ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když vidím člověka, jenž se trápí všelijakými obavami a nepokoji, táži se sám sebe: čeho je třeba tomu nešťastnému člověku? Dozajista přeje si něčeho takového, co není v jeho moci a seč není sám; protože, je-li v mé moci, co chci, nemohu se proto znepokojovat, nýbrž konám přímo to, čeho si přeji. Pohleďte na př. na člověka, který zpívá nebo hraje na housle: dokud hraje nebo zpívá sám pro sebe, nemaje posluchačů, neznepokojuje se a nerozčiluje žádnými obavami a domněnkami. Ale podívejte se na něho tehdy, kdy hraje před velkým zástupem lidí; jak se trápí, jak bledne, jak se červená a jak silně mu tluče srdce! A proč? Proto, že chce nejen krásně zahráti nebo nazpívati, nýbrž protože také chce, aby ho lidé pochválili, a to patrně nezávisí na něm, nýbrž na jeho posluchačích. I znepokojuje se proto, seč není sám, a trápí se úplně zbytečně. Neznepokojuje se proto, že špatně zazpívá nebo zahraje, — nikoliv; dobře zná svou věc; znepokojuje se ne pro svou věc, nýbrž pro pochvalu lidskou, t. j. pro to, co není v jeho moci. Když člověk touží po tom, co mu není dáno, a odvrací se od toho, čemu nemůže se vyhnouti, nejsou jeho touhy v pořádku: stůně rozrušením tužeb právě tak, jako lidé stůňou chorobami žaludkovými neb játrovými. Takovým chorobným stavem tužeb je stižen každý člověk, který se leká budoucnosti a sužuje se všelikými strachy a obavami pro to, co na něm nezávisí.

(Epiktetos.)