ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1 Od východu ružová si záře ku blankytu vzhůru vystupuje a po kraji nebe modravého do půlkola rudě osvěcuje. Aj tam Turka zlého plné skazy stopy možno poznáti se zdáli, který vtrhna do uherské země lidí vraždí a jich bydla páli. Nepatří on na starce, mladíka, loupi, bije i ve dne i v noci — ach, Bože můj! kto dá úbohému lidu tomu potřebné pomoci? Aj tu vzletne sokol nad Dunajem i křídlami ku Tatře vesluje, přemilé své děti, drahé děti pod otcovské křídlo zhromažďuje. Hoji neni to sokol od Dunaje, čo ku Tatře rýchlym letem letí, totě Matyáš,^[1] král uherský slávný, jde své zvolat pod praporce dětí. A slovenští spanilí mládenci tak nechají domácího blaha, jdou se za vlast a za krále bíti, jdou potříti uherského vraha. 2 Tam nad Tisou, řekou starodávnou, tábory si rozbil Turek lítý: Povetří se ztřása, země hučí pod tureckých komoňů kopyty, tam vrah čeká krále uherského, někdy sluhu, teď sobě hrozného — Aj Matyáš velký, silný mocný jako orel na svém koni běží, vojska za ním množství hrdinného kopí, meče jak hora se ježí: Třes se, Turku, boj se naši moci, někdy tvoji srazí tě otroci — Tam tá Tisa, řeka starodávní krvi lidskou pobarvená teče. Teče dolu temným šumem smutným, povzbuzuje k boji dobyt meče. Neb král statný medzi Turky zlými sám jen bije se s nesčíselnými. Hoj, Černý pluk bystrým sluchem loví, co matička Tisa pošeptává; A již meče po krcích tureckých skáči; mraučí Turek, postonáva. Již král bystře voje Turka kácí, bystře při něm válčeji Slováci — Zhynul Turek, padli vojská jeho: již si volná, země naše drahá! Již král slávný zahnal Turka zlého, zbavilo tě vlastný plemě vraha; Hoj, Slováci! slávu za to máte, že krev vlastní za vlast proleváte! 3 V zelenem hájiku slávik libě pěje a smutná děvčina ku hájiku spěje. „Co je ti, děvčátko?“ slávik smutně zpíva, „co se v tvém srdéčku tajného ukrýva, že ve dne i v noci, když k hájiku spěješ, z milostného očka pořád slzy leješ?!“ „Jakbych já, slavičku drahý, neplakala, když mi Janka mého vojna odebrala.“ Vtom ze krovín hustých mladý chlapec stoupa, šablička pri boku ostrá sa mu houpa. Obzře se děvčina, chlapec dále běží — již Janko v náručí dívky drahé leží. — „Neplačte děvčinky za milenci svými, již se vám vraceji s věnci vítěznými, neplač, nenaříkej mamičko, sestričko, jde bratr milostné potěšit tvé líčko, aj neplač Slovensko, již synové z boje i s králem vítězným kvapí v lůno tvoje.“ 4 V svato-janských^[2] lesích hustých zvuky trub a psů stěkaní, lomoz zbraně pořád hučí při ohlasů ozývaní. Král zatroubí v roh stříbrný, všetko se za pánem žene — Chlapci nesou nastřílené jeleny, srny, zajice — Tam na vrchu na palouku číše zvučí plné vína, „Bůh živil krále našeho,“ volá myslivců družina. A král s perlícím se vínem, zdvihne vzhůru pohář skvostný: „Blaho Slovenskému rodu!“ zavzní hlas jeho radostný; „Sláva Slovenskému rodu!“ všickni za králem volají, „Sláva Slovenskému rodu!“ les, hory odpovidají. 5 Práchnivěji kosti krále, Slovák nevzpomne na slávu, jejmž věncem otec jeho sobě v bojich šlechtil hlavu. Zapomněl Slovák o boji, než „stůl králův“ ještě stojí —