ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— ve které je zmínka o důležitém přátelství

V nálevně našeho hostince bílili, stěžoval jsem si do podobných zdravotnických opatření a Zazaboucha žádal, abych zatajil svoje středověké myšlénky. „Nicméně,“ řekl, „lékařství, které střihlo velikolepou módu sportu a čistoty, je namnoze samo prasácké. Tak se naplňuje pravidlo, že ševcova žena chodí bosa právě tak jako ten, komu celá ves kupuje boty. Znal jsem jedno kníže této vědy, v jehož světnici se nesmejčilo po celé desetiletí. Byl vášnivě oddán pathologii, lidičky, ten slovutný lékař drancoval pitevnu a zmocnil se všech změněných útrob. Kolik zármutku mu způsobovala pomíjejícnost nádorovitých tvarů, neboť i smrt čeká zkáza, Vyplampán by mohl říci, že onen lékař byl básníkem neřádu, ale já pravím, že se nemyl a že mu prstence zaschlé krve pruhovaly předloktí. Vypravuje se, že od nějaké doby pozbyl smyslu pro humor a že zkouší studenty jako kat, avšak jeho staré zvyky neohrožují mu zdraví.“

„Ničeho příliš,“ děl Vyplampán, „přijímejme vše s pochybovačností, neboť i věda se může zvrtnouti v pověru, sloužíme-li jí slepě.“

„I vy šelmo,“ děl Skočdopole, „což je možno sloužiti jinak než slepě?“

Poznamenal jsem, že se mi nelíbí jedna ze stěn, kterou neblahý malíř pokryl květinovými blesky a tu se na mě obořil opět Půlpytel řka, že všechno musí být zdráno tak, jak bylo střiženo a šito.

Tyto odpovědi nepovzbudily rozmluvu. Mixed Grilles se nepovedl. Byl jsem rozmrzen a chtěl jsem jíti domů. „Pojďme všichni,“ děl Skočdopole, „teď když mám plné ruce práce, nechce se mi vysedávat u korýtka. Pojďme do lesa.“ Mimo Zazabouchu jsme všichni souhlasili. Avšak Vyplampán, dozvěděv se cestou o rozmluvě s paní Zámišovou, oddělil se od nás řka, že se nesluší, aby za ní nepospíchal. Zbyli jsme tedy jen tři.

Sešeřilo se a v lese již vládla první tma. Zdálo se mi, že se stromy k sobě naklánějí, aby vytvořily spanilou a pochmurnou kresbu, síť, jíž přechází hvězda za hvězdou. Viděl jsem nesčetné podoby, jež hnízdí v podrostech. Některé z nich byly zlé a otlemené, jiné sličné a opět jiné truchlivé. Šli jsme mlčky a zastavovali jsme se vždy po několika krocích. Větvoví se dotýkalo našich klobouků a shlédli jsme legendární úplněk.

„Domníval jsem se, že znám dokonale tento les,“ řekl Skočdopole, „ale víte, že jsme již před hodnou chvílí sešli s cesty?“ „Věru, to není divné za této tmy a měsíčního okouzlení.“ Eh, chtěl bych zadržeti toto slovo, neboť to je Půlpytlův výraz. Ale moji přátelé mlčeli, jako kdyby dobře koupili. Náhle přeběhl přes cestu stín. Slyšel jsem lehký šustot listí a v zápětí jsem ucítil na svojí ruce vlahý a pohybující se nos Skočdopolova ohaře. Tulák, kde se tu vzal? Podivil jsem se, že ho Skočdopole nepotrestal, ale nemyslil na to. On a Půlpytel šli o několik kroků přede mnou a vyměnili sotva několik slov.

Hrome, ti chlapi se drželi za ruce! Nesnáším okázalé důvěrnosti a poslal jsem k ďasu celý měsíční blázinec.

„Vy probošte z mokrého pole,“ vykřikl jsem, „včera jste se s tím mordhákem rval, deset let jste se s ním rval a nyní v podvečer mu tisknete ruku! Což mě budete věčně udivovat svými proměnami, což se neusadíte?“

„Kdybyste raději mlel, co vám sypeme na žernov,“ děl Skočdopole. „Půlpytel a já nemáme, proč bychom nechodili ruku v ruce. Víte, nešťastníče,“ dodal obraceje se k propuštěnému, „že jsem vaši při již prohrál? Můj syn Vavřinec se ujal sám soudního řízení.“

„Vím, že se k tomu chystá,“ odpověděl Půlpytel.

Myslím, že se Skočdopole znovu zarděl, byl chvíli na rozpacích, ale zjednav ve své mysli pořádek, děl s obhroublým veselím, jemuž jsem přivykl: „A podívejme se! Vy se znáte? Snad jste se nesmluvili, že na konec zavřete mě? Vy špatný zákazníku, jste si vybral nového soudce? Nebyl jsem dost řízný? Vy, břídile, se chcete vyvléci spravedlnosti? Chcete, abych se spokojil s tím, že se mi podařilo vyjmenovati všechny okolnosti zločinu a označiti vraha jen z povzdálí? Vím, co mám věřiti, ale chce se mi obšírných důkazů a veřejného jednání. Chodec je syt, ale mošna doposud hladoví.“

„Toho si nezasluhuji,“ řekl Půlpytel, cítě dotek soudcova úsměvu, „a vy, který jste si pohrával s jablky moci, byste se neměl tak zapomenouti, abyste snižoval úřad. Bojím se, že jste svým vínem již zvetšel. Což pak to znamená vyklouznouti soudu, lezu-li přímo do tlamy státního zástupce? Nevyjadřuje to s dostatek moji nebázeň? Co učiníte, kdybyste mě snad usvědčil? Nic příkrého, nic, co by odpovídalo rozměrům starého Skočdopole. Byl byste odkázán na přátelství novináře, jehož knížka je plná tabákových drobtů. U soudu by vás vyslýchal mužík přiboudlého vlasu, ptal by se vás po jménech rodičů a po očkovacím vysvědčení. Pah! vaše časy již minuly. Lépe je míti hrst moci, než pytel pravdy. Vy, který nemáte nic z toho dvojího, jste v nevýhodě.“

„Nechci již, aby moje pravda podržela vrch,“ řekl Skočdopole, „chci poznati věc tak, jak se udála a nehledám spravedlnosti.“

„Tím hůře,“ zvolal propuštěný vězeň s náhlým a nevysvětlitelným rozhořčením, „bažíte po něčem, co není v lidské moci. Proč jste nezůstal ouřadou, v mezích zákona naplňuje královskou spravedlnost a spravedlnost republikánského ministerstva? To je to, co vás ponoukalo k nesmyslům, proto jste býval špatným úředníkem. Žádný nemá býti mrskán dvěma metlami. Konejte spravedlnost a nechtě pravdu pravdou.“

„To mě opravdu vhání krev do hlavy,“ dodal po chvíli, „to mě nasírá. Podle jakéhosi zákona, ve shodě se zvyklostmi práva a podle úvahy, jež byla podepřena zjištěnými okolnostmi, byl jsem souzen a držán ve vazbě. Bylo to spravedlivé a vaše nic netušící čelo je bez viny. Dobrá, ale přestaňme na tom, nebo budu žádati, aby přišla vaše hlava na pekáč a já ve jménu pravdy byl laskán na náměstí nejstarším profousem. Ach, pravda je bláznivá! Zdá se mi, že jednou již obkročila váš krk a že dosud střečkujete.“

„Buďme opět moudří,“ odtušil Skočdopole zastavuje se před srnčími jeslemi, „spravil jste to jako vítr mouku. Jak jste se sešel s mým Vavřincem?“

„Pamatujte si, že je dlužno vystříhati se nepravděpodobné pravdy,“ odpověděl tázaný, „sešel jsem se s ním, protože jsem na něho myslel, ale raději vám řeknu, že jsme jednoho dne zvolili touž hodinu, abychom ohledali místo neštěstí. Bylo to asi před rokem. Vavřinec měl klobouk v týle a přeskočil zeď, kterou je obehnán lesík. Poznal jsem ho na první ráz a nemohl jsem se zdržeti úsměvu, vida soví zobáček a okrouhlé oči, jež vám oběma dodávají výrazu ztřeštěnce. Pískl jsem na něho a odpověděl mi zamáváním. V zápětí přiběhl a zahrnul mě neobhajitelnými narážkami na soudní řízení. Mluvil o koze a petrželi a pošvihával se při tom po lýtkách o něco horlivěji, než byste to byl činil vy. Jeho mládí je příliš střapaté, nicméně má víru a zaujetí básníka. Podobalo se, že uhádne v chvatu tajemství, jež nám uniká.“

Skočdopole stál v zsinalém měsíčním světle, nad jeho hlavou se kývala koruna modřínu dávajíc zářiti měsíci a opět jej zastírajíc. „Znáte příběh navléknutého šídla a šídla bez dratve?“ otázal se s pousmáním.

„Nechte si to,“ vyhrkl Půlpytel, „nechte si pitomé příměry!“ Za těmi lidmi se táhnou hříchové jako dým za hlavní, to jsou po česku horké mysličky.

Vlepil jsem každému lípanec a měl jsem je k pořádku. Pošťuchují se, mluví po způsobu Rusů o vině a trestu, ale aby je čert přiměl k jasné řeči, bylo to tak a tak.

„A bylo to nejinak, než že Půlpytel zavraždil svoji příbuznou,“ vpadl mi soudce do řeči a pokračoval:

„Kdo měl zájem na panině smrti? Vy sám! Mohu předpokládati, že ji manžel miloval; je tak netečný, že nemohl žárlit i kdyby měl příčinu, ale neměl jí. Nevyvrátili jste mi, že paní byla svému muži věrna. Všichni, kdo byli vyslechnuti, se shodují se mnou a jen jediné svědectví mluví pro tuto nepravdu. Pah, nedám nic na babu! Byla to vaše chůva a chtěla vám nějak pomoci. Doposud vidím, jak se jí třásl podbradek, když vypovídala. Zdá se mi, že byla statečnější než dovedla. Křivopřísežnice, zemřela na druhý den po rozsudku. Vy sám jste se nedovedl rozhodnouti mluviti o mrtvé špatně před soudem, teprve nyní vykládáte po lesích a po hospodách o její vilnosti. Necítíte, jak se zužuje kruh vašich vytáček? Nikoliv, nepřerušujte mě,“ pravil, když Půlpytel chtěl něco namítnouti. „Mezi dvorskými lidmi nebylo zabijáka, jemuž bychom mohli přičísti tento zločin. Přátelé a přítelkyně paniny byli dobrotiska či bezzubí pomluvači. Mezi ostatními jsem věnoval zájem především dvěma. Prvý z nich byl zbohatlý číšník, jemuž patřily horské hotely. Byl to málem stařec a přihodilo se mu neštěstí, že se zamiloval do paní Půlpytlové. Za vražednického shonu přišel málem o rozum. To je týž muž, který vystrojil slavnost v den posledních Eviných narozenin. Pamatuji se na jeho stařecké slzy. Měl zkřivenou tvář a podobalo se, že se směje. Sklon hlavy vyrovnal mu záhyby sprostého zátylku a zvedl ohbí paruky. Ale jeho číšnická a tuhá náprsenka, jakkoliv byla skropena slzami, nevykazovala zlomu ani rýžky, kterou by přivodil zápas.“

„Úvaha o límci a košilích přiměla mě, že jsem si všiml mládence, jenž na rozdíl od ostatních byl oděn měkkým prádlem. Vy říkáte, že jste zahlédl paní a nejmladšího z jejích milenců v těsném objetí. Nuže, ten hoch byl nejmladší z přítomných a kdybych mohl připustiti, že paní všechny nápadníky neodmítala, byl by to pravděpodobně on, o němž bych mohl věřiti, že si získal její přízně. Zatím, co vy jste byl v bezvědomí a co vás střežil četník ve zbrani, vyptával jsem se ho nezakrývaje soudcovského řemesla. Byl jsem pozorný jako sova. Proužek košile, který mu vykukoval z rukávu, byl čistý, jeho límeček zůstal bez poskvrny, ale to, co mě přesvědčuje, byly spodky oslnivě bílé a střevíce oslnivě bílé. Vaše barevné šaty byly zmuchlány a potřísněny travou, ale tento chlapec, oděný bíle, zůstal čist. Nevěřím vám, nevěřím, že jste ho shlédl s umírající, neboť kdyby byl stál před ní, jak pravíte, nemohl by se uvarovati, aby nebyl poznamenán krví. Toť důkaz, že se vše událo jinak.“

Měsíc doposud svítil, Skočdopolův fantastický stín smekl se po propuštěném vězni a ulehl k mým nohám. „Nuže, Půlpytle,“ končil starý soudce, „nyní, když jsme si zopakovali třetinu událostí, vzdejte se již svého tvrzení. Proč vždy znovu uvádíte, že jste viděl paní již umírající a tohoto mladého muže, jenž ji líbal. Vždyť je to holá nepravda, vždyť si nic nepomůžete s podobným tvrzením, naopak, zbavuje vás zcela věrohodnosti.“

„Vy se budete, Skočdopole, až do smrti domnívat, že jste hledal pravdu po celou dobu, co jste jedl a pil a utrhal lidem na cti. Fi, liško bez čenichu, liško s podbradkem a jiskrou ve chlupech! Což pak se domníváte, že bych nevymyslil příběh lépe, než se udál, myslíte, že bych nedovedl, počítaje s vaší povážlivostí, seřaditi několik obrazů v prostinký sled povídky? Kdybych vás chtěl přesvědčovati o tom, že tento její milenec, tento Eduard Talafous zabíjel, líčil bych vám ho, jak se plížil k panině hlavě drže podušku, aby jí zakryl tvář. Nepochybuji, že by se vám to líbilo a že byste byl dojat, až bych vybavil příběh cituplnou a vulgární příčinnosti. Žel, vy Sibyllo v kalhotách, vy vyznavači kalendářů, věci nejsou tak prosté jako představivost délesloužících poddůstojníků. Viděl jsem paní a Eduarda, jak se objímají. Paní krvácela z rány, kterou nedovedu popsat. Dosti, tak se věci přihodily. Ale pro vás, můj Skočdopole, bych chtěl vymýšleti zvláštní povídku, jíž byste mohl bez nesnází uvěřiti.“