tehdy zklamán, ten si to sypal, rozdurděn, když mu naznačili, že do vyšetřovací vazby se nevchází jako do lóže. Není mi neznámé umění sedati po hospodách a pískati na kuchaře, ale bojím se, že bych to nesvedl jako vy. Jakž by ne, když jste odpočíval v péči žalářníka, jenž čpí postelí a sny. To byl veliký duch a uchránil vás mnohé snídaně o řízcích citronu a kávě tak silné, že až otvírá nůž v kapse nejmenšího kuchtíka. Ale jakkoliv se vám podivuji, musím doznati, že jste byl vězeň k omrzení. Mluvil jste pro sebe, chodil věčně po komůrce, byl jste štiplavý a odulý; to jste se špatně držel.“

Tu Půlpytel přerušil Skočdopola a řekl mu, aby mluvil méně okázale. „Kde by se vzalo chlapisko dosti otrlé, aby ve vašich mornách nenaříkalo? Vidím, že nevíte o vězení zhola nic.“

„Proč mi to vytýkáte,“ děl Skočdopole usmívaje se, „viděl jste pekaře, který by se sytil vlastními koláčky? Ostatně soud netrestá místem, ale časem.“

Zdálo se mi, že věc zabíhá a tak jsem poprosil, aby se vrátili k svému příběhu. „Řekněte všechno, co víte o zavražděné paní. Jak se zamilovala, jak došlo k svatbě, jak si vedli v manželství, kolik peněz vydávali, s kým si dopisovali, kdo je navštěvoval, jakou měli panskou, jak vařili, jaký měli sklep, kdo je vyjídal, co četli, jak spali, jaké vášně projevovali a jak došlo k vraždě. Mluvte, jak vám to povídám a uvažte, že musím o věci zpraviti Vyplampána.“

„Nu, tak hloupý přece není, aby nevěděl, proč chodí kráva před pastýřem a kam pěnička sedá nosem,“ řekl Skočdopole, ale již pokračoval o tom, nač jsem se ho tázal.

„Mám za to,“ děl, „že paní Eva nemilovala svého manžela ani za mák a že při něm shledávala leckterou nevýhodu, srovnávajíc ho s vámi. Ovšem, ještě dříve, než jste se vrátil, setkávala se s hýsky a několika muži, kterých nezvala a kteří přicházeli na důtklivé vybídnutí vašeho bratra. Proč to činil? Nevtírá se vám podezření, že snad chtěl svoji ženu zostuditi? Nehledal důvod k trestům? Vy a veřejné mínění praví, že váš bratr Josef je mírný a laskavý, soud nezjistil nic jiného. Ale je to pravda?“

„Pamatuji se na veřej ve vašem domě, zpruhovanou ranami tak, jak by ji asi zasáhl zuřivec křižující svým karabáčem. Žel, tato stopa je falešná a nepoběhnu po ní, nicméně byl by to jakýsi výklad pro zástupy hostí a škrabance na veřejích. Ostatně kdybychom směli počítati se zrůdností vašeho bratra, mohli bychom ji přisouditi i vám.“

Byl jsem zděšen, slyše tento výklad a chtěl jsem odejíti. K čemu mi slouží rozryvné řeči uprostřed lesa? Jedině k ošklivosti a postrašení. Snáším záhadnost při světle lampy, ale štítím se vraždy. Bylo mi útěchou, že Půlpytla soud kdysi již osvobodil a jen z toho důvodu jsem mohl setrvati.

Bylo chvilku ticho a tu jsme zaslechli frkání a kašlání a tleskot střevíců a rachání hole. Skočdopole chvilku natahoval uši a potom řekl: „Zdá se mi, že slyším hlasy našich známých a že rozeznávám krok Vyplampánův a nedbalou chůzi Zazabouchovu. Ale kdo to s nimi jde? Slyšíte ten drobný dupot a chichtání?“

Vskutku byli to oni. Uprostřed obou přátel cupitala jakási postava. Záhy jsem poznal, že je to Leonie, velmi shovívavé děvče ze sousedství. Vedli si družně, maličká opírala střídavě hlavu o rameno Vyplampánovo a tiskla Zazabouchovi ruku. Zavolali jsme na ně noční pozdravení a tu se rozloučili, nepospíchajíce nás uviděti. Všiml jsem si, že Vyplampán posílá za Leonií větrné políbení. Když jsme se podívali svým přátelům do tváří, shledali jsme, že zrůžověli a že mají zářivé oči. Vyplampán hned spustil, že nejde o únos.

„Bodejť by šlo,“ odpověděl Skočdopole, „vlčici se líbí, co vlk činí a z motovidla nebude nikdy šíp. My vás nepovažujeme za svůdného.“

Shledal jsem se rád s dvojicí našich přátel, neboť se nepodobalo, že se vrátíme k starému rozhovoru, avšak propuštěný vězeň si nedal věc ujít. Opakoval v několika krátkých větách Skočdopolova podezření a vypočetl tři věci, jež podle našeho soudu mohly býti podnětem k vraždě: Půlpytlova žárlivost, rodinná pýcha či duševní nezdraví, to jest zvrhlost nebo snad střídavé pominutí smyslů související s jeho padoucí nemocí. Když to dořekl, obrátil se na Skočdopola a hnal se proti němu jako drůbežník na veřej Stavovského divadla:

„Jaké to vymýšlíte hlouposti! Vaše řeč nestojí za borovou šišku. To, co jste považoval za otisky důtek, o nichž se pravděpodobně domníváte, že byly opatřeny háčky a ostnatými kuličkami, ty rýžky, které jsem zahlédl před deseti lety, nebyly leč znamení vyhloubená rýhovacím kotoučkem rádla, jejž užívají švadleny. Toť stopy zájmu o náš vzrůst, toť znaménka, která vrývali domácí lidé, přidržujíce ukazovák na tom místě, kam až sahalo temeno našich hlav. Tak vidíte, šišimiši, s jakou jste se potázal oslovinou.“

„Kde je soudce, tam i přestupník, kde jsou husy, tam je smrad a štěbety. Ale teď již přestaňte, nebo vám to spočítám,“ řekl Vyplampán. Na to se nás otázal, co myslíme o jeho hezké přítelkyni.

„To je tak,“ pokračoval Skočdopole ve své úvaze, „přiznávám se, že jsem nedospěl dosud k výsledku více než pravděpodobnému. Proč se na mě hněváte, proč mě jmíte bůh ví čím a proč mi lajete šišimišů? Nemám práva domnívati se, že otisky byly způsobeny bičíkem či mečem či kterýmkoliv nástrojem vražedníků? Co dím, právo! jsem zavázán touto ostražitostí starému úřadu a vida rozbitý hrnec, jsem nucen mysliti na vetřelce, jenž se oháněl bambitkou a hledaje srdce lakomcovo, zasáhl tuto nádobu. Dovolte mi, abych mluvil dále.“

„Vražda byla provedena úzkým a tenkým nožem, zranění bylo hluboké a nepoměrně malé. Šlo o protětí krkavice a souběžných nervů na levé straně právě nad klíční kostí. Nůž, který se nalezl opodál mrtvoly, byl snad nástroj, jímž byla způsobena tato rána. Komu patřil a odkud se vzal, nebylo možno zjistiti. Podobal se hračce. Byla to kudlička zhotovená z toledské oceli a tak tenká, že se prohýbala. S podobnou zbraní je možno řezati, ale je naprosto nezpůsobilá k bodné ráně. Usuzuji, že by se sebevrah nemohl rozhodnouti pro tuto zbraň, leč kdyby jednal v affektu, pro nějž nám scházejí důvody i znaky. Vím, že zoufalci, kteří svoji smrt připravují, volívají pathetické zbraně, ale připusťme, že v prudkém hnutí mysli, za střídy štěstí, paní přece mohla sáhnouti po tomto střípku s úmyslem usmrtiti se. Bah, nevěřím, že by takto rozechvěna mohla zasáhnouti jediným vzmachem právě cévu. Přihlédněte k tomu, jak byla vedena rána; pravím, že to byl spíše řez do hloubky než bodnutí. Věc byla provedena pevnou rukou, vražedníkem, jenž si zachoval klidnou mysl a byl obeznámen s průběhem velikých cév.“

„Vím, že mi chcete namítnouti maličkou možnost, s níž počítám. Domníváte se, že paní snad chtěla nahnati strach manželu a zděsiti ho, aby ji horoucněji miloval. Myslíte, že je někdo tak prostoduchý, aby vedl okrasnou ránu napříč hrdla, domníváte se, že by paní mohla zvoliti krk za cíl tohoto gesta, krk, kde lze tak snadno vyhmatati žilobití? Nezvolila by raději srdce a nestihla by svým nožem právě ohbí druhého žebra či axillu? O tom všem je zbytečno uvažovati, nešlo o sebevraždu, neboť paní neměla důvodu k této krutosti. Nestrhlo se žádné neštěstí, ani různice, ani výčitky, ani peněžní tíseň, netrpěla nemocí, ani nezájmem, ani nedůvěrou. Naopak, kula jakési plány a snad pomýšlela na cestu. Pořídila si kostým a den před svým skonem, tak děsným, měla dost trpělivosti, aby celou hodinu jednala s krejčím. Není jediného důvodu, který by někdy v minulosti svědčil o tom, že měla sebevražedné myšlénky a že by k tomu konci něco podnikala. Nikoliv, podobné blouznění jí nikdy nezachvátilo a nemohlo se tudíž vrátiti. Zavražděná paní byla, jak rychle dodávám, zdráva a především její duševní zdraví bylo velmi dobré. Byla jak náleží veselá a to, co jste slyšel o jejích volných mravech, nebyl leč smích, který si sprostí lidé vykládali po svém.“

„Jedna z theorií praví, že sebevrah nikdy nevěří na vlastní smrt a že vteřinu po smrtící ráně je sám nejvíce udiven znamenaje, že s krví unikají jeho tělesné síly. Tato ocel je na výsost vhodná, aby prolila náprstek krve a zjednala pověst odvaze, ale okolnost, že jí bylo užito s takovou vytrvalou dovedností, vyvrací z kořene tuto domněnku. Jde tedy o vraždu. Svědčí o tom směr rány a způsob jejího vedení. Na místě skonu nebylo známek po zápase, je tedy dlužno věřiti, že paní byla překvapena a že se nebránila. Vrah se přiblížil nevzbuzuje bázně. Byl to zajisté chlap. Vůkol strašného místa, pod stromem, jenž uzavírá převislou větví něco stínu, rostla ostřice, byla zpola suchá a kladla se na zem, že nebylo možno zjistiti stop toho, kdo přišel. Mám za to, že paní odpočívala, pokukujíc mezi větvovím po svých hostech. Tu, jak zpola seděla a zpola ležela, opírajíc se levým loktem o zem, zcela zjevně se přiblížil vrah, nezkrývaje ani své zbraně. Byl to dobrý známý. Ve svojí zločinné hře řekl, co zamýšlí, jsa jist, že mu nebude uvěřeno. Nyní podtrhl levici, na které spočívala, tak aby se paní dostala pod hřbet a přidržuje druhý její loket koleny, neboť již přiklekl, volnou rukou obejmul její hlavu, stiskl hrudník paží pravice a provedl svůj děsný záměr. Uhaduji, že nepohnul leč zápěstím, drže nůž jako pilku mezi palcem, ukazovákem a prostředním prstem.“

Vyslechli jsme Skočdopole s hrůzou a on sám rovněž ztratil rozvahu, třesa se a volaje: „Tiskl jste hlavu umírající, řídě proud krve a maje bedlivý pozor, aby nezasáhl váš rukáv.“

„Kdyby byla paní zůstavena sama sobě,“ dodal uklidniv se, „byly by stříkance na straně levé i pravé, zajisté by se obracela žádajíc pomoci a volajíc, zajisté by se nalezlo něco zryté půdy, již zkypřila cukající se nohou. Zajisté by vykřikla a zalomila rukama. Zajisté by sáhla k ráně, nastavujíc dlaň proti crčku.“

„Běda, běda,“ odtušil Půlpytel a nám všem bylo úlevou, že mluví, že se nezhroutil a že snad vyvrátí to, co mu Skočdopole kladl za vinu. „Běda,“ opakoval propuštěný vězeň co nejtruchlivěji, „dovedete podnítiti svého ducha, aby po způsobu psíků vlezl do děr sprostého tisku. Vy, básníku lůzy, vy, básníku běhen, které se obžírají nekrofilií nad stránkami vaší obžaloby. Vaše vědění vázne jako pták v skonu, ale vaše umění je strašné. Vnuká více zla, než bylo stvořeno. Jako hovado jí a pije svou váhu, tak vzrůstá hrůza vaším šetřením. Skočdopole, jste děsný jako vrah.“

Soudce mlčel a tu Vyplampán postoupil o půl kroku vpřed a utřev si orosené čelo, otázal se propuštěného vězně hlasem přerývaným oddechováním, může-li nešťastník na svou občanskou čest opakovati, že je nevinen.

„Ano, ano, ano,“ odpověděl Půlpytel silným hlasem. „Jsem nevinen, ale kdybych andělským jazykem mluvil, tento zběsilý sudí mi neuvěří. Jsem mu však zavázán díkem za svoje obrácení.“