Zlatý fond > Diela > Listy Jána Francisciho 1


E-mail (povinné):

Ján Francisci:
Listy Jána Francisciho 1

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Michal Belička, Eva Lužáková, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Marián André, Lucia Olosová, Jana Jamrišková, Darina Kotlárová, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 34 čitateľov


 

1841

List 2. Aloisovi Vojtěchovi Šemberovi

V Břetislavě dne 27. Května 1841[14]

Slovoutný muži!

Velectěný pane vlastenče!

Že se dopisu tomuto diviti budete, jsem přesvědčen, nebo jméno onož podepsáno jest, představuje osobu, která slovoutnosti Vaší sice posavád známá nebyla, jméno ale Vaše ode dávna již hluboko v srdci svém nosila a s tou nejvetší úctou se naproti němu chovala.

Co mě k tomuto psaní pohlo, jest: dne 25. t. m. došlo mě psání od Miloslava Hurbana,[15] v nemž mi sděluje nekterá jména osad a městisů na Nitranské, Trenčanské, Oravské a Liptovské stolice, o jejichžto pravdivosti Vy pochybujete, a i on přesvědčen není, a která Vy Velectěný p. vlastenče k mape,[16] co dodatek k Moravě potřebujete, tým oumyslem, bych tato jména sdělil s našími z těchto krajů pochazejícími, ponapravil a Vám zaslal. To Vám já od srdce rád udělal, nebo to, co se napomožení naší svaté národní věci týká, za nejsvětější povinost sobě pokládám.

Jména ona buď ponapravěna, buď potvrzena znějí takto:

Trenčanská: Skalité, dobře Osadnice — Klubina Trhová, čti Těrchová Varín, dobře Štavníky, čti Šťavník Hrazová, dobře Prečín, dobře Domanišou, čti Domaniža Fačkov, dobře Udiča, dobře Dobrášov, dobře Trenč. Závada, dob. Dubov díl, čti Dubov diel Horňany, dobře Horní Mariková, dob. Kolárovce, né: ice Makov, dob. Jestrabí, dobr. Turčanská: Dolní Vrútky, dobře Žabokreky, dobře Dražkovce, dobře Oravská: Polhora, dobře Podvlky, čti Podvlkov Zubrohlava, dobře Erdödka, dobře Lokca, dobře Tvrdošín — Hruštín — Podběla — Malatina —

O Nitranské Pročce a liptovskom Jambovi mi nikto nic nevědel povědíti. Ostatní jména Vám Miloslav Hurban snád zaslal, a jestli né, zajistě to brzo udělá.

Co sem posud psal, psal sem z povinnosti, k tomu s dovolením laskavosti Vaší připojuji ještě některé taky se stavu Slovenska z ohledu Maďaromanie, pokračování ducha národního a literární činnosti.

Rok 1841 jest pro své udalosti pro Slovensko a tudiž i pri ostatní kmeny rozsáhleho Slovanstva, anť známo, že Slovensko naše ne tu nejposlednější úlohu hraje ve Slovanstvu, velice památný, a ještě pomatnějším bude. Hned z počátku tohoto roku, ba ještě předešlého, počel se zjevný boj, čili raděj vztěkání se živlu maďarského naproti slovanskému, jehož původem bylo neokresané, nenávist národní, zášti osobní naproti p. Hlavačkovi preplnené, a abych řečí uspořil opravdu maďarské posouzení Jitřenky, sbírky to plodů zdařilejších levočských mladých Slovanů.[17] Avšak nebylo to posouzení, ale ta nejfanatičnější, nejpřepiatější slova národní pýchou a zaslepenosti zaveděné, nás, řeč svou vzdělávajících a národnosti vlastní se přidržujících ze zradců vlasti udávající, pošetile hlavy. Ospravedlnení napsal p. Hlavaček důkladné, důvodné, napsal: Konvent levočský — obrana byla i ve Květech.[18] Na to psal hrabě Zay,[19] hlavní dozorce církví a škol evanj. v Uhrách konventu levočskému, kdežto zláště p. Hlavačka napomína, aby od předsevzetí odstoupil. Na to odpovědel náš statný p. Čaplovič,[20] a sice rázně, a teď nedávno Anonymus Bele regis notarius, takovým slohem, jakový samé psaní vyhladávalo. Několik dnů minulo, ai hle opět novým obviněním, novým výbuchem zlosti a vzteklosti maďarské se pochlapil pan X. Y. Z. v Társalkodóvě, anož jen ten bez uvažení čísti může, jehož rozum není více schopen vysouditi pravdivě od nepravdivého, jehož cit tak zatupen jest, že i ty nejkrvavější rány necítí, a jeho vkus tak zkažen, že mezi slušným a neslušným, mezi esthetickým a neestetickým…

List 3. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě dne 5. června 1841[21]

Předrahý příteli!

Velice toho litují, že ste mne také několika rádečky neobdaroval při oné příležitosti,[22] kterou ste jiným psál. Vaše obadva listy i ten při kterem sem se velice sklamal, ne mne adresovaný, sme obdrželi. Ku poslednímu nijakž prijíti nemohu. Z Bystrice psaný list Ludevít neobdržel,[23] pročež Vás žáda by ste to ještě jednou opětoval.

Mého dlouhého mlčení příčina jest táto. Na velikonoční svátky sem výlet udělal do Nitranské našé stolice. Jak se mi tam vodilo, co sem zkúsil, nechávam si na jinou příležitost, kde totiž se slobodně budeme moci rozmlouvati, onť toho mnoho mnoho jest. Mezi tím ale tam vše jak jen sobě žádáme dobře stojí. — Před odchodém mým napsan list zústal zde. Potom sem čekal na b. Daxnera,[24] a čekám až podnes, ale déle nebudu. Teď nekolik možné v kratkosti Vás o našem ústavu zpravím a neznamější udalosti sdělím, ale jen na krátce, tentamina jsou na krku, zkoušky jsou přededvermi — národních vecí a zanepraznení je mnoho.

V ústavě se nám velice dobře daří, Srbové se mužně drží — zítra rovne ústav zavírající[25] —. Vzájemnost jest mezi nami opravdu slovanská. S tímto budtež spokojen, ústně více.

Od toho času, co ste nás zanechal, měli sme mnoho ba i neočekávané návštevy. Nedříve, asi před třemi tydni nás navštívil Miloslav[26] náš, byl i v našem i v srbskem ústavě, což zvlášte Srbů velice potěšilo. Pobaviv se přes čtyri dni vrátil se zpatky. Jeho přijetí byla tato příčina: do Dolních Salib chyboval kněz, on tedy tam byl povolan na probu, a po probě jednohlasně byl zvolen za kněze — maďarského. Jeho kazeň se velice líbila, slovem docela byli s nim spokojeni. Jeho vozka s nímž se do Trnavy dovezl jej silou moci k tomu měl, aby jen přijal: „az istenék csak fogadja el, mi magán kivül fenkát sem akasunk“,[27] říkaje. On ale jsa vyvolen, nepřijal. Tomka[28] se ponoukal, ale nadarmo.

Hurban odjel v útery a v sobotu přišli — hadejte kdo — pražané — hádejte kdo — Dr. Frič,[29] — a hadejte ješte kdo Anna Bohuslava Raysová[30] a s nimi Podlipský.[31] Bavili se zde přes nedeli. Jak mi asi vtedy bylo povědít a vypsát nemohu, na tom dosti nechat bude, řeknuti že sem ješte blaženejšího okamžení nezažil, nežli 23. května právě v neděli exaudi.[32] Vše co bych psál by bylo daremné, pročež o tom ústně.

Na to v úteři přihrměl — hadejte kdo — baron Kušland.[33] To je hodnej jonák, voza mu boga mi, dobar junak i revnostan Ilyr, vredan svetavjan.

Bavil se zde přes celý týden, pročež měl dosti času naše zasednutí dvakrátě a srbské jedenkrát navštíviti. Byli sme se Srby na Kozím vrchu na tom našem posvatném míste, co se tam konalo vám ústně povím, není tomu zde místa. Právě za času pobudnutí zdejšího Kušlanda, byli zde Pospíšilovci,[34] i mladý i starý, ale jen za krátky čas, tak že sme ani knihy, kterébychom potřebovali objednati sebě nemohli. Byl zde Demeter,[35] Slovák rozený atd. atd. Distriktualní zjezd jakž Vám snád známo, bude 23. června zde. Mnohé se k tomu přípravy delají, jak z naše tak i z maďarské strany. Z Nitry se všecko kněžstvo strojí do jednoho. Z Brezové přijde buď Hurban, buď Mareček[36] starec to ducha mladického, horlivosti bezpříkladné, učenosti veliké. Liptov myslím že se také pochlapí a jiné senioraty také. Zay[37] se nyní zde nachází, každodenne drží rady, advokáti bezpochyby již cítí, že z rovnováhy jeho položení vyskočilo. Celý dištrik se proti němu bouří, jen dolu a dolu. — Brožurka[38] Vám snád známa, jestli né, já ji mám a donesu, mnoho křiku nadělala všude, nyní se strojí jinou napsáti proti ní.

City radosti[39] byli u dvoru velice dobře přijaty; bylo by poděkování přišlo, kdyby se byla mohla jména ústavu podpísati, nu ale takto nevědela vláda kam to má zaslati. Vidíte jak duležitou věc Kežmarčané s Levočany překazili svou bojazlivosti a ponížeností, či co to bylo, že je od zaslání básní zdržovalo. Ach — když ti lidé nehladí dále od nosa. Jestli bude místa, ještě něco napíši, nyní co mi Ludevít[40] naložil. List váš z Bystrice psaný nedostal, pročež žádá by ste to samé ještě jednou opětoval. Na druhý list napsal odpověď, která Vás ale nemusila dojít, což velice lituje, psál by jiný, ale nemúže pro veliké zanepraznení. Na Květy se předplatil 3 zl. v 1 tý, dostal ste li je již? Oznámte čím nejdřívě. O peníze Vás prosí, neb je potřebuje. City radosti sme Vám zaslali, jeden výtisk pro zemřelého Clementise[41] zaslaný můžete hodnému našemu Hrebendovi[42] dařem dati. Ostatně Vás velice prosí, aby ste svému slibu z ohledu zaslání Clementisova životopisu[43] zadosti učinil, jenž do Tatranky jest určen. Takě o jiné slíbené prace Vás srdečně žádá. Ohlášení na Nitru[44] vám posíláme jeden výtisk, více donesu já. Hleďte jen čím nejvíce pracovatelu a předplatitelu zvlášte pracovatelkyň a předplatitelkyň zezbírati, rovně i pro naši Tatranku. Tatranka[45] se trocha opozdila, nebo se u Smida tiskne a ten musil na latinské litery dlouho čekati. Mezi tím já ji donesú. Malého čtenáře a Školky 2 ex. Vám Ludevít dál donesti.

Ještě jedna duležitá věc. Na napomenutí i soukromnú i verejnú Vrchovského,[46] by sbírku na ústav a 2 zvazky Niemcewicze poslal, tuto odpoveď dal: „Sbírka pro ústav se ustavične ještě nalezá a že jsem ji dávno neodevzdal na příčine je Škultéty. Listy moje k němu psané proukáží že jsem ja nejméně 5 aneb 6 krát jej žádal, aby mi pojištění od Šimky[47] poslal na oněc 23 zl., které jsem já zde na knihy polské (: mezi nimiž 22 zv. Bibl. Klor. pols. a 16 zvaz. Niemcewicze:) pro vaši knihovnu ze zbírkových peněz vydal, a které knihovna Šimkovi v opatrovníkovi ústavných peněz složiti má. Ale na mnohé moje otázky a dotíraní Škultéty ver toto ve svých listech ani nepodotekl“. Takto zní od slova Vrchovského psaní, teď neznáme co a jak, já sem předešlého roku se stavem knihovny známy nebyl a Horvát[48] nezná ničeho povědeti. Pročež žadáme Vás, aby ste nás o této věci zevrubněji pojištili čím nejdřívě. Pro větší jistotu adresujte na Ludevíta, já odejdu 26., možné žeby mě list zde nedostihl.

Zde máte od Miloslava[49] 14 výtisků básní, jeden sem dal Mijandovi[50] — co s těmi udělat, oznámte. Ondruš[51] peníze nedonesl. — Slovesnost[52] se našla — Nemohl-li by ste přes prazniny na několik dní do Liptova vyjíti, ma přijít tam Kollár k tomu několik Čechu, oznámte své mínění, — ja půjdu čo bude hrom na hromu, i Ludevít. Okolo 4. července nás čekejte. Co s básněmi, které jsou u Grafa,[53] dělati? My se k divadlu nestrojíme. Jen prosím nám píšte pokud sme tu ještě

Zbohom Váš Vratislav

Pozdravuje Vás Štúr Sam.[54] se mnou býva, Gomes[55] také pozdravení Vám zasíla a že my toho nemužem. Jaromír je vždycky žádostivý. Ludevít dustojnému[56] pánu úcty zkazuje. Kalendáre[57] zaslané stojí 1 ex. 20 xr. v. č. Obraz Šafaříkuv[58] Paskymu po 20 xr. xtšj. šajnu 1 zl. v. č. O tyto peníze Vás žádá Ludevit by ste mu je čím nejskur zaslal. Práve nyní stojí v prozadanku od Tomky[59] sekretara Zayho, že je prí kaziteľ mládeže, jenž sama poznavší Lud. proklínati Devínskou smyšlenou udalost[60] co pravdivou, kterou sam videl a slyšel udává. Našeho knihovníka chceme za úda výboru přijati, kamž co úředný osoba právom patří, tým nech si je víc nakloníme.

List 4. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Hnušti dne 17. července 1841[61]

Drahý bratře!

Příležitost tu Maroty[62] totiž ze suplicatie, a čas pán búh ví kde, pročež jen nakrátce co mám a vím. Do Tisovce sme dorazili 1. t. m. šťastně. Bylo to radosti! Navštívil sem tu důstojněho pána[63] u něhož sem tu jistou horlivost nalézl, kterou sem u dvojíct. Mařeika[64] na Brezové spatřil. Jeho slova jak všecka vůbec, tak zvláštně slovanstva se týkající velikou úctu ve mně naproti němu vzbudili, a právem jej otcem Slovenska nazívati můžeme, jakož jej Hodža[65] nazval. Když sem od něho odcházel tato slova mi na cestu dal. Nu jdete a rozšírajte evangelium slovanstva. A tak čože máš dělat ubohý človeče jestliby tě i vnítřní přesvědčení ktomu neponoukalo; zajiste te slova tak vážného starce tak vznešenou hodností skvícího se může povzbuditi. Co možná delám, tu trávím, rozprávím, chodím sem i tam, pamatnosti národní, jako písně jakových mám asi 70, hádanky, porekadlá atd. sbírám atd. atd. Lavček[66] je horlivý, zaujatý Slovan, avšak jen v domácnosti, veřejně se snád obává. Kolbenheyer[67] není taký jak sem si představoval. Reguli[68] je muž z každého ohledu úctyhoden. Slopavský[69] horlivě rozpraví atd. atd. Z divadla v Tisovci bude bezpochyby — nic. Na to místo ale máme v Radkové hrati od zítra za 2 týdne. A s tým již dost o krátky čas více avšak píšte mi i Vy mnoho z toho vše co znáte a co by mě zaujmalo. Jeli ješte tá drahá duše Ludevít[70] tam? takli pozdravte jej slovansky a junáka Jaromíra[71] a každého známého. Jsem li v konvikte? Já jsem zde za velikého Slovana prohlášen a táto domnění vinde kde možno dobre opotrebím

Váš Vratislav

Asi pred 2 hodinami sem došel z Klenovce, bavil sem se tam dva dni. Odrodilého Reguliho[72] sestry jsou hostinné Slovenky — dobře sme se zabávali. Pozdravují Vás i sám starý i dcery. Kdyby jen déle chtěli trvati prázniny.

Sbohom. Píšte že skoro.

List 5. Neznámemu

V Rimavské Sobotě dne 14. srpna (1841)[73]

Drahý bratře!

Vaše psaní sem dostal[74] a velice sem tomu povdečný, anť toť jest jediný list, který sem dostal, odpověď naň psati nechci, anť toť jest tohoto psaní cíl, abych Vás poprosil, by ste pro dvou nejakou dobrou hospodu zaopatřil. Nechať je pravím dobrá, a když ja pravím dobrou, tedy rozumím na Nonenbahně[75] nedaleko škol, jizbu hodnou, světlou, suchou, gazdinu pořadnou, statečnou, čistotnou a nadevšetkou lacnou. S kým se spletem, ješte neznam. Ne(j)radeji ale bych se Štúrem Samoslavem.[76] Přijdeli dříve, nežli ja, oznámte mu mé mínění; přivolíli k tomu, ať opatří on hospodu pro dvou. My se pohneme 25. do Brezna na noc, myslím tedy, že 29. tam budeme. Půjdeme dvanácti, samí gemerčané. Novotní [77] budou Vozáry [78] a Žirko.[79] Dobře by bylo, kdybychom všickni (ale aspoň s větší časti) v jednom domě mohli bývat. Prečež ještě jednou prosím Vás popozerejte a zjednejte.

O naši cestě [80] psati nebudú, nebo si to sám představiti muožete jaká byla. Věru bych Vám byl přál oučástným býti.

V Gemeri i zle i dobře. Horlivost některých našinců jest veliká, jenže taká šimkovská.[81] Vzteklost odporníkov neslýchaná.

Psal bych Vám více i o jedné i o druhé strance, ale nechám raději tak, nebo jak bych chtěl nemohu, a jak bych mohl, nechci.[82] Na tom mějte dosti, že horlivost našinců neni jěšte taková jakovou by byti měla anť se obávají verejné vystoupiti; fanatičnosť pak Maďarů již i fanatičnosti meze přestoupila. O tom více potom, ústně. Dobře sem poznal i jednu i druhou stranu.

Dne 17. t. m. má bytí v Rožňavě dištrik. zjezd.[83] Tam bude křiku, tam bude třesku, až se sami kněží nejen slovenští ale i maďarští lekají. Bůře, která se již odedávna zbírala, vyleje svůj vztek na velezasloužilého Hlavačka [84] a na důstojného superetendenta[85] velebného toho starce, a pak proč? Proto, že Důstojný pán horlivým Slovákem jest. Odtud můžete zavřít na stupeň fanatičnosti Maď. Neznám, který seniorat chce, by se superattendent každých šesť roků volil. Nu, kam to cíli? O tempora o mores! [86] Za to se také hněvají na Jozeffyho, že bratra má kaplána! Risum teneatis amici[87]. Nu i o Horislavovi[88] také pěkné chýry jdou po Gemeri a po Novohradě, že prý odprovazeje Vozáryho z Levoči jdoucího pod zlámanú na zkázu Maďarů připíjel, což Bartholomeides[89] rozchyřil. Za to ale jest odprošen. Asi před třema tydni byli sme na Hradové,[90]a rozumí se byli sme veselí - a i o tom buch zná jaké chýry a že pri této expedícii sem já byl vůdcem. Kende[91] služný stroji se do novín maď. poslati jedno snád filosofické či politické, čiže pravé historické pojednaní o tom výletu. A rozumí se, že já jakožto vůdce budu a capite.[92] Nic to proto, aspoň mě svět bude znát a vědět, kdo a co jsem. Horislavovi vyhrožují, že nedostane fary za dva roky. Nu, nu vždyť uvidíme. Nech se jen otvoří nekde, hned je tam, a právě se ukazuje, nebo je Bosý[93] velice nemocný. Ale dost o tom, nebo i co píši, jen bouchám, nebo zoužím, krík, jednaní…

Reguly je hodný muž a dcéry jeho hodné Slovenky. Kdyby znal, jaký mu je syn, hned veřu by jej neznám jako přivítal. Musím se s ním hodně ale hodně porozmlouvati. Co ten člověk dělá? pozdravte jej, doma jsou mu všickni zdraví, byl sem tam predvčeřím. U nás bude na nedelu kázati Žarnovický[94] a na druhé budú já. Se Žarnovickým sem jen včera měl prvýkrat štestí.

Nota bene Brezno vyhorelo předvčerím,[95] kostel, fara, školy, všecko je tam. 24 domů zhořelo. Ale dost, nebo ani sám nevím, co píši, ústně si víc porozprávame, když budeme všickni spolu. Co dělá Ďurček,[96] Magerovci,[97] Dianiška[98] — pozdravte je vše. A tak — nota bene, chcete kus syrce? - len by dal mi — a tak tedy poroučiam sa poníženě a do lásky sa komendujem

Zbohom Vrat.

Do Radkové přijde Šulek[99] na místo Hotvače[100] a bude spolu i kaplánem.

List 6. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě dne 18. září 1841[101]

Drahý příteli!

Než bych Vám obšírnějí a důkladnějí psaní zaslati mohl, budte s týmto spokojen, v nemž Vám to, což nejpotřebnějšího a nejpilnějšího jest, sdělují. Co se Nitry[102] dotýče a článků do ní zaslaných, Vám oznamuje, že se Hurban velice v úzkém položení nachází, článků jisto takměr žádných nemá, pročež i Vás vyzíva, by ste mu něčím buď básnickým, buď to a to raději podle mého zdání prosaickým, přispěl. A to čím nejdříve, v listopadu se má již rukopis dáti pod tisk. Předplatitelů také ještě málo má, jejich žto jména, podle přislíbení také vytisknuta budou. Pročež zeptejte sa, prosím, čím nejspíše okolných pánů vlastenců, zdáliž odeberou výtisky, a pak je sem zašlete.

Hurban se velice díví, a težko to nese, že mu nic nepíšete. Jeho cestopis[103] již vyšel, jeden výtisk se podává po 1 Rs v. čís. I z strany cestopisu se tedy pozeptávejte a oznámte, kolik potřebujete, po p. Daxnerovi[104] Vám zašleme. Jestli nemate Apologii,[105] čo by obrany odrodilců — pošleme Vám.

Jaký asi býti může nynejší náš stav z uzavření gen. konv.[106] zavírati můžete. Každodenně očekáváme zapovědění našé svatyne, naší školy slovanstva a člověčenstva. Stromský[107] nás agituje, že zůstane při tom, jak je. Avšak buď jak buď my se strojíme oposicií položit opírajíce se na reskript palatinův, jenž jest větší platnosti, nežli uzavření gen. konvt.. nedajíli se nám veřejně scházeti, budeme se soukromně a ústav zahynouti nesmí. Jestli bychom pak žádným způsobem ústav zachovati nemohli, nastoupíme druhou cestu, která do Vídně vede, a předce ústav náš zahynouti nesmí!!

Ludevít[108] přišel jen asi před týdnem. Za námestníka a spolu i zapisovatele ustanoven jest Hodža,[109] do toho ale jen času, pokud Ludevít nebude moci nastoupiti. Mluvnici nás posaváde měl Palkovič, jak náhle ale Palkovič Ludevíta označí za námestníka, on bude prednášeti, a jestli jej budou chtět odstraniti, půjde do Vídně, a tam se zeptá, proč jej nechtějí?! Již je doma,[110] již se k takým prostředkům přikročiti musí.

Srbů jest zapsaných v srbském spolku 18, nás pak něco vyše 50.

Na vinobrání půjdeme do Nitry, tam budeme Divotvorný klobouk[111] hrátí. Přes práznini provozovali Vozku Petra, jak vypadla ste ve Květech čítali.

Ještě jednou Vás prosím pro tou Nitru něco pošlete, předplatitelů také nekolik nasbírejte

Váš Vratislav

Cože robí Hradova,[112] či ste ju nezunovali, odpíšte nam, co robíte, nešanujte ten kus papíru, — pozdravte Valentinku,[113] — jináče nemaje co bych vám nového psal. Zůstante zbohem

Vrahobor[114] (Daxner)

List 7. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě dne 20. zaří 1841[115]

Předrahý příteli!

Před včírem sem Vám sice psal,[116] ale jak se mi zdá, tento list dříve obdržíte nežli onen, což mi je právě vhod. — Před dvěma hodinami mě došlo psaní od Miloslava,[117] v nemž o Nitre takto mluví: „Nepotěšilo mne oznáméní tvé o oznaméní Škultetyho strany Nitry. Néveřím že by ste nebyli mohli sebrati něco (totiž psal sem mu že je to těžko sbírat odberatelů když se cena jistě nezná). Však jestli se tolik odberatelů Nitry nalezne, jako slibujete, věru se nalezne aspoň 5ta částka z nich jenž majíce duvěru ve Vas a ve mne sva jmena poskytnú, aby se mezi jistych odberatelů vložila a připočítala“. O příspevkach a přispevatelích takto mluví: „Jestli mu budeš psáti, píš mu o mé těžké mysli a žalostném srdci nad chúlostivostí našich mladých vlastencú“. V druhem opět listu: „pro boha Vás prosím pošlete mi práce a odberatelú jména“. Pročež máteli něco na hotovosti, a jestli né uklepte, a zašlete čím nejdříve. — Co se odberatelú dotýče pozeptevejte se našich vlastencú a mějte se k tomu všemi možnými zpúsoby, by se predpláceli, abychom v hanbě nezústali. Jmenovitě pak oslovte dústojného Gala, Lojku, Zechentera, Čipkayho, Javora, Petinu, Mezibradského, Čipkayho[118] a jiných mešťanú, Laučeka, Vansu, Reguliho, Slopovského, Bosého.[119] Píšte Šulekovi do Ratkové.[120] (…) Píšte na Muranskú dolinu, tam máte jistých, jen co ja vím Penzla, Orfanidese, Reussa, Promese, Nandražského snád i více mešťanú, Koričanského, Tomášika, Ferienčíka, Lacu a snád nekterých mešťanú v Jelšave. Ja také píši v prítomných listoch Bakulínimu[121] by ve svém okolí sbírali a Vám poslali, vy pak je sem zašlete.

Cestopis Hurbanú[122] — už máme, jakového Vám na vyprodání 5 ex. posiláme, jeden výtisk stojí 1 zl. Hleďte to čím nejdřívě vyprodat, potřebuje peníze ku vydání Nitry.

Náš nynejší stav není nejlepší bych konvent nám zahrozil zahynutím, což arci ještě od lokalního závisí,[123] jako ten bude chtíti, tak se stane, než buď jak buď my náš ústav chceme a nevyvratitelne chceme tak jako nyní stojí i na dále zachovati, i byťby nás to jak velké oběte a jak kolvěk herkuleskú prácu státi mělo!

Prosím Vás přítomné listy[124] pošlete každý na své místo

sbohom Váš Vratislav

Právě poslechám, že Vám Hurban cestopisy již poslal, my Vám tedy žádné neposílame.

List 8. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě nad Dunajem dne 16. pros. 841[125]

Předrahý příteli!

Již dva celé měsíce uběhli od toho času, co nás Vaše psaní došlo[126] a předce sme Vám ještě žádné odpovědi nezaslali. Co se mne dotýče tuť arci vyznati musím, že i nevšímavé sna / / toto odtrhování mnoho chvály v sobě nemá: předce se ale každodenným očekávaním příchodu páně Daxnerova,[127] kterého sme se ale dočkati nemohli, podobně i Vaší odpo/vědi/ na list bratra Hodžy,[128] a prácemi školskými i ústavovými, jak tak ospravedlneným býti cítim. Po dlouhem tom mlčení, sdílim Vám zprávy ty, o kterých presvědčen jsem, že Vás nejvíce zanímati budou, buď ústavu, buď národu, buď bratrů naších, buď pak odporníků se týkající.

Ústav náš i co do celku, i co do jednotlivých jeho částek do lepšího pořádku a stavu přichází, v nemž p. Štúrovi mnoho premnoho máme dekovati, on nám zajisté svou dobrou radou ve všech podnikáních ochotne přispívá, prozřetelným a přísnym okem všecko bedlivě shledává a nade vším ustavične bdí, tak že mu nic ujíti nemuže, a tím samym i nás ku vetší pozornosti na sebe ponouká. Blahodatné následky jeho ochoty jsou nabílédni zvlášte od toho času, co mu Palkovič své místo ku přednášení mluvnice co náměstníkovi propustit mel. Kdybych Vám vypsáti chtěl všecky odpornosti, které sme snášeti musili od starověského, soběckého, do nynějších času se přeložiti a vmysliti neznajícího aneb nechtějícího Palkoviče,[129] požadujíce od něj, aby nám Ludevíta za náměstníka dal, tak bych sem Vám až k omrzlosti rozličných věcí navyprávěl. Pročež jen to poznaměnávám, že sme dvě prosby na nej vyhotovili s podpisy jmen všech nás; on pak i jednu i druhu odmrštil, braně se ustanověním gen. konventu,[130] a obávaje se hněvu Zayho, nenávisti Maďaru a překážek, které by mu snád klasti mohli, zdejších profesorové. Konečne sme předce ustavičným často i příliš ostrým dotíráním na nem vynutili, že Ludevítu co střídniku, jen na čas trvajícímu, mluvnici přednesti dovolil.[131] Zde nás on svými dukladnými pojednávaními a vysvětlovaními se strojitostí a soustavou reči naší obznamuje, coby filologie byla ukazuje, jakby mluvnice zřízeny byl měli učí; ve vykonných pak hodinách dost často, né ale vždycky navštěvuje bystrým svým umením bludy naše pravdou osvětluje, nové posud neznáme pravdy a myšlénky odekrývá, a moci výmluvnosti své k srdci pronikajíci k horlivosti, činnosti vzbuzuje, slovem on nám nové světlo zažhal na nemž pravdu ode lži a bludu rozeznati můžeme, pravidla do srdce vštěpuje, podle nichž sme i jiných činy ano všecky výjevi lidského života považovati máme. On nám novou silu cestu otvořil po niž kračeti nám ku pravé člověckosti a účinlivému vlastenectví dlužno. Hodiny přednášení Ludevítova bývají četně a pilně navštevovány, ano často spatřili lze i nezapsaných mezi posluchači. Od toho asi času máme i soukromnou schůzku u něho, již sme rozpravou pokrstili. Rokuje se zde o rozličných věcech, tím zpusobem, že z přítomných nejdřív jeden každý svůj usudek o daném předmětu poví, pak on co chybí dodá a co temného jest objesní. Předměty posavád byli k. p.: „Napomáhali slobodu občanskou více katolicismus, čili protestantismus“? — Druhou příležitostí tož samé jen místo katolicismu kalvinismus. Třetí: „Co je letora a co ráz? — rozdíl — který jest ráz Slovanů vůbec a potom Slováků“? Tu sme vyznati musili o národu svém vlastním, že určitého rázu ještě nemá, onť se ráz v samostatném jednání spatřuje, jakového si my třebas celou historii projdeme, nenajdeme, leč asnád za času slavného krátko ale trvajícího panování Rostislava a Svatopluka. Co činíme, činíme více pasivně se k tomu majíce, ode jiných totiž puzení; a co celek co národ sme ještě nikde nevystoupili /: což velice znaměnitě poznamenáváte ve Vašem psaní:/. Nejdříve nám tedy jednati a sice samostatně sluší, pak budeme moci ráz svůj určiti. Ostatně letoru Slováků a vůbec Slovanů sme uznali za sanqvinicko-cholerickou, ráz pak nakolik jej lzelo poznati, položený sme nalezli v proklatém subjectivnosti nadužívání jejžm již tak mnoho zlého natropila a natropí. —

Nynější předmet jest: „Byli-li Slováci podstatní zakladatelé ríše V. Moravské? a jsouli prastaří obyvatelé Slovenska“? Příčinu k tomu zavdalo ono ničomné a hlupácké tlachání dopisovatele Szězuchenku tvrdíciho, že Slováci jen za novější časů se do Slovenska z Čech prostěhovali, a sice katholici pod Jiskrou, protestanti pak v čas pronasledování náboženských. To je hluboká vědomost historická! Skrze tyto rozličné předměty, jak se mi zdá, chce nás připraviti a přivésti k určení Slovanstva, čemuž posavádní předměty vrele zodpovídají.

Co strany ústavů našich v Pešti uzavreno bylo, to se ještě posud nevyplnilo, a buh dej, že se ani nevyplní. Zay sice, co executor ustanovění Gen. konventem, napsal bulu na profesorat; tento ale přímluvou Důst. Stromského,[132] zaneprázdněn jsa utíšením mezi zdejšími Maďari zniknuvších bouří odpovědel: že ústav náš je lokalním i Dist. conventem potvrzen, na nějž Gener. žádného práva nemá, nasledovně jeho zachování a jeho zničení od těchto dvou zavisí. Ad bouře Maďarů zdejších, abych Vám i to jen tak v závirke oznámil, povstaly takto: že si oni svůj spolek „Társasság“ nazívali ano i tisknouti dali tak, jest Vám známo — Boleman[133] věda, že Társasság[134] je zakázan, obával se nebezpečných odtud zniknuti mohoucích následků, předepsal jim tedy nové zákony, aniž jim všecka posavádní práva odebrala, aniž i předměty ku prácam volili. Tito ale podepsáti nechtěli, a Németha[135] je oznamujícího nezdvořilými a surovými kriky zasednutí opustiti přinutili, což se na den Všech svatých stalo, a od tedy neměli ješte zasednutí. Na to dali prosbu na confes, která ale nic neprospěla — dali také na lokalní konv. ale bez prospěchu. Jako bude déle, neznám. Když se tedy tento prvý zápal jak tak ochladnutým býti zdal, oborili se profesorové, zvlášte ale Boleman na Srbský ústav,[136] jejž na rozkaz Bajčiho dne 10. t. m. zničil vlastní svou vůlí, čimž velikou nenávist naproti sobě u těchto vzbudil. Srbové se stroji nejdřív prosbu podáti, neprospěje-li tato, půjdou dále, a nevinnému svému ústavu hned při vzniku zahynouti nedají. Bůch dej by tento zápal tak trvanlivým byl, jako je silný, tak zajisté nejen svůj udrží, nýbrž i náš již znepokojený, Palkovičem ale statně obraněný od delších zádrapek a podřívání zachovají. Profesorové nebojí se jakoby od zničení slabšího ku zatření silnějšího pokročiti chtěli. Mezi tím jestliby se i do našho oddali, ubezpečen buďte, že my podporování jsouce radou Ludevíta, pod krídly profesora svého Palkoviča, všeho se odvážíme, co by k udržení jeho sloužilo, nedbajíce ani na mravní, ani na ( … )[137] své jití.

Tato co do ústavu našeho vůbec; co do jednotlivých jeho údů, tu s radosti vyznati musím, že věru se s hodnými mladíky honosí, v bratské, slovanské lásce a svornosti žijícími. Mladí prirastali, noví se hodně chápají života zdejšího — starý kvas jest vyčišten. Ostatně co do života se spostupem času značně proměnil; na rázu slovenském a vlasteneckém netratí, (nýbrž)[138] dne na den nas více a více přibývá.

Co bych Vám o Slovensku vůbec a o jeho stavu říci měl, věru sám neznám, nebo chtěl-li bych můj usudek vynésti o něm, tuť bych pravdivá a důkladně pronešena slova Vaše opětovati musil. Dokladám toliko, že kolikkrát koli považuji stav Slovenska, vždy mě hnev, až se na celém těle třesu projde, anť zde vidím uskutečnenou onu znělku: „Do zlých časů“ atď.[139] Není to zajisté maličkost, když nám práva vlastní krví vykoupena toupí, z konstituciu a vlasti předků naších krví vybojovane a zúrodnení jejich mozoly, co na milost přijatých cizinců vyhánejí, v konstit(ucio)nalní vlasti vlastným jazykem mluviti zabraňují; cti a člověčí hodnosti, abych nesčislná jiná ( … )čením prominul vyzlékají, není to pravím maličkost, za jakovou je snád některý pseudovlastenec, aneb raději ničemný zrádce národu svého pokládá, lhostejně se ke všem výjevům chovaje, nikoli: nybrž jest to nejhroznější, čeho se člověk dopustiti může, jest to proklaté dějiště, kde sám rozum do protimluvy se sebou upádá, a sám sebe potupuje, zničuje. Napomahatel pak těchto nepravostí, buď si aktivní, nebo pasivní, jest ten nejohavnejší ničemník. Když se považovaním těchto předmětů zanáší projde mě hněv, pak až ochládnu, sevře srdce mé bolest, hlboká bolest nad tím, že sme si my tomu všemu příčinou. Naše zajisté ničemná, neužiji proklatého, až né ani estetického výrazu, jestli řeknu hovadská trpělivost, která všecko trpí, všecko drží cokoli na ní položíš, nesmyslná naše dobrota i svým pohrdající, naše otrocké paktorikov[140] uplétly na nás bič a hada, jenž se nám za nesčislná dobrodiní pichaním jedovitého žihadla odsluhuje, vychovali svou vlastní krví, horlivost krom toho již prepiatou, na vztek vypestila. Takto naší předkové delali: A co my? My se pod jarmo otrocké svých otrokárů dobrovolne sehýnáme, před sluhy svými se v prachu plazíme a za šťastných se pokládát zdáme, když nás hovadská otročitele noha zašlápne. „Národ který se neopúščá, ňebívá opuščen“.[141] Proč že prosím bratrům našim Horvatom již Maďari ruky podávají na smířenou? Proč? nebo ukázali, že jsou oni vlastní sví páni, aniž se jiných hnevu nebojí, a o přízeň nestojí. Tak je ale s nami, aniž jináče býti může, nebo kdo nezná svou čest, vážnosť a hodnost zachovati, není hoden aby odejiných vážen a cteň byl; národ, jenž nemá dostatečné vnitřní síly k udržení sebe a zachování svých práv, své cti a hodnosti, není hoden, aby národem slul, — to tě jen sběrba, která jiným podroběná býti musí — slabší, k tomu, silnejšího poslouchá, takto učí dejepis a zkouška.

Ale jak vidím, již sem se až připříliš daleko pustil do předmětu, onemž Vám, mnoho, ba ničeho takměr psáti nepotřebí, nadejí se však, že mi takové odpustite, znaje, že o tom nejraději mluvíme, což nám nejbližšího ač né vždycky i nejmilšího jest, čím jest srdce naplněno, to se nejráději příští z úst. Nyní tedy přistoupím k jednotlivým podrobnějším zprávám, připomínaje napřed, aby ste se neuraženým necítil, jestli všecko v svém pořádku nenaleznete.

Zeptávate se: „Co bude z našich Slovenských novin“?[142] — budeli štestí přáti, a nebudu-li uši vrchní k pravdě nepřístupná, nadíti se můžeme, že o dva asi měsíce v Národních Slovenských novinách a Orlu tatránském se tešiti budeme. Ludevít má odporučení od superint. Stromského, Seberíniho a nádějí se i od statneho našeho p. Jozeffyho, má od Dankovského[143] a katholického duchovenstva Liptova;[144] k tomu nevyhnutelně potřebnou kaucii na 4000 v stř. od obce N. Lupčanské.[145] Čaplovič nás v naději upevňuje, tvrdě, že se naše žádost jenž jest slušná jistě vyplní.[146] Gaj[147] naproti tomu nemá veliké naději. Gaje sme každodenně očekávali, pro jiné ale nanejvýš důležitú zaměstnání navštíviti nás nemohl. Vystrájí se totiž na novou pouť po Slovanstvu, sebrati chtěje nějakou jistinu, z které se národní jedno stavení pod jménem „Národná kuća“ jenž divadlu, knihovne, museum i čitaonice ilirské posvěceno, vystavilo. To je podnikavost, to je národní zápal a život. Snád nás po této cestě navštíví. Kušland[148] je městský tajemní v Karlovci. Co se zmužilého našeho hrdiny Čaploviče dotýče, ten ustavične pracuje a píše. Napsal brochurku proti Maďarum, zlášti ale proti Zaymu, censura mu ji ale neprepustila. Težce to nese, podal prosbu na Consilium, žádaje, by takové na světlo vyjíti dovoleno bylo, onť to prý obrana jest proti útržkám maďarským. Prosba ta je energicky napsaná.[149] Před dvoma týdni asi nás do pojednání (barcki?) obnášejíci od Vilagosvárího pod názvem „Der Sprachenkampf in Ungarn,“[150] kdež tyto dvě otázky: Jeli zmaďarčení Uhorska možné? a jeli prospěšné a potřebne? s největší důkladností zodpovídá. Před včírem pak: „Deutsche Xenien“[151] doleteli. Spis ten ve formě nápisů kárá ostře ničemnosti Maďarů a Zayho a capite konec činí píseň: „Sie sollen vas nicht haben. Die Slawen und die Schwaben.“ atď. Již to předce jde — i Němci se hýbají. Nyní nic jiného nepozůstává, jen ať se interessi německého mešťanstva se slovenským spojí, a po Maďařích je věta, o krátky čas ani znaku z ních nebude. Mešťanská a řemeslnícká třída se jak tak chápá svého, příkladů máte i Vy tam, i my zde spatřujeme. Před několika dni došl list Ludevíta od jistého Jankoviče[152] (snád se rozpomenete na nej) jenž jej jménem své obci žádá by mu nejužitečnejší knihy zaopatřil, k statnému hájení práv národních, napomína a o vydávání novin slovenských prosí. Nemálo k tomu dopomáhají divadla, které se zde i tu provozují. V Nitranské[153] se opět strojíme na Velikou noc a sice s Beňovským vystoupiti;[154] já budú Štepanova představovat. Nepovedlo-li by se raz podobného na prázdniny v Revouci? Knihy pro revuskou knihovnu[155] jsou již pohromadě v počtu asi 60, a jen se na příležitost čeká. Psal sem i do Brna, aby ji podobně i Ratkovskou čím budou moci, napomohli. Z Brna sem za Básně[156] ještě porad ničeho neobdržel. Vaše knihy jsou ještě u mimořádného účtovníka složeny. — Vodolékáře sem již odevzdal Šulekovi.[157] — S účty s Vrchovským sme již v pořádku.[158] — Nitra je již pod cenzúrou; litujeme, že nemůže s novým rokem vyjíti, v čem nedbalé sbírání předplatitelů překazilo. Předplatitelů se vyše 400 nasbíralo.[159] — co ste vy nasbíral, to sem poslal. — Tatranky se druhý svazek dotiskuje; z prvého není nic více. Zrejmý to dúvod, že již i my co nás ani Češi nebudou napomáhat literaturu udržeti můžeme; nemyslím však tímto, abychom se od Čechú odtrhli, nikoli, ale že máme již i my sami dostatečné vnitřní síly. Předešlého týdne byl zde Erben,[160] mešťan pražský. Nakolik nám nepříznivé počasí dovolilo, přijali sme jej slušne a srdečne. Na jaro se strojí i s jinými nás opět navštíviti.

Váš Vratislav

Nedávno sme se doslyšeli, že Benedicty[161] kežmarský úrad složiti míní, to by byla znaměnitá speculacio Červenáka[162] na jeho místo dopomoci. Odporoučejte jej pročež Důstojnému,[163] onť prý mnoho na tom záleží, koho superintendenti požadáni jsouce odporučejí. My co možného bude vykonáme. Výhody by zajisté odtud né nepatrné vyplývali. — 16. října byl zde Kollár navraceje se z cesty své.[164] Cestopis svůj míní vydati.[165] Chystá také k tisku něco historického o reformacii. Zay již dogmata kalvinské tvrdí[166] v odpovědi své na důkladné psaní Doležálka[167] modranského o reformatisme a spojení pojednávající — je tedy již materialný kalvinista, a jak se již zhusta mluví o krátky čas i formálným bude. Boleman[168] se předešlého roku statně zadržel, totiž z alumnických penez 4000 v čsr. potrovil, kteréžto peníze ubozí žácí vyna( … ) povědel sám Martini[169] Ludevitovi,[170] od nehož to mám. Na přijdoucí rok chtejí didaktra na ( … )alné záměry. Chudák( … ) žáků, jenž jsou Slováci chtejí vcele vyteuřít z Břetislavy. Wiele[171] dáme ode nového roku východ i s pražskými novinami,[172] a na místo jejích zaopatříme si Osędovník[173] aneb druhý něktorý polský časopis. — Budeli přislíbený rukopis[174] skoro hotov? — A co dělá cestopis?[175] Nejeden se poptává po něm. — Hollého básní druhý svazek obsahující Svatopluka a CiriloMethodiadu nám dešel již. — Nu ale snád již dost, již ani papíru není. Pozdravte ve jmenu mém a Daxnera i Vás pozdravujícího B. Géla, Šetiru atď. atď. a píšte nám něco — jsa ujišteň, že Vás tak dlouho čekati nenechám na odpověd. Sbohem Váš Vratislav.

Ještě něco, zde se začína jarní počasí a zimy ani nebylo, stromy se pučí a polní kvítí květe. Vyjev to neslýchaný. (Co sl)ují moji rodičové? což již vymřeli, že se nedají slyšet. Od toho času, co sem odešel (..). Ale již veřu dost. Sbohem.


[14] Originál 2-stránkového listu (13 × 18 cm) je v LA Památníka národního písemnictví v Prahe na Strahove vo fonde Šemberu. List je neukončený, chýba posledná strana.

[15] List Jozefa Miloslava Hurbana Jánovi Franciscimu z mája 1841 nepoznáme.

[16] Alojz Vojtech Šembera (1807 — 1882) z Vysokého Mýta, od r. 1839 bol profesorom českej reči a literatúry na akadémii v Olomouci. Venoval sa dejinám, literárnym dejinám a jazykovede. Redigoval dva kalendáre Posla moravského (1837 — 48) a Rolníka rozumného (1837 — 40). K svojím prácam si zhotovoval mapy a k nim potreboval aj údaje o obciach.

[17] Jitřenka, čili výbornější práce učencu Česko-Slovanských a. v. levočských. V Levoči 1840. Venovaná profesorom levoč. lýcea M. Hlaváčkovi, J. Müllerovi a J. P. Tomáškovi. Jej „maďarské“ posúdenie urobil K. Szatócs — K. Kramercsik v časopise Társalkodó 1840.

[18] V Květech 1841, č. 1 — 2, s. 6 — 7, 15 — 16 pod názvom „Hlas ze Slovenska“ od V. Podtatranského (pseudonym). Je to polemika s článkom K. Szatócsa v čas. Társalkodó.

[19] Karol Zay (1797 — 1871) — gróf, narodil sa v Šoproni, pôsobil v Uhrovci a v Bučanoch. Od 10. septembra 1840 bol generálnym inšpektorom evanjelickej cirkvi v Uhorsku. Celou svojou činnosťou sa zasadzoval za pomaďarčovanie školstva a celého života v Uhorsku. Pre tento cieľ presadzoval zjednotenie evanjelikov augsburského a helvétskeho vyznania — úniu luteránov a kalvínov. Na uhorskom sneme zastával liberálne stanoviská.

[20] Ján Čaplovič (1780 — 1847) — advokát, publicista, etnograf. Významný predstaviteľ slovenského národného hnutia, najmä od r. 1840 — od sporu s. K. Zayom. Spoluorganizátor slovenského prestolného prosbopisu (1842), spoluautor jeho druhého rekurzu (1844) a autor šiestich obrán slovenského národa, z ktorých je najvýznamnejšia Slavismus und Pseudomagyarismus (1842), v ktorej reagoval na útoky grófa Zaya. Zaslúžil sa aj o urýchlenie vydania licencie Štúrových Slovenských národných novín. Odpoveď na článok Zaya profesorom levočského lýcea vo veci Jitřenky uverejnil J. Čaplovič v maďarskom časopise Századunk. Preklad článku priniesli Květy 1841, č. 78, s. 53 — 54, 62 — 64.

[21] List má 4 strany (13 × 22 cm) s prípismi na okraji; nachádza sa v LAMS v Martine, sign. M 104 B 21. Bez uvedenia adresy.

[22] V korešpondencii štúrovcov príležitosťou nazývali príležitostnú poštu — posla, po ktorom posielali listy.

[23] O listoch A. H. Škultétyho bližšie z listu Ľ. Štúra z 1. mája 1841 (Listy Ľ. Štúra I, 221 — 226).

[24] Štefan Marko Daxner (1822 — 1892) — z Tisovca, právnik, predstaviteľ slovenského národného hnutia. V r. 1840 — 42 študoval na ev. lýceu v Bratislave, 1842 — 43 právo v Prešove, v r. 1846 zložil právnickú skúšku v Pešti.

[25] Nešlo o násilné uzatvorenie ústavu — srbskej spoločnosti, o jeho zákaz, ale o ukončenie jeho činnosti v tom školskom roku.

[26] Jozef Miloslav Hurban (1817 — 1888) — ev. kňaz, spisovateľ, vydavateľ, redaktor a historik, ideológ slov. národného hnutia. V r. 1830 — 40 študoval na ev. lýceu v Bratislave, v r. 1840 vysvätený za kňaza. V r. 1840 — 43 kaplán v Brezovej pod Bradlom, od r. 1843 farár v Hlbokom, od r. 1866 superintendent slovenskej ev. patentálnej cirkvi. V máji 1841 navštívil Bratislavu. V uvedenom mesiaci dostal pozvanie za kňaza do Dolných Salíb. Vykonal skúšku — kázeň, chceli ho za maďarského kňaza, ale odriekol.

[27] Z maď. — Len nech ide spánombohom, my ostatne (odtade) nechceme ani fenku (psa).

[28] Ján Tomka — kaplán v Kežmarku pri Jánovi Benediktim

[29] Dr. Jozef František Frič (1804 — 1876) — advokát v Prahe, otec Josefa Václava Friča

[30] Bohuslava Rajská (vl. menom Antónia Reisová — 1817 — 1852) — česká kultúrna pracovníčka. Jej sestra Johana bola manželkou dr. Jozefa Friča a druhá sestra manželkou MUDr. Jozefa Václava Staňka. Bola riaditeľkou dievčenského ústavu v Budči. Obdivoval ju Ľ. Štúr a najmä Samo Bohdan Hroboň, ktorý sa do nej zamiloval. Keď L. Čelakovskému zomrela žena, tento ju požiadal o ruku a 2. apríla 1845 vzal si ju za ženu.

[31] Jozef Podlipský (1816 — 1867) — český lekár, univerzitný profesor vo Viedni, zakladateľ študentských vzdelávacích spolkov. Uvedenú návštevu opísala F. Kleinschnitzová: Z našej romantiky, s. 54 — 57. Uvádza, že prišli 20. mája 1841 parníkom z Viedne, v Bratislave ich očakávali štyria priatelia, medzi nimi Ľ. Štúr. Poprechádzali sa po meste. Na druhý deň si urobili výlet do okolitých hôr. Časť študentov s Podlipským išla na prednášky do srbskej spoločnosti. Večer bola družná zábava v Štúrovom byte, ktorá sa pretiahla dlho do noci. Nasledujúci deň dávali hostia slávnostnú hostinu a večer na pravom brehu Dunaja deklamovali Kollárove znelky. Hostia boli nadšení.

[32] Nedeľa tzv. zostúpenia sv. Ducha

[33] Dragan barón Kušlan (1817 — 1867) — neskorší chorvátsky politik. Právo študoval v Pešti, v r. 1839 zložil advokátsku skúšku. Francisci ho charakterizoval, podľa jeho vyjadrenia, takto: „Boha mi, dobrý junák, zanietený Ilýr, spôsobný sveták.“

[34] Pospíšilovci — otec Ján František Hostivít Pospíšil (1780 — 1868) — kníhkupec a tlačiar v Hradci Králové. Od r. 1834 vydával Květy české, neskôr s názvom Květy, ktoré venovali pozornosť aj slovenským záležitostiam. Od r. 1828 mal koncesiu na tlačiareň v Prahe, ktorú prepustil najstaršiemu synovi Jaroslavovi (1842). Chrudimskú tlačiareň dostal syn Stanislav a královohradeckú syn Ladislav. Jaroslav Pospíšil (1812 — 1889), tlačiar v Hradci Králové a v Prahe. Vydával a začas aj redigoval časopis Květy. Mária Pospíšilová, láska Ľudovíta Štúra, bola sestrou Jaroslava.

[35] Pravdepodobne ide o dr. Dimitrija Demetera (1811 — 1872), nie Slováka, ale asimilovaného Chorváta, pôvodom Gréka, ktorý vyštudoval medicínu. Bol horlivý stúpenec ilýrstva, nevenoval sa lekárstvu, ale divadlu (Listy Ľ. Štúra I, s. 527 — 528).

[36] Pavol Mareček (1771 — 1844) — ev. farár na Brezovej. U neho bol kaplánom J. M. Hurban, ktorý sa po jeho smrti stal tam aj farárom.

[37] Karol Zay — generálny inšpektor ev. cirkví. Pozri L 2, poznámku 5.

[38] V origináli je uvedené Brochurka. Pravdepodobne ide o Schreiben des Grafen Carl Zay, General-Inspector des Evangelischen Kirchen und Schulen Augsburgischer Confession in Ungarn an die Professoren zu Leutschau. Leipzig 1841, ktorú zredigoval Ján Chalúpka, ale vyšla anonymne.

[39] City radosti ke dni 19. dubna 1841 jakožto k slávnému svátku narození jeho cis. král. jasnosti Ferdinanda V. ochrance národů svých od oustavů slovenských na školách evanjelických a. v. v Uhřích projevené. V Prešporku, tiskem F. K. Wiganda. Uvedená báseň vyšla bez uvedenia autorov.

[40] Ľudovít Štúr

[41] Štefan Clementis (1774 — 1841) — inšpektor chyžnianskej a nandrážskej cirkvi, radný pán mesta Jelšavy. V testamente venoval 200 zlatých pre profesora reči a literatúry slovenskej v Prešporku, aj pre bratislavské alumneum a štipendium pre 3 bratislavských študentov.

[42] Matej Hrebenda (1796 — 1880) — príležitostný veršovník a známy kolportér slovenských a českých kníh. Žil v Hačave neďaleko Tisovca.

[43] Spomenutý Clemetisov životopis, ktorý mal napísať A. H. Škultéty, v Tatranke nie je uverejnený.

[44] Ohlásenie almanachu Nitra na rok 1842 vyšlo ako príloha v čas. Květy dňa 3. júna 1841, s. 44.

[45] Tatranka. Spis pokračujíci rozličného obsahu, pro učené, přeučené i neučené. Mal vychádzať štvrťročne a každý ročník mal mať štyri zväzky. Prvý diel vyšiel s oneskorením v r. 1832 — 37, druhý v r. 1841 — 42, tretí v r. 1843 — 47. Spomenutý je jej druhý diel (ročník). Tlačil ju bratislavský tlačiar Anton Šmid. Redigoval ju Juraj Palkovič a pomáhal mu Ľ. Štúr až do uzákonenia spisovnej slovenčiny.

[46] Alexander Boleslavín Vrchovský (1812 — 1865) — V r. 1825 — 30 študoval na bratislavskom lýceu, v r. 1831 — 36 právo vo Viedni. V r. 1837 bol koncipientom v Bratislave a riadnym členom Spoločnosti. Po jej zákaze pričinil sa o reorganizáciu ústavu, zintenzívnil činnosť mládeže založením tajného spolku Vzájomnosť (1837 — 1840). Od leta 1837 pôsobil v Pešti. Problematiku vyúčtovania zbierok Ústavu podrobnejšie rozvádza list Ľ. Štúra A. H. Škultétymu z 1. mája 1841 — pozri Listy Ľ. Štúra I, s. 225.

[47] Emanuel Viliam Šimko (1791 — 1875) — trenčiansky farár. V roku 1835 prešiel za farára a profesora teológie do Bratislavy. Mal na starosti financie Ústavu.

[48] Jozef Horváth (1819 — 1906) zo Stránky, do r. 1843 študoval v Bratislave, v máji 1843 prešiel na štúdium do Halle. Pravdepodobne vykonával funkciu knihovníka.

[49] Jozef Miloslav Hurban. Nevieme, o aké výtlačky básní išlo.

[50] Nevieme identifikovať túto osobu.

[51] Ján Drahotín Ondruš(1816 — 1845) z Palúdzky v Liptove. Študoval v Šajovskom Gemeri, v škol. roku 1835/36 v Levoči, potom v Bratislave a od 1841 v Halle. Z Nemecka sa vrátil v r. 1843 chorľavý a v marci 1845 zomrel. Nevieme, za aké knihy mal Ondruš doniesť peniaze.

[52] Slovesnosťou označovali akúkoľvek literárnu teóriu a poetiku. Mohlo ísť napr. o Jungmannovu (1773 — 1847) Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkym pojednaním o slohu, ktorá im v Knižnici ústavu chýbala.

[53] Nevieme, o aké básne išlo.s

[54] Samuel Štúr (1818 — 1861) — mladší brat Ľudovíta. Študoval v Bratislave, býval s Jankom Franciscim.

[55] Nevieme, o koho ide.

[56] Ľ. Štúr pozdravuje Pavla Jozeffyho.

[57] Ide o Šemberov kalendár Posol moravský — nástenný. Vydával ho v r. 1837 — 1848. Jeden ex. stál 20 grajciarov vied. čísla (valuty). Podrobnejšie pozri List Ľ. Štúra C. Zochovi zo 4. februára 1841 (LĽŠ I, s. 206).

[58] Pravdepodobne ide o obraz — podobizeň P. J. Šafárika vyhotovený v roku 1839 vo Viedni. Podľa údajov I. Sedláka mali ho predávať po 45 gr. str. Pozri I. Sedlák: Strieborný vek II, s. 497.

[59] Ján Tomka — ev. kaplán, tajomník grófa Karola Zayho, nepriateľ Slovákov.

[61] Jednostránkový list (22 × 25 cm) uložený v LAMS, sign. M104 B 21. List bol zložený a zapečatený, vidieť stopy pečatného vosku a odtlačky pečate. Na druhej strane je adresa:

Pánu Miloslavu Škultétymu vřelemilovanému příteli v Břetislavě

[62] Ťažko čitateľné. Pravdepodobne je to Maroti — Daniel Vrahobor Maróthy (1825 — 1878), syn učiteľa. V r. 1840 — 1845 študoval na lýceu v B. Štiavnici, bol aj podpredsedom Spoločnosti. V uvedenom roku (1841) mohol suplikovať v Hnúšti a Ján Francisci mohol po ňom poslať list A. H. Škultétymu do Bratislavy.

[63] Pavol Jozeffy (1775 — 1848) — národnokultúrny pracovník, cirkevný hodnostár. Od r. 1823 superintendent potiského dištriktu. V r. 1841 — 1843 na dištriktuálnych a generálnych konventoch ev. cirkvi bojoval proti maďarizačným úsiliam maďarských šľachtických svetských činiteľov na čele s K. Zayom a Ľ. Košútom. Vedúci slovenskej deputácie, ktorá 5. 6. 1842 v tzv. Prestolnom prosbopise predložila panovníckemu dvoru prvýkrát v slovenských dejinách národné požiadavky s prosbou o ich záštitu. Angažoval sa v obrane Ľ. Štúra a za udržanie Katedry reči a literatúry česko-slovenskej na ev. lýceu v Bratislave. Bol členom Tatrína. Autor kázní a pastierskych listov.

[64] Mařeika — ev. kňaz. Pravdepodobne ide o Pavla Marečka, ev. farára na Brezovej. Pozri L 3.

[65] Michal Miloslav Hodža

[66] Imrich Lauček (1804 — 1881) — ev. kňaz. Od r. 1831 bol farárom v Rimavskej Píle, spisovateľ a prekladateľ.

[67] Kolbenheyer — ev. kňaz v Hnúšti

[68] Ev. farár v Klenovci

[69] Slopavský — nepoznáme bližšie údaje

[70] Ľudovít Štúr v Bratislave.

[71] Jaromír — nevieme, o koho ide

[72] Ján Bohuslav Reguli z Klenovca. Študoval v Prešove, v rokoch 1832 — 33 bol členom Spoločnosti. Podľa vyjadrenia J. Francisciho (vo viacerých listoch) sa odrodil.

[73] Trojstránkový list bez adresy, napísaný neurčenému adresátovi z Gemera žijúcemu v Bratislave o zaobstaraní bytu — bývania a o niektorých pomeroch v Gemeri. List je bez určenia roka. R. 1841 sme určili podľa začiatku štúdia Sama Vozára na brat. lýceu. Rukopis listu je v LAMS, sign. M. 104 G 17.

[74] Pisateľa a list nepoznáme.

[75] Na dnešnej Panenskej ulici.

[76] Samuel Štúr (1818 — 1861) — mladší brat Ľudovíta Štúra z Uhrovca, neskorší ev. farár v Zemianskom Podhradí. Študoval na bratislavskom lýceu.

[77] Novotní — rozumej noví

[78] Samo Vozár z Hrachova (1823 — 1850) — syn garbiara. Po štúdiách v Rožňave a v Levoči začal r. 1841 študovať v Bratislave. Bol členom i činovníkom Ústavu. V júni 1843 prišiel domov do Hrachova, ale od jesene znova je v Bratislave, kde pomáha Ľ. Štúrovi. O jeho činnosti v r. 1845 — 48 je málo správ. V revolúcii 1848 ho spolu s Daxnerom, Franciscim, Bakulínym a i. zatkli a po dvoch týždňoch ho prepustili. Potom bol slúžnym v časti Gemersko-malohontskej stolice, neskôr stoličným prísažným v Rimavskej Sobote. Zomrel za neznámych okolností. (Pavol Vongrej: Samo Vozár. In: Literárne postavy Gemera I, (175 — 180.)

[79] Štefan Žirko z Veľkých Teriakoviec v Gemeri. Otec bol učiteľom. Do Levoče na štúdiá prišiel v školskom roku 1838 — 39. V auguste 1841 prešiel na štúdiá do Bratislavy.

[80] O ceste z Bratislavy do Hnúšte (asi v júni 1841) nemáme informácie.

[81] Asi opatrnícka. O Šimkovi pozri L 3 poznámku 25.

[82] Citát z Kollárovej Slávy dcéry.

[83] Konvent potiského dištriktu konal sa tri dni 17. — 19. augusta 1841 v Rožňave. Bol skutočne búrlivý. Obsiahlo sa prerokúvala otázka levočského profesora Michala Hlaváčka v súvislosti so zápasmi okolo Jitřenky, otázky panslavizmu, zamerania ústavov a ich jazykovej otázky, vyučovanie maďarčiny. Odporučil prísne vyšetriť postup M. Hlaváčka a rečové ústavy obmedziť len na jazykové cvičenia potrebné pre budúcich kazateľov.

[84] Michal Hlaváček (1803 — 1885) — profesor, organizátor študentského hnutia. Po štúdiách na ev. lýceu absolvoval v r. 1827 — 29 právo v Bratislave, teológiu v Halle (1829 — 30), matematiku a fyziku v Göttingene. V r. 1832 — 54 profesor na ev. lýceu v Levoči, 1854 — 74 profesor a rektor ev. kolégia v Prešove. Aktívny člen a činiteľ organizovaného študentského hnutia. Predseda Spoločnosti českoslovanskej na bratislavskom lýceu, v roku 1832 založil Spoločnosť česko-slovanskú v Levoči, podporoval literárnu tvorbu študentov, knižnicu levočskej spoločnosti. Viedol žiakov k zapisovaniu literárnych prác, z nich vznikla aj Jitřenka, almanach študentov. Udržiaval styky so slovenskými národovcami. Vekom však jeho aktivita poklesla.

[85] Pavla Jozeffyho

[86] Preklad z lat. — Ó časy, ó mravy! Citát z Cicerónovho diela Catilina, I. d.

[87] Lat. Smiechu sa zdržme priatelia! Z Horatiovej Ars poetica.

[88] August Horislav Škultéty. Pozri L 1.

[89] Ján Ladislav Bartholomeides (1787 — 1862) — ev. kazateľ a kňaz v Uhorskom. Syn Ladislava Bartholomeidesa.

[90] Hradová — vrch nad Tisovcom (887 m)

[91] Kende — slúžny v Tisovci. Nie je známy jeho článok o tomto výlete.

[92] a capite — z lat. na čele, hlavou

[93] Michal Bosý (1780 — 1847) — profesor a ev. farár — od 1838 až do smrti v Rimavskom Brezove. Známy prekladateľ z angličtiny.

[94] Žarnovický — poslucháč teológie z Gemera. Bližšie údaje o jeho štúdiách a pôsobení nepoznáme.

[95] 12. augusta 1841

[96] Andrej Boleslav Ďurček (1816 — 1878) z Jelšavy. Študoval od r. 1834 v Levoči, potom v Bratislave a v Halle. V r. 1845 neprijal ponúknuté miesto námestníka J. Palkoviča po odstránení Ľ. Štúra. V r. 1846 prestúpil na katolicizmus, vyštudoval teológiu a pôsobil na viacerých miestach. Ako levočský študent pôsobil v Spoločnosti a Ústave, prednášal gramatiku, bol členom redakčného kruhu almanachu Jitřenka. Písal básne i prekladal. Venoval sa aj cirkevným otázkam.

[97] Nepoznáme podrobnejšie údaje.

[98] Gašpar Dianiška (1820 — 1873) — veršovník, jazykovedec. Pochádzal z Tisovca. Študoval v Rožňave, Levoči a v Bratislave, kde v r. 1843 skončil teológiu. Potom študoval medicínu vo Viedni, ktorú neukončil. Od r. 1856 bol učiteľom v Tisovci. Od štúdií sa venoval jazykovednému bádaniu. Bol jazykovým prívržencom Jána Kollára, ale svoju učebnicu slovenčiny pre Nemcov oprel o štúrovskú slovenčinu. Písal aj vlasteneckú intímnu lyriku. Zúčastnil sa Slovanského zjazdu v Prahe.

[99] August Samoslav Šulek (1826 — 1890) z Čierneho Potoka. Študoval v Rožňave, právo v Prešove, r. 1840 sa stal učiteľom v Ratkovej. V r. 1845 išiel študovať do Halle. Po návrate bol farárom v Ratkovej, Mokrej Lúke, Rimavskom Brezove a do smrti v Ratkovej.

[100] Hotvač — správne Chotvač, ev. kňaz v Ratkovej

[101] List má tri strany (11 × 18 cm) a je uložený v LAMS, sign. V 245. Bol zložený, zapečatený. Na 4. strane je adresa: Pánu Horislavu Škultétymu, velikoduchému vlastenci v Tisovci. Na konci listu je prípis Vrahobora — Štefana Marka Daxnera.

[102] Nitra. Dar dcéram a synům Slovenska, Moravy, Čech a Slezska. (1842). Obsahuje príspevky od štúrovcov, bernolákovcov i od kollárovskej generácie. Redigoval ju Jozef Miloslav Hurban. Je rozdelená do 5 tematických okruhov: Hlasy v Nitre; Zpěvy historické; Obrazy z přítomnosti; Rozmanitost básnická; Minulost.

[103] J. M. Hurban: Cesta Slováka ku bratrům slovanským na Moravě a v Čechách. Pešť 1841.

[104] Štefan Marko Daxner

[105] Apologia to jest obrana kterou se odrodilci jenž od své národnosti slovanské odstupují, brániti chtěji, ti pak, kteří v ni stojí, posilniti se mohou. Budín 1841. Jej pisateľ bol Ondrej Šoltys, farár v Ivančinej v Turci.

[106] Dňa 23. júna 1841 uskutočnil sa v Bratislave dištriktuálny konvent, na ktorom za dištriktuálneho dozorcu zvolili baróna Jána Jeszenáka. M. M. Hodža, ktorý zastupoval liptovský seniorát, žiadal premenenie bratislavskej katedry na riadnu stolicu, ale nepochodil. O veci mal rozhodnúť miestny bratislavský konvent, ktorý bol proti tomuto návrhu. (D. Rapant: Prosbopis I, s. 80 — 81), LĽŠ I. List č. 91.

[107] Samuel František Stromský (1792 — 1861) — pochádzal z Pezinka. V roku 1829 sa stal bratislavským nemeckým farárom a roku 1833 superintendentom preddunajského dištriktu. Vydal niekoľko príležitostných kázní.

[108] Ľudovít Štúr

[109] Ondrej Hodža (1819 — 1888) — mladší brat Michala Miloslava Hodžu, z Rakše. Pôvodne zostal doma, ale na podnet M. M. Hodžu išiel študovať do Rožňavy a teológiu do Bratislavy a do Halle. Od 10. júna 1846 bol kaplánom v Lipt. Mikuláši. V revolučných rokoch väznený, po revolúcii farárom v Sučanoch. Dňa 10. marca 1841 sa stal zapisovateľom v Bratislavskom Ústave.

[110] Ľ. Štúr bol cez letné prázdniny v Tatrách, na Kriváni a na iných miestach spolu so svojím žiakom gréckym kniežaťom Aristarchisom. Zastavil sa aj v Liptovskom Mikuláši. Pozri LĽŠ I, list 94 a 106.

[111] Divotvorný klobouk — hra českého dramatika Václava Klimenta Klicperu (1792 — 1859)

[112] Pozri list 5.

[113] Valentinka — bližšie neidentifikovaná osoba v Tisovci

[114] Štefan Marko Daxner

[115] List má 2 strany (13 × 21 cm). Uložený je v LAMS, sign. M 104 B 21. Je bez uvedenia adresy s prípismi na okraji druhej strany.

[116] Pozri list 6 z 18. septembra 1841.

[117] Jozef Miloslav Hurban. Jeho list Jánovi Franciscimu sa nezachoval.

[118] Mešťania v Tisovci

[119] Evanjelickí kňazi v Gemeri

[120] Pozri list 5.

[121] Michal Miloslav Bakulíny (1819 — 1892) — úradník. Pochádza z Gemera (Hrnčiarska Ves-Pondelok). Študoval v Ožďanoch a na ev. lýceu v Levoči (1835 — 41). Stal sa vychovávateľom a potom učiteľom v Muránskej Dlhej Lúke a v Kokave nad Rimavicou. Aktívny účastník revolúcie 1848, organizoval národné gardy a stal sa ich veliteľom. V novembri 1848 bol odsúdený na trest smrti, rozsudok zmenený na dva roky väzenia. Oslobodený rakúskym vojskom. Vstúpil do slovenského dobrovoľníckeho zboru, bol kapitán a veliteľ stotiny. Viedol výcvik dobrovoľníkov v Bratislave-Rači. Zúčastňoval sa aj na národnom a kultúrnom živote — zakladajúci člen Matice slovenskej a patronátneho gymnázia v Revúcej.

[122] J. M. Hurban: Cesta Slováka ku bratrům slovanským na Moravě a v Čechách. Pešť 1841.

[123] Pozri list 6.

[124] Nevieme, o aké listy a ktorých adresátov išlo.

[125] Husto písaný list má 4 strany (21 × 26 cm), pretrhnutý, časť zničená — vypadaný papier. Uložený je v LAMS, sign. M 104 B 21. Bez uvedenia adresy. Poškodené, nečitateľné časti sú v zátvorkách.

[126] Ide o list J. Francisciho A. H. Škultétymu z 20. septembra 1841 — list 7.

[127] Štefan Marko Daxner

[128] Spomenutý list nepoznáme.

[129] Juraj Palkovič (1769 — 1850) — pochádzal z roľníckej rodiny. Študoval v Ožďanoch, Dobšinej, Šoproni. Rok učil v Budikovanoch. Vr. 1792 — 94 študoval na univerzite v Jene. Po návrate stal sa profesorom a vychovávateľom na viacerých miestach. V roku 1803 obsadil miesto profesora na utvorenej Katedre reči a literatúry československej na bratislavskom lýceu. Okrem pedagogickej činnosti živil sa vydávaním kníh a kalendárov. K aktivizácii národného a literárneho života prispel vydávaním Týdenníka (1812 — 18) a neskôr Tatranky. Osobitné miesto v jeho pôsobení má jeho vyučovanie a organizátorská činnosť na ev. lýceu v Bratislave. Bola značne rozporná, sťažovaná vtedajšími politickými pomermi. Študenti často vyjadrovali nespokojnosť s jeho pedagogickou činnosťou i postojmi.

[130] Generálny konvent ev. cirkvi sa 8. 9. 1841 v Pešti uzniesol na zákaze rečových ústavov na školách a povoľoval len homiletické cvičenia jazykové pre prípravu kazateľov.

[131] Na opätovné naliehanie študentov na Palkoviča a na profesorský zbor Štúrovi dovolili ako dočasnému suplentovi prednášať na Ústave gramatiku. Praktické cvičenia z gramatiky viedol Ondrej Hodža.

[132] Samuel

[133] Štefan Boleman (1795 — 1882) — učiteľ a spisovateľ, syn ev. farára. Stredoškolské štúdiá vykonal v Banskej Štiavnici, teológiu študoval v Bratislave a v Tübingene. Učiteľ v Lučenci a B. Štiavnici, v r. 1840 — 74 profesor teológie na ev. lýceu v Bratislave. Podporoval maďarizáciu. Písal práce z estetiky a jazykovedy. Hurban ho charakterizuje ako „arciodrodilca všetkých odrodilcov!“ (Slovenské pohľady I, 1881, s. 297.)

[134] Tártasság — spolok maďarských študentov na ev. lýceu v Bratislave

[135] Németh — bližšie neidentifikovaná osobnosť, asi profesor na bratislavskom lýceu

[136] Srbský ústav — Spoločnosť srbských študentov v Bratislave, ktorú si zriadili s povolením rektora Schröera v škol. roku 1839/40 a nazvali ju Čitaonicou. Jej predsedom bol Alexander Čvarkovič. Schádzali sa každú nedeľu a vzdelávali sa v materinskom jazyku. V rámci zákazu všetkých spoločností zakázali aj srbskú Čitaonicu t. j. drušstva i Knjižnice Srbske ovde u Požunu. Rektor Boleman pozval si predsedu a jedného člena spolku (vo febr. 1842) a oznámil im, že sa nesmú poriadať verejné zasadnutia, lebo spolok nemá profesora, ktorý by za jeho zasadnutia zodpovedal. Srbi sa bránili listami na miestny i všeobecný konvent, deputáciou k superintendentovi Stromskému, ale zbytočne. Preto sa rozhodli schádzať na súkromné schôdze. (Listy Ľ. Štúra I, s. 552.)

[137] Nečitateľné slovo — vypadnutý papier.

[138] Nedá sa prečítať — vypadnutý papier.

[139] Z 52. znelky Kollárovej Slávy dcéry.

[140] z lat. — otrocké podmienky

[141] Citát Martina Hamuljaka.

[142] Podrobná informácia o ich vydobýjaní je v knihe M. Vyvíjalová: Slovenskje národňje noviny. Boje o ich povolenie. (Štúdie a dokumenty.) Vydala Gemerská vlastivedná spoločnosť, Martin 1972.

[143] Gregor Dankovský (1781 — 1857) — rodák z Telče na Morave. Vyštudoval teológiu a orientálne jazyky. Zanechal kňazskú dráhu, bol profesorom gréčtiny v Rábe a od r. 1807 mimoriadnym profesorom gréckeho jazyka a literatúry na akadémii v Bratislave. Písal básne, školské učebnice a jazykovedné spisy. Bol cenzorom slovenských kníh vychádzajúcich v Bratislave.

[144] Prisľúbené a očakávané odporúčanie katolíckeho duchovenstva Liptova neprišlo. Pozri: M. Vyvíjalová: C. d., s. 58.

[145] Prísľub kaucie 4000 zl. na noviny od Nemeckej Ľupče (dneš. Partizánskej Ľupče) bol nereálny.

[146] Pozri List Ondreja Hodžu A. H. Škultétymu z 20. 12. 1841, uložený v LAMS.

[147] Ljudovít Gaj, popredný chorvátsky buditeľ. Jeho noviny Novine Horvatzke s prílohou Danica Horvatzka, Slavonzka y Dalmatinska vychádzali od r. 1835. V ďalšom roku (1836) sa zmenil ich názov Ilirske Narodne Novine a Danica Ilirska. Gaj udržiaval úzke styky so študentským hnutím v Bratislave, najmä s jeho vedúcimi predstaviteľmi.

[148] Pozri list 2.

[149] Ján Čaplovič — pozri list 2. Ľ. Štúr hovorí o Čaplovičovej brožúrke Slavismus und Pseudomagyarismus, ale J. Ambruš objasnil, že išlo o iný Čaplovičov článok, ktorý samostatne tlačou nevyšiel a neskôr sa mohol stať súčasťou spomenutej brožúry (LĽŠ I, s. 525.)

[150] Der Sprachkampf in Ungarn. Dargelatellt von Thomas Világosváry. Agram. K. p. iliriche Nat. Typographie von dr. L. Gaj. 1841. Jej autor je profesor ev. lýcea v Levoči Ján Pavol Tomášik (1802 — 1887). Pozri J. V. Ormis: O reč a národ. Bratislava 1933.

[151] Deutsche Xenien aus für Ungarn. Leipzig 1842.

[152] O pisateľovi nemáme podrobnejšie údaje.

[153] Pod pojmom Nitranská Ján Francisci rozumel Nitriansku stolicu. Divadlá hrali na Myjave a v Sobotišti.

[154] Hrali divadelnú hru A. Kotzebua: Gróf Beňovský, v ktorej J. Francisci predstavoval postavu Štepanova.

[155] V Revúcej založil Samuel Reuss knižnicu pôvodne určenú mládeži (1822). Jej činnosť oživil v r. 1840 Matej Nandrássy. Kupovali do nej len slovanské knihy. O jej činnosti informovala Tatranka II, 2, s. 108 — 109.

[156] Škultétyho zbierka Básne z r. 1840 — na rozpredanie z nej poslali do Brna. Nevieme, kto ich tam predával.

[157] Pozri list 5.

[158] Vyúčtovanie — účty z knižnice bratislavského ústavu sa spomínajú vo viacerých listoch J. Francisciho (L 3) i Ľ. Štúra.

[159] Almanach Nitra — pozri list 6. Mala až 531 predplatiteľov, ktorých mená sú uvedené na konci knihy.

[160] Karel Jaromír Erben (1811 — 1870) — český básnik, historik a prvý archivár mesta Prahy.

[161] Ján Blahoslav Benedikti (1796 — 1847) — stredoškolský profesor, kultúrny pracovník a zberateľ ľudových piesní. Od r. 1817 pôsobil na lýceu v Kežmarku ako profesor a rektor.

[162] Benjamín Pravoslav Červenák (1816 — 1842). Študoval v Banskej Štiavnici, Lučenci, Bratislave a v Halle. V r. 1838/39 námestník profesora Palkoviča. Spomenutý návrh sa neuskutočnil.

[163] Pavlovi Jozeffymu

[164] Pri návrate z cesty po Taliansku sa Ján Kollár 16. októbra 1841 zastavil v Bratislave. Opis jeho pobytu a stretnutia so študentmi priniesla Tatranka II, 2, s. 108.

[165] Ide o knihu Cestopis obsahujúci cestu do Horní Itálie…, ktorá vyšla v Pešti v roku 1843.

[166] Mohlo ísť o Zayov článok uverejnený v nemeckom preklade v Pressburger Zeitung 23. marca 1841 v č. 23 Einige Worte in Betreff der in Pest zu errichtenden reformirten Hochschule, v ktorom zdôvodnil potrebu spoločnej vysokej školy v Pešti pre evanjelikov augsburského i helvétskeho vyznania.

[167] Michal Dionýz Doležal (Doleschall) (1783 — 1846)´— cirkevný historik. Študoval v Banskej Bystrici, Banskej Štiavnici, Bratislave a vo Wittenbergu. Od r. 1829 farár v Modre. Napísal Najstaršie dejiny ev. cirkvi v Uhorsku, Lipsko 1828 (v nemčine) a Stručné dejiny ev. cirkvi a. v. v Modre.

[168] Pozri list 1.

[169] Gábor Kováč-Martini (1782 — 1845) — profesor ev. lýcea v Bratislave

[170] Ľudovítovi Štúrovi

[171] Wiela — poľský časopis

[172] Pražské noviny s prílohou Česká včela redigoval v r. 1834 — 1835 Fr. L. Čelakovský. Po jeho pozbavení tejto funkcie redigovali ich J. N. Stepánek a J. S. Tomeček, od roku 1846 K. H. Borovský.

[173] Osedovník — nezistený poľský časopis

[174] Nezistili sme, o aký rukopis išlo.

[175] A. H. Škultéty mal napísať cestopis z ciest po Čechách a Haliči, ktoré navštívil v r. 1840. Plánovaný cestopis pre množstvo iných prác v Tisovci nenapísal.

« predcházajúca kapitola    |    nasledujúca kapitola »




Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.