ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo krásní jarní jitro. Příroda se probudila, a ptáčky zpívaly, a pluhy hrkaly, od pár krásnych volku tahané. Přišlo poledne krásná naděje hladovych alumnistu, i jak dešt z černých protrhnutých oblaků se vinaucí, hnalo se vyhladovelé žáctvo do Alumnie, do té drahé matičky otrhaných studentů, do které tak zamilovaní jsau, že by se snad i do pranice za ní dali, kdyby jim jen na jeden den od ní vacat prohlašen byl.

Prišla poljevka, i zasmál se Slavieslav krásnému žlutému jedlu, nebo mu veru už žaludeček až nekde na plece byl vylezel; Přišla zemjaková kulaša i zatrepalo to dušičkau jeho.

„Ale frater^[1] Carole, či pvojdeme na precházku“ zeptaval se Slavieslav přítele svého. —

„Nuž akože,“ odpovedel tento, „ale jen potom před večerem, nebo by sme si teraz všecko co sme přez oběd nasbírali, nekde po poli povytrasali, a vyš že se už tak lehko do zítra poludnja k ližici nedostaneme.“

„Veru pravdu máš bratříčku, a to by nebylo dobre. Teraz sa len volade ku dohanu dostat počkej pujdem s mau hostovskau fajku k Ondrejovi, nakladem si do nej hodne, tak aby mi aj zítra na fruštik neco pozustalo.“ —

I tak se rozešli na různé strany, pozustatky bochniček, Jeden na levici druhy na pravici, i ubožátka každy premyšlí o nastávajících hodinách hladu, ale proto nezaufají, neb mají oni potravy dost ačkoli né telesné jako Nemci, ale duševní jako Slované, nebo Slovanstvo je jejich hvezdau polární, jich chleb každodenní jich ustavična myšlenka, oni vezmau mappu pohledají na široké rozsahlosti Slovanských kraju, a když to vyvadejí rozsmejí se i s nejakovau vznešenosti zvolají: „počkej vrahu tres se před nami!“ i rozhodují krajin a vlasti osudy nabudaucnost.

Prišla hodina procházky a Slavieslav vychazel s Karlem ku knížecímu polu. Jeden hadal o tom druhy o jinem. Slavieslav pravý „Ej Bože můj je ti to radost být takého dobrého národa synem jako je naš, je mírny dobrý schopný a ponaučny.“ Karel se zasmeje i poví: „drahy brachu! tak jako i jiny je i náš národ má i cnosti, ale má i slabost, zvlášte opilství —“

Už byl oheň na střeše nebo vlastenecké srdce Slavieslavovo znesti nemohlo žadné hany na jeho národ padající, pročež zkrikl: „I co opilství — jdi ty odrodilec, odpadlík od tvého národa — budeš mu ubohému opilství vytykať — dost čo ho iné nehody trapy, aristocratia, bída hlaupa zem, a tma duševní, vše to na ném ubohém leží, a ty se ješte nehanbíš, a nebojíš se Boha a svého vlastního svedomí, nan špiniti —“

„Upokoj se upokoj bratríčku,“ Karel prohodil „ale co je pravda to je pravda věru je rod náš k opilství nachylny —“

„Prokleta stonoho“ rozsoptil se Karluv přítel „což me chceš už do smrti usaužiti, a ostatní trpelivost ze mne vydrati, slyš proklety človeče: — Žide, ten psý národ jsau vina opilství našého národa, tí, tí bohdej do rána všickni podochli. —“

(pokračovaní budaucne)