ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

jedná o Vavřincovi

Na druhý den jsem se dozvěděl, co se dálo v Skočdopolově domě. Ti lidé byli vyhnáni na zlou horu.

„Hr, na vás z konopí, jen na vás!“ křičel soudce vcházeje s jakýmisi papíry do světnice. Byla plná ženských a Skočdopole potřásaje jim rukama opakoval již po druhé, že tato návštěva znamená nebýti hotov s prací.

„Vy se nikdy neukvapíte s koncem, vám je to přece jedno,“ pravila jeho žena, „neviděla jsem, že byste kdy něco dokončil.“

„To mi právě zachovává mladost,“ odpověděl Skočdopole, „věčně něco počínati, převraceti, hledati, kutiti, ztráceti a nabývati, to jest moje živobytí.“

„Zapomněl jste na vyražení se čtenářkami našeho strýce, neboť co by v tom bylo, abyste neznal holku, která k němu dochází,“ pravila paní Zámišová. Na rozdíl od nás se Skočdopole nepolekal tohoto útoku a odpověděl se smíchem, že má každý hřích omluvu. „Čemu se však podivuji,“ děl, „je to, že nazýváte návštěvnici čtenářkou.“

Skočdopole je tak zcela neznalý uskoků, že nemohl být ani soudcem! Z tohoto prořeknutí vzniklo obšírné dotazování a Skočdopole se smál a obracel a žižlal si prst nevěda, jak věc napraviti.

„To je hromské trapidlo, ten náš člověk,“ řekla paní Skočdopolová, ale ještě teď slyším zníti uspokojení v tomto povzdechu, neboť můj přítel na vzdory všemu, co provedl, je hoden lásky. Mně se aspoň líbí.

Odpoledne vrátil se znenadání Vavřinec a vpadl právě doprostřed výtek. Jeho žena a dvě dcery paní Zámišové stály kdesi u včelína a tak byla vhodná chvíle vytahati holoplíště za uši.

„Ty tuláku,“ pravila paní Skočdopolová, „což se nestydíš přicházeti domů jako na dovolenou z vojny? Starý otec aby hospodařil a mladý pán běhá po světě. Věru, Skočdopole, zasluhoval jste si lepšího syna a lepšího manžela pro nešťastnou Lucii.“

Když paní domluvila, poslala Vavřince, aby se převlékl a přišel k obědu. Zatím se vrátily slečny s mladou paní. „Vavřinče,“ řekla, když se přivítali, „ty na nás zapomínáš, což pak tě tak příliš zaměstnává úřad?“

Vavřinec byl po vzoru svého otce právníkem a před nedávným časem mu byl svěřen nevýznamný úřad u politické správy. Domníval jsem se, že bude dojat něžnou výčitkou, ale hubeňour jí nedbal, odpovídaje políbením jako chlap vracející se s moře, jemuž se nesluší vypravovati hned po návratu, že kvočna zastudila vejce.

„Mohu ti říci,“ děl mezi dvěma sousty, „že se již nevrátím. Požádal jsem, aby mě zbavili služby a dříve než uplyne měsíc, budu u soudu. Chtěl bych být, otče, státním zástupcem.“ Starému stoupl ruměnec do tváře a uplynula dobrá chvíle, než procedil mezi zuby, že se ještě uvidí a že s Vavřincem promluví mezi čtyřma očima.

Byl jsem šťasten vida sličnou Lucii v dobré míře. Zdálo se mi, že její krása daleko zastiňuje státní zastupitelství a všechny úřady se mi zdály hotovou prťárnou u srovnání s jejím prstíkem, jehož růžový nehet je označen dvěma měsíčky, prvý je při kořeni a druhý na konci drápku. Mladí lidé se k sobě měli zamilovaně a podobalo se, že až odejdeme, Vavřinec nebude příliš plísněn.

Za chvilku zavolal Skočdopole svého syna a mě, abychom s ním šli do jeho světnice. Starý zůstával v podstřeší u samé půdy. Byla to větrná místnost s oknem na západ a východ jako otázka a odpověď. Myslím, že zde mrzl a pekl se podle své chuti, jež vždy přehání.

„Prosím vás,“ řekl soudce, když jsme vystupovali, „prosím vás, abyste mě zadržel, kdybych snad chtěl svého výrostka stlouci.“ Slíbil jsem mu to bez dojetí.

„Nuže, ty jsi se rozhodl pro soudní službu? Vystoupil jsi ze správního úřadu a neřekl jsi ani slova dříve, než jsi přivedl věc ke konci? Zdá se ti, že k tomu musím mlčet?“

Skočdopolovi naběhla na čele hněvná žíla; byl jsem znepokojen vida touž kresbu na čele Vavřincově. Zdálo se mi, že ironická spravedlnost nadala oba touž prudkostí, zdálo se, že je mezi nimi zrcadlo hluboké třicet let.

„Tatínku,“ řekl Vavřinec, „dovol mi, prosím tě, abych o svých věcech směl sám rozhodovati.“

„Nepečme snědený chléb,“ pravil Skočdopole, „vypusť z mysli, co jsi si zamanul se státním zastupitelstvím. Nepřeji si to.“

„Když mi bylo osmnáct let a když jsem vstoupil na právnickou fakultu, mluvil jsi se mnou stejně hněvivě,“ děl opět Vavřinec. „Proč? Což je mi zakázáno všechno to, co ty jsi sám dělal?“

Odpovídali si jako se při pochodu střídá levá s pravou a mně, který jsem je viděl, bylo dopřáno poznati, že otec a syn jsou opravdu jedno. Táž pře se vlekla týmž soudnictvím. Právě tak (byť jsme sami byli lehkomyslní) budeme zbraňovati mladým slečnám, aby utíkaly k divadlu, právě tak budeme střežiti chlapečky, jež poblouzňuje vůně třených barev, neboť jsme prohráli svoje herectví a kdysi jsme zhotovili čmáranici, které se dostalo výsměchu. Pro tato krásná a palčivá zklamání jsme se stali zlí a nevěřící. Skočdopole nechtěl, než aby jeho omyly se skončily a aby příčina neklidu nepřežila jeho stáří. Ale na tom nesejde, kdyby nebylo soudu, Vavřinec by si vymyslil něco jiného. Říká se, že není radno půjčovati koně do bitvy, ale jestliže můj přítel ztratil pole, co sejde na klisně?

Oba Skočdopolové stáli proti sobě jako dva hlupáci. Musím doznat, že byli směšní. Čelo Vavřincovo bylo zastíněno tupou zarputilostí a vousem starého škubal vztek, jejich rty byly odulé a oči jim zkrvavěly. Řekl jsem jim to, ale nedali na moje napomínání.

„Každý z nás máme na mysli věci, o nichž se nemluvívá, ale nutíš-li mě, abych byl sdílnější, než se mi líbí, řeknu, oč jde. Moje žena měla sestru, jejíž záhadná smrt tě po několik týdnů a dosti povrchně zajímala. Nuže, toto tajemství, na které jste po letech všichni zapomněli, obrátilo se mi v jistotu. Sestřička mojí ženy byla zabita! To je důvod, pro nějž jsem zavázán obnoviti proces.“

Skočdopolova tvář doznala maličkých změn, bylo viděti, že jeho hněv ustupuje a že se mu vrací shovívavý smích.

„To je jiná,“ řekl po chviličce ticha, „ale uvážil jsi, že soudce nemá sám sebe mstíti? Uvážil jsi, že tvoje důvody jsou málem nízké? Vím něco málo o té při, ale nevzpomínám si, že by stávaly nějaké důkazy proti vražedníkovi. Koho obviňuješ?“

„Manžela!“ odpověděl Vavřinec a jeho tvář nabyla pochmurného a rozmrzelého výrazu soudců z povolání. „To je tak,“ pokračoval, zatím co se starý obracel v sloup, „dopustili jste se kdysi omylu uvěřivše jednoduššímu výkladu. Lapiti toho, kdo je nejblíže u mrtvoly, připomíná policajtský bystrozrak. Je mi to k smíchu.“

Nyní nám Vavřinec zevrubně vyložil všechno to, co už známe a popsav povahu zranění a polohu mrtvoly, obrátil svůj zřetel k tomu, který byl nalezen opodál zavražděné v bezvědomí. „To jsou věci,“ děl, „kdybys byl, otče, jen trochu více soudcem, nemohl bys nepoznati, že ten, kdo padl tváří k mrtvé, nemohl býti vrahem. Vzdálenost byla delší než dvacet kroků, nuže, vrah, který by došel tak daleko, v okamžiku mdloby by se již neobracel. Vedle toho neměl ani jediné oděrky a na jeho šatech se nenašlo ani vlásku.“

„Slýchal jsem, že nemocní padoucí nemocí mohou upadnouti hlavou zpátky proti směru chůze a krev prý přitahuje pohled těch, kteří ji prolili.“

„Nikoliv na útěku,“ odsekl Vavřinec a jal se přecházeti po světnici. Tu se mi zdálo, že se k Skočdopolovi přibližuje stáří, aby mu ostříhalo bradu a vtisklo do ruky metličku husopasčinu. Ale opět jsem se mýlil. Starý měl důvody, jimiž by svého chlapce překonal, neučinil to však z příčiny, kterou jsem nepostřehl.

Za chvíli se můj přítel pohnul a zatřásl hřívou. „Tomu, kdo rád tancuje, je snadno pískati,“ řekl. „Pře nestojí za nic, zdá se mi, že je temná a spletitá a že ti nemůže poskytnouti uspokojení. Ovšem, nejsnadnější je uchopiti jednu z možností, jež visí na povřísle a osvojiti si hrdé vědomí obhájce práva. Zdá se však, že jsi již zvolil. Domluvili jsme. Vrátka jsou otevřena. Jdi. Soudní síně se podobají divadlu a knihovnám! Nikde se nesměstnal svět na prostoře tak úzké.“

„Rubem podobných zločinů bývá láska,“ řekl opět Skočdopole a v zapěti dodal: „Hrome, máš pravdu, mýlíval jsem se, ale co již na tom sejde. Však se obejdeme bez pravdy, jsme-li do ní zamilováni.“ Kázání se protahovalo.

„Ty, chlapíku, se neboj a hlasuj pro vinu, naostři svůj jazyk a otáčej kohoutkem trestů, neboť tato odvaha znamená mír pro zběsilce, spánek zuřivci a utišení posedlým ďábly,“ řekl v posled soudce. „Bude ti k radosti, až spatříš zlosyna, jenž zbřichatěl a lepí pytlíčky, hledaje lepší výklad pro žalář než znamená slovo trest.“

„Pojďme,“ děl obraceje se ke mě, „pojďme ke svým přátelům, neboť nejsme tak staří, abychom nemohli dokončiti své věci. U všech všudy, nebuďme nesnášenliví, toť lhostejno, máme-li stejnou cestu, tím lépe.“ Sestoupili jsme hřmotně, zanechávajíce Vavřince poněkud zdivena.

Zatím paní Skočdopolová přemluvila Vyplampánovu sestru, aby neodjížděla a pozdržela se několik dnů. „Proč spěchati,“ pravila, „jitro je rozumnější večera, váš bratr by se mohl domnívati, že se hněváte. Musíme býti shovívavy ke svým chlapům, nepočítají dobře času, přicházejí pozdě a dovádějí, jako by jim bylo méně o třicet let. Toť svízel, ale konec konců jsou to dobráci, a ještě se nestalo, aby se nevrátili do svého pelíšku. Promiňte jim zastavení se čtenářkou. Je hezčí než já a Plinius pana Vyplampána; můj bože, jsme už staří a tato jistota mě činí smiřlivou.“

Řekl jsem, že bych si nepřál lepší ženy, než je paní Skočdopolová. Odpověděla mi, že jsem starý břichopásek. „Kdepak Skočdopole, to je jiná, to bývaly vády a smíření! Ale co tam, to tam.“

„Nenaříkejte,“ odtušil Skočdopole, „však ještě najdete příčinu, pro niž byste mě vypeskovala.“ Tu přinesla Lucie konvici kávy a všichni jsme se sesedli kolem stolu, rozmlouvajíce o jaru, jež přichází.

„Řekněte Vyplampánovi,“ pravila paní Zámišová, „aby přišel zítra o desáté, chtěla bych mu dáti listinu, na niž jsem zapomněla. Vidím, že lze na jeho poklesek pohlížeti s jiné stránky a nechtěla bych ho trápiti déle, než je v této krajině zvykem.“ Ujistil jsem ji naprostým odpuštěním. Skočdopole zatím předváděl Lucii a slečnám Zámišovým psa. Dalo mi dosti práce, než jsem ho přiměl, aby se vrátil k našim přátelům.