ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co wywedli kdy národy, to je jejich prawda, jejich podstata, jejich duch a princip, to jsau oni sami. Tam widí národ sebe, kde se ukázal; swého ducha, kde takého zpředmětnil. Historia tedy národůw — co jest jiného, než wycházení ducha ze sebe samého na swět tento skutečný, bezprostředný, objectivný. Národy nic newywedli jiného než to, k čemu silau swé wniternosti, swým hnutím tajemným, swým tušením prorockým puzeni, hnáni, ba tak řečeno přinucowáni byli. A tento přechod, či proces — jest osprawedliwění se ducha na stranách časnosti: a osprawedliwění toto w tom záleží, že wyjde duch ze swé nicoty, ze swé w sebe uzawřenosti před saud sebe samého a před saud swěta. Nebo kdo že by mu uwěřil, že je duch, kdyby swau duchownost nedokázal — neztělesnil — nezpředmětnil? Toto hle je žiwot, anebo lépe, žiwot jest toto swaté hýbání se ducha, tento přechod ducha do swěta z jedné, z druhé pak strany, tento přechod, to hýbání se ducha w sebe, kde on z tušenj a temných citůw do jasnějších, z těchto do předstawowání, z těchto do reflexií, z těchto do powědomí absolutnosti přechází. A w tomto waření sebe potom i žiwot a skutky swé zas tím pochodem twoří a wyluzuje, w nich k dokonalosti poznání sebe samého přicházeje.

Kdyby duch sebe nezapřel, nikdy by dál od swé nicosti nepřišel. Zapření ale ducha není nic jiného, jako když on wyjde ze sebe, tedy z toho, co on jest wšeobecně, do toho co on neni. Duch je duch, ale práwě proto že jest duch, tato abstractia ode wšeho co nenj duch, je on neskutečný, w sebe roztečený, na nic newplýwající, od ničeho nedotýkaný. Pokud je takto duch jen tím pauhým duchem, jest on w osamotnělosti; w opuštěnosti, we wěčném zármutku zakletý, w bolesti mrtwoty a němoty swé; proto wěčná tauha ducha jest wyjíti z této bezčlánkowité wšeobecnosti na swět určitý, wylíti sebe do tisícerakých zláštností a jednotliwostí. W tomto swětě zláštností a jednotliwostí duch sice už není to, co byl we swé wšeobecnosti; anebo lépe, on přešel ze sebe do nesebe, on, ten duch se wtělil wystaupiw z pauhosti swé duchowné do forem určitých konečnosti této, které jsau už jen jeho formy, a tak ne on sám. Ale w tomto progressu přichází duch práwě k sobě samému. Nebo co on stwořil, to je on sám, on sám sebe w tom sebau stwořeném skutku a swětě widí, poznáwá, miluje. To je jeho wěčné určení, aby sám sebe určowal, uskutečňowal, wywáděl a wyčerpowal. Když se duch neywjce od sebe oddálí, když se totiž celý přenese do díla, do skutkůw, do swěta, tedy je neyblíž sebe, tedy se neylépe poznal, tedy se dotknul punktu swého určení. Ale na proti tomu, co není w duchu národůw, to nikdy newywedli. Aby Řekowé k. p. při wywedeném swém náboženstwu pěkné individualnosti, ještě byli mohli wywésti i princip monotheismu (jednobožstwa), to je nesmysl mysliti, nebo duch tohoto národu jen pěkný, jen w pěknosti se pohybující, jen pěkností individualnau hrdý — nemohl wywésti i něco takowého, čemu by náleželi i jiné praedikaty. Co národy wywedli — to jest duch jejich z nich do swěta skutkůw wyšlý.

Na wywedení toho, co je w podstatě, w duchu národůw, wynakládali národy celý žiwot swůj. A celý žiwot jejich byli jen stupně, po nichž k pyramidálnému punktu swého principu kráčeli. A žití toto dálo se we formě času, čas tedy byl kupec, jemuž se duch prodáwal. Co koli wywedeno bylo, wšecko bylo w času wywedeno, kaupě to a prodej mezi duchem a časem. W tomto prodáwání duchowném wěje už tušení žiwota wěčného na zemi. Ale wěk a žiwot národůw je dlauhý, on se přenáší ze století na století, z pokolení na pokolení u prostřed bauře, wichrůw, bojůw, pokoge. W této matenici tedy časůw musejí národy na sebe pozor dáwati, aby newyšli z koleje swého principu, aby nezapomenuli otcůw, dědůw, pra- a pradědůw. Duch národu tedy bdíti musí neunaweně — a kráčeti na té cestě, kterau jmenujeme rozpomínání se duchůw, musí se obzírati na minulost, tkwíti celostně we přítomnosti, a potahowati sebe na člowěčenstwo, kteréhož budaucnost má býti i jeho wlastní, musí hleděti na uskutečňowání se ducha w minulosti, aby mohl tak zachytiti nit a přásti a tahati ji dále. Toto je ten žiwot národůw, že oni poznáwají podstatu swau, swého ducha, swůj princip, swé určení we wywinutém už duchu w minulosti, a uznáwají kroky otcůw za kroky swé, wíru otcůw za wíru swau, sláwu otcůw za sláwu swau, hanbu otcůw za hanbu swau, a snažejí se zaokrauhliti wšecky rozmetané zjewy ducha swého. A jako se toto wyjewowání se ducha děje tauto cestau časnau ducha wěčného, toto wycházení ducha wen ze sebe do swěta sebau stwořeného a toto působení jeho na swět cizý — ukazuje historia, anebo lépe historia národůw je žiwot jejich w pásmě žiwota lidského pokolení wpletený. Aby tento žiwot národů byl wyokrauhlený, dokonalý, nawracuje se on wždycky k sobě, nebo jen tak dále postupuje, a jen tak wywažuje ze sebe poklady w sobě ukryté a klade je na oltář člowěčenstwa. Nawraceti se ke wšemu tomu, co už se wystawilo od národůw, ohlédati to, mysliti o tom, wywáděti z toho myšlénky a ducha w tom ukrytého, je tentýž potřebný postup jakowý w nedokonalosti u wčeliček widíme. Wyletují — wracejí se, obletují sto a stokrát wyzděné komůrky, a může se díwati na tuto práci jakowý koli člowěk maudrý, nic nepozoruje, jen když celé komůrky stojejí a medu plné jsau. Národy jsau takowéto auly duchůw. Aniž lze jinak pomysliti pokrok lidstwa i národůw, jako takto. Není to tedy wracení se k nedokonalosti, když se wracíme do minulosti a přehlédáme tabule časnosti, na nichž wíra, obec, církew, náboženstwo, umění a t. d. lidu a ducha našeho zaznamenané jsau. Nýbrž to je odseknutost od swěta, a tak osamotnělost, a tak padání k ničemnosti, k bezbožnosti a pustotě propastné, když chceme minulé jen pošlapati, za blud wyhlásiti, prostotau nazwati, a rozumek swůg za wrchowec neydokonalejší wywolati. Snadně je to škeřiti zubečky na náboženstwo, umění, obec a t. d. jak se oni w minulosti jewili: ale naleznauti přechod, widěti nynějška swázanost s někdejškem, to je uzel, hic Rhodus, hic salta. Rationalisme nerozumný, pojď sem, kde se něco stawí, nebo kausati umí i pes: stawěti jen rozum a duch. Ale wšak se rationalisty jmenujete: nuže stawte na tom dál, co wám wystawili rozumy a duchy předešlých století! „I to je wšecko blud a powěra, náš duch se už wýše wynesl, my tomu newěříme, to je staré stawení, na tom se wýše stawěti nedá. Nowý základ my máme — rationalismus, co nic newěří!“ Toto jsau odpowědě rationalistů, kteří dříwe jméno bláznův než rationalistůw zasluhují. Swět je wždy nowý, nebo jen lidé zemírají a stárnau, ale člowěčenstwo se obnowuge, duch weždy pokračuge z nowého do nowějšího; a wšecko to, co bylo, je nowější. A na každém tom stupni nowém a nowějším nowější a nowější powědomí ducha je patrné. Ale ti blázni, co od swewole newědí, co by robiti měli — wšecko minulé zatracují jako blud: ale předce nic newystawují, co by duch člowěčenstwa wěřiti chtěl. W nowějším je reproductia toho nowějšího, co před ním nowější bylo. Zde tedy w tom později nowějším zwěčňuje se to dříwe nowější, a to je jen jedno stawení wěčně se dokonáwajicí. Člowěčenstwo dáwá k tomuto stawení material i stawitelůw i wrchních zpráwcůw stawby této. Národy jsau takowéto stawitelé a zpráwcowé.

Ale abych opět k tomu přišel, z čeho sem wyšel, že se národy wždy nawracují ke wšemu tomu, co byli — a tak kráčejí ku předu. Národy neyprw tušíwají jen swé ustanowení, proto hadačstwo, pud, cit nalezá místo u nich; později se ze wšeho toho wyrubují a přecházejí w dokonalejší poznáwání — konečně přicházejí k powědomosti swého určení, a tu se přeporozují. A w tomto punktu je utrpení jejich, nebo se odtrhují od toho, k čemu byli přiwykli a čistější oblékají na se raucho; wyjewuje se duch jejich už w říšech krásnější skutečnosti. Když wšak přešel národ ty nižší cesty swého se wywinowání a postawil se na wyšším stanowisku, nesmí potupowati krokůw swých prwé učiněných, ale je osprawedliwowati, na ně se wzhlédati, swého ducha w nich nalezati a poznáwati, aby tak jednota zwukůw nalezena byla. Prawda že mezi stoletími a stoletími rozdíl jest, a díla národu prwopočátečná nejsau takowá jako ta, která wywedl na neywyšší wysokosti swého powědomí: proto ale předce nepřestáwají jeho dílami býti. Tušení a cit nemohl wywésti formu myšlénky; čím prostější byl lid, tím we hrubších formách mu žilo božstwo, tím hrubší bylo i jeho zřízení občanské. Ale kroky jeho ducha tak jsau zde patrné, jako i w tom neywyšším powědomí. Židé i Řekowé přešli na křesťanské náboženstwo — wždy zachowali určitelnost swého ducha i w křesťanstwě. Jakož je to jistá prawda wůbec, že křesťanstwo je tak znárodněné, jako které koli jiné národní náboženstwo za starých wěkůw. Maďar ku příkladu a Slowák, třebas oba jsau křesťané, ale jak nesmírně rozdílný twar má křesťanstwo u Maďara a křesťanstwo u Slowáka!! Žiwel národni, to jest duch, kterého říši křesťanstvo otewřelo a tím na cestu spasení wěčně přiwádí, duch tedy národní, když uznáwá křesťanstvo za swoje, dáwá mu barwu swojstwa a sebau jej proniká, tak jako i sám jím proniknut jest. A tak se to děje wšude a při wšech krocích ducha; čím jest wywinutější, tím jest wždy nowější, ale wždy jest tentýž. Národy neyprw poznáwají, potom slabikují, pak čítají řeč ducha i žiwota swého; a práwě tak se mají tito národowé w postupu swém ke swým skutkům, jako čtenář ke swému poznáwaní, slabikowání, a potom k rozumění. Čítání má w sobě už poznáwání, a bláznůw by sme nadali tomu, kdoby se sobě samému znajícímu čítati smál, že on kdy a-b ab, e-b eb a t. d. říkati musil.

W tomto času posledním, we kterém tolik národůw hlasu swého zdwihá, tolik národůw w historii swé se přehrná, we kterém tak často slyšíme o bojích národůw o jejich práwa, zláštnosti, swojstwa wedených, w tomto času posledním pozdwihuje hlasu swého i kmen slowenský, Tatry obýwající. Synowé tohoto kmenu jsau prwopostawy, postawy nikdy ještě w této půwodnosti swé se nezjewiwší. Každý procitlý Slowák hledá ducha a princip swého kmene, a bolestí náramně nad tím, že wšude jen jeho ničení nachází; darmo ho chtějí twořiti někteří, darmo wymyšlují plány a saustawy, w nichž by měl on nalezen a dosažen býti; nynější Slowák obrací oko ducha swého jinam. Už jen skutečnost platí nyní, jakowékoli posicie či negacie, dobré či zlé působil a ze sebe wywedl duch lidu tohoto, stejno jest to wšecko bádawosti slowenské, nech to jen je. We wšem co činil lid — je on sám, je jeho duch wetkaný a wpletený; a tohoto ducha poznati chce duch Slowákůw. Wšecko žití i žiwoření takowé před saud myšlénky postawiti, jest práce pokolení tohoto nowějšího. Kam to již koli powede, k žiwotu či k zahynutí: lhostejnoť, nechať se jen wyhrabe z rumůw swých a wyswobodí z té zabudliwosti? Každý myslí, že ze dneška na zítřek žíti bude: proto, kdo by to mohl odsauditi aneb za zlé míti Slowákům, když i oni se domníwají, že příští budaucnost jest žiwot jejich? Tento žiwot budaucí swůj, domníwají se utwořiti neydokonaleji tak, když wšecko ztráwějí w myšlénce swé, cokoli w minulosti duch národu tohoto wytwořil. Probírajíť tedy wšecko žiwobytí dosawádné Slowenstwa, aby widěli ty momenty, které už přešel duch, poznali we kterých se teď nalezá, a znali zwrat, do kterého w naybližší přejíti má budaucnosti. W tomto nowějším pokolení Tatry procitnul k horaucímu bití puls žiwotný Slowenska, ozářila je záře budaucnosti, a we wšech se hne jedno tušení, že nemá wíce býti to, co bylo — ale nowý swět a wěk že je má přijati w lůno swé. Lety ducha mladistwého wyletěli už wýše, než byli lety otcůw jejich. Prawda je to dobře námi pocítěná a prawdiwě uswědoměná, třeba se mnohému samolibostí zdáti bude. Samolibost, samolibost! — wšak to bylo naše neštěstí, že sme nebyli dosud samolibí w celku, ale swewolní, jen swau wůličku osobnau pěstující a s ní se jako s bábatkem hrající.

Chodíwali otcowé po Tatrách a po té půdě welebné, po které i my chodíme. Koho ale rozplamenila tak k wyšším myšlénkám — jako rozplamenila nowější pěkné postawy, wyrostlé z Tatranského žiwota — ta příroda welikolepá Tatranská? Tu žasnau duchowé naši, když hledějí okem konečným na tyto wýšiny nepřeměřané do těch hlubin propastných. Nám už i myšlénka žije a zdwíha se z těchto přírody stánkůw, my už widíme zrostlost Tater s lidem Tatranským. Žiwým nám nic není mrtwého. Přechod přírody naší do lidu našeho, a lidu našeho zabíhání do určitelnosti přírody widíme i cítíme: slowem příroda naše našemu duchownímu oku nic není jiného — než my sami, ale my ještě jen w prwopočátku. Naše powědomí je jen stawiwo na základě onom; prawda je punkt, ze kterého sme wyšli. Neni diwu, že mnohý pauhým chlebem žiwý, jemuž není sňato ještě bělmo, pro které pro šupinu jádra newidí — myšlénky tyto a podobné jen fantaziau ba už i fanatizmem jmenuje a nazýwá. Howado žuje tráwu, nemyslíc o tráwě ničeho, nedělíc wyšší formacie organické od této. A jestli by kdo tak zwědawý chtěl býti, a žádal by wěděti, jak by se howado smálo, kdyby rozumělo mluwícímu o tráwě, že ona i jiné určení má, než aby žůwána jen byla od howada: ten nech se podíwá na zaubky těch mudráčkůw, co se usmíwají, rtíky swé zahryzujíce, když slyšejí mluwiti o tom, co my we přírodě swé widíme, jak sebe sami na ni potahujeme, jak w ní myšlénku swého ducha a swého určení poznáwáme, co za budaucnost widíme, jaký swět zakletý, který se odklíti a z klatby wyswoboditi má, w těchto wěčných Tatrách nalezáme. Nebo když se wznáší kdo nyní od tohoto diwadla, na kterém se wěci dály — k tomu lidu, od něhož se dály, tedy se mu swět rauhá aneb směje. Hned se nám wycapí mudrec, který nám chce ukázati, že nemáme historie, hned jiný co naši práci za marnau prohlašuje, říkaje že se nám to neodmění, hned třetí, co naše snažení nám práwě categoricky zakazuje. Ale nás to wšecko posilňuje, ba žene práwě k nám samým a k té práci hledání šlepějí ducha našeho národu — w jeho zwykách, řeči, bludech a prawdách, zpěwích a náboženstwě, obci, umění a žiwotě.

Nebo že historie nemáme, to jest, že se ještě makati nedá to, co byl duch náš we swé všeobecnosti nerozčástkowané, to nás powzbuzuje k tomu, abychom mysleli, proč nás Bůh sem powolal, na prostředku mezi západem a wýchodem postawil, w bauřech zachowal, w pokoji zcelistwil? A na této cestě přicházíme k powědomí, že pro nás ještě času nebylo, že sme neměli kdy přásti swau historii. Které národy mají historii — ty nemají budaucnosti, nebo historia je wywinutí se ducha w času, prodání se ducha w času, uskutečnění se ducha na stranách časnosti. My tedy nemajíce historie — máme budaucnost, we které před sebe půjde to wywinowání se ducha našeho nekonečného w konečnosti, a tak přecházení jeho nečlánkowitosti roztečené do článkůw, do děl, umění, náboženstwa, wíry, obce, wůbec stáwajičnosti. Trpěli sme jen dosud, nebo utrpením přejde duch we sláwu swau. Proto hle wyhledáwáme ducha národu swého roztratěného we wšeobecnosti, a sbíráme ho w duchu jednotliwostí — zjednotněných w jakési wyšší jednotě ducha, principu, a powědomí. Lid náš že stáwal — tím samým se připrawowal ke swé weliké budaucnosti, a tak neměl sice a nemá dosud historie, ale jen prolegomeny k ní, a my sme tedy w prolegomenách k historii slawjanské, ale wšak z prolegomen těch musíme wyjíti; bojíme se ale, aby sme rychle newyšli z nich, proto se jen w těch newywedených a nedokázáných hypothesách wždy točíme, aby co tuto nedokázaného je, tím jistěji toho sme ztwrzowali w samém twoření historie, w samém tom přadení nitě lidského pokolení. A na toto se ne jen sami upozorňujeme, ale i od jiných upozorňowáni býti se spatřujeme. Nu cože nám to uškodilo — když nás i slawný jeden hrabě tím zmámiti chtěl, že nemáme historie?

Že je ale naša práce marná — že se nám neodmění — to je trochu nesrozumitelná námítka; pozřime že jí tedy blíže do očí. Že by to marná práce byla hledati stopy a šlepěje ducha, choditi s myšlénkau po těch říšech, we kterých se přes dlauhá století duch ukazowal, twořil, ustálowal, tomu nerozumíme, nebo ten kdo takowé slowo wybřeše, je cizinec w říši duchowní, který do spiritusu wínowého péro swé namáčí, a kolečka okolo sebe maluje, aby ho w nich duch wěčný neznepokojowal. Řeč je stawení ducha, w tomto stawení idealném choditi je wěc a powinnost ducha, zwyky, obyčeje, mrawy, zpěwy, wíra i powěra, náboženstwo — a to od prwého stupně kauzedlnictwa až do dokonalého křesťanstwa, od balwanůw pohanských až do absolutného dogmatu sw. Trojice, wšecko toto, a mnohem ještě wíce, co si duch twořil, wyobrazowal, pěstowal, w čem se zhlédal, k čemu se duch pozdwihowal — wšecko toto w jeho zláštnosti národní, w jeho barwitosti a nuancirowání přehlédati, o tom rozumowati, z toho jednoho ducha wyhledáwati, w tom wšem jednoho faktora, stoletím jen zmladnutého poznáwati, není wěru marná práce. To je zpomínání si duchůw jednotliwých, to je přecházení ze stupňůw nižších k wyšším, ducha tauto stupňowitostí k wysokostem jeho wlastním wedaucích. Že se to neodmění, může jen tak wzato býti, že nám to nedonese křížůw stříbrných, medalií zlatých, řádůw skwělých, kapitálůw dukátowých; kdežto kdybychom swé dary na jiné žiwly, jenžby se rádi penězmi, — nebo to je snadná cesta, — zmohli a oslawili — rozprýskowali — snadně toho wšeho bychom dojíti, a za boží dary ducha hodné rebachy táhnauti mohli. Ostatně po takéto odměně nemůže taužiti, kdo se poswětil, nebo poswěcení se má odměnu swatosti. Dwěma ale pánům nelze slaužiti.

Jest naše odměna — odměna poswěcení, duch nalezá w tom wyplňowání swé tauhy swůj žiwot, a žiwot je neywyšší odměna. W této práci ducha nachází duch swé osprawedliwění se, w této práci zkládá se sebe břemeno swé zawřenosti, swé neskutečnosti, nebo přestáwá býti sobě cizým, a wracuje se k sobě, přestáwá slaužiti mamoně, wůli cizé, blesku newlastnímu — ale slauží sobě, wybojuje sobě ten pokoj slawný boží, kterýž přewyšuje wšeliký rozum. Toto je zisk ducha za práce jeho, které wynakládá na poznání a powědomí swé; na poznání a upowědomnění w sobě ducha a principu swého, we kterém zrostnul — swěta, národu, obce, náboženstwa a t. d. Ale odměna tato hned zrostá s požehnáním na celý jeho swět, a odbleskujícím se odsud na něho samého. W tomto pracowání jednotliwcůw, w tomto požehnání jejich prací, zrostá wěčně nedostawený, wěčně ale dostawowaný chrám člowěčenstwa. Duch je jako slunko; blesky jeho, jimiž twoří, odlomují se a odrážejí i k němu samému. Wtlačil-li si hluboký znak w půdu pohybliwau lidského pokolení, znej, že si nekonečně proniknul k cíli, a to samé požehnaně působiti bude i na tebe samého. Ey hle té odměny! ey hle toho pokoje blahoslaweného ducha a swědomí!

I toto tedy házení na nás hliny posměchů za to, že se nám naše úsilí neodmění, nám jen hlubší powědomí donáší, to powědomí, že nejsme lichwáři zisku tělesnému ducha prodáwající. A časem, to též wíme, když budeme míti swědectwí ducha o tom, že sme neyprw hledali toto čisté králowstwí ducha a myšlénky, a časem prawím, přidánoť nám bude i to ostatní ku stáwajíčnosti skutečné ducha potřebné králowstwí konečnosti, blesku, moci a mamony. Co nás tedy po hluku a křiku luzy na hračky lichwářské přiwyknuté? My wíme, že sme přenešeni lety ducha našeho ze smrti těchto požitkůw míjejících do žiwota wědomí a ducha prawdo-chtějného.

Ti ale, co nám categoricky zakazují plakati nad uwězněným duchem w neskutečnosti, radowati se nad poznáwáním powinnosti a potřeby swé, pracowati na oblewení bolesti a tauhy nekonečné srdce a ducha našeho, letěti wýše nad přítomnost, pozírati wzhůru ku hwězdám nebe našeho: ti nás učejí poznáwati tu negatiwnau stranu swěta, odpor ten, se kterým se potkati musí každá skutečnost, chtějíc do stáwajíčnosti a odhraničené od chaos bytnosti přejíti, chceli dosáhnauti punktu toho, na kterém dáwají národné individualnosti nowý směr a obrat historii.

Upowědomiti si ten punkt, na kterém se swětem spojen je národ náš, widěti to místo, kde we swětě a člowěčenstwu stojíme, proniknauti wšecky ty stupně, jakowé do dnes přešel duch lidu našeho — to je snaha naše. A toto jde tak cestau zláštnau jak nutnau a potřebnau. Z Tater jdeme k lidu Tatranskému, točíce se nad bezprostředností Tater a bezprostředností lidu. A w tomto se točení, jako máme před sebau ty přewraty kůry wenkowské Tatranské, ty šlepěje hrozného se zbauření mocné přírody; tak zalétáwáme k tomu wšemu jako tento lid zde osedlý žil, kam se rozletěl do končin šírých od seweru k poledni, od wýchodu k západu se rozprostírajících. A tu přehlédáme, jak je spojen se swým swětem, s kmeny se sebau spojenými, s pokrewněnými, w těchto swau celost nalezající swět tento Tatranský, jak se zase spojuje, jaké místo má we swětě tomto, w jehož břehách hučí oceán dějůw člowěčenstwa? Jak je Slowák člowěk? Jak je on Slawjan? Jak se jewí jeho božstwo, které wzýwá, jeho člowěčenstwo, které z sebe wywinuje? Co je we Slawjanstwě? Co we člowěčenstwě? Jeli nulla před jinými počty, či nulla za mnohými jednotkami, desátkami, stotinami a tisícinami? Co má za dobré? Co má za zlé? — Nebo jestli bychom na tyto otázky zapomenuli, snadně by sme stawěli dům bez základu. Gestli tyto otázky ale tak můžeme sobě zodpowěditi, že odpowědě ty jsau substrat potřebného se wywinowání člowěčenstwa; tu nás wšecky překážky musejí jen wýše pozdwihnauti, nebo tak interes náš je tentýž, který člowěčenstwa.

Když my ale takto z toho nepowědomě dosud wywinutého žiwota národu našeho wyčítáme nowý swět ducha a myšlénky, nech nám žádný tu nowořekau (paradoxní) otázku nepředloží — zdali to ale tak národ myslel? Nebo budeme přinuceni mu wšelico odpowěděti, zač se nám nepoděkuje. Nemyslel — odpowídáme na předek, chtějíce ušetřiti takowého od rozličných epithet; nemyslel — nebo u něho byla ještě we twrdém a hrubém šatu myšlénka: čistota myšlénky, jak sme wýše řekli, jen na wyšším stanowisku powědomosti ducha místo má. Dost je na tom, když widíme co učinil, a od nás se žádá, abychom wywedli ujarmenau myšlénku z okowů nižšího powědomí, wyjeweného w nižších formách. Co si národ natwořil, to je objectivnost jeho, to je jeho duch wyjewený; a jeho duch, když wýše wyšel, který je w jeho individualnostech potencirowaný, sám sebe wyhrabáwá z toho, do čeho se byl dříwe pochowal, w čem se byl dříwe zapřel. On se musí wyhrabáwati jako Herkulánum z rumůw a zawalin swých. Když P. Botta, francauzský konsul o swých nálezech w Chorsabadě při Ninive píše a o těch krásných basreliefách reflectuje, a z nich weliké powědomí assirských umělcůw wyčituje,^[1] nikdo se snad nenalezl, jenžby byl tak paradoxně se otázal, či ten assirský umělec přáwě tak jako P. Botta myslil o umění swém? Wšecko, co jest w bájech, we w zpěwích, we zřízeních obcí, náboženstwě, wojnách — pokoji a t. d. lid nemyslil čistě, utíkaje hned do předstaw — hned do giných nedokonalejších forem ducha. Myšlénka je neyčistější forma, a k této jen wěky dozráwají. Ale čím si wíce tuto myšlénku přiswojili jednotliwcowé, tím wětší tauha je žene, wšecko to, co bylo dosud wywedeno nepowědomě, nedokonale — osprawedliwiti na saudu myšlénky, naleznauti w tom wšem jednotu ducha — k jednomu, wždy ale ne jednako a jednau cestau, cíli kráčejícího.

Nech se tedy směje komu libo, když bude čítati w těchto časích našeho bádání a sebe w lidu swém hledání takowé wěci, které byly, ale widěny nebyly, stály, ale pro obmezenost duchů — duchům nestáwali, a nech si řekne tento cech posudkářůw hladowých: „hm — ale či to tak mysleli Slawjané, jako se to nyni howoří k. p. o jejich náboženstwě?“ S tauto otázkau, to my dobře wíme, nikam nepřijde! Ale budeli chtíti hledati nit žiwota lidu našeho, které nyní konec widí, tedy ji jistotně nepřetrhnutau nalezne, a neydalší minulost spojena bude se zmatky nynějšími, tak že i w těchto jen jednu, tu samu nit zhlédne, a zapálí se láskau k takéto nepřetržené niti ducha a určení našeho, která ale koncem swým ukazuje na další ještě cestu — toto ho naplní duchem wěčně mladým, wěčně silným — prorockým. Wíce žádáme odpadání od nás — než celost tu newšímawau, neurčitau, neodhraničenau. Padání nicoty k nicotě je zisk; to co je žiwé na pni lidu našeho — to jistě jen wíce bude přirostati ke pni swému, čím wíce budau odpadati desorganisowaná kůra a uschlé ratolesti. Od zábřesku zajistě naší historie slawjanské — až do dnešní chwíle wede se nepřetržená řetěz důslednosti ducha, byťby to ne wždycky dosti makawé bylo. Přechody jsau nesčíslné a tyto těžké býwají k poznání.

Toto nynější z pustoty a bezbožnosti se pozdwihowání kmene slowenského powzbuzuje arci mnoho diwení a nepochopowání — jak ze strany přátel, tak i ze strany nepřátel. Nebo když se mrtwý z hrobu zdwihá, bezbožník a ničemník, když prociťuje we swědomí a počíná před sebe bráti wyšší a znamenitější předsewzetí; tedy lidé utíkají od něho a smějí se mu, ba mnozí onnoho do hrobu zpátkem, tohoto ku hříšnosti odstrkují, a nedowolují nawrátiti se mu do chrámu, z něhož byl sám swéwolně utekl. I náš lid slowenský tak se wžil do tělesnosti, že už mu welice málo zbýwalo z jeho darůw duchowních. Řeč, zwyky, nábožnost zachowal, ale ostatní wšecko utratil. Řeč samu ale tak znížil, že se už ani neopowážil w ní něco wyššího mysliti. Na to už přišli Slowáci, že sami jejich spisowatelé se ze swého nářečí wysmíwali, špatná slowa ta, jimiž se w žiwotě rozmlauwají nalezajíce, ba wůbec řečí sprostau řeč swau národní jmenujíce. Což diwu, že Slawjané je neuznáwali, wždy je k jiným jen jako dowažek dohazujíce, nepřátelé pak tlačili, jim bytnost upírajíce? Sprawedliwě se nám to wšecko dálo, nebo sme nic neučinili takého, w čem by sme sebe byli platnými učinili. Slowák už odpadnul byl docela od Tatry, od celé té půwodnosti swé přírody; lepily se lepší duše ku kmenům jiným, lepily se podlé duše k národům cizým. A jak onno, tak toto bylo jen přilepowání se, a na Slowensko z obojího jen zlé pocházelo. Kmen má to býti w národě, co národ we člowěčenstwě. Odsuzujemeli ten fantastický cosmopolitism, kde se chce osobnost wyraziti bezprostředně w člowěčenstwo, zapírajíc a ničíc národnost; tím samým důwodem musíme pohaniti a odsauditi i tu národnost (a obzwláště welkého národu), která by se wylíti chtěla z individuum jednoho na ráz, na celek národní. Co jsau we člowěčenstwě národy, to jsau w národech kmeny. Kmenowstwím swým působiti máš na swět twého národu. A toto je, co zpozorowali Slowáci, z jedné strany jako Slowáci, z druhé strany jako Slawjané; a hlawně w onnom i tohoto tkwějí příčiny. Z lidu nemohla se wyraziti jiskra Slawjanstwa dříwe, než by se byla wyrazila jiskra swojstwa, Slowenstwa. Proto naraz tolik odrodílcůw, že se naraz udeřilo do křemene Slawjanstwa, proto i nyní plné ruky práce, že se z obojí strany poznáwati počíná kmen Tatranský. Ale tyto myšlénky přesahují již wěk, we kterém toto dílko, k němuž předmluwu píši, složeno jest. Zde tedy jen upomenutí dáno, odwody a důwody obšírnější na širším poli očekáwány buďtež.

Probuzowání se tedy toto Slowenska tak jest sprawedliwé, jako jest zpírání se proti tomu potřebné a nutné, ze samé té okolnosti se prýštící. Práwo k budaucnosti jest moc boží lidem daná; práwo ku přítomnosti jest moc boží lidmi už upotřebená. Těžce se laučejí národowé se swojí bytností, přítomností, nebo přiwykli k žiwotu — a wzhledem jistým k panstwu a hegemonii; s nekonečnau ale parhesiau winau se národy ke swé budaucnosti, nebo taužejí neukončenau silau ducha swého po té rozšířenosti swého srdce, po té welikosti. A tu wrážejí do sebe, tu, na tom punktu, w takowémto wěku křižují se cesty národůw, proto weždy odporují sobě, a w tom odporu přenáší se z trůnu na trůn berla, z národu na národ trůn ducha a oswěty. Kdo má rád žiwot, ten musí wydržeti blesky, střely, pokušení, bolesti a nehody toho odporu; trpěti musí — a tak wjíti we sláwu swau. Probuzowání se takto národu, má mnohostranné odrazy a rozličná působení. To, z čeho se duch probuzuje, metá a hází se mu do cesty, nebo probuzowání se k nowému je smrt starého, wždy se ale probuzují národy ze starého člowěka podle těla stwořeného; massa tedy, ze které se zdwihá duch chtějící wýše wyletěti, wyhazuje se w odmetkách swých proti duchu, a nemohauc částka proti celku, odráží se obyčejně na stranu žiwlu odporného, aby tam stykla se s protiwem a odrážela se proti duchu, který ji zanechal — nesaudě ji za hodnu sebe. Kolikrát se wýchod zkřesťaniti se nemohaucí, anebo lépe ducha nowého ze sebe pošlého pro hmotnost swau bohopustau za swého uznati newládnaucí, — kolikrát se tento wýchod mrštil w cestu wšeobsahujícímu křesťanstwu? Islam to byl, jenž se tak mocně o Jeruzalem pokaušel, kde křesťanstwo swé swatyně rozložilo. Ba — jak to widíme krásně dokázané na Slowensku. Ey hle, ten starý člowěk slowenský, co to byl přiwyknul k hrudě konečné, jak se on přiráží w nowějším wěku ku straně odporné! W lůnu samého sebe by nebyl ani za odpor uznán — ale na straně nihilismu, tam widí prázdné místo pro sebe, a tak wráží na nowého člowěka slowenského, tušícího příští weliké slawjanské skutečnosti. Samá Ewropa pociťuje ještě dosud wymršťowání se fanatismu wýchodních diwochůw proti swé křesťanské zřízenosti, ač již z potopy civilisacie ewropejské, w jakowé ti wýchodní čudáci až na některé ostatky pohynuli, i ty ostatky darmo wyplahočiti se usilují.

Proto hle pojímáme i tyto nowější udalosti na obzoru našeho žiwota se zjewowané, a sta a sta contrastůw plné jako potřebné, a zrowna na té niti, okolo které se točí žiwot náš, wyrostlé, tak že za to máme, že chtělliby kdo widěti naše se wywinowání bez těchto, chtělby widěti růži bez trní, med bez plástu. A ještě mnohé jiné nás swírají neřesti, a sewrau budaucně ještě i jiné; o těchto zde jen natolik w krátce říci mohu, na kolik to ku předmluwě k takowémuto spisku, jako je přítomný přidané patří.

S bolestmi nesmírnými se zrozujeme; nebo nikde nenachází duch náš připrawených cest, ale sám se prostředkem bojůw w sobě samém wedených hledati musí. Nábožnost z domu wynešenau kazí nám bohaprázdný rationalismus professorů, tak že znowu musíme se zdwihati sami, když přijdeme náhodau k lepšímu poznání. Powědomí šlechetné národnosti ale nepřinášíme z domu, w žiwotě pak, hned jak w nás jen wznikati počíná, sta tygrůw po nás číhá, sta společností wšelijakých touristůw schwacuje nás — tak že nelze nám se swěřiti žádné, a nepozůstáwá nám, leč položiti ruku na srdce swé a nasléchati hlas swědomí swého a hledati we hlubinách swých bezpečného wůdce.

Při tom pak, když sme se powýšili ke skutečnosti ideálu sláwy, nowé boje nám se otwírají. Samý contrast a samý odpor, samá bolest a samé rány swírají nás. A w tomto ohni nebeském a zemském stojíme, do tohoto ohně namáčí básníř péro swé, skrze tento hledí historik do daleké minulosti, tímto ohněm házíme do přátel i nepřátel, a jedním namočením péra na obé strany působíme.

A ten milý žiwot náš, co jest jiného, než chrám, před kterým oheň tento hoří, a kdo chce do něho wjíti, každého pálí a každého blaží. Plamen zemský šlehá proti, plamen nebeský ducha šlehá wýše a přes tam ten prawé poswěcence přenáší. Prawý, ač i opálen nejednau býwá, předce jen tím wíc hoří ohněm, který jej necitelným a onnomu nedostupitelným činí.

Toto wšecko mi letělo přes mysl mau, když sem čítal přítomný spisek našeho neynadějnějšího Benjamina Prawoslawa Čerwenáka: Zrcadlo Slowenska, teď již i před saudem wyššího obecenstwa se nalezající. A když mne požádal wysoce zaslaužilý o literaturu naši pan wydavatel, abych předmluwu k němu napsal, přišlo mi hned na mysl i to, abych to, co sem myslil při čtění i napsal a k tomuto spisku přidal. Bylo mi sice na mysli i to, abych sám spisek nechal mluwiti a předmluwu na nákresy žiwotopisné půwodce obmezil. Mnoho zajistě bude zde takého, co se nebude chtíti aneb moci rozuměti; nebo nejsau myšlení jako myšlení, a nejsau wywinowání jako wywinowání, tak že myšlení jednoho býwají častokrát urážkau myšlení druhého. A obzláště nyní, kde se cechy privilegowané učenosti wysoceučených pánůw po jistých místech rozestawují a monopoli a metropoli učenosti němé — (nebo nemají ani jednoho organu) zakládají, nyní aby člowěk nehowořil jiné, než co Pater Paulus Heidelbergensis.

Předce wšak sem se na tom ustanowil, abych jen oswobodil mysl z myšlének těch; napsal sem je tedy, a co sem psal, psal sem. Takowáto je knižečka tato, jako jsau tato předeslaná slowa, a do takého swěta wstupuje, jakowý sem tuto nakreslil. Již či se to bude líbiti či se nebude líbiti, wším se prawda a whodnost i přiměřenost předmluwy této k dílku i obecenstwu dokáže. Kdo srozumí dílku — přizná se i k předmluwě; kdo odsaudí předmluwu, odsaudí i dílko: nebo oboje se wyswětluje. Daloby se bylo arci mnoho ještě předmluwiti, mezimluwiti a domluwiti: kdyžto nemůžeme dosti se nahowořiti o těch poměrech, w jakowých stojíme s myšlénkami swými ke swětu; kdyžto i sám spisowatel nemocí těžkau sklíčený nemohl tu hojnost předmětu swého wywážiti; a konečně když to dílko sepsáno jest w tom času, we kterém se to wšecko ani znáti nemohlo, co už nyní se wí. Wěčná jen škoda pro ubohý lid náš, že tento mladý muž w tom wěku a w tom čase zemřel, we kterém by i neywíce byl mohl učiniti i neywětší potřeba by toho byla býwala. On by si byl sám i předmluwil spisek swůj i mezimluwil w dialektice swé, i domluwil k předmětu swému. My wšak to již necháme spolu rostnauti, jak to wzešlo, až do času, we kterém přáno nám bude i důkladněji jakožto již po oprawách, i obšírněji jakožto již po příprawách o předmětech těchto mysliti, mluwiti, rozjímati a spisowati.

We Hlubokém na konci Října 1843.

M. J. Hurban, Sl. B. Kaz.