ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

je plná nesmyslů

Raději vynechám chválu četnického stavu, kterou chtěl Půlpytel soudce získat. Krátce, pravil, že andělství četníků je nepopíratelné a že jim vyrůstají na zádičkách malinká křidélka. Žádal jsem ho, aby něco řekl o místě zločinu, a tu spustil velmi zdaleka.

„Skalička je výtečný dvůr, který se nevyplácí a nic neskýtá, leda zajíce, kteří se po honech věší na bidélka. Je to pěkná podívaná, jak se kymácejí, ale jinak by vás vzal čert, neboť ve skaličské stáji je dvacetdevět kusů dobytka a mohlo by ho býti stotřicetsedm, svítí se v nich petrolejovými lampami a mohlo by se svítiti elektrickým proudem, mohl by tam býti lihovar vedle sušárny na čekanku, mohla by se síti řepa, ale sejí se jenom obilniny a ty, aby to vzal ďas! leží na sýpkách a sytí myši, neboť člověk nikdy neví, kdy by nejvhodněji prodal. Je s tím práce! abyste každou hromadu po dvou měsících přehazovali a tu si dvorští chlapi (mor na básníky, kteří oslavují oráče!) sypou zrní do kalhot a za košili majíce zálusk na králičinu, která je po obilí jako buchtička. Pane bože, na Skaličce se vystřídalo něco správců! Jeden z nich měřil vodní srážky, luskal prsty nad barometrem, studoval chemii a mluvil věčně o mrvě. Druhý zastával názor, že mrcha vždy zůstane mrchou a co prý tam, to tam a o to hlavy nelam. Byl hezký čtyřicátník, jenže byl drzý a střílel hostem zajíce před nosem. Třetí kradl, čtvrtý šišlal, pátý čpěl prasečincem, šestý měl duši inženýra a zašel nemaje po ruce traktory a parní oračky, sedmý byl semenář, osmý koňař, devátý štěpař a tak šli jako kluci ze školy až po zvěrolékaře. To se ví, že je jiná práce u Budišína, nedali si vtlouci domácí mrav a my jsme je poslali k čertu. Dobrá vůle jí koláče, zlá tepe hlavu a pije řídké pivo. Dobře jim tak, ale šlo to od deseti k pěti. Měli jsme na štěstí druhou hlavu v tobolce a v dobré, pane, bylo z čeho bráti a chleba péci.“

„Tak se měly věci, když jsem odešel z domu. Vrátil jsem se k otcově smrti. Nyní se rozpomeňte, s kým se můj bratr oženil a jaký byl dobrák. Za několik měsíců vrátily se na Skaličku radovánky a pilo se, zatím co můj bratr chodil po lesích.“

„Pah,“ vpadl mu Skočdopole do řeči, „to již známe, ale chcete-li slyšeti pravdu, pil jste vy s několika kumpány, kteří se k vám přitovaryšili a protože jste nebývali střízliví, vedli jste všelijaké řeči. Vrávorá-li opilec lesem, zdá se mu, že stromy poskakují, to je váš případ.“

„Nechte mě,“ odpověděl Půlpytel, „nabírám dechu, abych provedl zdůvodnění přístupné vašemu rozumu. Dne desátého září bylo na Skaličce čtrnáct mužů a sedm paní, na druhý den se počínal zaječí hon. Zde je výčet střelců: Kosmonosý Váňa, chlapisko bez peněz a v toulavých botách. Přišel jen tak, aby se neřeklo, že není všude tam, kde se střílí. Druhý v pořadí čtrnácti je Skočdopole. Byl poněkud zánovnější než je dnes, hleděl si pilně ručnice a pil, jak by smet. Proč jste k nám chodil?“

Soudce chtěl odpověděti, ale Půlpytel neposlouchal a jal se vypočítávati ostatních dvanáct návštěvníků. Ten byl takový a onen makový, jeden měl štětku za kloboukem a druhý peříčko. Ach, bože, to bylo řečí a což když přišel na ženské!

„Proč to povídáte tak obšírně?“ otázali jsme se Půlpytla.

„Honiti zajíce kusého?“ odsekl, „což pak nevíte, že lépe zpívá pěnkava s ocáskem než bez ocásku?“

„Podržte si v paměti,“ pokračoval, „co jsem řekl o Eduardovi s řemenem na bílých spodcích a to, co jsem řekl o majiteli horských bud Kubelákovi. Ti dva byli zamilováni až po uši a měli tedy dobrý důvod k vraždě, neboť zabíjeti z lásky je tklivé a pochopitelné. Máme je ověřeno z četby a Skočdopolovi se to líbí. Jářku, komu z obou mám přičísti ten skutek? Kubelákovi. Sper chlapa kat! Jakže, což nemám důvodu mysliti, že to byl zrůdný člověk? Nestřílel po veverkách, které jsou opičkami našich lesů, neukracoval života laním, jež se tak něžně popásají? Otažte se na soud grafologa, vizte nepřirozený a zlověstný průběh písma na jeho účtech. Pozastavte se nad očividným zanedbáváním mezer mezi řádky, zděste se seskupení ve velkých tazích, popatřte na strašidelné měnivosti v zdůrazňování tlaku, jenž na konec vypudil kaňour z jeho pera, kaňour — mrákotnou předzvěst jeho zločinu. Ahoj! Té zločinecké těsnosti, mrňousovitého vázání a šíleného úhlu, těch úděsných dolních smyček, jež se vracejí k tělu písmene a s jekotem je probodávají.“

„Nemám po ruce jen tento jediný důkaz, znám jeho život, protkaný neřestmi. Jenom namátkou mohu uvésti, že se ten chlapík již před lety znečišťoval a že odcházel na odlehlá místa, aby věnoval zájem svému tělu. Otažte se mě dále, jak je jeho ruka zrýhována příšernými znaky obžerství, zločinnosti a děvkářství. Shlédněte jeho vlčí zub a krkavčí dráp. Ha, z drobnohledné skladby jeho chlupu jsem seznal, že má centrální nervstvo v hlubokém rozvratu, neboť tyto deriváty vznikají z jediného zárodečného listu a my můžeme souditi ze stavu jedné tkáně na stav druhé. Ještě jsem se nezmínil o jeho snech a nekoordinované vnitřní sekreci a již je jasno, že jde o člověka schopného nejhorších skutků. Není mu nic platno, že po celý život předstíral mírnost. Nás to nezmate, nás to neomýlí. Vidíme jasně svého lumpáka Kubeláka, jak brousí toledskou zbraň (je to nožík, kterým se rozřezávají v horských boudách piškotové dorty), vidíme ho, jak se plíží. Hle, úděs ubohé paní, hle, hrůza, jež ji zbavila hlasu a vlády nad tělem!“

„Půlpytle,“ řekl jsem, „proboha, nepopisujte dále tu hrůzyplnou skutečnost, či neříkejte aspoň: řízy, řízy, slova, která si váš zlosyn jistě mumlal. Ustaňte, vaše představivost je velmi výrazná.“

„Mohl bych pokračovati dobrou hodinu,“ děl propuštěný vězeň, „ale nedomnívejte se, že jsem se narodil s touto schopností. Byla mi propůjčena po dlouhém studiu určitých knih a četbě soudních síní, nejpěknějšího koutku v novinách.“

„Víte, který svatý je nejlehčí?“ otázal se Skočdopole, „svatý kvintík, česky říkají čtvrt, těch vchází čtyři na lot! Rozumíte té souvislosti?“ dodal, „nuže vidíte, jak je svět složitý. To jsem vám řekl místo vyplísnění a napomenutí. Přidržíte-li se tohoto způsobu řeči, zřeknu se vaší spolupráce. Kdopak si ze sebe nechá tropiti žerty, hlupáku?“