ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

líčí cestu do Skaličky

Celý příští den jsme ztrávili hrou v karty a vypravováním s dámami Zámišovými. Vyplampán rozmlouval se svými neteřemi. Zaslechl jsem několik výrazů z řeči o příběhu v ministerstvu. Podivno, zdálo se mi, že slečny jsou nakloněny poslouchati strýce ochotněji než jindy. Zazaboucha si věci rovněž všiml a poznamenal, že slečinka Leonie zjednala Vyplampánovi vážnost. „To je proto,“ děl, „že paní vykázala dcery z Vyplampánova bytu, teď jsou nakloněny považovati starocha za namlouválka.“

„Co pak jím není?“ otázal jsem se.

„Méně než vy,“ děl se smíchem. „Méně než vy, který jste starší a šerednější.“

Chtěl jsem mu odpověděti, ale tu k nám přistoupila paní Lucie a ptáček mi uklouzl. „Prosím vás,“ pravila, pohlížejíc střídavě s jednoho na druhého očima, v nichž se odráží střípek slunce, „prosím vás o přispění. Vavřinec a starý pán přede mnou cosi tají. Dohaduji se, že se to týká mé zemřelé sestry. Chtějí prý zjednati právo; je to zajisté ušlechtilá snaha, ale bojím se, že se nesluší mluviti bez přestání o mrtvé, lapati příběhy, jež se snad ani neudály a hledati výklad pro slovíčko, jehož užíváme, abychom mluvily. Vše, co jsem kdy prořekla, vrací se jako rány soudního řízení. Moje sestřička je věčně v lidských ústech. Byla jsem velmi malé děvče, když sestra zemřela, ale zdá se mi, že jsem si vyložila neštěstí lépe než tito soudcové. Smířila jsem se. Někdy se mi přihází, že v polobdění domnívám se slyšeti oddychování, na jehož vlnách přichází štěstí a hoře. Toť souvislost věcí, jež skýtá mír, avšak jediný výkřik a jedno zavzlykání a chvilička štěstí nás poblázňuje. Nemohu to říci svým Skočdopolům, neboť jeden je příliš mlád a považuje mě za dítě a druhý je skoro můj otec. Ale vám zajisté nebude nesnadno přesvědčiti je, že pře o mrtvou, jež na nebesích sestárla již o desetiletí, není věcí soudců. Měli právo souditi i mýliti se i uvězniti nevinného člověka, ale, když nemohlo býti rozhodnuto, je zakázáno podezřívání tak dlouho protahované.“

Odpověděli jsme, že nemáme tolik vlivu na Skočdopola, abychom mohli způsobiti to, co si Lucie přeje. Nikdy nevypustil z mysli soudního řízení. Nebylo dne, aby si nevzpomněl na některé slovo, jež zaznělo, na jakousi smítku, kterou shlédl. Jak naučiti kráčet vrabce? jak pak někoho z kořene změníte?

„Vypravovalo se,“ pokračovala Lucie, „že se Jiří dopustil zločinu, ale nikdy jsem tomu nevěřila. Je to hodný člověk, odpovídal bez úzkosti, nelhal a když někteří špatně mluvili o mojí sestře, nikdy jim nepřisvědčil.“ Chtěl jsem uvésti, že věc již neplatí a že Půlpytel nyní mrtvou pomlouvá, ale na konec jsem to neřekl.

Po chvíli jsem se setkal se Skočdopolem a měl jsem příležitost mu domlouvati. „Věnoval jste pozorný zájem při s Půlpytlem,“ pravil soudce, „zbývá mi oznámiti, že jsem poněkud zaváhal.“ Sotva to řekl, zvedl jsem stavidla své výmluvnosti a naléhal jsem a přesvědčoval jsem ho, aby věci nechal již načisto. Osvojil jsem si Luciino mínění se snadností novináře, jenž směnil pána a propůjčil jsem mu pathos špatných knih. Skočdopole se však nedal přesvědčiti.

„Jak bych neměl učiniti zadost své povinnosti,“ děl s pohrdavým pohledem, „co jste si to vzal do hlavy? Odkládati věc do psích letniček! My soudcové rozumíme jinak spravedlnosti. Zastavil jsem se nikoliv proto, abych se vrátil, zbývá mi však navštíviti pana Talafousa, jenž je oním Eduardem v bílých šatech a pana Kubeláka, který dosud pronajímá horské boudy. Chtěl jsem vás požádat, abyste šli se mnou.“

Zazaboucha odpověděl, že ho ani nenapadne, aby se pro jakési třesky plesky znepokojoval. „Ďas ví,“ řekl, „proč štvete na lidi hrdelní soud. Což není dost nemocí, aby na ně zemřeli hříšníci i spravedliví? A všichni v mukách a všichni se zoufalstvím. Dejte si říci a pusťte mimo sebe vztek, smrt vám klepe již na rameno a snad již zítra zemřete.“

„Poshovte mi jediný den,“ odpověděl Skočdopole, „poshovte mi, abych mohl navštíviti své známé. Mám zítra v sedm schůzku s Půlpytlem, který na věc naléhá a tak půjdeme, kdyby palice padaly.“

Přislíbil jsem, že pojedu s nimi, neboť co zbývalo, když jsem se již zapletl do tohoto příběhu. Pánové a paní setrvali v Skočdopolově domě, já jsem však odešel a setkal jsem se s oběma přáteli teprve na druhý den. Půlpytel byl na místě včas. Stál před vraty statku, oděn až po paty v kožich a sklíčko v jeho tváři zdálo se býti přidržováno nadějeplným úsměvem. Váhal vejíti, aby záhy po ránu neobtěžoval pohostinný dům a tak mi nezbývalo, než posečkati s ním. Skočdopole nás spatřil oknem a vyšel před stavení. Jeho nos se leskl jako formanská tobolka a bylo viděti, že se dobře vyspal. Hned přinesl malý stolek před vchod a pobízel nás: „Chcete kousek slaniny, či vejce, či raději topinku? Hrome, nemám nic proti tomu, říkáte-li, že jsem dareba, ale mrzí mě, že jste nevešel dále. Nebyl jste u mě v drahá léta a nevcházíte ovšem ani v laciných časech, ale vše se mění, vše se obrací a kdo ví, zač bude zítra ovce.“

Půlpytel odpověděl, že ještě nedávno byly jeho návštěvy odmítány. „Vidím,“ doložil, „že vám nejde již ani o mrtvou, ani o vinníka, ale o samu při, jež vám prodlužuje mládí.“ Nemohli jsme souhlasiti, ale proto jsme nasedli na vůz v dobré neshodě. Oba nepřátelé seděli na zadním sedadle. Dotýkal jsem se koleny jejich kolen, sděluje se s nimi o otřesy vozu. Vyjeli jsme s veselým troubením a míjeli jsme žáčky spěchající do škol, malé hospodyňky s pomoučněným nosíkem a psíky, kteří se vrhali na naše čtyřkolí, umdlévajíce mezi dvojím houkáním. Náš automobil se smýkal, vykružuje krásné vlnovky v zatáčkách, zachvíval se a hučel silou, propůjčuje nám pošetilé radosti sanice. Město bylo již dávno to tam. Projížděli jsme krajinou svého mládí, jež prchala rychle vzad. Přidržuje si ve větru klobouk, ukázal jsem Skočdopolovi maličké stavení, kam jsme chodívali za dvěma sestrami. Odpověděl mi přikývnutím. Těch let, té prohry! Viděl jsem, že jsme staří, že Skočdopolův pýřnatý nos přehání barvu a nadouvaje povzdechem ústa, shlédl jsem svůj převislý knír, jenž se podobá křídlu bez letek. A přece počínalo nové jaro, táž krajina kvetla touž spanilostí, tytéž lesíky, táž pole rozvíjela se v milostném vějíři, opakujíce dozajista stará dobrodružství. Skočdopole stiskl mi koleno a mávl rukou, ale v zápětí se rozesmál řka, že mladým lidem před lety nepřichází rozum. Tu si vzpomněl na svého Vavřince a nadále jsme mluvili o tomto mládenci. Chvála bohu, ulehčilo se nám, či lépe mně, neboť Skočdopole neměl čeho litovati. Pah, jsou to chlapíci tito Skočdopolové, zatím co starý schází jako liščí kůže o letnicích, mladý pán se vybarvuje. „K ďasu,“ řekl jsem, „proč jsem se neoženil!“ Ale můj přítel uhádl, nač myslím a odpověděl mi, že není třeba něčeho litovat. „Měl byste zlou a svárlivou opici, která zastírajíc špatně svoji rozmrzelost, měla by vás k návštěvám divadla. Na mou duchu, příteli,“ děl, „není druhé paní Skočdopolové.“

„Jářku, ty taškáři, proč bych se byl nemohl oženiti právě s ní?“

Avšak Skočdopole se smál, shledávaje patrně nemožným, aby jej toto štěstí minulo.

Půlpytel nenadělal cestou mnoho řečí a zdálo se, že se nedívá, než na zátylek řidičův. Konečně jsme minuli borový lesík a skupinu topolů, konečně jsme se octli v Brodech, kde náš Eduard Talafous byl advokátem. Zastavili jsme na čtyřhranném náměstí, v jehož středu jest kruh platánů a kašna věčně prázdná. Prošli jsme podél domů, snažíce se uhádnouti, který z nich je Eduardův. „Hle,“ vykřikl Půlpytel, ukazuje na nejstarší a bachratou barabiznu, „hle, návěstí doktora Eduarda Talafousa, obhájce ve věcech trestních. Pah,“ poznamenal netaje svého podivení, „nikdy bych se nenadál, že se spokojí tímto doupátkem. Jak je to ošklivé a jak daleko to neodpovídá vkusu, který projevoval Eduard kdysi tak útlý.“ „Chci se vsadit,“ pravil Skočdopole, „že náš Talafous ztučněl a že vyznává a hájí svoje vlastnictví, ať je jakkoliv ošklivé, neboť je lépe státi za svým snopkem, než ležeti za cizím mandelem.“

Prošli jsme ohavným podjezdem, jenž čpěl zkysaným zelím a vystoupili jsme do prvého poschodí. V předpokoji advokátovy kanceláře bylo několik lidí, ale ukázalo se, že pouze jediný z nich má se zástupcem jakési jednání, ostatní ho doprovázeli. Bylo příliš časně a tak jsme rozmlouvali s advokátním úředníkem. Konečně vešla slečinka připomínající svým účesem vodníčka a za ní se přihrnul doktor Talafous. Skočdopole a Půlpytel vyměnili pohled; zdálo se mi, že tutlají škodolibý smích. Pane na nebi, Eduard, kdysi tak sličný, byl teď tlamatý a pupkatý a olysalý, tvář měl zpola pokrytu pupínky a byl tak ošklivý, tučný a neobratný, že se zhola nepodobal svým mladším letům. Do té míry nebyl zajisté popleněn ani Skočdopole ani Půlpytel, neboť doktor nepotřeboval než jediný pohled, aby je poznal.

„Jakže,“ pravil, „pánové, přicházíte mně navštíviti, ah, toho bych se byl nenadál, že vejdete pospolu a právě dnes.“ Podobalo se, že si advokát spíše stěžuje, než aby nás vítal. Chtěl jsem se mu omluviti, ale Skočdopole, jak již byl prostořeký, spustil na něho, proč přicházíme.

„Pane,“ řekl, sotva že usedl v advokátově světnici. „Půlpytel, který, jak se pamatujete, byl souzen a osvobozen pro vraždu, a já, jenž jsem zasedal při soudu, po celé desetiletí jsme nevypustili z mysli svou věc. Ah, čím kdo více pije, tím více do sebe žízeň lije, a tak nás posedla myšlénka obnoviti řízení a dokázati, že to byl právě Půlpytel, kdo se dopustil toho zločinu. Podařilo se mu uniknouti, ale je tak příliš stísněn svojí svobodou, že mu poskytnete úlevy, když ho usvědčíte. Aby však nepřišly vánoce před letnicemi, dříve než mne vyslechnete, odpovězte, co jste dělal v den Luciiny smrti.“

„Nebyl jsem nikdy podezříván,“ odpověděl Talafous a jeho tvář zbledla hrozněji, než bylo možno očekávati u tohoto třicetipětiletého tlouštíka, „nebyl jsem nikdy podezříván a nemám trpělivosti, abych vám odpovídal. Jste vítáni, netvařte se však jako soudcové.“

„Poshovte nám chviličku,“ pravil Skočdopole s převahou člověka, jenž ví, co chce. „Říká se, že se advokát div neokozlí, když se k němu netáhnou sudiči a vy, jak se zdá, nám ukazujete dveře.“

„Vysvětlím vám to,“ odpověděl Talafous a ustal v řeči. Za dveřmi bylo slyšeti zřetelný šustot, jakoby se někdo přiblížil, aby naslouchal. Míjela chvilička ticha, za níž se Skočdopole usmíval. Bylo nejlépe mluviti o počasí a vskutku tlustý advokát shledal dvě či tři věty, jimiž mohl uklouznouti k tomuto předmětu hovorů tak půvabných. Skočdopole mu přisvědčoval rozšiřuje svůj úsměv. Ale nezůstal na místě, vstal a s prstem na ústech se blížil ke dveřím, zatím co Talafous oněměl nad touto drzostí a příliš pozdě ho chytil za rukáv.

Pane bože, za dveřmi stála Talafousova žena. Nezbývalo jí více času, než aby naznačila, že právě poklízí.

Když žena pohledí na zem, již smyslí nějakou lest; byl jsem zvědav, co odpoví. Ale Skočdopole jí nedopřál času. „Váš manžel, paní, se straní starých přátel, jsem si jist, že se zapomněl o nás zmíniti,“ řekl a uvedl naše jména. Neměli jsme co říci, v této chviličce rozpaků mně napadlo, že advokát má důvod k mlčení. Paní nás odvedla z kanceláře doktorovy do obytného pokoje. Chovala se doslova tak, jak se chováme k návštěvám, jež přišly nevhod.

Skočdopole požádal znovu, aby doktor byl nápomocen jeho šetření a nedbaje paniny přítomnosti skončil svým pijáckým způsobem. „Pojďte s námi, pojedeme do Skaličky, provětráte si plíce klínkem čistého vzduchu a zapomenete na rozšklebence, kteří čekají před dveřmi. Dopřejte jim času, ať jejich spor uhniličí, beztoho je to dědická smlouva, či polní pych, či rušení držby, či rvačka před hospodou, či jiná lapálie, málo hodná pozornosti velkého právníka. Pojďte s námi, rozviňte všechny schopnosti svého stavu a buďte tím, co vám lépe sluší.“

Věru, domnívám se, že Skočdopole působí jakýmsi kouzlem na ženské. To, co řekl, dostačilo, aby paní změnila svoje mínění a tak se doktor Talafous octl v našem voze. „Ah, pane,“ děl, sotva jsme vyjeli ze vrat, „vy jste mi způsobil trýzeň, moje žena je nadmíru žárlivá, bojím se před ní pronésti slovo a vy jste spustil jako mlýn. Co jsem se nalhal, co jsem se nalopotil se svými výmysly, nemaje jich v náležité paměti! Kolikrát jsem se zapletl, mohu říci, že jsem udeřil Mělníkem v Šopku a teď se vyděsím, když šustne myš. Před deseti léty jsem se zamiloval a před třemi jsem se oženil, ale prosím vás, nesrovnávejte tyto dva stavy, nebo se rozpláči. Jeďte rychle,“ dodal, utíraje si zpocené čelo.

„Na mou duši,“ děl Skočdopole, „zedral jste již všechny svoje spodky! Co se to s vámi stalo? jak jste se oženil? Zdá se mi, že jste mířil k měšci a sáhl po dudách.“

„Nemluvte o tom,“ odsekl Talafous a naklonil se k Půlpytlovi, tísně můj zadek. „Vy, pane, jste svědčil proti mně,“ děl s výčitkou, „svědčil jste křivě a nemohl jste prokázati ani nejmenší část svého tvrzení. Nuže dnes, po tolika letech, mi snad vysvětlíte, proč jste si vymyslil tak hroznou lež.“

„K šípku, zdráhal jste se odpovídati a nyní byste byl dosti nestydatý, abyste mě vyslýchal? Řekl jsem, co jsem řekl. Viděl jsem vás! Ale přestaňte tlachati. Vzpomínám si na zemřelou paní, jaká to byla krasavice vážné a útlé spanilosti, vzpomínám si na dlouhé vlny jejího vlasu, jenž měl odlesky žitného pole, jenž se stříbřil a rudl, jako kdyby v něm zapadal měsíc.“

„Jeďte zvolna,“ děl po chvíli ticha, „nechte na pokoji trubku, vracíme se na stará místa, jsem málem doma.“

Stoupali jsme do mírného svahu a vůz zvolňoval svůj běh. Bylo k desáté, poslední den v březnu a jaro se opovídalo líbeznými závany větru a ptáčkem neposedou, jenž křičí a křičí. V brance jsme potkali vozík, tažený voly. Kola se leda míjela. Viděl jsem, že Půlpytel se vychýlil, aby pohlédl do volákovy tváře. Vjížděli jsme však bez pozdravu.

Nuže, toto je Skalička! To je to nešťastné místo!

Zastavili jsme se před stavením obrostlým loubincem. Okna domu byla zúžena proutky, na nichž něco listí přečkalo zimu. Příbytek Půlpytlova bratra byl zpustlý a dům chátral. Shlédli jsme pochýlené kolny, jejichž střechy nebránily, aby déšť stékal na hromadu vozů; záď korby opírala se rozvorou o zem a špice trčely z nábojů, ukazujíce na všechna místa svého poledníku, zatím co úseky rozbitého věnce se válely v loužích. Stáje zely prázdnotou, v studni zbývalo maličko vody, úly byly spřekáceny, sad zarostlý a stromoví plné lišejníků. V blízkosti stodol stál stoh a spáleniště stohu. Hu, zdálo se mi, že nad vším statkem létá havran se zkrvaveným zobákem.

„Vstupme,“ řekl Půlpytel, „můj bratr vás neslyší a zřejmě nevyjde, aby vás pozval.“

„Bojím se, že není nikdo doma,“ pravil Skočdopole. Nicméně jsme vešli, zlekavše vyzáblou fenu, jež utekla s čenichem u země. Když jsme vystupovali po schodech, mezi pavoučím a zrcadly bez světla, Skočdopole přidržuje si nos před ostrým pachem kočičinců povzdechl, že tento dům kdysi kvetl. Zde bylo plno růží a toto okno se nazývalo VYHLÍDKA K VRBINÁM. „Nyní je slepé a místo růží rozeznávám leda několik pahýlů a pruty plné trní.“ Po několika krocích Půlpytel nahlédl do otevřených dveří kterési světnice a vešel, nedávaje žádného znamení. Setrvali jsme na svých místech domnívajíce se, že bude lépe, shledají-li se oba bratři nejprve o samotě. Náš advokát vyňal z kapsy noviny předstíraje zájem o jejich bláhové zprávy a Skočdopole se naklonil k mému uchu, řka: „Naše spravedlnost je ubohá, ale bez ní není odpuštění. Cítíte kletbu staré vraždy?“

V zápětí vyšli nám oba mužové vstříc. „Můj bratr Josef,“ děl Půlpytel, „nechce mluviti o neštěstí.“

„Mám, kdo by mě bil,“ řekl statkář, „jestliže jsem se nějakým způsobem zúčastnil na vině, dostává se mi odplaty.“

„Bohužel je pravidlo,“ řekl Skočdopole, „že to, co člověka mrzí, se ho drží a vše, co je milé, bývá vzdáleno na dvě míle. Nepřišli jsme vás vyrušovati všetečně,“ pokračoval, „tento dům je plný smutku nikoliv proto, že se v něm přihodilo před časem neštěstí, nýbrž proto, že tato neblahá příhoda zůstala nevysvětlena. Myslíme příliš na mrtvou, hleďte, jak jsem zestárl a jak se změnil váš bratr. Jsem si jist, že třetího z nás nepoznáváte. Je to doktor Talafous! Ach, jaké proměny se s námi udály! Jaká podezření, jaké podezřívání nás tíží! Kde je zlé domnění, tam nemůže býti milosti. Nuže, snažme se mluviti o věci přímo, setřesme svůj smutek a prokletí, uchopme věc jak se sluší na lidi, jimž zbývá několik krásných let života.“

„Nebudu vám překážeti,“ odpověděl Josef Půlpytel, „ale bylo by pro mne s výhodou, kdybyste, pánové, přicházeli současně.“

„Žertujete, tím lépe,“ odtušil Skočdopole.

„Pospěšte si,“ pokračoval opět statkář, „na zahradě je váš syn Vavřinec s panem Kubelákem z horských bud.“

„K ďasu,“ vydechl ohromený soudce, „tomu se říká choditi na lýka, dokud je míza.“

Sešli jsme bez prodlení za těmito dvěma ptáčky do sadu. „Příteli,“ pravil jsem cestou Skočdopolovi, „ten z obou, jehož ty podezříváš, je daleko méně hrozný než druhý. Všiml jsi si hlubokého nezájmu a pohrdání, jež dává v řeči i ve všech skutcích na jevo? Probůh, vždyť tato Skalička je hotové spáleniště. Vždyť chlap nedbá o svůj líbezný statek více než o špetku popele. Bojím se, že tvůj syn má více soudcovské prozíravosti než ty. Doposud chci věřit, že svoji ženu nezabil, ale proč se tak škaredí? Proč je tak zanedbán? Toho převislého obočí a blešinců na rukách!“

Skočdopole odpověděl leda tak, abych držel jazyk za zuby a vysmál se mi řka, že se mě zmáhá vášeň souditi.

Šli jsme hodnou chvíli, než jsme dorazili na místo neštěstí.

Vavřinec s měřičským pásmem a plánem zahrady stál pod stromem a pan Kubelák odpočítával kroky směrem k nízkému břehu, kde byl před lety nalezen v bezvědomí Jiří Půlpytel. Nepozorovali nás a musil jsem zahoukati, aby se obrátili. Nalhal jsem Vavřincovi několik znepokojivých nepravd. Neodpovídal maje ústa pootevřená údivem a patře s jednoho na druhého.

„Kuchařce za dobrý hrách má býti sklenice vína,“ děl Skočdopole k synovi, „změřili jste to dobře a nyní si jdi propíti nějaký peníz, abys nepřekážel.“

Viděl jsem na Vavřincově čele nabíhati síťku hněvných žil a nezbývalo mi, než abych maličkému říkal na útěchu průpovídky. Vavřinec však odpověděl velmi rozhodně: „Nevzdálím se, setrvám a budu klásti otázky jako kterýkoliv z vás, neboť mám na co se tázati.“

Talafous a Kubelák se dohadovali v koutku zahrady; zdálo se, že dávná láska k mrtvé a sešlost, již si vyjevili svými tvářemi, je vrhá navzájem do náruče. Toho uštěpačného osudu! Před časem by si byli vjeli s chutí do vlasů.

Žádná písnička nemůže být tak dlouhá, aby jí nebylo konce a tak projevy tohoto pozdního přátelství zvolna tichly, vády otce se synem ubývalo a oba bratři si odpovídali sotva slovíčkem. Nastávalo ticho, jež obchází větřík, pohybující touto chviličkou jako jablkem. „Jsme všichni bledí přísvitem starého neštěstí,“ řekl Josef Půlpytel, „jsme bledí a když nastává soumrak, mluvíváme nepodobnými hlasy, neslyšíce odpovědí. Moje záští je klidné, můžete nahlédnouti v žalostiplný škleb Skaličky, jež poplakává; raději bych vás neviděl, ale snad se vám podaří říci něco povzbudivého.“

„Lidský duch,“ řekl Skočdopole, „je tak uzpůsoben, že nesnáší tajemství. Odtud pochodí rozjitření, jež vás ovládá. Ah, maličká dlaň postačí zakrýt slunce. Dlaň, která se již proměnila ve špetku popele. Jakkoliv jsme rozběsněni a jakkoliv jsme smutni, vládneme doposud rozumem. Známe devět desetin příběhu a někdo z nás zná příběh celý. Nuže, otažme se tajnůstkáře, jenž se nebojí vražditi, ale zdráhá se přijmouti jméno, jež mu náleží a rád by je oddělil od trestu, neboť ten pro něho znamená mír.“

„Eh,“ pronesl na to Vavřinec, vystupuje o něco málo z kruhu, „to zní jako výzva, aby se přihlásili dobrovolníci, to věru nepovede k cíli, ale věc má přece své jádro! Pravil jsi, otče, že viník si přeje trestu. Což jestliže se již odsoudil? Kdo žije tak jako vězeň?“

Viděl jsem, že se oba Půlpytlové pohnuli a že chtěli současně odpovědět, ale dříve, než se z jejich váhavého hrdla ozvalo pípnutí, Kubelák zalomil rukama a vykřikl: „Já sám.“ Zdálo se mi, že ubožák pozbyl rozumu. Musil si zasunouti prsty za límec, aby si uvolnil hrdlo. Jeho stará tvář oživla snad naposledy za této řeči či křiku.

„Co na tom,“ pravil, „co na tom, že se přiznávám k tomuto způsobu života, čas stal se mojí strázní a mojí útěchou, čas členěný úderem hodiny, jež vyplaší můru právě si usednuvší nad mojí hlavou. Mimo sprostých starostí o peníze nepřihodilo se mi nic až do stáří padesátitří let. Vím, že jsem směšný a že nevnukám lítost mluvě o lásce touto žabí hubou, jež tak ráda pláče od těch dob. Můj opičí žal je pitvorný, ale ošklivost nezbavuje bolesti.“

Cizí kůň má tvrdý hřbet, nemohl jsem se vpraviti do starcova smutku a díval jsem se raději po kadeřavém stromě. Byla pohoda a právě v tu chvíli zahřmělo. Svatý Jiří dnes poprvé zabouřil zemí.

„Nespávám celé noci,“ pokračoval majitel horských bud, „pode mnou je pustá ulice a vzdalující se kročeje mne nutí, abych si vzpomínal, abych si vyčítal a hryzl se pro svoje provinění. Vzdalující se kročeje, uhořívající svíce, vše mne naplňuje sklíčeností. Jestliže jsem nezabil nešťastnou paní, lhal jsem, aby zemřela. Vychloubal jsem se její přízní, já, jemuž nikdy nedovolila, abych jí políbil ruku! Byl jsem tak ješitný, že jsem si vymýšlel špatnou pověst pro tuto paní, pověst, jež měla učiniti moji zamilovanost méně směšnou a moje vychloubání pravděpodobnější.“

„Ano,“ odpověděl Skočdopole, „to vím, ale již se upokojte,“ dodal po chvíli, „mimo jediného nikdo nevěřil těmto smyšlénkám.“

Postřehl jsem, že si Skočdopole osvojuje právo udíleti útěchu a že mu to přináleží. Odtud se moje štítivost ke Kubelákovu smutku zmenšovala, mohl jsem se na něho opět podívat. Stál bez hnutí a čekal, co se stane, čekal, že nějaká věc vybuchne či zameká, čekal, že ho někdo z mužů ujistí odpuštěním, čekal, že se udá znamení, které by ukrátilo jeho smutek.

Ale již se ozval druhý hříšník a byl stejně naříkavý a stejně protivný. Sňal klobouk s hlavy a otáčeje jím jako mládeneček, jenž zpívá koledu, dal se do řeči, již je třeba zkrátiti. „Já,“ řekl Talafous, „jsem bez viny, ale tehdy, když se přihodilo neštěstí, nebyl jsem rozumný a dopustil jsem se maličké neprozřetelnosti, zatajiv vám, že jsem v den vraždy, před dvěma hodinami než se strhl pokřik, opravdu promluvil s paní Půlpytlovou na místě, kde byla později nalezena mrtva. Nemohu popříti,“ děl, obraceje se k propuštěnému vězni, „že jste mne mohl zahlédnouti pod tímto stromem. Mějte však na mysli, že tato rozmluva trvala pouze okamžik a že paní Půlpytlová i já jsme se vrátili do společnosti a rozmlouvali s vámi. Ještě o páté viděl jsem nešťastnou paní krájeti koláč a všichni hosté ji obklopovali.“

„Vy trdlo, pitomo, mumáku, darebo ješitná, vy zmoku, mezuláne!“ vykřikl Půlpytel a kleje až se otvíralo nebe přetáhl advokáta holí. „Sroulo!“ vykřikl a pral do něho o stošest, aby omluvil to malé nedopatření. „Již vím,“ děl bez dechu nad tímto dílem, „již vím, proč se ta vepřová hlava na dvou kýtách tak polekala, když jsme vešli do jeho bytu. Ah, chlape, tohle mi zaplatíš. Jářku, vždyť by mě to stálo málem hlavu!“

„Myslím si, že zasluhuje, aby byl zbit až do zelena,“ řekl Skočdopole, když se kolem pitomého advokáta utišila vřava, „jen mu jich nasolte, co unese. Horší je, že za poslední hodinu vskutku neodešel od ostatních, to mám nade vši pochybu zjištěno. Je tomu tak! Ostatně,“ děl, dívaje se přes rameno na doktora, „což pak by tento Kuba z boudy, řejhan, pazdera a ňouma mohl zabíjet?“

„Říkáte to,“ pravil jsem, „jako by šlo o krásné umění.“

Skočdopole mávl rukou odpovídaje, že ničemu nerozumím.

Sotva to dořekl, Jiří Půlpytel se natáhl jak dlouhý tak široký na zem. Zaťatými zuby vydechl jakýsi výkřik, jenž se prodlužoval v zaúpění. Jeho oči byly obráceny v sloup. Naráz jsme ztichli, litujíce, že jsme se dali unésti tak daleko.

Nemocný ležel tiše. Nepostihl jsem křečí mimo lehounký záchvěv svalů obličejových a naznačení špetky prsty levice. Skočdopole a Josef přiklekli k Půlpytlovi. „Myslím, že jde o záchvat padoucí nemoci, o níž jsem slýchával,“ řekl váhavě jeho bratr. „Jiří je nevinen smrtí mojí ženy! Je nevinen,“ opakoval každému tváří v tvář.

Zdálo se mi, že se náš příběh již smráká. Hle, člověk v bezvědomí a čtyry zakaboněné tváře nad ním. Toto dohodování o zločinu na zlověstném místě! Měl jsem husí kůži, vzpomínaje na pohodu v našem městě, ale kdo se dá na vojnu, musí bojovat. Nemohl jsem přece utéci ze Skaličky! Pan Kubelák stál obrácen a skrýval svou tvář, Vavřinec o něčem přemýšlel, Talafous, nevšímaje si svého popleněného zevnějšku, obracel v rukách hůl, jíž byl zbit a dva ostatní si hleděli nemocného. Zdálo se mi, že nikdo není mocen moudrého slova a tak rozváživ, co bych měl říci, jal jsem se je utěšovati řka, že smrt obchází kolem nás za každého času. Proč se děsiti této stvůry? je to nepovedená přítelkyně, ještě však chodíme, ještě vládneme rukou, ještě můžeme povolit opasek na svém břichu, ještě pijeme a jíme, ještě můžeme čísti v knihách a býti účastni líbezných příhod.

A což, kdybychom věc obrátili? což kdybychom řekli, že život a hřbitovy jsou jediný svět, což kdybychom zazpívali: Ze země jsem na zem přišel, na zemi jsem rozum našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán. Nepleťme se do božských věcí, snad nějaká zlá myšlenka přiměla paní, aby se zabila, kdož ví, jak přichází smrt.

Skočdopole mávl rukou bruče, že zubatá paní nechodí s nožíkem ani s kosou.

Tu jsem zmlkl, nikoliv snad proto, že by mne byl Skočdopole usadil, ale postřehl jsem kosým pohledem, jak se starý scvrklý Kubelákův nosík pohnul zadržovaným pláčem. Obrátil se a jeho zkřivená záda se třásla. Styděl jsem se znamenaje, že všechno, co jsem řekl, je žvást. Tento blázínek, o němž se vypravuje, že nastřádal sprostě své peníze, byl pravděpodobně ušlechtilejší než ostatní. Jakže, nebyl žal ostatních mužů stejně veliký? Jedině Skočdopole a já jsme byli cizinci u tohoto hrobu. Mlčeli jsme a ticho se podobalo světlům velikého jeviště. Jiří se neprobouzel.

Utkvěl jsem pohledem na skleněném terčíku, který se leskl v trávě. Byl to monokl. A tu vnímaje podrobnosti drahocenných látek a střevíců Půlpytlových a vnímaje sešlost šatů jeho bratra, myslel jsem na desetiletí skličujícího zájmu o mouchu, jež přeletuje po okenních tabulkách, na desetileté cestování, za něhož Jiří si piloval nehty. Zdálo se mi, že oba způsoby jsou líc a rub pláště, jejž šije děsný krejčí.

Když uplynula dlouhá chvíle, Půlpytel procital ze své mdloby. Vstal beze slova. Toho břemene mlčení! Přál jsem si, aby se mu vrátilo ono oživení a ona výmluvnost, již kdysi osvědčoval u Nezkušeného, ale zdálo se, že i to byl škleb zmaru. První, kdo se ozval, byl opět Skočdopole.

„Slyšíte?“ pravil, „vyzvánějí poledne, pojďme ke stolu. Shlédli jsme, co jsme chtěli. Ostatně, vše bylo dávno změřeno a poznáno. Pojďme. Nevím, co bude k obědu,“ dodal Skočdopole cestou, tak aby ho nikdo neslyšel než já. „Zdá se mi, že prosím mošnu od žebráka.“

Opravdu, nestálo to za nic. Ale, aby se neřeklo, přece jsme jedli.

Kolem druhé hodiny začalo líčení. Venku se dalo do deště. Usadili jsme se na skřípajících židličkách ve velké světnici, jejíž okna vedla do zahrady. Talafous supěl a Skočdopole kašlal.

„Řekl jsem již, že chci obnoviti řízení naší věci,“ pravil konečně soudce, „dnes přibyl nový důvod. Nejsem na neštěstí lékařem, abych mohl rozeznati povahu bezvědomí a rozlišil je od bdělého stavu. Můj úřad po léta přikazoval mi pochybovati a tak ani dnes ze starého zvyku nejsem si jist, nebyla-li Půlpytlova mdloba názorným výkladem. Každý vine na své motovidlo, dovolte mi, abych byl tak bezohledný a chcete-li nestydatý, jako se sluší obezřetnému soudci.“

„Nyní, když víme, že paní dvě hodiny před svojí smrtí prodlela okamžik na místě, kde byla později nalezena mrtva, mohli bychom připustiti, že Josef Půlpytel se přiblížil právě v té chvíli, když rozmlouvala s Talafousem. Není nemožné, že představivost Půlpytlova je malátná a čas od času rozjitřená, neboť byl zamilován a jest stižen chorobou, projevující se bezvědomím. Nuže, spatřil rozmlouvající dvojici, a zatím, co ubývalo bystrosti smyslů, rostla jeho vášnivá fantasie. Mohl si z několika letmých slov doplniti horoucí vyznání. Uvěříme-li polobdění, jež se domnívá slyšeti určitá slova, je třeba připustiti i jiné klamy. Jiří při mdlobném vidění mohl míti dojem, že rozmlouvajíce se objímají. Tato mrákotná chvilička snad předchází jen o okamžik hlubokému bezvědomí. Nastojte, kdyby tato tma trvala dvě hodiny, mohla se paní vrátiti na totéž místo. Není vyloučeno, že osvědčujíc vlastnosti doslova římanské, sama si způsobila smrt. Když se Jiří probouzel, ještě dříve, než se mu vrátilo plné vědomí, shlédl paní v krvi a tato hrůza jej znovu zbavila smyslů. Prvá představa promítla se i v tento okamžik a splynula s jeho zábleskem obrazů, neboť lidé takto nemocní jsou vydáni bloudění i omylům a jejich komolé vjemy se mísí a přecházejí z časů do časů.“

Tu se Skočdopole odmlčel, bylo slyšeti, jak déšť plíská do oken a kdosi přešel rachavým krokem síňku.

„Nuže, to vše je holý výmysl,“ děl Skočdopole po chvilce ticha. Tvář mého přítele se zatemnila krví a poznával jsem, že se blíží jeden ze záchvatů zuřivosti, jež ho přepadaly. Zdálo se mi, že sám sobě opálal bláznivého ovsa a že se připodobnil k tomu, o čem se mluví.

„Nemohu věřiti,“ křičel, „v to, co se mi vnucuje tak nenáležitou hrou. Mudrák vždy trefí na mudráka, ale dva tvrdé kameny nedělají dobré mouky.“

„Skočdopole,“ řekl Jiří, přistupuje velmi blízko k soudci, „snad máte úmysl mluviti se mnou špatně, ale nesmýšlíte tak. Pronásledoval jste mne svým podezříváním, dobrá, nemohu se proto hněvati, neboť vy sám jste neměl pokoje pro tytéž věci. Zachovával jste mi jakési přátelství, mluvě tak, že by ani pes nevzal od vás kůrku. Teď jste upadl do staré chyby, neboť věci se nerozjasňují a úleva najíti pravdu se od vás vzdaluje. Jářku, dejte si zajít takový mrav, jsem doma a chtěl bych k vám býti zdvořilým, budete-li však pokračovati, vjedu vám do vlasů.“

Skočdopole se již smál. „Veselá mysl hostě více sytí, než krmě a pití,“ řekl a v zápětí poprosil, aby nám přinesli kávu, či víno, či aspoň ořechy. Potom se obrátil na Josefa Půlpytla a řekl mu, že je jeho dům bídný a že za nic nestojí. Pánové vstali ze svých míst a mluvilo se páté přes deváté. Soudní nálada byla ta tam. Byl jsem tomu z míry rád. Nezbývalo, než aby si navzájem odpustili a abychom jeli domů. Ale kdežpak, stalo se něco jiného. Především se dal do řečí doktor Talafous, který nevěřil na vraždu.

„Nevidím důvodu, pro nějž by kdokoliv směl býti podezříván z činu tak děsného. Kolik a lepších příležitostí by nalezl vrah,“ děl, povznášeje pravici po způsobu svého řemesla. „Což by zvolil právě okamžik, kdy byla zahrada plná lidí, aby mohl býti překvapen právě při činu? Mezi tolika nepravděpodobnostmi, jež se přihodily, tato je nejméně pravděpodobná. Kdybyste sledovali myšlénku, kterou zastávám, zajisté by se nalezlo dosti důvodů pro ní. Což pak paní po celé dlouhé měsíce se nechystala na cestu, nebylo její zavazadlo složeno a dopisy spáleny? Nejevila známky vzrušení, nezdá se vám, že v posledním čase si počínala jako ten, kdo se loučí? Nebyla v jistém smyslu podivínská?“

Josef Půlpytel tehdy poprvé projevil zájem o to, co se mluví, postavil se právě před advokáta a jal se ho dotazovati na sto věcí. Víte to a víte ono? Kladl mu nicotné otázky, takže jsme na sebe pohlíželi dosvědčujíce si, že je bez rozumu. Jak byl sešlý! Vlasy mu padaly do mžikajících očí, třásl se a hlas mu přeskakoval tak, jako by měl za okamžik propuknouti v pláč. Jeho otázky se hrnuly a byly čím dál tím zcestnější. Ale, když umlkl, poznávali jsme, nahlédajíce v jeho smutek jako psi do kuchyně, že se stydí, či že se obává otázati, byla-li paní opravdu milenkou Talafousovou.

Můj bože, někdy i slepý nalezne podkovu. Zdá se, že první z nás, kdo to postřehl, byl Vavřinec. Zatím co my jsme stáli překládajíce svoje rozpaky z ruky do ruky, Vavřinec se udeřil do kolen a vykřikl, že se zříká podílu na soudním řízení. „Můj příteli,“ řekl otvíraje náruč, jako by chtěl nešťastníka obejmout, „můj příteli, což já vím, s jakými hrůzami jste spával, cožpak se mohu bezpečiti na ubohou pravděpodobnost. Nevím nic příliš jistě, ale to, co poznávám bez pochyby, je vaše láska. Věřil jsem, že jste se dopustil strašného činu ze žárlivosti a chtěl jsem vás pohnati před nový soud, avšak co je ten soud proti skřípění pochybnosti a nejistotám, které cukají srdcem?“

„Chodil jsem po všech lidech, kteří sloužili ve Skaličce před deseti léty, vyhledal jsem Kubeláka a chtěl jsem navštíviti i ostatní, myslil jsem dnem i nocí na vraždu. Probůh, zosnoval jsem si ďábelský příběh. Odpusťte mi to!“

Chtěl bych míti takového syna, jako je Vavřinec. Líbil se mi, když trhal svoje papíry a když je házel na zem. Nezdržel jsem se, abych jej neudeřil po rameni. „Tak je to dobře,“ povídám, „neboť ne vše, co sedlák mlátí, nese do mlýna. Veliká moudrost bývá, kdo se včas nazve bláznem, a ty jsi jím byl, můj hochu.“

„Hýbejte se,“ vykřikl Skočdopole opět plný smíchu, neboť i on snad cítil úlevu, „přineste lahvičku, ať zapijeme doznání, které jsem vždy sdílel.“

Sotva však jsme zvedli sklenice, udála se nová příhoda. Do vrat Skaličky vjížděl motorový vůz. Viděl jsem, jak se zatáčí vtlačuje rýhu do bahnité půdy, zpod jeho kol stříkala voda a řidič vytruboval. K ďasu! říkali, že po řadu měsíců sem nikdo nepřijíždí a zatím je zde celý sněmík. Skočdopole se díval oknem, špička jeho nosu se rozpleskla o sklo a zbledla horlivostí. „Ten vůz mi není neznámý,“ řekl, odvažuje svá slova, „je to Hrstkova drožka, poznal bych ji mezi celým stádem.“

Chtěl jsem otevříti okno, ale jsem neobratný a jak jsem trhl rámem, okenní sklo spadlo s třeskem do dvora, div ne na Vyplampánovu hlavu. Na hlavu našeho přítele, jenž již hrozil pěstí.

„Vy pijete!“ volal do našich oken maje zvrácenou hlavu, „vy pijete, ale dejte si zajít chuť, právě přijela paní Skočdopolová!“

Na mou čest, z vozu vystoupily dvě dámy a Zazaboucha. Nemohli jsme si vysvětliti, co se přihodilo.

„Kdo jde sem nebo ven, dej mu pán bůh dobrý den,“ řekl Skočdopole, „vybral bych si raději to druhé, neboť s Lucií přichází opravdu moje žena.“

Zdá se mi, že ve všech hrklo a že se zastyděli za svoje soudní vzteky. Já, neboť se mne věc nejméně týkala, jsem si mohl bubnovati na okno. Za chviličku Vavřinec a Jiří přivedli hosty.

„Milý pane,“ pravila paní Skočdopolová obracejíc se k Josefu Půlpytlovi, „tahle vaše Skalička je nejkrásnější místo v kraji. Jak je tu všechno přívětivé, jaký máte krásný sad, ale,“ dodala, „neděláte dobře, že si jej nehledíte.“ Paní mluvila hodnou chvíli, vychvalujíc pole a setbu a dům a zmínila se i o hospodáři, jako kdyby kvetl zdravím.

„Dobrá,“ odpověděl Skočdopole, „je tomu doslova tak, jak říkáte, ale co vás sem přivedlo?“

„To je dlouhé vypravování,“ pravila paní Skočdopolová, „snad bude lépe, když se zeptáte Vyplampána.“

Zatím Zazaboucha si nalezl pohodlný kout pěkně blízko u láhve. Lucie se dohadovala s Vavřincem, nebyla zřejmě ve své kůži.

„Jak jsme se sem dostali,“ opakoval Vyplampán, „to není právě na snadě. Tu a tam, ve chvílích prázdně,“ děl zvedaje obočí jako za času svého úřadování, „se stýkávám s mladou dámou. Měl jsem příležitost ji představiti svojí sestře, paní Zámišové, a tu mimo nadání obě nalezly v sobě veliké zalíbení.“

„Jestliže se nemýlím,“ děl Skočdopole, „jde o slečnu Brzobohatou. Hrome,“ doložil, když jsme přisvědčili, „budou záhy na dně přátelství.“

„Žel,“ pokračoval náš přítel, obraceje se zády k Zazabouchovi, „dívky uzavírajíce nová přátelství zrazují stará. A tak slečinka hned prvý den řekla všechno, co ví o vašich spádech. Zazaboucha ošetřoval ji nedávno při angině a po způsobu všech lékařů při návštěvách vypleskal všechno, co zamýšlíte. Ovšem, netajím se, že i já jsem odpovídal na přímé otázky, jež mi kladla. Je v tom něco zlého? Nedělejte se tak hloupí! Paní dostaly zlost, že mluvíte bez přestání o Půlpytlech, jako kdyby to nebyli příbuzní a spěchaly vám to překazit. Abych nezapomněl zmínit se o Vavřincovi,“ dodal Vyplampán již v rozpacích, „dnes ráno tě hledal jakýsi vysloužilec zdejšího hájenství, měl s tebou jeti sem do Skaličky a přišel pozdě.“

„Nehněvejte se, ať se urodí konopí. Já za to nemohu, že jste takoví tuláci. Vavřinec nebyl doma bůh ví jak dlouho. Souhlasil jsem, aby vás lapily na jeden zátah.“

„Ach,“ povídá Skočdopole, „to jsme rádi, že máme tak pilné ženy, to jsme rádi, že jsme se shledali.“

Paní Lucie se trošíčku zasmála, ale přece jen byla smutná. „Nebyly bychom přišly,“ pravila, „kdyby byla Skalička dočista cizí místo a kdybychom neměly dobrého důvodu. Vím, že jde o moji sestru, vím, že se dohadujete o její smrti. Chtěla jsem poprositi, abyste toho již nečinili a zanechali své hry.“

„Hry?“ řekl Skočdopole, „což se domníváš, že je to kratochvilné?“

„Bojím se, že je tomu tak,“ odpověděla.

Skočdopole vyskočil se svého místa a jal se pobíhati po světnici, domnívám se, že jen stud zabránil, aby nespočítal všechny noci, za nichž myslel na svou při.

„Kdybych směla mluviti jako Vyplampán,“ pravila Lucie s úsměvem, jenž nás okouzloval, „řekla bych, že vy i Vavřinec i Jiří jste příliš chlapi. Jste posedlí řešením úkolu, jenž dávno již není záhadou, ale truchlivou skutečností. Nemyslíte na moji mrtvou sestřičku, ale na smrt a na její způsob. Je to snad proto, že nepláčete.“

„Zdá se vám, že jde o soud, zatím co jde o zármutek. Říká se, že mužské hoře bez slzí uvažuje. Ach, těch vašich dohadů, kdyby se stalo snad to a kdyby se stalo ono. Můj bože, kdyby paní teta měla vousy, byla by panem strýcem. Nechte již té vády. Komu pán bůh, tomu všichni svatí, komu biřic, tomu všichni kati. Vraťme se k pokojným řemeslům a neklejme za svým pluhem, neboť kdo to činí, seje zlé semeno.“

Lucie se usmívala a byla tak hezká, že jsem již nemyslil na to, má-li pravdu čili nic. Jsem již stár, abych mohl nesouhlasiti s krásnými dětmi. Za mými zády drkotá smrt čelistmi a tu mi již nesejde na ničem, než aby plynuly nové dny a nová žírnost. Aby se urodila léta, jež nespočítám. Naučil jsem se vážiti si těchto malých ženušek, které nám zalidní konec století. Řekl jsem to vše a ještě mnohem více. Souhlasil jsem s Vavřincem, že roztrhal svoje papíry a dal jsem se do Skočdopole a do Půlpytla pro jejich bláznovství.

„Prosím vás,“ povídám, „starejte se o příští věci a jděte s cesty, když to nedovedete. Neprodlužujte již neštěstí, ať je na Skaličce místo pro nové příběhy. Nechť vezmou kati starý strach.“

Zdá se mi, že se Půlpytel a Skočdopole chtěli hádat, ale odtud to šlo se zlostí jako s hory, vždyť je nikdo neposlouchal. Na konec jim potřásla Lucie pravicí a bylo dobře. Ostatně měli s sebou Zazabouchu a Vyplampána, štěstí, že přijeli. Ne že bych si o nich myslil kdo ví co, nikoliv, jsou to mluvkové, ale prvý z nich má hlomozný hlas a směje se jako vojáci na pochodu. Vypravoval jakýsi nesmysl a bylo ho všude plno. Vyplampán zatím pil, shrnuje důvody pro dobrý konec a jeho duch se stával smířlivější a smířlivější.

„Což jsem vám to neříkal již na počátku,“ děl obraceje se k Jiří Půlpytlovi, „což jsem vám neříkal, že neklid, za něhož jste si ohryzal pěst, je mi zárukou neobyčejné povahy? Což jsem nerozeznával na prvý ráz příbuznost vašeho bloudění s romantickými vzteky, jimiž na vzdory svému lepšímu přesvědčení jsem nakloněn podržeti palec? Jakž by ne, tyto vlastnosti jsou katalogisovány v dějepise písemnictví. Nuže, hlavu vzhůru, co na tom, že jste tlachal u Nezkušeného písklete a po lesích. Zapomeňme na to, byl to následek špatné četby. Již je dobře. Již jsem vám odpustil. Nuže, napijme se!“

Za chvilku jsme si vzpomněli, že paní Skočdopolová ani Lucie nás již neposlouchají, chodily po hospodářství.