ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Aneb zhořte, ňádra, v plápol ztlete Jiskrou touto prudce rozžatou; Aneb zmaťte mysl přepiatou, Neb dél nelze krýti, co mne hněte. Dítě kojí kvítí, tebe, kmete, City vroucí více nematou, Muži žena krásný, odplatou Upřímnosti, věnec štěstí plete. Láskuliž jen mládi zavrci K hříchům smělby rozum šalbou mámen, Lásku, jak teď cítím na srdci? Takto lkám: anť ve dvou, v spanilém Strachu, zřím se loktech: „Nevěř, plamen Tento“ řkoucích — „jest tvým podílem!“

Nejkrásnější nade všecky ctnosti, Ctnost, jenž vlastní ctnosti zakrývá, Pohled, jehož krotkost stydlivá Jest jen větší zrádcem spanilosti; Srdce, jen mu trůn dej všemožnosti, Ráje po vší zemi rozsívá, Rtíky, z nichž se zdravý ozývá Rozum v liboplynné výmluvnosti: Ó, kde svítíš, hvězdo utěšená, Jsili vskutku, drahý předměte! Čili jen sen marný zlatých časů? I ne, žije! — žije? Libých hlasů Struny k chvále její zavzněte, Aj hle, mně je, mně je zaslíbená.

Jítili mám světem nejsiřejším? Mámli státi? Čili seděti? Jen chci cosi, ano věděti, Co chci, umem nelze denně mdlejším; Host tu kýsi hnízdo v nejtklivějším Stláti začal srdce poupěti; Bode, sladí: mám to trpěti? Či všem výhost péčem dáti zdejším? Teď lkám, slzy leje od žele, Hned jsou líce, oči veselé; Tesklím, plesám opět v dobu krátkou. Poshovte jen, milí přátelé, A vy mlčte, tváři kyselé, Nechejte mi tuto bolest sladkou.

Chtěl jsem pěti králů Českých trůny, Bratrů příchod, Vlastu s Libuší; Chtěl bič boží, kterak do kuší Střely klásti svoje učil Huny. Tatry zlaté, Tokaj, ticho luny Prst se tytýž hráti pokúší; Ale klamné vždycky do uší Mína jen a Mína znějí struny. Slohem prostým bájky, květy, říše Psáť se jmu, než pero svévolné Tahy jiné, jiné ruka píše. Ani řeč má s vůlí kráčeť neví, A co v spolku lidí nevolné Srdce kryje, kvapný jazyk jeví.

Z jara nech tě světí, líbý chládku, Večer s větve píseň slavíka, V létě ať se tebe netýká Perun hněvný, veda s živly hádku: Každou jeseň nechť i ze zůstatku Roucha tvého zlato vyniká, V zimě chraň tě zhouba všeliká, Strome svatý, lásce na památku. Ží jen, dávný děde, blízkou koje Oudů i let břímě studničkou, Aniž ostré pociť vraha zbroje: Nebs ty svědek, když mi ona troje Slova první všepla hubičkou: Věcně, věčně, věčně srdce moje!

Těžko, věřím, patřiť, když se v krásy Zlaté na Tatrách den obléká, Um se tu v cit, tělo člověka V peruť mění, v mdlé ach jeho hlasy. Mutno srdci, an mrak slunce hasí, Hrom tne bleskem dřeva stověká, Strašno, kdy rty Etna rozsmeká, Lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý. Přece toto všecko snadno snesu, Ale pohled její nevinný, Tohoť nelze, leč se celý třesu. Její pohled! ó mlč, ó mlč, vtipe, Srdce mluv, jak jeden jediný Střely, světy, bohy do mne sype.

Není to zem, ani nebe zcela, Co se z tváři její vyskytá, Svatost je to v kráse zavitá, Duše božská v outlé cloně těla; Láskou pálá hned, hned jakby chtěla Vzhůru letnouť, city zamítá, Do ruk běží, aj, v blesk rozlitá — Světy hvězd jí plynou vůkol čela. Ba si tuším všudypřítomnosti Ode bohů samých půjčila, An mi vždy tkví v očích, v obraznosti. Ó, rci jen mně, družko rozmilá! Jsili trupel, ať si trudu spořím, Čili anděl, ať se tobě kořím.

Snadno bylo voliť Parisovi Jednu ze tří v řecké pustině, Když mu různem stály bohyně, Hnouce jeho krásou, mocí, slovy. Oči lehko snesou, když se nový Zlehka za darem dar vyvine, Zniklý v srdci druhým pomine Oučinek, an čas i místo hoví. Ale komu dáno směle zříti Tam, kde v těsném blesku směsice Všech krás duše, těla vůkol svítí? Já si oči rukou musím krýti, Anť se v jedné ona trojice Bohyň jedním rázem na mne řítí.

Krásný jest zvuk, který vychovaly Naukou prostou ruky přírody, Mnělbys, že se z křovin hospody Vlaských mistrů, síně z lesů staly. Krásnější však, jemuž v lidských daly Rtech již ceny kunsty svobody, Kde moc kladou zpěvu lahody V duše slov, by um i smysly jaly. Znám však zvuk, jenž kvete z živé růže, Nímž se onen bůh v nás hýbá túže, Zhoštěn jsa všech zemských okují: Slyším, slyším ho hle líbě znící, Když mi oči k očím, líce k líci Mína říká: „já tě miluji.“

Růži rovně, když se na úsvitě Lásky dříve z rosy napije, Pak svůj slunci šarlat rozvije, Tak je k zření ono krásné dítě. Jmění vlastních, nimiž v bolné sítě Srdce lapá, sama nečije, Před tím ruky vinné umyje V nevinnosti, koho raní lítě. Bezvědomě, v citech samostatných, Jako sama krása působí, Nechce chatry křiků neposvatných. Žel jen, že čas nad vší zemskou smělý Krásou panství sobě osobí, Trhej růži, přijdou slunce střely.

Nezná srdce, kdy a kde a jací Živlové chtí jeho oupadu, V tisíce se ve svém ouřadu Milek svodný tváří přeobrací. Prška ztichla; žvaví líbě ptáci K procházce nás vyzvou do sadu, Ana se mi z ruky k pozadu Vykradne a stromem zatrmácí: Huj! tu příval, střely, hromy na mne, Hasím vůkol plamen hořící, Jenž se řine z každé krůpě klamné; Ona v outěk, v houští, kde se skryla, Chopím k trestu krásnou hříšnici, Avšak křivdu sladce zaplatila.

Příroda se ze všech živlů všudy Kvítek jala stvořiť nesvadlý, V němž se v sličné změně zrcadlí Nebe, země, hvězd a slunce prúdy; Než um Pallas, Lada sladké pudy Místo vůně po něm rozkladly; Kupíd s Milkem lístky pokradli, Točíce z nich tři dni každé údy. A vše tyto bohů větších dary Okouzlily Vděky nevinně Stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry. Kdo ji uzří, stane, sám se ptaje: Jakžpak přece tato bohyně Z řeckých hájů přišla v naše kraje?

Divil jsem se někdy, jakby k boji Krása rozlítila ramena, Světy dva tam jedna Helena Azii, Europu shnala k Troji. Slečna kyne: rytíř kříž a zbroji Chápá: „adé-krásná Božena!“ Přijde: „Hrob náš! Křivda pomštěna! Deset soků leží na souboji!“ Teď znám, po čems polem, mořem túžil, Meneláe, pročs dlel, Priame, Zač jsi, hochu švárný, dobrodružil; Jen to neznám, či sám ještě lhavý Perun deštěm krásu neklame, Nač tvář tato na zemi se baví!

Někdy dvanácte rtů holubice Jedna k jazykům sto rozžala, Našim věkům klnouc přestala Přízeň nebes dávať divů více. Dvě se ke mně vznesly, v jedné díce Řeči jen zniž její pochvala; K peánům si křídel žádala Tužba, ústa hasly, začíť chtíce. Plností se vnitřek puknouť míní, Ano ode srdce mezera Ke rtům příkrou citům cestu činí. Než, hle, tak se pomstí nevěra, Jeden předmět, hoden Homéra, Srdce vzývá, slovo tuším stíní.

Mne již berla náměstníků chánských Ani harém jejich netěší, Nedbám, kolik ročně z peleší Světu dává rudy Tatra banských; Aniž ptám se, jakou z břehů manských Loupež veze koráb nejtěžší; Aneb kolik drábů vyhřeší, By noc hejsek v schůzkách strávil panských. Aniž více vyzvědati mílo, Kdeby slavných bylo k vidění Fidiasů, Rafaelů dílo. Já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko, Král jsem bez vojsk, boháč bez jmění; Mně dal osud v jedné věci všecko.

Nechať jiná šperky zlaté nosí, Tkanic šust a vonné kadidla, Na svou tváři vodky, ličidla, Na svou hlavu klade pávy, pštrosy; Ta nech Paříž nebo Londýn prosí, By slal krojů nových pravidla: Při níž tvořícímu kružidla Milku v ruce pohýbaly losy; Ať to, čeho chyba, vynahradí Kupec perlou, čepcem švadlena, Čeho zbyt, nech skřinka vtipná zhladí: Já se kochám, jak jsi zrostla, v tobě, Mně se líbí krása rozená, Aneb, kde jsou v shodné míře, obě.

Tři mne věci, když je spatřím, k smíchu S hněvem spojenému nukají: První, neznám, jak jí říkají, Zvíře, které rozum nosí v břichu! Pak jsou kovy, které křídel pýchu K letu vzavše, s nebe padají; A květ, v němž se oči kochají, Ano smrdí, jen ho přilož k čichu. Ale hněv se blíží k zuřivosti: Vida lidi, v kterých nebije Ani k hříchu srdce, ani k ctnosti. To jsou, v kterých duše hnije živá, Hnusné bez balzámu mumie: Bratře! kdo chce žíti, nech se kývá.

Jakby všecky ctnosti k službám stály, Když ji ruka boží tvořila, Ta puk duše v růži nosila, Ta zpěv, ta ples vedla, jiné hrály; Stroj spal ještě, jen se rtíky smály, Houfem běží chasa spanilá, By veň dar svůj každá vložila, Pak zmizela: tvor vstal dokonalý! Tak vše při ní outlé, čisté, lehké, Tak vše kryje stydu opona, Že to nelze vypsať ruce křehké. V tmě se tak z ní line oslona, Ba i vedne, jestli při ní sedím, Raděj v slunce, než jí ve tvář hledím.

Sotvy že se smělší opováží Cit jen hnouti v její blízkosti, Týmž, co zánět valí do kostí Zřením, zemskost celou k prachu sráží; Zřídka přízní, jenom sliby blaží, Vnady kryje v roucho vážnosti, Jakby tábor s nebes výsosti Strašnou vůkol oblehl ji stráží. Mně ctnost kvete, kde sem lásku rozsel, V Cypru Vestě obět plamení, V tváři Milka přišel vyšší posel. Takto láska předčí sama sebe, Mění vášeň v čisté tušení, Kdo zem hledá, dá mu, jak mně, nebe.

Vy, kdo vyšších ke svým uměleckým Dílům ideálů hledáte, Severu se křivě rouháte, Stranným hovíc okem luhům řeckým; Buď se novým, buď se starosvětským Krásy vzorem radše kocháte, Sem svá zření různá obraťte, Tato jedna všecko bude všeckým. Lidskost s božstvím, ctnost a lásky plamen, Ušlechtilost tuto najdete, Jaké nezná medičejský kámen. I mých znojů učijete tudy, K vinám pera mého řeknete: Velkáť to tíž pro tak slabé údy!

Ze všech synů, co jich koli vládný Apoll k ledné poslal stežeji, Nejímá mé srdce silněji, Jako onen soused Hekly, žádný. Byť vůz Kairbrův, byť pěl unos zrádný, Aneb Fingalovu trofeji, Stavěl Karny, aneb raději Kryl svou lyru v bouř a oblak vnadný; Plnost krásy, tužba, lásky rána Téměř srdce citem rozčesly, Kolikrát jsem čítal Osiána; Dnes mi ale zpěvy tyto krásné Báseň v sobě od ní donesly, Při níž sláva barda toho hasne.

Ještě spí! Ó ticho, srdce hlasné, Ticho, kroky, mlčte, ptáčkové! A vy, síně této bohové, Leťte k horám, zhaste slunko včasné; Hřích by tu byl znedbať doby krásné, Nevděk, minouť štěstí hotové; Vůle, nedli, polib růžové Krotce rtíky, polib čelo jasné. Sotvy že se blíží ruka třesná S tváři odkrýť clony hedvábné, Anť se v pěkném schytí hněvu ze sna: Tři sta blesků na vše strany sláno, Uzře smělce, oči půvabné Sklopí, krotne, praví: „dobré ráno“.

Nejen ona růžokvětná líčka, Rtové k políbení spiknutí, I vaz pyšný, hrdlo labutí, Šťastná zlatých vlasů po něm hříčka; Čelo slunné, klidný oblouk víčka, Očí přísných vábné kynutí, Lkavý úsměch, tejná vzdechnutí, I slov němá sladkých polovička: Vše mé k bojům srdce bádá chybným, Tisíc, zloboh Milek, spojuje Nástrah klamem navnazených slibným; Ona sama učí ujít želu, Kolikráte tělo bojuje Proti duchu a duch proti tělu.

Pěkná jesti ctnost i v rouchu sprostém, Kde tvář s duší stojí v odporu; Avšak třikrát hodná pozoru, Kde se krása přisestřila k ctnostem; Žádné tato, ona proti zlostem Sama v sobě již má podporu, Ona k jedné, tato pokoru K dvěma musí nésti vysokostem. Zde Bůh spolu zbroj i zbraň i kluzké V srdce jedno vložil bojiště: Dlíli boj — ó mlčte, prsy úzké! Váhali ta, tím již zahasila Svaté nevinnosti ohniště: Tato tím již téměř zvítězila.

Oči, oči modré, milostivé, Ó, vy perly v květu rozvitém, V nichž se zem a nebe s blankytem Jako v řece svítí zrcadlivé: Vyznám, že jen u vás, školy živé, Ctnost jsem spatřil v blesku věčitém; Nač jste ale přitom podkrytem Vlily do mne jedy tyto lstivé? Nač mi zhoubce první vaše zření Do bran srdce mého vhnízdilo, Jenž můj život střelou smrtnou plení? Avšak hodno výhost dáti zemi, Komu při pohřebu svítilo Takovými nebe pochodněmi.

Pravé jesti ono přísnotvárné Starých věků i dnes vyrčení: Že čest, krása, zboží, umění, Ba že vše jest pode sluncem marné. Však bych jedno z nauky té kárné Vyňal vedlé mého cítění, Tak jest božské jeho vzezření, Tak jest milé, vděčné, čisté, zdárné. Krásu míním, tuto dceru boží, Když si, nebe na čas nechavši, Zemské roucho, jako panna, složí. Nemůž tato, jak ty, zpráchnivěti, Ano zdejších bytů poznavši, Zpátkem ta zas, odkud přišla, letí.

Neuctí tě žádná v světě jména, Nedosáhne důvtip básníře, Rytce nástroj, kytka malíře Z tvorné ruky padne zapýřená: Já jen cit mám, duše vyvolená, Zpěv můj pro tě mdlý dech zefíře, Stud mi ústa víže u víře, Že tam budeš žalmy kůrů ctěna. Avšak kdyby zvláštním někdo nadal Tužbu srdce mého jazykem, S nimi bych i tuto horliť žádal; Než i takby slovo na rtech dlelo, Co má voliť v zbytku tolikém: Ctnost, či krásu, ducha, čili tělo.

By se Homér, a ten, jehož Muzy Řecké mládky pěly, navrátil, I ten, který barvy potratil Při Kampaspě, Apelles, a druzí: Onen básníř, který zpěvem hrůzy, Nimiž Dído mřela, ošatil, Až tam k tomu, jehož zachvátil Pohled Laury a hnal do Vokluzy: I náš Záboj, a ten, který hýbal Varytem svým hrady královské, Neb kde koho Apoll ještě líbal; Všickni by se, jiných nechajíce, Dílo toto bohů mistrovské Slaviť jali, spolek učiníce.

Odkud snesl látku všecku Milek K slití outlé této ručičky? Míru k článkům, k měkké teničký Hedbáv pleti, k loktům sněhu bílek? Odkud červec k bludným tokům žilek? Z kterých korun ony perličky K pěti lukům? a kde tkaničky, Nimiž spojil vtipně každý dílek? Ó! co rámě, nímž se stkvěla Léda Proti ní, neb kterým Angelo Lstivě řeckých předčiť mistrů hledá! Spi jen tíše, sladká ukrutnice, Coby ti již mroucí prospělo Srdce raniť, na němž ležíš, více.

Darmo lidská peruť za výborem Tímto tvorů božských poletí, K jehož tváři mnohá století Shromáždely krásu sličných forem; Jak tu horlí jeden s druhým vzorem, Jak duch viní těla oděti, Kde však nebe, velkou obětí, Učí, coby se vším mohlo zborem: Protož co já koli smělec tanu V básněch krásu její slavících, Jest jen krůpě z valných oceánů; Avšak coby Tibru, Temži, Dnistru Zníti mělo v řečech tisících, To zní aspoň v jedné, Labi, Istru.

Těchto na rtech, srdce tvého prahu, V oči tyto, květy duše tvé, Skládám sliby věčné lásky své, Míno! Míno! měj je za přísahu. „Svět je poddán času, všeho vrahu, Nás čas tam, kde času není, zve, Tys můj, já tvá, věř mi, tam i zde, Slyš to, nebe, pro mých ňader žáhu.“ „„K vám se na oblaku tomto vznáším, Osud jsem a sám vás lituji: Pokoj slibům, než boj svazkům vašim! Nelze jinač, tě tam, tě tam zplaším, Až vás, kdy a kde, to zmlčuji, Jednou asnad sloučím k spolkům blažším.““

Tak teď prostě a tak jemně stojí, Ach, tak krotce a tak vznešeně, Plná ohně a tak studeně, Tak je smělá, tak se čehos bojí; Tak mře želem, tak se k smíchům strojí, Jasným okem tak zří zmateně, Tak chce mnoho a lká skroušeně, Tak nic nechce při vší tužbě svojí — Aj hle, modla k tomu hotová: Jak dva bozi s srdcem hospodaří, Osud s láskou, tato s oným sváří; Leť tam k Tibru s lístkem, holoubátko, Řka, by hned sem přišel Canova A vzal s sebou mramor, perlík, dlátko.

„Od slovanských hájů v tomto rouše stínu Vlast mne s heslem k tobě posílá, Slyš, by sokyní dél nebyla: Miluješli vlast svou více, čili Mínu?“

„A já z tam těch břehů, tobě známých, plynu, Tři dni šíp ten matka ostřila, Mluv, neb chce, by jednou zkusila: Miluješli vlast svou více, čili Mínu?“ Půlnoc bije. Já se tiše z lůžka vztáhnu, Stanu před ně různým svědomím, Meč tam, tu šíp, vlast tam, tu má přítelkyně; Mlčím, váhám: rázem rukou v ňadra sáhnu, Srdce vyrvu, na dvé rozlomím, Na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně.

Měj se dobře, Míno! ach již kyne Zítřek kvapně přišlý k rozchodu, Ta tam odsud musím k národu, Kde se Neptun Bachu k nohoum vine; Zde máš srdce, které v lásce plyne, V lásce vroucí, prázné podvodu, Mějž ho, věno outlé, k důvodu, Že má věrnost nikdy nezahyne. Mysli na mne, aspoň když se růží Zápach v této stinné besídce Při měsíčku s city tvými sdruží. Srdce pak to, buď se věčně skryje, Buď mu zastkví krásná dennice, Slovanům a tobě ať jen bije.

Kam jste zmizli, ušlechtilí snové, Sladké klamy, zdání přeblahá? Která kruté ruky odvaha Vzkřísila mne k této hrůze dnové? Pryč, pryč, sudno, heslo shůry slove, Osud lásku v boji přemáhá, Nad obloukem ráje napřáhá Meč svůj cherub — s Bohem, houště, křové! Tajte, břehy, louky, stezky, kříčky, Tajte světu, jež jsme soukromě Vedli u vás, vzdechy, mluvy, hříčky. Přijdeli však hoch sem v štěstí zrazen, Nech čte nápis tento na stromě: „Já jsem z ráje musel, viny prázen.“

Doba bije; člun již stojí v brodu, Veslo k spěchu zove nezbedné; Strach mne jímá, líce obledne; Ještě chvilku, volám, ku rozchodu. Nohy rychlé znaly času škodu; Rozvlasená oknem vyhlédne, V náruč letí, v hrůze bezedné Slzou smáčen každý stupeň schodu. To má láska, že čím hoří výše, Jazyk služby dlužné nekoná, Upí jedno, lká a nyje tíše; Zlíbám celou: padne opona! Jmu se co stín, došed Charona: Nu, vez tedy v ony stínů říše.

Žehnám vás již, lásky kraje zlaté, Hory, břehy, pole květnatá, I vás, chrámu toho bůžata, V němžto jsem ji spatřil prvníkráte; I vy, hájky, ať se dobře máte, Houště, kře a věštná doupata, Kvělte s ní, vy zřídla mechatá, Lkejte s ní, vy stromů dechy svaté! Žehnám i vás, stíny cest mých tejné, I vás louky, po nichž chodily Vstříc mi její nožky květosejné; Chraňte klenot, stráži vaší svěřen, Dokud cíl ten, co nám složily, Buď zde, buď tam, losy, nevyměřen.