ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

List 9. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě dne 31. ledna 1842^[176]

Drahý příteli!

Očekávaje slíbenou odpověď na má poslední psaní ode dne 16. ale jen 23. pros. zaslané,^[177] mlčel sem a byl bych i déle, kdybyse mi příhodná příležitost nebyla naskytla, po níž Vám i v nově vyšlého 2. svazku Tatranky^[178] 20 ex. posílame. Co se odberatelů Tatranky dotýče ti vám budou z větší částky známi, jsou pak: p. Gál. Lajko, Cehentner, Javor, Čipkay, dvoj. Lauček, p. Reguli, dvoj. Penzel, Orfanides, Bakuliny, Nandražský, dvoj. Jakobej;^[179] v Brezne pak dvoj. Chalupka i jeden i druhý, Ond. Čipkay. Lopušný Sam. nyni v Levoči. Do Brezna bude zasláno 5 ex. osve zabalených, ostatných pak 15 Vám — snád je odpredáte. Z prvního již není ani jednoho.

S novoročenkou Nitrou^[180] jaksi ulekavě jde — ještě je polovica pod censúrou. A k tisku se žádné přípravy dělati nezdejí. Předplatitelů bude do 500. Počet zajisté pěkný a vydavatel spoléhaje se na hodný odbyt, může se i o skvostnější vydání postarati, a knižečku aspoň jedným obrázkem Nitry ozdobiti, by se tak i co do zevnítřnosti jiným ku boku postaviti mohla. Co se zajisté obsahu dotýče jí nejedna zahanběna jsou přednost popustiti musí.

Smutná ona zpráva o neslušném vyvedení nesvědomitého uzavrení na Hrachovské schůzce^[181] ukovaného nás došla a hluboce zarmútila. Je to předce smutná a neslýchaná věc, co s ubohým slovenským národem nelidský nepřátele jeho tropí. Ale smutnejší tisíckrát smutnější a neslýchanější, že člověk rozumný jejž bůch i umem i ramenem laskavě obdařil takto na sebe zapoměnuti a co červ se šlapati dáti může, ba ještě hrosněji, červ se aspoň háže. Slovák ale trpí a trpí — trpí jakoby jej již k mukám, k pronasledování, k potupování, potlačování stvoren byl, žije nežil, žádný jsou ničím ani sebou nevládnul, rozumem jsa obdaren, hovadem k pluhu věčně odsuzeným byl. Co as na to lid říká? Bezpochyby se těší na známost nešťastných svých dítek, netuše ani, že jej tí sami, když dorostu ničemu dobrému se nenaučíce vražditi budou. A co kněži? tí bezpochyby jední se těší, že se pekelné jejich plány uskutečnili, a druzí otrockým nesmyslným strachem před politiky, by nepřízeň nějaku nezískali, radovati se musejí, pak na znemravnení sobě svěreného lidu, chtěj nechtěj pracují, prohrešujíce se těžce naproti svému národu, sobě svěrené církvi, svému vyznání, svému úradu, své přísaze, svému člověčímu povolání.

Nu a učitele? bezpochyby nemajíce žádného zastupce, ostýchajíce se by o živnost nepřišli s celou rodinou, co jen je předepsáno byt i proti svědomí dělají. Všickni pak jármo pošetilých nezkoušených několika hlav nesou, přitom si výskajíce. To jsou Slováci synové 50 milionového národa! To jsou lidé k obrazu božímu stvoření!

Taková správa nás došla i z Nitry.^[182] Tam totiž volen byl, jak sem Vám psal, ten Dozorce. Zayho intriguemi byl vtískán Just (co je za kvítek znáte). Kněžstvo nitránské se odpor násilí tomu s takovým hlukem položiti chystalo, že bys se domníval, že nejméně Tatry z kořene vyvrátiti zamýšlejí. Nitranští politici, jež vyvolili hodlali, všickni děkovali. Zůstal konečně Běl,^[183] Zelenay^[184] a Jušt v kandidacii. Zápal začal chladnout tak, že zmurnuti konečně Nitrané nespravědlivě vtískaného, bič a okovy Slovákům a knezům veřejně slíbujícího, vyvolili, aby je šibal, dral, okoval. Protivných bylo toliko 7: Mareček,^[185] Bořík,^[186] Tesák,^[187] Klsák,^[188] Paulini,^[189] Hroš^[190] a Trokan.^[191] Všechnech oči byli na Nitru opřeny a hle čeho sme se dočekali. Zo dne na den hloubejí a hloubejí padáme, ze dne na den větší hanba, potupa, posměch. Písemne se cosi brožurkami koná, co ale pro plat, když se to vše prakticky uživatě kazí. — „Nejedenkrát věru tak se zdálo“ až..

K vydávání Slovenských novín se všemožné přípravy konají, ale se všecko velice zdlouhavě vleče; sotva bude co do nového roku.

Došla-li Vás již nová brožurka: Slawismus und Pseudomagyarismus. Vom allen Menschen Freunde nur der Pseudomagyaren Feinde.^[192] Bezvadný, energický. A bychom se jen v živote lepě zpravovali podle něho.

Zbohom Váš Vratislav

Prosím Vás, vypíšte v příštím listě důkladně všecko o nasílí v nom z strany vyučování ve školách dědinských. Kedy se to uzavřelo? Pod čím přednoství? Kdo na tom u nás uskutečnení nejvíc pracoval? Co lid k tomu řiká? atď. atď. žádá Ludevít.^[193]

Co dělá cestopis?^[194] Pozdravte všech známých, přítomné listy prosím pošlete na svá místa.

Srbam je ústav zakázan,^[195] oni ale statně si počínají, budou psáti na Consilium, nepodaří li se tam, tedy před krále. — Pavloviči Consilium zakázalo název Narodne srbské noviny,^[196] nyní se píše Narodne nowine. Proč? neznám.

Jako by Vás při stolíku videl. Bůch vam pomahej od neho kam vy žádáte. Kojíme se tu naději, že Kniszasony^[197] v Tisovci nalezneme.

Dejž bůch. Daxner.^[198]

List 10. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě dne 18. unora 1842^[199]

Předrahý příteli!

Čekám, ale vždycky nadarmo, prvé? neznám, dvě zajistě býti mohou příčiny. Čekám a sice toužebne Vašeho psaní, anť se nanejvíš důležitých zpráv dovídati naději. I kohožeby medle nezanímali zprávy o rozširujícím se pokroku v národnosti slovenské! Pro koho by nebyli důležité zprávy, boj čisté národnosti s fanatismem, násilí se svobodou, zaslepěnosti s osvětou, zlomyslných úkladů se spravědlivosti sdílející! Toto hle u Vás v rodišti mém všecko je v skutečnosti, tichá dolina mého rodište se stala hlučným divadlem boje dvou odporných živlů. A Vy mě předce poučiti o tom, což mi, nejen co Slováku, nýbrž i co M. Hontčanu a Hnuštanu,^[200] nejdůležitějšího jest, poučiti váháte. Kdybych měl jiného, do nehož bych tu důvěru složiti mohl, že mi všecko důkladně a podlé našich nynejších požadavek a forem opíše, a k nemuž bych tak takým zvazkem připoutan byl: k tomu bych se byl již obrátil, snád bych se předce již posud něčeho byl dozvědel. Však ale slova tato budou se Vám zdáti přepiatá a lehkomyslná. Můž být, že jsou i vskutku taka, zvláště, jestli si my věc strašněji představujeme, nežli je sama v sobě, což nám ale za zlé nijakž pokládáno býti nemůže, anť nás tolika ta zpráva došla, že se prý v M. Hontskem senioráte maďarčina do škol dedinských vtisla.^[201] Že se prý dítky ve čtvrtém roce všecko maďarsky mají učiti, i samé náboženství. Opřel-li se ale někdo naproti neslýchané této nesmislnosti neznáme, jeli ještě posud tak, tak též, podobně zůstavali to i déle při tom. A toto jest, co od Vás každodenně očekáváme.

Co se Břetislavy dotýče a slovanstva, o tom bych Vám více novosti podati mohl, kdybych se na krátce odbaviti nemusil, něco ale předce stuj poznaménáno. P. Štúr předvčírem dostal vysvědčení na Slovenské národní noviny od nitranského biskupstva^[202] s podpisem, neznám jistě skutečného li, či jen titulárního biskupa,^[203] pěti kanovníků a vyše čtyricet knězů. Jestli se již toto oným třech superintendentů připojí,^[204] můžeme se nadíti a snád přesvedčen býti o tom, že po novém roce 843. se s Národními slov. novinami a s Orlem tatranským zabávat budeme.^[205]

O novoročence Nitře^[206] bych Vám něco připoměnul, naději se ale, že tož samé Miloslav^[207] v záležitostech Nitry príšedší učiní. Toliko to poznamenávam, že se již předce jednou tisknouti započne.

O varšavské Denici^[208] ste se dočítali ve Květech. My sme se předplatili, ale nám posud nepřišla. Je to omrzlá cesta ta kníhkupecká. Takových časopisů by se i víc zešlo, ale nejen dvounářečných, nýbrž všeslovanských. Mezitým na tomto nám nyní přestati sluší, bůch dá, že se budoucne i to stane. Je to pěkný krok ku vzájemnosti slovanské!

Co Ilíři konají, Vám bude i z ilirských,^[209] jestli je máte, i z maďarských, jednostranně vše známo.

Tatranky^[210] druhý svazek vídenští Slovane velice schvalují, tak že jej za vzor slovenského časopisu pokladají. Hauff^[211] píše z Vídne o Reussovi medicinerovi,^[212] že se náležitě, mužně drží, neznaje jej dosti vychvaliti, což mě tým více těší, že mým krajanem jest.

Ludevít Vás srdečne pozdravuje, zeptáva se skrze mne, nemaje času psati, zdáliž ste dostali jeho psaní, podobně i p. Důstojný?^[213] anť mu prý na tom mnoho záleží. Dostal-li Důstojný režisentacii od p. Kollára^[214] před několika dni zaslanou? Co říka na to? Je li odhodlaný jíti do Vídně? Věru ten muž a každý kdož to učiní, si nesmrtelných zásluh získá, anť po mnoho stoletích vyřkne vůli již již mrtvého národu slovenského, oznámi světu, že i on chce žíti, a tím jej ze záhuby veční vytrhne. Nebo nestane li se to, a síce ještě před sněmem, potom nám všecko bude pozdě, a po nás je věta. Mějte se pročež všemožně k tomu, aby se opušteného svého národa zaujal a v letargickem snu odpočívajícího všecky útržky znajíciho a cítícího, odstránili je ale nemohoucího, k životu pravdivému probudil. Učiní li to, jméno jeho bude navěky v paměti vděčného potomstva žíti!

Či Vám již došli Tatranky i s knihami zde zanehanými?, které sme po Lepénimu Čipkayho zeťovi poslali — a list počtou psaný od účtovníka?

Co dělá Bakulini?^[215] Kde je? O divadle mu oznámte, aby mnoho křiku nedělal, zvlášte nebude li z toho nic. Lépe jest mnoho dělat a málo mluvit. Pri všem co jednáme, musíme ohled mít, néjen aby bolo dobré a pravě, nýbrž i s vkusem a cílem estetickým spojeno, musíme se ohlídať, abychom i při dobrém cíli, při šlechetném podnikání pro přenáhlení neb lehkomyslnost v hanbě nezustali a posměchu veřejného se nedočekali.

Bosý^[216] poslal do Nitry zlomky z většího díla „Vlaský ořech“, censura ale ani litery nepřepustila.

Boleman^[217] obávaje se, by mu prazná škola nezůstala, nový, ale nehodný, hnusný, nespravedlivý prostredek nutili žáky do školy, totiž: Kdo měl vyše 20 jak říkáme absencii od školy (od kostela byt i 50, nic proto) dostal notu in moribus.^[218] Takových bylo theol. asi polovica, juristi podobně, jménovitě pak i ja, Kalinčak, Gáber, Tarkáň starší.^[219] My sme se ale na zničení toho ustanovění a očištení se zasadili, zvláště onť nám nespravědlivě byl počet absencií udán. Zeptali sme se jej tedy nejdřív: ve škole veřejně, co jsou to moresy? a jak souvisí zameškání školy s mravností specialissime tak zvanou jalové, je to přisluhavání spravědlivosti, když v zákonech stojí negligentech noto punita?^[220] Byli sme u něho několik krát, nic neprospělo. Co sme mluvili, nechtel uznat, říkaje přimittive hoc nobis, nos optime scimus.^[221] Až sme naposledy nechtejíce škvrnu znášet přinuceni byli lži se ospravědlnit, svědectvím totiž o nemoci a quocunq. tedy od hospodáře. Chtěl totiž, aby jeho heslo navrchu, a proto nás ke lži zvédl. Nesmešnejší bylo se mnou. Ja sem mu povedel, že sem nebyl nemocen, a předce svědectví od neznáme docela osoby, cizí, totiž Hodžovou^[222] rukou psano za pravé uznal, ha! ha!

Vratislav

List 11. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě dne 18. Března 1842^[223]

Předrahý příteli!

Prv než bych se na cestu vydal, nemohu se k Vám několika slovy nehlásiti, zasílaje Vám spolu i tisknuté posavád ještě jen druhé (první bylo „Nalezenec“) ohlášení Slovenského divadla, jakž ono ukazuje Hraběte Beňovského,^[224] v nemž já, a sice v osobě Štepanova znašivého budu míti opět štěstí před vlastenecké obecenstvo nitranske vystoupiti. Jako nám vypadne, a co za účinek míti bude tato národní činohra, poučiti Vás hned po mém návratu neobmeškám, pak i jiné zprávy Nitry se tykající sdělím, ant stav její budu míti příležitost důkladněji poznati, umíniv si totiž s Teodorovičem Srbem,^[225] mladíkem za slovanstvo zaujatým, horlivým, účinlivým, smělým, dobřemajícím se k poznání ducha a mena slovenského na venku pout ku předsevzaního, umíniv si pravým s tímto mladíkem Nitru krížem krážem jak říkame procestovati.^[226]

Zůstaňme ještě na okamžení v Břetislavě. Zde to stojí z jedné strany nastarem z druhé pak a to značně iné na starém. Ustav náš stojí tak jako stál pevně, bezpečně, a pokoj zevnitřní i vnitřní blahodatné ovoce usilovnosti a podnikavosti naši k úplné zřelosti přivádí. Porovnati jej mohu s obcí, jenžto blaženého pokoje požívají, neunavenou pracovitostí množství pokladů materialných i duševních shromažďuje, pak i celek i jednotlivých šťastnými činí. Duch jenž ním vlaje se velice promenil srovnameli jej s oným předešlých roků. Tam nebo ústav vůbec spatřujeme co mladíka, jenž sám dětství sotva překročil, plného ohně, ohně ale okamžitého, jenž rázem vyblkně, ale opět tak rýchle shasne, jak rýchle se smohl; spatřujeme jej co mladíka odvažlivého, smělého, i do neštěstí slepe se řítícího, a proto i nerozvážného, jenž ohnivými slovy pěstouna svého vzpálen jsa, tam se žene kam mu slova velí nehledě na své a jiných nebezpečenství; spatřujeme jej co mladíka myšlenkami nezřelými, bludnými mladičký věk lákajícími a mámícími, s myšlenkami plamenné mysli jeho lahodícími a sny fantastičnými, nikdy neuskutečitelnými se zaobírajícího, a každého jenž se s jeho povahou a s jeho přepiatými myšlénkámi nesrovnává vysmívajícího, lehce vážícího ano i nenávidícího. Nyní naproti tomu se ku věku muže přibližovati zdá, muže silného, činného, od jehož účinlivosti mnoho dobrého očekávati lze. Ve všem si on vážněji počína, ničeho kvapně a nepomyšlene před se nebeře; v jednaní svém pokračuje rázně a důsledně, sily své nenapína najednou valně, by potom tím déle seslabnuté jsouc odpočívati musely, ale je mírně však dostatečne k dosažení cílů svých vynakládá. Mužská usedlost jest mu vlastní daleká od nevšímavosti, lhostejnosti a záhalčivosti, vřelý zápal citů umírňující. Myšlénky jeho jsou jasnejší, pravdivejší, bohatší, plodnější. Slovem ústav náš se vždy víc a víc blíží k životu duševnímu, čistě lidskému a ku cíli svému. A vše toto děkovati máme posvěcenci tomu národu svému Ludevítu našemu. Co jest, kdo jest, nepotřebí Vám vypravovati. Blažen ten, jemuž popřáno s ním častěji obcovati. Bůh jej zdržuj za dlouha, dlouha letá, a dejž by sobě a zásluhém svým přiměřenou odplatu aneb náděje částečnou aspoň náhradu dostal. Je to nebo v skutku úvážení hodná věc, že takový muž jako on jest, v tak bídném stavu krásný čas žití svého tráviti musí, trapě se s bídnými pedagogiemi. Však dá bůh časem svým, že obdrží to po čem i on i my všickní toužíme, pak jak tak ujišten bude a ubezpečen.

Hlavním nynejším zaměstnáním jest nám recurs pred vládu,^[227] přepisování, překladání maďarských článků (všechny nebo v nichž se utrhačství nějakové nachází půjdou v německém překladu před vladu) a k tomu psání v téže záležitosti tisků. Takové sme k. p. psali b. Kollárovi, Hodžovi, Hurbanovi, Paulinimu, Štúrovi do Modry atď. by všemi možnými prostredky důstojného Jozeffyho k tomu měli, by své podepsal jmeno, ano bude-li potřeba i na cestu do Vídně se vystrojil; tož same sme i samému důstojnému psali, dovědevše se od Vás, že nema chuti k tomu předsevzetí. Nyní opět s radosti dozvídame se od p. Kollára,^[228] že i Seberini i p. Jozeffy k podepsání svých jmen odhodlali.^[229] D. Stromský se také nezdá být od toho.

Novoročenka Nitra se ještě posud netiskne, Šmidt^[230] se vymlouvá na litery, že prý musí nové lit od toho ale času je mohl jíž i pětkrát ulit. Ale takto býva, když i člověk nic nemá vlastního musí s tím spokojen být, čeho mu cizinec z milosti dopřeje; ten je smutný osud náš, že při vší usilovnosti naší, při vší ochotě a dobré vůli předce se nám tak nedaří práce naše jakbychom sobě práli a jakbychom chtěli. Kdyby jen již Belopotocký^[231] výsadu dostal, bychom od dějakých filistrů za nosem vodění nebyli, ale sme práce podlé vlastní vůli uspořadovati mohli. Ostatně Nitra bude staroročenka ale né novoročenka.

Ze Belehradu nás radostná zpráva o vzmahající se vzajemnosti slovanské překvapila. Srbska totiž mladež belehradská mezi ní i Savič, (snadne rozpomenete na něj) Vás srdečne pozdravují, dala po tyto dni hostinu, kamž i Milutinoviče^[232] byl pozván. Mluvilo se o slovanstvě, pak se začelo připíjeti naším slavným mužům p. Kollárovi, Šafaříkovi, Štúrovi pak Vám. V tom Milutinoviče povstal a připil na slávu Slováků a na slogu srbsko-slovenskou a na šťastný prospěch usílování kmene slovenského. Řádky tyto Milutinovičem pronešené také zde máme, nemohl sem je ale ještě do rukou dostati, slyše je v ústave veřejne přečísti, budoucne Vám je ale jistě zašlem. Co nenadělá v Břetislavě načerpaný duch slovanstva, a proto tím více státi máme na ubezpečení Katedry naší, čím zázračnejší účinky její každodenne spatřujeme.

Ondruš^[233] nám za Vaše básně nic nesložil, na to ale místo donesl Hroboň^[234] 16 či 17 zl. vč. ze ne, ostatní se prý neprodaly. Z Brna také nic nepřichází, psal sem o tom nekolikrát, nedostal sem ale žádné odpovědi.

Dnes očekáváme profesora Sreznevského^[235] z Vídne as 14 dní se zde baviti majícího, by tím lépe mohl ducha slovenské a nářeči poznati.

Srbové naši neřádní život zanechávají a začínají mysliti a pracovati. Jak blahodatná jest vidina slovanstva! ona neřádných, rozpustilých nemravníků, abych jiných tisíc a tisíc účinků nedonášel v pořadné, mravné a v pravém slova to toho smyslu lidi proměňuje. Darmě se snažili nebořáci svůj ústav zadržeti, nebo sotva byli vyslyšáni. Nyní píši svým vlastencům na vše strany by jím od kongresu v měsíci květu držanu byti majícím ustanoven byl kněz jenž by jím služby boží odbavoval a je v řeči materinské vyučoval. Srbové vůbec od tohoto kongresu mnoho premnoho očekávají. Na Matici srbskou se poznovu sbíra a sice s takým prospěchem, že na jeden milion zl. v. č. počítají, již prý as 500.000 mají hotověho, co se od nekolik měsíců nasbíralo. Bože můj, kdyby to i u nás tak možné bylo, kdebychom již byli zašli! Však ale bůch dá, že se i nám lépe povede, jestli pak né, aspoň to co si horko težko nadobudneme, tím lepe si budeme vážiti. A s tímto končím, slubuje Vám hned po návratu svém o výpadku divadla a jiných záležitostech slovanských zpřaviti

Váš Vratislav

Smutná zpráva o smrti Reguliho^[236] mě došla a nemálo zosmutila, onť sem v nem utratil jednoho přítele ze starších s nímž sem se důvěrně v jakemkoli ohledě porozmluvati mohl. Škoda toho muže! Ještě mohl dlouho v úradě svém na dobru své církve v národu pracovať.

List 12. Augustovi Horislavovi Škultétymu

(máj-jún 1842)^[237]

… a Hodžovo^[238] postupování hanil, mezitím předce musí prý i druhou stránku vyslyšeti. Byl uňho Hodža se Štúrem, nato opět my, a tu dostal instrukcii od těchto, by se žádnemu krivda neučinila nechat věc na co by lebejszet, čili in suspicio^[239] do budouceho roku, onť se pry nezná jaká odpověd přijde z Vídne a co bude na g. konvente. Profesor to chtěl, my sme musili chtíti. Nám jen o to šlo nyní, aby zápis již jednou zapsan, vymazan nebyl a vůle celého ústavu se nerušila, aby předce nějaká důslednost v nem byla. Hodža nic jiného, zde nebyl, néžli nastroj Štúrov, jenž si skrze neho pro budoucnost cestu připraviti chce. Na tom ale dost, že kdokoli jest, zde dělá, neznaje ústavu ducha, nebo ústav žádné panovitosti netrpí a nebude trpěti. On jen dotud stojí, pokud je svobodným, jináče se rozsype. Šlo tu jen o to, aby námestníkovi žádná, pražádná práva ponechaná nebyla, nebo trefí se na takového, jako jest Hodža, on si z jednoho natvoří deset a desetkrát rozdílnejších. My mu nechceme tedy žádného práva popustiti republikánske formě přimeřeně.^[240] Když jest v ústavě a mezi námi, co se zevnitřnosti týče a před jinými tu mu poslušenství a poníženost a čest co náměstníkovi, co našemu představěnému, co našemu pánovi oddavati budeme, trpělive budeme znášeti jakkolvěk přísné s nami nakládání, nebo dobro ústavu toho chce a to nám jest vždycky svatým zákonem. Hodža nám ale nechtěl a nechce porozumět, nebo on nemůže dále, jak jest naštimován. On slepě plní příkaz Štúrov, neohledaje se jeli to ústavu přimerano, budeli to v skutku a objektivně prospešné, slovem Hodža se zde preukázal co hlavatý, tvrdošijný, ano i co zradce ústavu; Štúr sobjecky hledaje svého zisku a svého pohodlí pro budoucnost. Výbor rázně a důsledně, aj, zapříti nelze, že i přenáhleně, nikdy by ale tam nebyl přišel, kdyby ho hlavatost a do sebe zamilovanost Hodžova na ty chodníky nebyla přivědla.

Prosím, možná li ještě bude toho roku, vysvětlite nám věc tuto. Vy ste v úrade tom postaven byl, vy tomu porozumíte. My Štúra si vážime a ctíme, a podnoží a metličkou nikoho nechceme být zavrhuje otrocké poslušenství některých z vděčnosti za jeho zásluhy pocházející.

Co se ve Vídně vykonalo, ješte neznám, to vám poví p. Důstojný.^[241]

V nastávajících prazninách pújdu trochu pocestovat po našem Slovensku a cestou i divadlo zahrát v Nitře, v Trenčíně a Mikuláši. Bezpochyby se nevrátim s Vaším bratřem^[242] suplikací skončivším 1. asi srpna. Knihy pro vaši knihovnu^[243] z Moravy zaslané a zde sezbírané jen naši donesou, nebo Důstojného nechci obtěžuvat, krom toho dost má na svém a spolucestovatelů svých trápění; tak též i Lojkov slovník.^[244]

Navrátivších^[245] se z Vídne chceli sme poctiti v ústave našem, pro kulosné ale odejítí, nebylo nám možná. Nitra se toho týdne dotiskne.^[246] Veru již čas. Naši Vám donesou. Snád Vám ještě po našich budu psat, napíš

Zbohem Váš Vratislav

List 13. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě dne 30. Září 1842^[247]

Predrahý příteli!

Nemohu prominout, abych Vám něco aspoň z okolností naších neoznámil. Profesor Palkovič^[248] pred dvěma týdni asi onemocněl, a snadně múže do težší nemoce upadnout pak i zemřít. Puchne na celém těle, v tváři, na rukách, nohách, což nanejvíš zlým znakem jest a jeho starosti, a tím víc, že posud nikdy tak nemocen nebyl. Jestliby trefil zemřít, nová veliká bouře očekává náš ústav, onť Maďaři na to okamžení a na heslo čekají, v nemž proti ústavu našemu povstati mají. Oznamují Vám to proto, aby ste připravy tam dělali na ten pád, jestliby se něco neočekávaného přihoditi mělo. Náš plán jest: Uvidíme li, že jest húř, jak se ze dne na den ukazuje, pújdeme k němu a vyžádáme na písme, že Štúra za svého námestníka ustanovuje. Tak bude aspoň na tento rok ujištěn ústav, až se mezitým ostatný uspořádati bude moci. Požádáme dále rectora Martinika,^[249] jenž jest na naší straně a superintendenta,^[250] by nám překážet nedopustil, konečne psát budeme jak soukromné tak verejne po celem Slovensku všem známym, by psali na Konvent lokalní pak na profesorat, aby ničeho nedopustili proti nám podniknuti. Sejdeli se se všech stran najednou množství listů, budou se obávati nám škoditi, vidouce, že celé Slovensko s námi a proti ním. Slovem my všemožně na tom pracovati budeme, aby ani jedno zasednutí zameškati se nemusilo onť i taková maličkosť by veliké nanejvíš smutné následky pro nás míti mohlo. — Kdo zná, máli testament již nezhotověný! I z toho ohledu co bude možného vykonáme, aby naše jmení na zmar nepřišlo, dostaneme se do cizích rukou. To by věru pro nás kritické položení bylo. Z ohledu ústavu ještě nic neustanověno, na gen-conventě je zrušený,^[251] resolucii královskou nepotvrzený; ba co víc Palkovič ještě ani to neoznámil profesorátu, že Štúra za svého náměstníka řádne ustanovil. Nu vždyť uvidíme jako bude. Bude li hůř neobmeškáme Vám dať čím nejrýchleji jistou zprávu. To bude rozhodující okamžení máli ústav náš déle státi nebo ne, a jsou li Slováci v stavu za své statně se zasediti.

Na Noviny slovenské výsada ještě není hotová, z Prokopiusova psaní sme jisté zprávy nabyli.^[252] Čaplovič, Kollár, Hodža, Štúr, Nitrané jsou na tom, aby se pro deputacii již jen Konvent jmenoval nová representacie vystrojila. Co myslí Váš Důstojný,^[253] budeli representovat. Budoucne víc.

Sbohem Váš Vratislav

Za Národopis^[254] se nemusejí peníze hned zložit. Chceteli se předplatit, oznámte. Daxner mi psal z Prešova, tam to jaksi smíšne vyhlíží.

List 14. Augustovi Horislavovi Škultétymu

V Břetislavě dne 19. řijna 1842^[255]

Předrahý příteli!

Včera, navratiac se z cesty své,^[256] dostal sem Váš list^[257] ode 9. t. m. leževší, i odpovídam Vám hned co stihnu a co znám.

Co se s Důstojným přihodilo,^[258] sme již znali, onť nám Reuss^[259] byl zprávu i s vytahem z protokoli stoličného sdělil. Je to vskutku nejvetší surovost, hrubianství, nerozum a protimluva, slovem vše, co se zlého mysliti může od jedné stolice.^[260] Kde sem chodil, slovám mým ani víry dáti nechtěli. Na mnohá ale přisvědčování a dokazování, dobře že tomu tak jest, nemohli se dosti nadivit. Pravda, pravdivá pravda, že tým Gemerská stolica jen sobě a né Důstojnému k haně posloužila. On bez assesorství být může, zůstane tým, čím byl, a předce ničeho ani nejmenšího nevykonají. Tomu všickni těšíme, že vše to Důstojný duchem neohroženým, jak se na takového muže sluší, nese, a že při úradě svém ve všech bouřech setrvati chce, tým si silné podpory své slávy u vdečných krájanů a potomků vystaví. Každý Slovák si jej váží, jej ctí a velebí, setrvá li ale do konce, tým větších zásluh sobě získá. Nebo neni to veliká chvále něco rozpaprčit a pak paty ukázat; nýbrž po nastoupěné cestě stále pokračuvat a neustále pracovat.

Udalost sliačanskou^[261] a Popovićovu, o nýž ste bezpochyby již slyšeli, sem položil v krátkosti na papír a Ludevít ji zaslal do Prahy, by ji ve Květech umístili. Bůh ví, zdáž ji propustí, neb sem trochu ostřeji napsal. Dostane li se do rukou gemerských zemanků, budou mít zádrapky do mne; podobně i páni faráři, neb sem jim trochu proti srsti, jak říkáme, promluvil. Podepsal sem se Vratislav Rimavský, jmeno jim bude jak tak známe, a jestli né, jsou tak dobří lidé, jenž to vysvětlí, když znají i bezjmenných na Francisciho překřtit. Je to podivné, aneb raději smíšné, že ti lidé na tu myšlenku přišli, že sem já původcem té písně.^[262] Ti hlupáci nemusejí pochopovat a znat, že mimo mne i více a jinakších Slováku ve světe jest a že ta píseň byla dřívě na světe, néžli sem já do Gemera přišel. Rožky, páni, rožky na čelo a pod čelo otruby. A co to tam přibabral někdo cosi o půlnoci? Hle, hle, jakých básníků nacházíme i na Maďařích! Strofy té naskrze není v originálu, aniž se nám kdy o ní snívalo, my sme o ní nikdy neznali. Jsme jíž, bohuchvála, trochu prozretelnějšími, než li žebychom se podobného čeho dopustili. A já jsem prý toho původcem. Také dobře, aspoň znají, kdo a co jsem. Přitom mě jen to mrzí, že mě za tak nepolitičného člověka a krátko zralého, jak jsou snád sami, drží. Ostatně kdo jest pravým původcem, sem Vám v prázninách již poveděl. Jestliby věc ta měla nějaké zlé následky mít, hledte, kde možná ji vysvětlit.

V Ratkové taky tak? hm, hm! Nu tam se sotva více bude hrát,^[263] nebo nedúveruji knězi, že by se více zamichal do toho; pravda že Chotváč^[264] něco vykonati může. Nu vždyť uvidíme co bude a jak bude.

V Nitře se nyní mělo hrát,^[265] ale Koleniho sestry, jenž hráti měli, navedením bezpochyby Konrádca^[266] a jiných pseudomaďarských advokatů, s nímiž se tancovat učí, zadekovali, vtedy, když sme ta přišli.

Kolleni je zde, má byt ordinovan do Bzinec k Devanovi za kaplána. Všickni mu to za zlé mají, a jen proto schvalují, že se odtud maďarští aneb nihilističtí darebáci, jako Seberini,^[267] Žarnovický,^[268] Borovský^[269] atď. atď, odstrčili. Roy^[270] totiž nemoha svého synka vtisknouti, onť na slovenský odpor natrefil, silou mocí zpoměnutého ta chtěl vstrčiti.

Ludevít dostal z Turca list jmenem Košuta,^[271] strýce onoho peštanského škreklouna, písaný, kdež jej žádá, by na vydávání slovenských novín pracoval a jestli prý potřebuje, zašle mu zemanstvo turčanské i vysvědčení o potřebe takových novín. Zítra je o tož samé požádá, jestli i nic neprospeje, aspon se bude moci říctí, že Košut chce mít Slov. noviny.

Přednášení Ludevítovo^[272] Vám donesu, svazky sám píše a my soukromně odpisujeme. Ještě nám ma soukromně vysvětlovat Homera s přidaným úvodem k básnictvu vůbec, a in specis k Homerovym spisům. To si také budu značit.

Levočané jsou prý v dobřem pořádku; dnes nám došel jejich list.^[273] Daxner mi také psal, ale nic jistého. Prešovská politika jest pekelná, jezuitská.^[274] Bodoucne víc.

Zbohem Váš Vratislav

Palkovič^[275] je vždy stejně, sotva půjde daleko.