ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Náš národ slovenský jestiť starobylý,
nebo za Homera^[11] již Slováci^[12] byli,
Homerus pak živ byl za času Mojžíše,
a tak mnoho sto let před příštím Ježíše.

Převyšuje tedy on v starožitnosti
žijící národy starobylé dosti;
před Slováky byli mnozí sice v květě,
než nepanovali tak dlouho na světě.

Řeči od Slováků mnohem starší byli,
ale ti se dávno již vykořenili;
Slováci však, pokud bude svět trvati,
budú bohdá vždycky šíře panovati.

Oni jsou v Europě houfně rozšířeni,
nebo ve třech částkách mají obydlení,
čtvrtou částku drží jiní národové,
ku příkladu Němci, Francouzi, Vlachové.

Co jsou Moravané, Češi a Rusnáci,
Poláci, Chorvati? Všecko jsou Slováci.
Tři díly Europy Slováci spravují,
jen čtvrtou národům sousedním svolují.

Slováci jsou národ vysoce vznešený.
Což jim učinily tak mnohé proměny?
V jejich důstojenství nic jim neškodily,
než raději k chvále příčinou jim byly.

Než co za příčina toho panování?
Proč sme my tak velcí a tak dlouho páni?
Protože Slováci vždy upřímní byli,
takže se i Bohu, i lidem líbili.

Netrpěli mezi sebou žádný rozbroj,
měli mezi sebou trvanlivý pokoj,
jiných v pracování nikdy nemýlili,
ale k milování bližních schopni byli.

Jiní národové též jim pokoj dali,
když od nich příčiny boje nedostaly,
ten pak národ, který proti nim bojoval,
hned v bitvě Slovákům paty ukazoval.

Vždy naši Slováci takovíto byli,
jazyk svůj slovenský ochotne hájili,
Slováků učených vždy rádi mívali,
proto tak veliké chvály dočekali.

Ale snad slovenská úpřímnosť přestala?
Snad mezi Slováky dnes svůj konec vzala?
Nikoli! Až podnes jsou Slováci stálí,
jak byli otcové, tak dítky zůstaly.

Jiní jsou k pocestným velice náchylní,
jiní v bojování jako lvové silní,
jiní pak Slováků učených milují,
a jim dobrodiní mnohá prokazují.

Toť jsem chtěl nakrátce o Slovácích říci,
neb je tupiti chce století běžící,
kto víc o Slovácích čísti přemyšluje,
tomu se ku knihám cesta ukazuje.

My Slováci starodávní,
na této zemi sme slavní.
Naše sláva na všech stranách v celém světě,
jako kvítí v jarním čase utěšeně kvete.

My třebas sebe chválíme,
ale jiných netupíme.
Neb to všickni dobře známe, že v každém národu
mnozí slavní mužové se nacházeti budú.

Poctivost tedy každému
v světě národu lidskému.
Předce ale my Slováci máme na vší zemi,
jak to každý sám dobře ví, přednost přede všemi.

Přednost máme proto sice,
že nás jestiť mnohem více
jako všechněch Španielů, Francouzů a Nemců,
třebas Uhrů k ním připojíš všech, našich vlastenců.

V Uhřích jsou mnozí Slováci,
Slováci jsou i Poláci.
Jsou v Moravě, jsou i v Rusku, i v Pomeranii,^[14]
i v Moldavě,^[15] i v Oláchoch, v Slezsku, v Slavonii.

Slavný jest národ slovanský,
všudy sobě vede hersky.
Nebo v něm se mnozí muži slavní nalézají,
tak Moravci ve své krajině Svatupluka mají.

Rusi Suvarova^[16] svého,
Polsko Jana Sobieského,^[17]
má Zriniho^[18] udatného chorvatská krajina,
i Slováci v Uhřích svého Turzu^[19] palatina.

Slavné plemeno slovanské
jest pro své skutky hrdinské,
neb Slováci^[20] mnoho mají z tohoto království,
ve kterémž jest slovenského lidu všudy dosti.

Slováci celou zem ruskou
vybojovali, i polskou,
Slezko, Čechy i Morava byla v jejich sile,
kterýchžto zemí jsou páni do nynější chvíle.

Slováci jsou slavní dosti
pro svých synů způsobnosti.
Projdi se, medle, po naší krajině uherské
a pilně pohlédni všecky úrady krajinské!

Aj, spatříš mnohých v úřade,
při slavné královské radě,
i při úřadech biskupských, ve farách i školách
a obzvláště při vysokých těch Akademiách.

Zdaž nebývají Slováci
lepší než jiní vojáci?
Slováci vždycky bývají najlepší rechtori,
dobří knězi, uředníci i prokuratori.

K kterékoli dobré práci
jsou schopní naši Slováci,
na poli by dolňozemcům muselo vše zhníti,
seno, žito, jestli by ho nešli opatřiti.

A co by mnozí činili
lidé, jestli by nebyli
olejkári vycvičení Slováci Turčané,
jenž olejky roznášejí po vší světa straně.

To všickni lidé uznají,
že vždy lepší platnost mají
v německé krajině jejich produkty turčanské,
nežli China,^[21] neb kořenky všecky cizozemské.

Ti pak naši olejkári,
nemocných lidí lékari,
vtipnejší jsou než Francúzi, neb v Holandském kraji
za uherského slavíka vrabca prodávají.

Dolňozemci otrhaní
chodili by jak cigáni,
jestli by je pěkným plátnem nezaopatřili
pláteníci, vetší psotu trpět by museli.

Kde by dolňozemci šatky
brali, čipky aneb zámky?
Kde by nože i nožnice i hrebene vzali,
kdyby Slováci čipkári jim nepřinášeli?

A kde bychom šafran brali,
i koření kupovali,
jestli by nám slovenští naši šefraníci
do domu nepřinášeli tyto dobré věci.

A proto vy Uhré, Nemci,
i vy všickni cizozemci,
přestaňte už medle jednouc Slováků tupiti,
nemusíte „že on není človek“ víc praviti.

Vezte všickni, žeť slovenský
národ jest slavný a herský,
nebo Slovák od slovíčka Sláva vzal své jméno,
tak jistě vždy slavné bude slovenské plemeno.

O Muzo^[22] má, jenžs před Turkem s hor řeckých
zutíkavši, na Tatrách slovenských
zdávna milé obydlí své vzala
a přelíbým jazykem Slovanů,
slavných někdy Panonie pánů,
často a príjemně si zpívala.

Nic se nestyď jazykem starého
a po všem světě rozšířeného
národu co Slovenka mluviti.
A ač řeč tá, někdy oblíbená,
nyní v tvé vlasti jest potupená,
však nestyď se po slovensku zníti.

Karel Čtvrtý,^[23] císař předůstojný,
jenž hrdinsky mnohé svedl vojny,
řeč tu uvedl do dvoru svého.
Svým dědičům, by ji známou měli,
všem volencům, aby ji uměli,
naložil, aj ten byl rozkaz jeho.

I Matěji,^[24] císaři slavnému,
Žigmundovi,^[25] též králi českému,
řeč Slovanů velmi vzácná byla.
Za Václava^[26] a za Poděbrada,^[27]
Ferdinanda, králů,^[28] všudy ráda
česká Themis^[29] slovensky mluvila.

I Rudolf Druhý,^[30] císař vznešený,
v řeči české zvláště vycvičený,
platnost jazyka našeho viděl,
v chrámích, školách užívat poručil,
i z pomezi Slovanů vyloučil
toho, kdož by se ji mluvit styděl.

Matka vlasti, Theresia milá,^[31]
ve vídenské českou učinila
Akademii obecnou řečí,
Josef Druhý^[32] ve škole rytířské,
v Brně zhoršil se, že řeči české
neučili správcové, jak svědčí.

Může-li pak památného co víc
řečeno být? Hrabě Kražalkovic
Antonín, že řeč líbou slovenskou
uvedl někdy do dvora panského,
usázel ji za vrch stola svého,
váže ji víc nežli řeč německou.

O Muzo má, co bys se hanbila
po slovensku zpívat? Ušlechtilá
jistotně řeč česko-slovenská jest.
Jakos někdy zvučne zpívávala,
kdyžs na Tatrách turčanských sedala,
zpívej dále na ctných Slovanů čest.

Velkou, milí Čechové,
velkou chválu máte,
že české knihy nové,
jako vaši předkové
mnohé vydáváte.

Vaši otcové milí
mnohé hodní chvály,
by vlasti své slúžili,
češtiny pilni byli,
české knihy psali.

I vy totéž činíte
dnes, milí Čechové,
když řeči své vážíte
a vlasti své sloužíte,
píšíc knihy nové.

Vaši pilnost chválíme
v tak výborné práci,
písem vašich vážíme
a nimi se těšíme
my v Uhřích Slováci.

O Slováci, Slováci milí mně,
jenž v Uherské zemi přebýváte,
pilně role, vinice děláte,
s mnohou prací poživnost hledáte,
k vám já, Slovák, chci mluvit upřímně;
prosím, pozor na mé řeči dejte!
Vám k dobrému co cílí, poznejte!

Byl náš národ někdy zvelebený,
byl národ pracovitý, pokojný,
však srdnatý v čas krvavé vojny,
když do boje volal král důstojný,
byl nepřítel slavně přemožený:
náhle pak jej hrdinsky potřeli,
k svým pluhům se Slované vraceli.

O Slováci! Ti naši předkové
pilní pluhu, motyky bývali,
zahrady, vinice štěpovali,
statek a dobytek chovávali,
měst a hradů moc naši otcové
široko, daleko nastavěli
a pustiny v bydla obraceli.

K polední od moře Benátského
ta nevyměřená země celá,
jenž z padesát krajin záležela,
našim milým předkům náležela.
Až do moře někdy Ledového
přes dve tisíc let touž zemí vládli,
až Skýtové^[34] potom do ní vpadli.

Tu se na plemena rozdelili:
ti se Češi, Moravci, Slezáci,
ti Poláci, Rusnáci a Ráci,
ti Chorvati, tito pak Slováci
nazvali, a jisté obydlili
kraje, pripustivše cizozemce
Maďary, Olachy, také Němce.

Slováci však že prislabí byli,
při Tatrách, Váhu, Hroně, Ipeli,
u Dunaje kteřížto bydleli,
by bezpečnost ve své vlasti měli,
s maďarským se národem spojili
a od mnoho sto let spolu žijí,
tenž chléb jedí a touž vodu pijí.

Když před tři sty lety u Moháče^[35]
špatní Turci šťastně bojovali,
velkou částku vlasti zaujali
a ji krutě dlouho plundrovali,
Maďar, Slovák pod těžkým jhem plače,
podrobil se dvoru rakouskému,
by v té nouzi ráčil pomoct jemu.

Těžké jarmo pod Turkem snášeli
otcové, an role osívali,
vinice a stromy štěpovali,
ovoce pak Turci požívali,
od mužů manželky odvázeli,
zajímali krásnou za těch časů
do otroctví Turci mladou chasu.

Než stalo se, co chtěli otcové
naši, vojska císaře římského
vybily ven Turka ukrutného
z Uher, odjavše kořisti jeho;
tak jsme podnes my jejich synové
pod milostnou berlou toho dvoru,
kterýž vyhnal z vlasti tu potvoru.

Před pět léty král náš milostivý
ráčil národ český navštíviti,
majíci pro neurodu mříti
hladem, by mohl chudé opatřiti.
Přišel stavům všechněm žádostivý,
kteří aby krále zvelebili,
přípravu přeskvostnou učinili.

Než řekl král, jejž srdce bolelo,
jako bolí srdce otců, matek,
jestli dítky trpí nedostatek,
že můž snadno lid přijít na zmatek,
řekl král náš: „Kdyby hladem mřelo
lidstvo, nemohu já vesel býti,
hledtež předně lačné nakrmiti.“

Tu stavové proniknutí slovy
otcovskými krále, rozkaz dali,
by se všech stran, kteří oplývali,
chleba, stravy hojně šikovali.
Radost lidu přitom kdo vysloví,
který jeho Jasnost opatřila,
chudé, lačné štědře nasytila.

Slavně někdy tam při Erdöhegyi^[36]
naši Slováčkové Sarvašané,
Birinčané, také Komlošané
rebelanty zbili, vpadše na ne;
Podnes na jich kosti Arad hledí,
zpronevěřilých Karlovi králi,
všech Slováci do nohy vyťali.

Bonaparte^[37] do dědictví sahá
nejjasnejšího našeho krále,
dost mu odjav, ještě kráčí dále,
i nemá-li hájit pozůstalé
dědictví před vpádem toho vraha
král náš? I kdo nebude tu smělý,
když dědictví jeho cizí delí.

Poďme tedy v cestu ozbrojení
nepříteli tomu úhlavnému,
nepříteli krále i našemu
a do vlasti nedopusťme jemu;
s Uhry, s Němci Slováci spojení,
k zbroji, chlapci, zrádce, kdo utíká,
až potřeme toho loupežníka.

Plesej, krajino Uherská,
plesej a raduj se všecka,
plesej, neb jest čas radosti,
ži v pokoji bez žalosti!

Ač Smrtonoš lítý v světě
i těch v nejkrásnejším květě
šuhajů ostrostí meče
bez politování seče.

Tobě však, vlasti má milá,
Panonia ušlechtilá,
předce jen dobře se děje,
když Janus^[39] pokoje přeje.

Tu si doma v své radosti,
máš pěknej múky v hojnosti,
na halušky i koláče,
makovníky i pogáče.

Tam slyšet vozů třeštění
a strašlivé z děl střílení,
mnozí s strachem utíkají
a jinde bydlo hledají.

Tu jen slyšet hrmot vozů,
když se svadebníci vezú,
aneb když v dobré naději
obilí s pole svážejí.

Tam musí v trápení upět
voják a velký hlad trpět,
tu každý v pokoji žije,
v bezpečnosti jí a pije.

Tu je mnoho hověziny,
bravčoviny, husaciny,
tolik každý do ust vleče,
až mu po bradě mast teče.

Tam gule strašně lítají,
tam pumy mnohých vítají,
bomby vyvrácejí domy,
které bijú jako hromy.

Tu halušky, opekance,
s makem i s medem rezance,
do ust lítají kuřátka,
pečené morky, prasátka.

Tam voják ani hospody
nikde nemá, ani vody,
a tu sme doma, a vína
máme, až se brucho zpíná.

Tam nepřítel nelituje,
pěkná města vypaluje,
kde se kolvek jen ohlídá,
volá na každého bída.

Tu se jen v kuchyni kadí,
když hrnec gazdiná sadí,
když kury peče a vaří,
slaninu do hrachu škvaří.

Tam pištol, šabla každého
bije, starého, mladého,
jeden volá: Jaj, bratu, jaj!
druhý křičí: Pardon nedaj!

Tu se vtedy v izbe kadí,
když se muž se ženou vadí,
aneb když žena bez duši
len, konope v peci suší.

Tam nepřítel vše plundruje,
statek zajíma, rabuje,
truhly, škríně vyprazňuje
a peníze potahuje.

Tu měšec je v svém pokoji,
koně k službe naší stojí,
ovce se pasú na poli,
kravy, telátka i voly.

Tam ranení horce plačí,
svou tvár smutnou v slzách smáčí:
v krvi ležíce vzdychají,
až nebesa lítost mají.

Tu teče med sladký z úle,
každý ho má do své vůle,
nejeden ho jí velice,
až ho trápí maternice.

Tam nepřítel lid zajímá,
potravu všecku ujímá,
nedá jen chleba a soli,
až od hladu brucho bolí.

Tu každý co nejlepšího
vaří a naje se z neho,
nejvíc ženy praženice,
napražia plné panvice.

Protož, krajino uherská,
plesej a raduj se všecka,
plesej, neb jest čas radosti,
ži v pokoji bez žalosti!

Pokoj, pokoj^[40] se nám blíží,
o, plesejme s radostí,
obtížení vojny tíží,
dojdou již lhostejnosti.
Všecko se již upokojí,
konec bude všemu boji.

Bonapart a Šándor Velký,
císarové preslavní,
uznali již krutost války,
smluvili punkty^[41] hlavní
žádostivého pokoje,
zastavili všecky boje.

Prátelsky se objímali
dvadcáteho července,
pravé ruky sobe dali,
dali naviti vence,
temi své hlavy okrásí,
když pokoj všudy rozhlásí.

Počkaj, Bonaparte,
lapia ťa na varte,
z Parízu utekáš,
poriadok nečekáš.

Čo to za novina,
že Napoleona
Francúzi nahali,
korunu mu vzali.

Ej, ej, Napoleon,
nedomnívau sa on,
že vyhnaný bude,^[42]
císarom nebude.

Chudák Napoleon,
tak jako Absolon,
nič nevybojovau,
len biedne dokonau.

Slavní mocnárové,
králi, císarové,
tebe preč vyhnali
a na ostrov dali.

Tak sa pyšným vodí,
kdo jinému škodí,
krajiny plundruje,
o Moskvu bojuje.

Alexander ruský^[43]
bojoval hrdinsky,
a náš Francko^[44] prvný
s vojskom bol prítomný.

Švedský a pruský král,
Švarcenberg^[45] generál
nad ním zvítezili,
s trúnu ho složili.^[46]

Hle vidíš, Bonapart,
že to ver není žart,
tak ludí sužovat
a králov shazovat.

Teď, Francia, vale!
Musím jíti dále,
na Elbe ostrove
mám bydlo hotové.

A jestliže nie tam,
vím ješte i jinam,
puojdem do Korsiky,
predávat košíky.

Keď vyšel z Francúzskej,
smutne v lodi morskej
Lipsko oplakával,
sobe vinu dával.

Nad Tatrou sa nebo kalí,
kalí mrakmi hromovými,
mutne sa Váh a Hron valí
medzi brehami žiaľnymi.

Váh i Hron Slovensko rosí,
Slováci doň slzy ronia,
matka Tatra smútok nosí,
jej rodu do hrobu zvonia.

Hrob ten pre nás ruka čierna
v tú svätú zem vykopala,
kterej krev slovenská verná,
neraz v obeť už sa liala.

Nesmúť, Tatro, milá mati,
slož so seba šat ten tmavý,
bude tvoj rod okrývati
krídlom svojím vták dvojhlavý.

Pod ním kraj náš sa osvieži
a vykvitne kvetom novým,
čiste Váh i Hron pobeží
spevným poľom Slovákovým.

Ginie ojczyzna, już na przepaść leci,
žegna was maci, ukochane dzieci:
Próżna nadzieje i pochlebne myśli,
na cóż śmy teraz my Sarmaci wyśli.

Ginie w momencie co narodem rządził,
ojciec Sarmatów swą ojczyznę zdradził;
Ej, królu, królu, próżne twe zabawy,
przyszedłeś z Polską sam pierwszy do zdrady.

Ej, królu, królu, pamiętaj to sobie,
przyjdzie ten moment, że na twoim grobie
każem’ napisać te nagrodne słowa:
Tu leży króla wiarołomcy glowa!