ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— v níž se mluví o příhodě učitele Vyplampána

Toť se ví, Vyplampánova přítelkyně někde vyslechla, že je Půlpytel obviňován z hrdelního zločinu a všechna zděšena a křižujíc se nalezla záminku, aby přiběhla do hospody, kde bydlil. Je to holka od rány, sedla si blízko našeho nového známého a dala se do snídaně.

Kolem deváté mívám potřebu vypíti číšku čaje a protože moje hospodyně v ten čas smejčí, chodívám, kamkoliv mne zrak zavede a nohy zanesou, abych učinil zadost tomuto obyčeji. Tak jsem se octl u Nezkušeného písklete právě, když dívčina upustila svůj kapesník k Půlpytlovým nohám. Svižně jsem jej zvedl a postřehnuv její zájem, trochu jsem ji postrašil řka, že by ji náš rozparovač poslal hned na krkavčí skálu, kdyby s ním byla chviličku sama.

„Vy máte z pekla štěstí,“ řekl jsem, dotýkaje se jejího podbradku, „vy máte štěstí, že jsem přišel.“ Viděl jsem, jak sklopila oči a byl jsem rád, že jsem prokázal Vyplampánovi malou službičku. Na to jsem přisedl k Půlpytlovi. Mluvili jsme o polních pracích, jež nastávají našemu rolnictvu. Můj soudruh osvědčoval hojné vědomosti a rozvahu. Tu, právě uprostřed rozhovoru mě vyhledal kuchtík a zakašlav mi za hlavou, měl mě k tomu, abych poodstoupil.

„Pane,“ řekl pohazuje utěrkou, „slečna, která s vámi mluvila, vás prosí o malou úsluhu. Čeká na vás za dveřmi, ale nemáte se omeškat.“ Vyšel jsem velmi neochotně, ale i po mrzutém žlabu teče čistá voda a tak opět se usmívaje jsem se otázal slečinky, co si přeje.

„Po tom, co jste mi řekl,“ odpověděla, „jsem všechna nesvá. Nemohu se vrátit sama domů a snažně vás prosím, abyste mě dovedl. Či lépe, zavolejte, prosím vás, Vyplampána, aby mě odvedl sám a aby mi poradil, co mám dělat. Nevrátím se domů ani živou mocí. Namoutě, velice se bojím.“

Viděl jsem, že tato ovečka doslova chce kaliti vlku vodu a rozmlouval jsem ji věc řka, že vydám právě tolik jako Vyplampán a že se zavazuji zdržeti svého přítele Půlpytla, dokud by nedošla, kam si zamane. „Ostatně,“ řekl jsem, „ujišťuji vás, že je to muž vybraných způsobů, nemohu věřiti, že by ublížil kuřeti.“ Ale co naplat! vrtěla hlavou, vyváděla, jako by jí srdéčko usedalo a měla na krajíčku slzy jako z konve. Omluvil jsem se tedy Půlpytlovi a vyprázdniv svůj hrneček, bral jsem se volným krokem k Vyplampánovu obydlí.

Kdo dělá, co chce, setká se s tím, co by nerad. Slečinka naléhala jako bez rozumu a já, starý hlupák, podlehl jsem její svévoli nevhod. U Vyplampána byla mimo nadání jeho sestra, paní Zámišová, táž, o níž se říká, že dovede Vyplampánovi natřít uši. Stáli před otevřeným prádelníkem a paní vyjímajíc kus prádla za kusem některý roztřásla a jiné kladla na stoh, až navršila velikou kupu. Na můj pozdrav odpověděla jenom letmo. Zvěděl jsem, že přijela s dvěma dcerami, které zatím byly u známých ve městě, a že se zdrží několik dnů. Každý jinde hledá to, čeho má doma nazbyt, paní Zámišová zřejmě hověla svému zvyku probírati se košilemi a utěrkami. Souhlasil jsem s ní, že se Vyplampán odívá ledajak, ale celkem se mi zdálo, že poněkud na toho dobráka nasazuje.

Ve vhodné chvíli sdělil jsem příteli, proč jsem ho vyhledal. Stáli jsme před oknem, ale nastojte, pohlédnuv na ulici spatřil jsem slečinku přecházeti před domem. Nejevila známek nepokoje, avšak Vyplampán se vskutku polekal. Bylo mi jasno, že by paní Zámišová nesdílela bratrovo nadšení pro maličkou a velmi vhodně jsem před ní pomlčel o svém poslání, avšak teď byla moje obezřetnost zmrhána. Slečinka zamávala na nás rukavičkou a rozběhla se rovnou k domovním dveřím.

„Co, prosím tě, chodíš jako nějaký Saturnus?“ otázala se paní a Vyplampán v rozpacích jal se vykládati kdesi cosi a že má schůzku a toť se rozumí, že spěchá z domu. Zdálo se mi, že věc dobře dopadne, neboť paní nejevila zájem o to, co se povídalo a naznačila jen, že Vyplampán si zapíná knoflík o dírku výše. Tu však bylo zaklepáno na dveře a maličká přítelkyně vešla či vběhla, majíc po boku psa Reka, který vydávaje radostný kvik velmi přátelsky se k nám měl.

„Ach, to jsem z míry rád, že jste zastihla moji sestřičku,“ řekl Vyplampán jazykem zpola ochromeným, „to jsem rád!“

„Myslím, že jsem ti nezapomněl napsat, že já a slečna se zabýváme touž věcí. Tato čiperka je oddána zcela literatuře a mně bývá velmi milé čas od času s ní porozprávěti.“

„Víte, příteli,“ děl obraceje se konečně na mě, „nepřestáváme být tím, čím jsme bývali. Dosud se cítím učitelem a byl bych nesvůj, kdybych se nesetkal se žáčky nad slušnou knihou.“

Cítil jsem nutkání něco rozbíti, abych způsobil hluk, ale nakonec jsem zvolil souvětí, jehož slova padala jako krupobití.

„Zdá se mi,“ pravila paní Zámišová, když jsem domluvil, „zdá se mi, že jsem chybila, přivádějíc k tobě své dcery. Snad by bylo lepší, kdybych vás nevyrušovala.“

„Ach, nikoliv, milostpaní,“ odpověděla maličká půvabně usedajíc, „jen se pozdržte dle libosti. Myslím, že skříně věru postrádají pečlivé ruky, pokud vím, vládne v nich hluboký nepořádek. Váš bratříček je v tom směru hotový ničema. Chodívá s knoflíkem na jediné niti a div, že mu nelezou lokty z rukávu. Často mu to vytýkám, neboť má, chvála bohu, dosti rozumu a dosti velký důchod, aby se mohl držeti v pořádku a v čistotě. Poznala jsem mezi lidmi, jak je to důležité.“

Rozeznal jsem v této řeči hamižnou snahu přizpůsobiti se panině zájmu a nemohu zatajiti, že se mi tato přetvářka jevila sprostou. Ale buď již tak či onak. Paní Zámišová složila vlastní zavazadlo a podtrhnuvši sloupek prádla tak, že se sesul, obrátila se k maličké, neprojevujíc více přísnosti, než je nutno k člověku činícímu pokání.

„Byla bych vám dobrou radou,“ pravila, „abyste zanechala této společnosti. Zde neuvidíte dobrého příkladu. Myslím, že jste asi ve věku mých dcer, nuže toto ranné mládí se nikterak nehodí do ohrady zhýralců. Máte tu jedinou dobrou knihu?“ dodala obrátivši se na Vyplampána, který neměl času poklepati na svého Plinia ani odpověděti. Paní již na nic nečekala a požádala mě, abych zavolal drožku.

„Má drahá,“ řekl Vyplampán, „nesu těžce tvoje rozhodnutí, ale nemohu nesouhlasiti. Učiním vše, abych tě uspokojil, avšak uvážila jsi, že vlak odjíždí o páté? Teď schází hodina do poledne. Co chceš po tu dobu dělati?“

„Poradím si již sama,“ odpověděla, „však si již poradím a kdybych měla ztráviti ten čas v pivnici či na nároží, učiním lépe, než když setrvám. Ostatně, ty výtečný učiteli, mám ve městě víc přátel, než se domníváš. Pojedu k paní Skočdopolové, snad ji budou zajímat moje zkušenosti; vy a její manžel máte asi stejné spády.“

„Nenamítám nic, chcete-li mě doprovázet,“ řekla maličké, když vycházely. To bych se byl nikdy nenadál, že si paní odvede slečinku s sebou, tomu se říká choditi s hákem na ptáky. Milý bože, hatláček chce vždy míti mrháčka.

Když jsme s Vyplampánem osaměli, bylo mi do smíchu a nemohl jsem nepožádati o hlt vína. Veselí Vyplampánovo bylo tiché.

„Skočdopole bude unesen tou návštěvou,“ řekl nalévaje do líbezných sklenic, „ale co si počnu se skříněmi, vidíte, jak jsou popleněny, vidíte, jak ta lítice naložila s mojí výbavou. Připomněla mi živě bílý týden pláteníků. Eh co, moje sestra je nestyda. Pojďme odtud, pojďme do druhého pokoje, neboť se to nehodí civěti nad útrobami oděvů.“

„Víte,“ dodal po chvíli, „jsou dva druhy lidí; jedni, kteří se hněvají a druzí, kteří na to nic nedají.“

Viděl jsem, že je Vyplampán lišák, ale zároveň mě bylo divné, proč změnil svoji horlivou řeč za vytáčky. Což pak se to srovnává s pokrokovostí, kterou zastává?

„Vždyť jste byl nepodoben onomu Vyplampánovi, který četl výčitky propuštěnému vězni, slibuje, že jej vykleští, nebude-li dbáti národních ctností.“

„Arci,“ odpověděl Vyplampán, „pokrokářství a vše ostatní nejsou, leč křídla, jež mě unášejí po větru. Letím nad krváky převratníků a zůstávaje v poloze nikoliv nízké a nikoliv vysoké stihnu svůj cíl. Ale ten, kdo se ze své hlavy rozhodl pro tento prostředek moudrosti, jsem já, já se svým břichem a huňatými prsy. Hrome, o to není můj hlad o nic menší. Neodvolám své pokrokářské přesvědčení, ani kdybych byl nucen den co den je přestupovati. Ha, za tuto věrnost bych zasluhoval býti odborovým přednostou.“

Takto a podobně rozmlouvajíce vypili jsme půl láhve a protože táhlo k poledni, šli jsme na procházku, abychom se po druhé hodině vrátili velikým obloukem do své hospody.