ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

obsahující vypravování hrozného Jiří Půlpytla

„Vesele, jen vesele, třeba se zle děje,“ řekl propuštěný vězeň a pije a chechtaje se vypravoval tak hbitě, jako se jezdí na voze.

„Nuže, byli jsme dva bratři a každý z nás byl tak vzdělaný a mírný a tak sličný, že to bylo s podivením. Víno se dobývá z hroznů tlakem a člověk přicházívá trápením k dokonalosti; právě při této zkoušce jsem všecko ztratil a stal se ze mne hajdalák. Pozoroval jsem, že je můj bratr ve všem lepší než já; rychlejší, odvážnější a nad všechny lidi milejší. Moje veselí je rozsápané, mám hubu na příč, když se chechtám, a břicho mi chřestí, vrže a píská, avšak můj bratr se smál hlasem, který jímá jako nástroj rusalčin.“

„Bůh chraň, abych se přiznal k nějakému nízkému citu, což jsem neřekl, že jsem byl mírný a vzdělaný? Netrápil jsem se tedy pro bratrovy ctnosti, ale pro vlastní nezvedenost. Konečně mě získal satan pro svoji obřízku. Ušel jsem tajně z domova. Kéž bych byl tehdy konal něco bláznivého! Kéž bych si byl hrál, kéž bych byl zapomenul a zůstal! Neříká se nadarmo, aby ten, kdo se chce ubrániti marným myšlénkám, učil se generalbas. Byl bych odzpíval tento hřích. Ale stalo se, že jsem se octl ve světě a tloukl špačky nad knihami a běhal za kdejakou sukní a poroučel svým penězům, až mi zbyla jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná. Zatím se můj bratr učil k svému prospěchu, k umění, dobrým mravům i ctnostem. Čas přecházel po svých píšťalách povívaje kouři a zimou a léty. Náš otec zemřel a stál jsem před rakví jako rarach před rameny kříže. Zdrán, zježen a trna strachy jako ztracený syn, kterému nedobrá práce zvrtala ruku a zdrala bok. Lítost, od níž není léku, mi přecházela kostmi. Ach, tato smrt! Viděl jsem kradí krátkou zbraň a tratoliště krve. Bylo to k ránu, kdy se ukracují noci. Král krásy rázem srazil můj krok. Viděl jsem průsečík času, který vzrůstá, a času, který se ztrácí. Hurá, mí chrochtající chrapouni, viděl jsem chrám, který chátrá, zřel jsem mráz, který ztravuje. Údy jsou stánkem ducha a tento duch se vzdaloval a krev stydla. Maje hřbet sehnut jako býk, rval jsem si břicho v jakémsi trnutí času, v jakési horečné slasti a blaženství, v něž přeskakuje řev bolesti. Ach, toho okouzlení, byl jsem opět maličký a byl jsem opět oděn modře jako za časů, kdy mě chůvy obětovaly panně Marii. Moje prsty zrůžověly a moje ústa byla okrouhlá voláním modlitby. Zřel jsem se na hromadě mrtvých, zatím co gotická kathedrála zůstávala nedokončena a školometi psali do svých kněh rok třitisícátý pětistý. Hle, řečiště, jež se hemží raky ubíhajícími zpátky. Obrácen k budoucnosti jako všichni mužové, zšílel jsem pro okamžik bez souvislosti. Ó, deště času a krůpěje krve! Ó, králičino, ó, kraviny krasoduchů, které ukrajují z útrob krajíc po krajíci, nerozeznávajíce těla! Bylo vám dopřáno ztučněti a chlemtati víno, ale já jsem byl zasažen vteřinou, která vzrůstá v kruh poledníku. Moje břicho zůstane vyduté a můj hlad bez konce. Ale budete platiti smrti svůj dluh! Již stojí u podvoje ta chvíle. Tvůj vysedlý hnát, kmotřičko, rachá kolem stolu a ty přikládáš pařát k důlku úst, abys zahoukala.“

„Dost! dost, mé děti, má růžolící hovádka, jimž ztuhl v hrdle crček vína. Odkašlejte si a zadržte oblaka svého citu. Budeme opět pádni jako cvičebnice dějepisu, jež se žene od Asyřanů přes Egypt, Řecko a Řím úchvatným středověkem k tomuto dni, který se mračí jako lvové.“

„Mlčte, nechci to poslouchat!“ vykřikl Vyplampán. Tu se strhla pěkná hádanice.

„Plinci planci, půjdeme k tanci,“ mlel sodomita a svlékl si kabát, ďas ví, jaký je to rváč. Ale na konec jsem ho pohnul, aby vypravoval dále. Zazaboucha a Skočdopole souhlasili se mnou a nikoliv s Vyplampánem, který je výtržník.

Kdo v svém rodu kurvy nemá, ten to písmo smaž! Jen se, prosím vás, nehoršete, když mi bylo kolem třiceti byl bych se rval stejně snadno a abych řekl pravdu, zalíbilo se mě v tom chlapíkovi! Je hubený, má krátké rusé vlasy a dlouhou hlavu, nos vyčnívá jako hák a uši přiléhají. Má hladkou kůži a sklíčko v pravém oku. Všiml jsem si, že je dobře oděn, jeho šaty šil anglický krejčí a rukavice jsou zřejmě belgického původu. Vyplampán a Skočdopole by na něho rádi vstrčili nevěrnou a úkladnou kuklu, ale což o to dbám! Proč vésti křiklavé řeči, proč říkati o Půlpytlovi, že je hezký jako páv a jako on že má zlodějský krok?

Ale můj přítel se vrátil již k vypravování.

„Když jsem povstal z této krvavé rozkoše a bolesti, mohl jsem opět mluviti s bratrem, který se ujal otcova statku. Byl doposud tak sličný jako před lety, ale já jsem se obrátil tak nepodobně, že mě snad nepoznával. Díval se mimo, když mluvil a jakkoliv jsem opakoval svoje pozdravení, nezvedl mě v náruči. Všichni v domě si přede mnou vedli jako kuřata před luňákem. Teprve k večeru jsem shlédl bratrovu ženu.“

„Kusa nedbám na děvče, jež se neobrací příliš spanile, ale tato paní byla tak krásná, že mě doposud obchází úzkost z této dokonalosti. Víte, vy chlapi, jaký měla kůtek a zápěstí a šíji? Kéž bych vám to mohl říci! Ale vy, Skočdopole, který jste ji viděl svýma kyšícíma očima, jak pak můžete jídati se sousedy kyselá jablka a hryzati plané hrušky?“

„Nuže, tato paní, tak příliš krásná, byla smilná jako opice. Věru, nebylo těžké najíti její pelíšek, neboť si lehávala se snadností děvky na všech místech. Slyšel jsem oddychování milenců v zahradách mezi keři, na sýpkách, v kolnách, kde stály řadou vyjížďkové vozy, žebřiny a nástroje polního hospodářství. Slyšel jsem dech a frkání jejích milenců, kteří v sprosté rozkoši ji obraceli dotýkajíce se nohou jejího břicha, tak jako převracíme krysu, kterou přinesl říční proud.“

„Ach, jedl a pil jsem tehdy velice lakomě. Onemocněl jsem hněvem, urážkami a jakousi náklonností k této běhně, náklonností, kterou jsem skrýval. Můj bratr nepronesl slova ve věcech manželství a z patnácti dnů dva týdny nebyl doma. Smečka milenců prolezla celý statek. Vedli v předsíních hádky, hráli v karty na terasách a pili víno. Bylo však nutno vymýšleti si záminky pro tato stolování a tak oděni jako maškary přicházeli na lov a klábosili, majíce ručnice mezi stehny. Pod touto záminkou se sjížděli v střeleckých kočárcích, v lehkých vozíčkách a v archách čpících stuchlinou a kolnami hospodáře, jenž mívá více lejna, než dobré pýchy. Srozuměl jsem, že někteří záletníci si přejí a přátelsky si pomáhají, zatím co osočovali a pomlouvali ostatní. Viděl jsem mezi nimi majitele horských bud, stařečka, jenž k vůli láryni zaškrtil svůj břich loveckým opaskem a byl by stejně ochotně pro ni ztratil svůj špinavý statek. Viděl jsem chlapečka, jenž doposud rostl a jeho rukávy se zkracovaly před mýma očima. Tito dva platili za její milence, ale vedle nich celé množství závodilo o paninu přízeň. Všichni, kdo znali mé lehké obyčeje v mluvení a skutcích, neshledávali, že bych měl příčinu býti rozmrzen. Věru, nebyl jsem o nic lepší a namnoze jsem si vedl dočista hovadsky, ale to vše ode mne odstupovalo, přál jsem těm chlapům, aby je pražily pekelné kotly a byl bych je vymlátil vidlicí luciperovou. Po několika dnech jsem shledal, že se něco kuje a jakkoliv nenaslouchám, přece jsem poznal, že umlouvají cosi o slavnosti. Onen starý krčmář, jehož dásně prostupovalo zkuté zlato, pobíhal jako fretka, sháněje straníky svého lože. Zdálo se, že se mezi ženichy schyluje k válce. Skutek ukáže pravdu. Na druhý den vystrojili hostinu. Byl zimní slunovrat, den paniných narozenin. Všichni byli důkladně vystrojení a nejmladší ze záletníků, který se jmenoval Talafous, měl bílé šaty. Vedli si po zahradách jako zimní slavíci. Ale nikde jsem neviděl úklad.“

„Ach, soudce, až domluvím, otáži se vás, zdali jsem sám neobmýšlel smrt pro tyto chasníky. Nevím, ubývá mi již paměti. Toho dne byl můj bratr mimo dům až odpoledne. Byla pohoda jako se právě přiházívá v září. Statkem procházel zvěrolékař, věnuje svůj zájem vepříkům, jimž červenaly uši po vpichu. Zdá se mi, že si vzpomínám na zvuk, jenž obcházel dům, na táhlé zvonění, zahoukání a prodlužovaný hlas býčka. Zdá se mi, že doposud vidím vlnění trávy a kývání klásků v koutě zahrady. Zdá se mi, že ta chvíle doposud trvá, chvíle při níž jsem se zarmoutil a omdlel až do krvavého potu.“

„Pijte, můj Skočdopole, aniž byste propil smích.“

„Zastihl jsem paní a nejmladšího milence, jak se objímají. Táhlo na šestou, místo bylo zjevné a nechráněné, bylo světlo. Viděl jsem sladké údy, ručej vlasu a šípkový keř, jenž se zdál vyrůstati z tohoto lože. Stál jsem zakoušeje žeh a prahnutí. Tu jsem spatřil rudý bod, stuhu krve, jež vystříkla z krční tepny. Muž mi zmizel, viděl jsem jen paninu smrt.“

„Ó, děsná křídla epileptiků a hvězdičko epileptiků! Moje krev se zastavovala a můj chřtán chroptěl a sípal jako kačer, zvedaje krupičky hlenu a zpěněnou slinu. Ó, bezvědomí kráčející po toporných nohách, bezvědomí, v němž přihořívá děsná myšlénka! Ó, nevěrné ruce a vracející se hodinko smrti! Viděl jsem, že lučištník zvolna popouští tetivu; panino náručí se otvíralo, vzpřimujíc oblouky spanilých loktů. Viděl jsem opět krvácející ránu.“

„Můj Skočdopole, vy a já jsme stejně bídní. Vím, že jste se zbláznil pro tuto záhadnou smrt, vím, že sestra zavražděné žila u vás a vím, že se nyní provdala za vašeho syna. Ale ani vaše péče, ani moje trápení neumenší zlých pochybností. Jaká byla mrtvá paní? Jak zemřela? Kde máte svůj plášť a biret, který by vám propůjčil starý klid? Musíte kráčeti po vězení, nad sklepením času, abyste vyrazil důstojnost z kroku, který je jen potrhlý. Co to děláte, proč pijete tak příliš, proč zvětšujete svoje hoře smíchem a nejistotu tvrzením, jemuž jste neuvěřil? Považujete mě dosud za vraha? Vězte, pánové, že jsem byl nalezen sotva několik kroků od mrtvoly. Byl jsem v bezvědomí, toť vše, co svědčí proti mě.“

„Vaše řemeslo, soudce, vás nabralo na rohy. V odění a koňmo honíte nepostižitelnou myšku. Vaše veselí je bubnování na morový buben. Pozbyl jste klidu neuvěřiv na prosté věci, vy hledači pravdy příliš lidské, vy hlupáčku, který jste nepochopil, že holé skutky jsou nepostižitelné. Nechte své snahy, neboť vše, co známe, je deformováno k určitému obrazu. Hle, na plném břichu veselá hlava, již přechází smích. Hnal jsem se, že na maso a vy jíte kýšku!“

„Mlčte, mlčte, mlčte!“ vykřikl Skočdopole a smetl láhve se stolu.

Nemohl jsem se zdržeti, abych je nepokáral. „To nám ještě zbývalo,“ řekl jsem dopálen, „zbůhdarmé řeči a k tomu nečistota na stole. Nevíte, co praví lidová moudrost? Neměj ve svém zvyku zbytečného křiku. Ano, tak je to a nikdo již ani slova! Basta, měla babička kozílka ráda, vodila si ho do vinohrada, dobrá, ale já vám toho vašeho bekaného rohatce vyhodím z naší vinorodé krajiny, jářku, ano! a chcete-li, učiním to hned!“

Zazaboucha všechno, co se propoví, béře doslova a již se chystal, neboť to vybídnutí se mu líbilo. Ale nebylo z toho nic. Vyplampán se dal do řeči a stavěl nám před duševní zrak vybrané příklady občanských ctností, jejichž míra nebyla stanovena soudnictvím, ale ministerstvem vyučování.

„Kdo neokusil, nemá práva mluviti,“ řekl, „ale já vím, co je to zlo! Však jsem byl také učitelem na gymnasiu a měl jsem co činiti s pětkáři, žactvem zpustlých mravů a se školníky, již šmahem provádějí techtle mechtle se školním topivem. Jejich dcery ukrádajíce elektrický proud žehlí si na útraty veřejné osvěty sukně a majíce sháňku po špendlících, brakují rostlinopisné kabinety, kde tyto nástroje bývají zatknuty v rašelinových destičkách, aby sloužily k oddělování okvětí.“

„Oh, vy mluvkové,“ pokračoval, „znám rozsah lidských skutků a nedám si pověsiti na nos bulíky o deformaci pravdy a poměrnosti klasifikace. Snad se za císařství přihodila nějaká svinstva, ale což nejsme v mezích zákona novými lidmi! Čerti se smějí vaší zlobě, ale já jsem rozumář a svobodomyslný člověk.“

„No, na vás to trhlo, vy jste to nabral, vy Vyplampáne! To jste jistě pil ze Skočdopolovy sklenice, že máte tak skákavé myšlénky,“ děl Zazaboucha.

„Půlpytle,“ řekl sklíčený soudce, „je mi nepochopitelné, jak můžete mluvit o zemřelé tak špatně. Jen jedna vaše služka říkala podobné věci, avšak vy jste se doposud zdržoval. Kdybyste znal sestru mrtvé paní, vedl byste si jinak.“

„Mluvil jsem o tom jen proto, že si ze srdce přeji, abyste mě přesvědčil o něčem jiném. Věřím proti své vůli, že jsem řekl pravdu,“ odpověděl propuštěný vězeň.

Zazaboucha se doposud chechtal Vyplampánovi a pro smích nemohl ani nalézti rukáv u kožichu. „Pojďme domů,“ řekl na konec, „Skočdopole je smutný a jenom mrňouká. Vy bláhový,“ dodal povzbudivě, „to přece nic není. To jsou slovíčka, z nichž se nestřílí. Nevoďte nás na opice, jaképak nové soudy! jaká soužení! Dost na tom, že máte počasný katarrh nosohltanu.“

Potom se Zazaboucha obrátil k zločinnému Půlpytlovi a poplácal jej po hýždích řka: „Tak vidíte, maličko a schrastíme pěkný blázinec. To je zábavné, ale nehněvejte se, když vás někdy rýpnu do boku a věřte mi, že to činím s radostí.“