ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1) O náboženstwí slowanském wůbec

„Jaknáhle člowěk k powědomosti sebe samého přichází, dělí se hned ode wšeho, co jej otáčí, a wšecko ostatní jako rozdílné od sebe powažuje. Duch jeho w konečném swětě se spatřující, kde wšecko nestálosti, proměnám a zkáze podrobeno jest, hledí se od něho oswoboditi a nad jednotliwé wěci k podstatnému, ku wšeobecnému a k neproměnitelnému wznésti. Neywyšší ten předmět, který se mu w tomto wznášení zjewuje, jest mu božstwím, to pak, jak se on na božstwí swé potahuje a odwoláwá, jest jeho náboženstwím. Je-li Bůh jeho přirozené powahy, snad wšeobecná moc přírody, aneb nicota její, aneb swětlo, aneb žiwot, aneb smrt, a t. p. tehdy náboženstwí jeho je přirozené. Tomuto naproti postawené a od něho wyšší jest náboženstwí duchowní, kde Bůh známky ducha má, kde on mocí podle cílů účinkující jest, kteréžto člowěk w konečnosti a w bytu swém uskutečňuje. We přirozeném náboženstwí člowěk sebe ničemným a beze wší platnosti cítí a we slaužení toliko ctěnému předmětu určení swé spatřuje; w duchowním naproti tomu zná, že také něco platí, že on pánem přírody a tato jeho služebnicí jest. Wšecky snad národy, ještě přirozeným mocem podléhajíce, w prwní kolébce swé jsau ctitelé přirozených mocností, nebo tyto jim nepřemožitelné a neywyšší jsau. Když se ale přirozené nutnosti opírati začínají a tak wznešenost swau nad přirození poznáwají, stáwají se ctiteli duchowních bytností, kde jim příroda jenom prostředkem jest.“

„Neystarší Slowané jak se zdá, byli ctitelé swětla, co pramene wšeho žiwota. Působení swětla zjewowalo se jim zwláště w neustálém toku řek, we wlnách jezerem hýbajících, w čárowném šumění hájů a w ohni, zwláště w nebeském blesku. Bylo toto tedy ctění surowé přírody, jejíž surowost a drawost sobě w podobě wlka (zwláště w okolí Nowgoroda) zosobňowali. Poněwadž ale swětlo samé w čistotě swé nikde se neukazuje, ale toliko w působení na wěci bez swětla, čili wůbec w boji se tmau, newyhnutelné bylo, že u Slowanů w tomto stawě obě tyto mocnosti proti sobě postawené nábožného wýznamu nabyly. Tak powstal Belbog a Černobog. Ten bílau čili jasnau stranu božstwí předstawowal, ze které wšecko pochází, nebo pomocí její wěci swau twárnost a podobu dostáwají; tento pak černau čili tmawau, we které wšecko jednotliwé mizí, nebo tato wěcem jejich osobytnost odnímá!“

„Na podobný dwojaký půwod wšech wěcí wěřili i starší Peršané, kde Belbogowi Ormuzd a Černobogowi Ahriman odpowídá. Peršan jednomu anebo druhému žiwot swůj poswěcowal a byl jeho bojowníkem. We službě Ormuzda postawený, kterého sobě w ohni připomínali, rozšiřowal wšudy žiwot, napájel zemi, sázel stromy a wzděláwal pauště, opatrowal pocestných a chudých, o čistotu těla swého pečowal a wůbec wšudy mu šlo jen o rozšíření králowstwí Ormuzdowa a zapření (negowání) sebe samého. — Že i u Slowanů tak býti mohlo, můžeme se domníwati, nikoli wšak s jistotau sauditi, nebo pamět potomstwa jen ta sahá, kde oni po změnění pradáwného způsobu žití i pochop o Bohu a prwotní náboženstwí změnili, čímž i přirozené mocnosti dostaly u nich jiné značení.

2) Powaha slowanského božstwí a člowěctwí

„Pokoje milowné přirození Slowanů a samy kraje jejich, které jen tehdy potřebné wěci k wýžiwě poskytují, když člowěk ruce swé k nim přiloží, už k rolnictwí a tak i ku stálým sídlům jich wedly. Čím wíce otočeni a napadáni laupežníckými a kočownickými národy k obraně swého jmění a domu nuceni byli, tím wíce péče stálého žiwota celau povahu jejich pronikly a zaujaly. Toto wšecko k domácnosti, w niž blaho swé nalezali, je mělo, která čím wíc jí nebezpečenstwí od tuláckých národů hrozilo, tím we wyšší swazek údy swé wázala a tím we wětší obsáhlosti a míře domácí ctností plodila. Tak k. p. nalezáme u nich tu neywětší lásku w manželstwě, jejížto následkem bylo, že žena po smrti muže w žalosti swé nad ztracenau polowicí žiwota začasté s tělem jeho se zpáliti, aneb do hrobu s ním zakopati dala, (ne jak u Indů, kde wdowa bez muže žádné platnosti nemajíc zničiti se musí). Tak dále nalezáme u nich tu neyhlubší, od cizinců obdiwowanau, úctu dítek ku swým rodičům, ba wůbec mladších ku starším. Tak nalezáme tu neywraucnější lásku bratrů a sester, že až podnes u některých kmenů ztráta bratra za neywětší neštěstí a newyhojitelnau ránu se pokládá. Že tyto cnosti takowého stupně a takowé wšeobecnosti u Slowanů dosáhly, jest to znamenitým důwodem, že se wšecken jejich žiwot okolo domácnosti točil a že domácnost neywyšším byla stanowiskem, na které se oni wznesli — totiž we swé přesné, prwotné a půwodné powaze.“

„W domácnosti nacházel se Slowan na půdě duchowné, kde se člowěk už okolo stálých cílů pod štítem zákonů a práw, jednomukaždému meze wykazujících, pohybuje. Poněwadž mu pak hlawní úlohau w domácnosti co takowé byla péče o potřebné wěci k wyžiwení, které jen skrze swau wlastní práci dosahowal, poznal při obrábení země a rolí wýsost swau nad přírodu, ale tato mu zde slaužiti musela, a toliko prostředkem k cílům jeho se stala. Slowanowi byla osoba cílem a wšecko jen to platnosti u ní mělo, co se na potřeby lidské wztahowalo. Kde wšak člowěk tak mnoho u sebe platí, tam musí i božstwí i chowání se jeho k Bohu jiným býti. Zde není už Bůh soběckým, u něhož člowěk nic neplatí; ale podstatau Boha jest dobrotiwost, která cíle člowěka co takowé za platné uznáwá a je napomáhá. — Člowěk we swé domácnosti jest to pole, na kterém bohowé (jako to uwidíme) u Slowanů uskutečňují swau moc, dobrotu a múdrost. Co oni dělají, to dělají pro člowěka, a jsau wlastně prostředkem, pomocí kterého Slowan potřebné wěci a wyplnění swých žádostí dosahuje. I můžeme tedy národní slowanské náboženstwí náboženstwím domácnosti nazwati.“

„Jak se zde na náramně wyšší stupeň powědomí powzneslo, nežli toho při cele protiwném náboženstwí Indů spatřujeme, kdežto božstwí člowěka, co beze wší samostatnosti a žádného značení pro sebe nemajícího, jako zlé w nic toliko obracuje. Jako se Indowé w nicotě swé okolo boha na nízkém stupni powědomosti swé točejí, tak naproti tomu u Slowanů bohowé okolo člowěka, jako okolo osy se pohybují, jej zdržují a jemu slauží. — Odwozowání některých bohů slowanských od indických, jako: Peruna od Bráma, Triglawa od Trimurti, Žiwěny od Siwa, co jen na zewniternosti názwů založené a do ducha wěci nepronikající, tedy jalowé, zawrhnauti musím. Oba pochopy boha, indický a slowanský, tak jak zem a nebe jeden od druhého wzdáleny jsau. Jestliže wšak podrobnůstky lowiti chceme, můžeme takowé we wšech náboženstwích naleznauti, a to od toho neynižšího, čarodějnického a kauzedlnického, až k tomu neywyššímu, křesťanskému. Mně záleží wíce na dokázání rozdílu náboženstwí slowanského od jiných a na dokázání jeho zwláštností co náboženstwí zwláštního pro sebe národu. A zde widím, že slowanské božstwí, ne jako indické, záwistným a wšecko osobytné zničujicím, ale dobrotiwým bylo a každému jeho zwláštní bytost popřálo. Dobrotiwost tato boha byla i zwláště w Belbogowi předstawowána, který ne swětlo co takowé neskůr wyznamenáwal, ale proti wšemu škodliwému a zlému bránil, což sobě Slowané w Černobogowi zosobňowali. Belbog s twáří zakrwawenau a komáry zasedlau jest zwláště dlauhoshowíwajíčnost dobrých bohů. Wšickni zajisté wýteční a dobří bohowé byli Belbogem, naproti tomu pak zlí a škodliwí Černobogem, tak že ten jedné strany, tento druhé byl charakteristickau známkau božstwí.“

„Bohowé tedy hájili člowěka proti škodě a zlému. Tak Swantowít dáwal rady při užíwání zboží z ohledu na nastáwající úrodu neb neúrodu a sám bojowal za Slowanů proti nepřátelům; Weles aneb Wolos, chlupatý a milowník hudby, ochraňowal wětši dobytek a byl wůbec bohem nad pastýřstwím, jako Perun mezi jiným nad rolníctwím — neyhlawnějšími u Slowanů prostředky k wyžiwení; Henil aneb Honil s palicí bděl nad hospodářstwím, zwláště nad stádem; Mokoš hájil owce a kozy; Zozim a bohyně Austeja opatrowali wčely; Stříbogowi, bohu a otci wětrů, bylo swěřeno přisluhowání sprawedliwosti proti prokletým a wypowězencům; Seja, bohyně osení, budila se s křiwánky k ranní práci; Perguber, bůh úrody a žatwy, dělal pěkný čas, působil aby pršelo, lauky, pole a háje kwětly a se zelenaly; Čur, w podobě okřesaného kamene, měl pod ochranau meze wůbec a zwláště meze rolí — kdoby mezník postawením jej na jiné místo byl změnil, muselby jej po smrti nositi; — Škřítek aneb Škrátek, škodu od domu odwracel a dobré přinášel; Didilia neb Dzidzila neplodné plodnými činila a t. d.“

„Že domácnost na mnohonásobných potahoch spočíwá a na dobýwání a užíwání potřebných wěcí se zakládá, z nichž jedna tak jak druhá podstatná a newyhnutelná k cíli jest; musel se počet bohů a bohyň u Slowanů rozmnožiti, z nichž jedenkaždý swůj wykázaný okres k působení měl, tak že oni člowěka od narození až do smrti při wšech okolnostech sprowázeli. — Nad žiwotem pozemským člowěka zpráwu zwláštní měly; Wesna (i bohyně jara) která napomáhala zrůstu, a Morena, která uspáwala do černé noci, čili do smrti. Perun byl bohem parokolu, práwa a prawdy; nad wítězstwím a budaucími wěcmi bděl Swantowít; nad lesy Switibor. Horám a hauštěm připisowali Wily, aneb bílé Panny, w bílém rauchu a s dlauhými w běhu létajícími wlasy. Ze skal, co duch skalný, ohlášela se lidem Ozwěna. Děwana, nad hájemi a lesy postawená, zazelenáwala háje a dáwala chládek. Dále nacházíme bohů rolí a pramenů; bohyněmi wod, řek a potoků byly Rusalky, mající zelené wlasy a hynčující se na stromích nad řekami. Cár mořský, pán moře, měl podřízená zwířata a proměny mořské. Bohyní deště byla Mokošla; nad časem panowal Krodo aneb Sitiwrat, nad pěkným počasím Pogoda, a jeho milenka Zimstrla zimu zapuzowala. Wesna, bohyně jara, Letnice bohyně léta a Zemargla, bohyně zimy. Den byl podřízený Chasonowi anebo Belenowi, wyobrazenému w podobě mládence s ozářenau hlawau; noc pak Noceně neb Luně, bohyni měsíce. Nad powětřím, zemí a wodau měl moc Triglaw. Potom nalezáme i Žiwěnu, bohyni žiwota wůbec, zwláště ale zrostlinného a jmenowaných už bohů domácích zwířat. Krása a rozkoše měli za bohyni Ladu, jejížto synowé Lel a Ďunďa byli bohowé lásky. Nad manželstwím bohowal Polel, nad plody w žiwotě mateřinském Porenut, nad porody Zlatá baba, nad wychowáwáním a péčí dítek Chowana, nad úrodau a zemskými plody Kupala, nad pohostinstwím a ochranau kraje Radhost, nad pokrmem a nápojem Kors, nad přízní a štěstím Dažbog, nad pomstau a sprawedliwostí Nemissa, nad pokojem a slawnostmi Koleda, nad radostmi a hostinami Oslad, nad ohništěm a domácím ohněm Diblík. I wojna měla swé božstwí totiž Rugewita aneb Dawora jako též i udatnost a síla, totiž Silnoboga. Pod wlastními bohy a bůžky stála i jednotliwá okolí, města a osady, jednotliwé domy, rodiny a osoby; a wůbec wšecko, co užitečné a milé jest, bylo božským a mělo nad sebau zwláštní božské bytnosti. — Člowěk nebyl jako zlý, ale jako dobrý twor powažowán, odkud lidský obličej dobrým bohům přiwlastnowali, naproti tomu pak škodliwé bytnosti se zwířecí podobau sobě předstawowali, nebo zwířecí přirození za zlé pokládali.“

„Než ale člowěk dobýwáním zemských plodů se obírající, w jistých toliko mezech může se wolně hýbati, ostatně pak každý wýpadek nejistý a jen případný pro něho jest, nebo případnosti, kterým on neywíce podroben jest, není w stawě předwiděti a odwrátiti. Z této příčiny s nejistotau takowauto spojena jest bázeň před zkázau a zničením, nebo se toto ustawičně plodům a úrodám moci zewniterné přírody swěřeným hrozí. Strach tento před neštěstím naučil Slowanů i zlé bohy a duchy ctíti, jejichž škodliwost od sebe odstraniti hleděli. Bohowé tito, dobrým naproti postawení, jsau bytnosti noční a bydlitelé podzemní. Sem přináleží: Černobog, o kterém sem už mluwil, a kterýž zosobněné zlé a škodliwé a wůbec známkau zlých duchů jest, wyobrazowaný jako lew na podstawce ležící. Běs od besnosti a wzteku nazwaný, měl podobu capa. Pochwist byl zlý a škaredý čas. Zemargla byla bohyně zimy, dech její byl ledowý, raucho z mrazu, plášť ze sněhu, a korunu z ledowých krup nosila. Diw w podobě ptáka škrekem předzwěstowal neštěstí. Bobo aneb Bobák (Bubák), Třas aneb Ďas hroznau postawau swau lidem strach a hrůzy naháněl. Koščeg aneb Kostliwec, strašný laupežník, krádal panny a newěsty a odnášel je do swých začarených hradů. Leši a Morussi, bohowé lesní, chlupatí, kteří lidi w lesech strašili, oči swé po ženských pásli, je s cesty swázejíce we swých jeskyněch do smrti čiklili neb lektali, matkám pak děti odbírajíce jiné na jich místo kladáwali, kteréžto wšak zakrpělé zůstáwaly. Pikulík, malé postawy, byl pokušitelem, panowal nad mrtwými, tomu, kdo jej měl, nosil poklady, za něho pracowal, ale mu za to při smrti i duši bral. Jemu podobný byl Zmok, který jak kůře zmoknuté s dlauhým hrdlem, aneb jako hořící řetěz do domu wcházel. Rarach aneb Rarášek zjewowal se we wětru na smetiskách se krautícím a smeti wzhůru metajícím; on byl bůžkem hněwu, dopomáhal při hrách a losowání ku štěstí, ale častěji k neštěstí. Wlkodlák dláwil lidi a jim krew wycicáwal. Kýka Mora aneb Kykymora, strašliwá potwora, byla matkau mátoh, které w noci k lidem posílala, aby jim těžké a nepokojné sny donášely. Wodník aneb Wodný muž se zelenými wlasy a rauchem, obutý sedáwal na břehách aneb běháwal po wodách, wolaje obzwláště děti do wody, které se sebau do hlubiny stahowal. Jenžibaba aneb Jagababa, strašná pekelnice a čarodějnice, wysoké a chudé postawy, s kostěnýma nohama, seděla v železném moždíři, držela w ruce železný prut, a když se wezla, cestu za sebau metlau aneb omelem (ožehem) zametala, a t. d.“

„Nade wšemi bohy a bohyněmi wznášelo se jedno neywyšší božstwí, Bůh, Boh, který celý swět a člowěka stwořil. Tento byl otcem a Bohem wšech bohů, kteří we dwau řádech, dobrých a zlých z jeho podstaty wyplynuli a kteří prostředníci mezi ním a člowěkem jsau. Čím wětší kterého Boha moc byla, tím blíže stál k onomu neywyššímu, čím pak na podrobnější wěci wláda jeho se wztahowala, tím wíce byl od něho wzdálený. Neywyšší bytnost trůnila toliko w nebi, a ne bezprostředně, ale toliko prostředkem jednotliwých bohů na zemi a mezi lidmi působila. Lidé se k ní za pomocí zemských bohů wznášeti měli. Takto pak nebyla ona slepý osud, kterýby neuprositelnau mocí nelítostně na člowěka se byl obořil, tohoto zajisté slepé působení zmírnily a wyzdwihli bytnosti ochranné a s člowěkem spřízněné.“

3) Opsání některých staroslowanských bohů

„Než po wyložení pochopu Boha u Slowanů, kde sme jej co dobrotiwau moc, člowěka w jeho domácnosti udržující spatřili a po wyložení newyhnutelného množstwí bohů, jako i jim protiwných, škodliwých bytností, pozastawme se při některých zwláštních bozích, kteří se zde obšírněji ze swých soch poznati dají.“

Za těmito slowy přistaupili sme k modlám, které na prostřed síně dokola rozestaweny byly a zastawiwše se při jednékaždé, wyswětlowal mi Zwěstoň její wýznam. U prostřed kolu wypínaly se ohromné sochy Peruna, Swantowita a Radhosta.

Perun, Prowe aneb Parom, bůh parokolu, rolnictwí a práwa i prawdy, na slaupu stál obutý, jednu nohu maje položenau na zwonci; we strašliwé mužské postawě, s twáří rozpálenau, s nastawenýma dlauhýma ušima, w prawici držel širokau radlici, čerwenau jak oheň, w lewici zelenau kopí s praporcem. Hlawa jeho byla stříbrná, fauzy zlaté, nohy železné, ostatek byl ze dřewa. Modly boha tohoto stáwali při řekách; neyhlawnější měl w Kyewě a w Nowohradě. Při ní ustawičně we dne i w noci oheň z dubowého dříwí hořel; pro zanedbání ohně, jestli wyhasnul, trestán byl kněz hrdelným trestem. Železná radlice slaužila k poznáwání země a lidí podezřelých, tak že jestli těchto popálila za winných, jestli pak ne, za sprawedliwých uznáni byli. W nebezpečenstwí žiwota wolali k němu, slibujíce mu za wyswobození obětě, které z domácích zwířat záležely. Wěřili, že bůh tento w kameny ty proměňowal, kteří darů jeho zle a nehodně užíwali a lhali. W poswatném jemu háji přisluhowal kněz a kníže lidu sprawedliwost, kterau lid za wýrok samého boha držel. Krom utočiště hledajících a těch, kteří obětowali, nesměl nikdo z lidu k obětnici přistaupiti.

Swantowít aneb Swatowít, též Witislaw, bůh wítězstwí a budaucích wěcí; welikau moc předstawujíc modla jeho, měla čtyry hlawy, dwě k předu, dwě k zadu twáří obrácené — brada byla sčesaná, wlasy ostříhané; w prawé ruce držela roh rozličným kowem ozdobený, w lewé pak na bedře opatřené lučiště; oděw její sahal až po kolena. Při modle byly položeny zubadlo, sedlo a weliký meč se stříbrnau ručkau a pošwau. Bůh tento měl modly we Welehradě na Morawě, kde pod názwem Witislawa, a u Slowáků Swatého Wida ctěn byl, neykrásnější ale w Arkoně na ostrowě rugenském. — Jako zwěstowatele budaucích wěcí ctili jej s welikau slawností každoročně po dokonané žni. Neywyšší kněz jeho, jenž we wětší wážnosti nežli kníže kraje byl, w den slawnosti wzal z ruky modly předešlého roku wínem neb medowcem naplněný roh. Z rohu tohoto, jestli mnoho nápoje z něho přes rok ubylo, nedostatek, jestli málo, hojnost úrody budaucího roku předpowídal. W prwním pádě napomínal k opatrnému užíwání zboží pro nastáwající psotu, we druhém pak kázal úrodu štědře požíwati. Na to wylil starý nápoj z rohu, co obět bohowi, k nohaum modly, a znowu ho naplnil. W horliwé modlitbě, poděkowaw se za předešlau úrodu, wítězstwí a hojnost pro budaucnost od něho prosil. Po dokončené modlitbě připiw sobě, wšem přítomným a celému národu za zdrawí, wypil roh, a znowu naplněný do prawice bohowi položil. Za tímto byl weliký medowý koláč, rownající se postawě chlapa obětowán. Kněz za ním stojící ptal se lidu, zdaližby jej widěli? Když lid odpowěděl, že ne, žádal jim, aby jej ani na budaucí rok pro welikost koláče widěti nemohli, čímž hojnau úrodu pro nastáwající rok rozuměl. Konečně koláč ten mezi zástup byl rozdělen, kněz přinešené dary a obětě od lidu odbíral, napomínaje jej k pilnému ctění boha. Ostatek dne ztráwili při hodech a hrách, při čemž málo jísti a píti za hřích pokládali. — Krom wýroční této slawnosti i w jiný čas se mu obětowalo, totiž od příchozích a zwláště před wojnau a po obdrženém wítězstwí. — Ctitelé jeho wěřili, že každau noc bůh tento proti jich nepřátelům na poswatném jemu bílém koni bojuje, ze kteréžto příčiny tohoto upoceného a zaprášeného kněz lidu ráno ukazowal. Arkonský Swantowít měl k tomu ještě 300 koní a tolik ozbrojených bojowníků, kteří pod překrásně barweným praporcem poswatným do boje chodíwali. — Kůň Swatowítůw, na kterého sednauti a kterého opatrowati toliko neywyšší kněz směl, byl i k hádání před wojnau potřebowán. Při této příležitosti kněz položil tři meče křížem na zem před chrám Swatowíta, přes které potom koně wedl. Jestliže tento prawau nohau meče neyprw překročil, drželi to za dobrý znak, jestliže pak lewau, za neštěstí, a proto toho dne od wýprawy wojenské odstaupili. Ostatně chrám arkonského Swatowíta neywětším bohatstwím wládl, tak že Waldemar král dánský, 12 chrámů křesťanských z nabrané tam laupeže wystawěti dal. Radhost aneb Radogost, bůh pohostinstwí, ochrance pocestných a hostů; a zwláště we wojně postawených. Modla jeho celá ze zlata, měla na hlawě korunu, na které labuť s rozprostřenýma křídlama seděla; na prsách držela w prawé ruce černau hlawu bujačí (býčí), w lewé pak sekeru, na jejimž dlauhém porysku obwitý had wyobrazen byl. Wedlé modly nalezalo se nádherné lůžko k odpočinutí. — Boha tohoto drželi za wůdce we wojně; had pak obwinutý opatrnosti a maudrosti znakem jest. Poswátný mu byl wraný kůň, kterého jenom kněz opatrowal a kterého také k hádání užíwali. Ctěn byl neywíce u Bodřiců a na hoře Radošt od něho nazwané, mezi Slowenskem, Morawau a Slezkem, kde nádherný chrám měl. Welicí zástupowé z celého okolí a z daleka na horu tu se na počátku jara každoročně scházíwali k obětěm a hodowání, při čemž se celé 3 dni při hudbě a zpěwu, tanci a hrách weselili. Hora Radošť i we křesťanských časech až do neynowější doby byla místem pro wšech swých sausedů k jarním a letním zábawám.

Mezi modlami slow. bohů, které okolo opsaných do kola stály, krom mnohých už spomenutých, neywíc mi do očí padly: Triglaw, Žiwěna, Zimsterla a Pohoda; Krodo, Kors, Lel a Ďunďa, Porenut, Zlatá baba, Nemissa, Silnobog a Rugewít.

Triglaw, panowník nad powětřím, zemí a wodau; na jednom krku měl 3 hlawy owěnčené, jejichž twáře zastřety byly rauškau; w jedné ruce skwěla se mu polowice měsíce. Tomuto také byl wraný kůň poswátný. Zakrytá twář znamenala jeho dlauhoshowíwání při zlostech lidských.

Žiwěna aneb Žiwona, bohyně žiwota a žiwnosti; ta modla byla zde nahá předstawená, spustěné wlasy jí až po kolena sahaly, hlawu měla ozdobenau wěncem z klasů a kwítí uwitým, w prawici držela jablko, w lewici hrozno, w ustech lalie. — Někde býwala oblečená, držíc na hlawě chlapce a w ruce hrozno; někde zas odpoli byla rauchem oděna, majíc w jedné ruce klasy, we druhé kwítí.

Zimstrla neb Simstrla, bohyně zimu zapuzující, stála při miláčkowi swém Pohodě, bohu pěkného počasí. Zimstrlu wyobrazowala krásná panna, bílím rauchem oděná, růžowým pásem opásaná a wěncem owěnčená, na hrdle místo perel měla drobné kwítky. Při ní na wyšíwané stříbrem modré kůži seděl Pohoda w podobě krásného mládence, owěnčený modrými kwěty a ozdobený modrýma křídlama; we prawé ruce držel roh a w lewé palici.

Nedaleko obau těchto stála modla Krodowa aneb Sitiwratowa, boha času. Byl to starec s holau hlawau, na dlauhé rybě bosíma nohama stojící; dlauhé jeho raucho bylo plátěným bílým pásem stáhnuto, w lewici držel koleso, w prawici nádobu owocem a kwítím naplněnau.

Kors, Karaš aneb Semeník, bůh jídla a nápoje, seděl sobě tlustý a nahý s chmelowau korunau na přewráceném sudě. Piwo a medowec mu obětowali.

W malém wzdálí od tohoto stál wozík ze zlata, w němž dwě labutě a dwa holubi, bílí jako sněh, zapřáhnuti byli. Na wozíku stála Lada, bohyně krásy a rozkoší, obnažená, neykrásnější osoba ženská; tělo její bylo sněhu bělší, oči plné ohně, hrawosti a wděků, líce čerwené, wlasy zlaté až do kolen sahající, wrch hlawy ozdobený wěncem z myrtů a růží; w usmíwajících rtech držela růžowý pauček, ze srdce pak wystupowal jí hořící pruh; w prawici leskly se jí zlatá jablka, w lewici držela kauli, na které celý swět, slunce, zem a moře předstaweno bylo, nebo wšecko toto božstwím swým w jedno spojuje. Za ní stály 3 krásné panny, Milostenky, jedna ku druhé hřbetem obrácené, podáwajíce sobě zlaté jablko. — Bohyně tato neykrásnější chrámy měla w Nitře, na Děwíně, w Brně, a t. d. kde obzwláště swobodní mladí lidé jí obětowali, aby w budaucím stawu manželském šťastni byli. Z jedné a z druhé strany wozu stáli její dwa synowé Lel a Ďunďa, bohowé lásky, pěkné a malé postawy, ozbrojené brněním a přilbicí, majíce i meče při boku, a w jedné ruce šíp, w druhé štít.

W sausedstwí celého tohoto průwodu krásy a lásky stál Porenut a při něm Zlatá baba. Ten byl bohem plodu w žiwotě mateřském a mstitelem wýstupků manželských; modla jeho nosila na krku 4 twáře a pátau na prsách. — Socha pozlacená Zlaté baby, bohyně porodů, předstawowala osobu ženskau, oblečenau w rauchu z koží sobolowých, a jedno dítě na rukách, druhé při boku měla.

Z modly Nemissy, bohyně sprawedliwosti a pomsty, wyzérala přísnost; z hlawy její wycházely tři ohniwé papršleky a jedno křídlo, na němž holubice s roztáhnutýma křídlami na břichu ležela.

Při této modle stál Silnobog, bůh síly a udatnosti, w osobě silného muže, který w prawici kopí, w lewici stříbrnau kauli držel; u nohau jeho hlawa člowěčí a lwowá ležela.

Krom mnoho model jiných bohů, o nichž už řeč byla, stála ještě w kole tom i modla boha wálek a bojůw, Rugewíta, aneb Dawora, aneb Tura; byla pak ona ze dřewa wytesaná, strašná a weliká, mající na krku sedm hlaw, opásaná sedmi meči a osmý w ruce držela.

4) Potah Staroslowanů k bohům, a jejich služby božské

Když se mysl má w myšlénkách modlám slowanských bohů za náklad slaužících nakochala a při přehlídání a wyswětlowání jich ohromnost, zwedenost (podařenost) a krásu některých naobdiwowala byla, mluwil Zwěstoň opět dále:

„Na krátce sem tě s bohy pohanských Slowanů obeznámil, pročež třeba nyní i chowání se člowěka k nim zwláštně powážiti. — Odwislost ta, we které se člowěk w rolnictwí a domácnosti z ohledu nejistého wýpadku úrody a t. d. nachází a we které neylépe swau ohraničenost a nedostatečnost cítiti musí, činila Slowana od bohů jeho odwislým. Odwislost tato ale nezáležela w otrocké a wynucené poddanosti, ale w dobrowolném oddání a poraučení se s celým domem swým bohům. Slowan byl wšudy při každém počínání s bohem a bůh s ním zaneprázdněn, nebo wšecko od boha odwozowal a očekáwal. Toto jej wedlo k weliké nábožnosti a k té hluboké úctě k bohům jeho, jakowá u nich panowala. Už poswatné bohům háje nesměly býti sekerau dotýkány, ani nawštěwowány, jenom od lidí obětě nesaucích a w nebezpečenstwí žiwota postawených; na poswátné koně žádný, krom neywyššího kněze, nesměl sednauti; kdo zwěř w poswátném háji ranil, byl pokutowán trestem hrdelním; we swatyni k. př. Swantowítowě nechtěli ani duchem lidským přítomnost božstwí poškwrniti a proto kněz při wymetání jejím wybíhal wen ku dweřím, aby sobě tam wydechnul.“

„Úcta tato wšemu božskému prokazowaná, tak hluboce w nich wkořeněna byla, že se ani we wojně na swaté wěci nepřátel nikdy neobořili. Jenom tehdy, když pod neyswětějším Swatowítowým praporcem za jeho knězem bojowal, osmělil se lid i chrámy i oltáře a modly bořití a města páliti. — Z téže příčiny i proklínání a přísaha u nich swatá byla.“

„Z druhé wšak strany Slowan každodenně nabýwal té zkušenosti, že ,žádný bez práce nejí koláče‘, a že mu božstwí jen tehdy potřebných wěcí požehnáwá, když i jeho ruka působení boží napomáhá, že tedy při wšem, čehož potřebuje, i Bůh i člowěk učinkuje. ,Člowěče přičiň se, a Bůh ti pomůže!‘ Toto jej k welikému wážení i wlastní práce jeho wedlo. Odtud se chlebu weliká u Slowanů čest wždy, ba až po dnes, proukazowala, nebo chléb jest w domácnosti ten dar, we kterém oni swé a boží působení neyjasněji spatřowali.“ —

„Práwě ta odwislost w cílech a taužbách, we které sobě wýpadek nastáwající wyrátati neznali a nemohli, wedla jich k hádačstwí, nímž oni tajemstwí budaucnosti wymáhali, zwláště z ohledu na budaucí úrodu a wítězstwí. Hádáním w čas potřebný obírali se zwláště kněží, kteří neywětší známost swěta, a proto někde i neywětší hodnost mezi nimi měli. Krom běloně Swatowítowa a wraníka Radhostowa i Triglawowa, a krom rozpálené radlice Perunowy, hádali zwláště ze zpěwu, letu a příchodu ptáků. Kuropění slepic aneb kykyrykání kohautů oznamowalo neštěstí; zwláště welikau škodu; straka předzwěstowala příchod hostů, hawran neštěstí, kuwík smrt, sokol a laštowička lásku a štěstí wůbec, a t. d. Dále hádali z toku wod, z dýmu, wětra, z postretnutí se se zwířaty, zwláště zajíci a z jejich křiku, a t. d. — Neyužíwanější bylo házení do powětří dřewka na poli rozštípeného, jehožto zewniterné strany černé, wniterné bílé barwy byly. Jestli se bílá strana při spadnutí ukázala, předpowídali štěstí, jestli černá na wrchu se zjewila, předpowídali neštěstí. — Hádáním obírali se i zpěwáci, wěštci, začitowači, čarodějníci, snáři, wykladači, a t. d.“ —

„Kde člowěk to přeswědčení měl, že se byt jeho nalezá pod boží ochranau proti zlému, a že wšecko, co od boha pochází, člowěkowi toliko k potřebám slauží, tam nábožné obřady a obyčeje nemohly plačliwý ráz nositi, ale tyto musely weselé a slawné býti. Tak se i u Staroslowanů wždycky radostné plesání k obětem připojowalo. Na wýroční slawnost Swatowítowu hostili se celý den, ku poctě Radhosta tři dni při weselých zpěwích, hudbách a hrách se bawili, a potom w pozdější době u některých kmenů i obětě ze zajatých w bitwě se pálili. — W tomto wítězoslawném plesání obětowali krom praporců i zbroj nepřátelskau a částku z nabité we wojně kořisti.“

„Že při wšem bůh a člowěk účastenstwí bral, tedy se i s dary nadobudnutými častokráte s bohy dělili. Jen částku obětě, kterau užiti nemohli, bohům pálili, částku pak sami mezi sebe dělili a společně we weselosti ztráwili, zpíwajíce nábožné písně a chwálozpěwy. Že k. př. Swantowít a Radhost s nimi bojowal, náležela mu částka wšeho wydobytého a sice Swantowítowi krom zbroje nepřátelské i jedna třetina celé wojenské kořisti; že Škřítek odwracel zlé od domu, náležel mu ostatek wečeře a t. d.“

„S tímto společným užíwáním darů spojená byla i weliká ochotnost a pečliwost o pocestných a hostů. Pohostinstwí mělo swého boha, stůl přikrytý chlebem a solí, a t. d. wždy byl hotow cizího do domu přijati. Kdoby se mezi nimi nebyl k hostům náležitě chowal a jim také něco z požehnání swého nebyl udělil a propůjčil, bylo swobodno, dům a celau jeho majetnost zpáliti, nebo jej proto za nehodného darů božích drželi.“

„Obětě slowanské měli také ráz domácnosti a hospodářstwí, a záležely neywíce z wěcí jim neymilších, jako jest: dobytek domácí, prwotiny úrody,^[2] koláče, mauka, med, medowec, piwo a wíno. Jenom k utíšení zlých bytností: Černoboga, Běsa a p. strojili krwawé obětě při truchliwých zpěwích. Zlaté babě za odwrácení bolestí při porodu obětowali také dobytčí krew, téže pak w radosti za šťastný porod zlato a stříbro. — Při obětowání každý okolo hořící a pekaucí se obětě chodil, w modlitbách a písněch bohu děkowal, aneb za nowé dobrodiní prosil a boha welebil, anť mezitím hudba hrala. Na wšecko následowalo hodowání a weselosti.“

„Obětowali buď w jistý čas roku, buď při welkých případnostech, jako před wojnau, po wítězstwí, po ochránění se z nebezpečenstwí, po nawrácení se z cesty, a t. d. — Wýroční slawnosti byly: Koleda dne 24-ho prosince, kde při zpěwě, hrách a tancech Koledu, boha slawností, pokoje a užíwání welebili — odtud dnešní Koleda u Slowáků i u Čechů. — Kupalnica, aneb Wajanuo, aneb Sobotky, dne 24-ho čerwna, slawnost předžatewná, kde wečer ku poctě Kupala, boha zemských plodů, ohně zakládali, kwěty owěnčení přes ně skákali, weselé zpěwy zpíwajíce, tancujíce a hrajíce se; aby zlí duchowé dobytku neškodili, nutili i tento ku přeskakowání téhož ohně; kdo weseleji sobě počínal a neywýš ku cti boha skákal, hojnější úrodu také od boha očekáwal — odtud ještě nynější swatojánské ohně u Slowáků a Čechů. — O slawnosti požatewné každoročně ku cti Swantowíta a o slawnosti ku cti Radhosta okolo Jozefa držíwané sme už mluwili. — Při modle Perunowě každý pondělek se oběti wykonáwaly a sprawedliwost přisluhowala. — W nynější smrtnau neděli asi wynášeli anebo na wozíku wywáželi Morenu, bohyni smrti a zimy, z osad a dědin do potoka s weselým zpěwem k radosti, že zima už odchází, a naproti tomu Wesnu, bohyni mladosti a jara při ožíwání přírody do osad wznášeli, zwláště děwky, majíce na razsoškách wěnce, kwěty a stužky nawěšené. — Ku poctě Rusalek byly swátky Rusadla řečené, ku poctě Tura Turice, a t. d. poswěcené.“

„Obětě se konaly na poswatných místech, při chrámích, w hájech, pod stromy; zwláště pak na horách na kamenných oltářech, které častokráte ohromné byly. — Domácí obětě odprawowal domowní otec. Sám každodenně nosil obětě domácím bůžkům pod poswatný jim strom obyčejně před domem, zpíwal jich chwály, sklonil se a udeřil se tam w čelo.“

„Chrámy staroslowanské stály neydříw na dřewených pilířech, čtyrech někdy i wíce. Pokrow byl barwami zalíčen, obyčejně zelenau, a chránil před zmoknutím modly. Slaupy ty, na kterých chrám stál, byli rozličnými symbolickými řezbami ozdobeny a jedny s druhými skrze rozpiaté šarlátowé plachty a opony spojeny. Později místo plachet a opon užíwali k tomu celé dřewené stěny, které podobně rozmanité řezby okrašlowaly.“

„W sausedstwí chrámů a swatých hájů, řek, pramenů a t.d. bydleli služebníci bohů, čili kněží, kteří u lidu při obecných wěcech we weliké wážnosti stáli, saudy s knížaty a se staršími drželi, z ohledu uzawření pokoje a wedení wojny přední hlas měli, do wojny chodíwali, nesauce před sebau znaky boha jejich. U některých kmenů k. př. Wendických, nalezáme znamenité kněžstwo, kteréž se po celých krajech rozprostíralo, a mělo bohatau symboliku, známost swěta a písem, způsobnost ku přijímání a přerábění cizích bohů a náboženstwí ku slowanským potřebám. Kněží byli učitelé lidu, chránili pokladnici a bohatstwí chrámu, přisluhowali obětě, hádali o budaucích wěcech, a t. d. — Naproti tomu u některých kmenů nenacházíme knězstwo, co zwláštní staw pro sebe, ale powinnosti úřadu knězského se swětským knížectwím spojené.“

„W čemže ale Slowan swé ostatní určení hledal? Lidé užíwající dobře darů zemských měli se dostati k neywyššímu Bohu a k Otcům svým, t. j. k těm, kteří jim zde neymilší byli. Dobrých lidí Morena do sladkého snu uspáwala, zlí pak přicházeli do Sitna aneb Pekla, kde je dračice aneb pekelné Lutice trápiti měly. Duše při umírání w podobě ptáka z těla, podle jejich předstawení, wyletowala a sobě na blízký strom sedla, kde až potud nepokojně poletowala, neodcházeje na zaslaužené místo, pokud tělo nepochowali.“

„Neystarodáwnější Slowané mrtwých swých na hranici pálíwali. Čím slawnější pohřeb byl, tím déle oheň hořel, za 3 ano i za 9 dní. Při pálení mrtwého těla i koně, zbroj, raucho a jiné mrtwému předtím milé wěci do ohně házeli a pálili. Popel na zpáleništi sebrali do popelnice t. j. do hliněného, dwauuchowého hrnce, we kterém ho do země potom zahrabali. Znamenitějším osobám nad popelnicí udělali weliký kopec ze země, což se hroby anebo mohylau nazýwá. — W pozdnějších časech mrtwé w čistém rauchu oblečené w hájech anebo na poli pochowáwali s chlebem pod hlawau, s lahwicí wína a s penízem w ruce — což se někde až do našich časů přechowalo. — Nade hroby drželi Tryzny, čili obětě, tance a hry ku cti podzemním bohům, aby od těchto wyžádali pokoj pro duše zemřelých. Po dokončeném pohřebě drželi hody, Karem nazwané, k tomu cíli, aby zarmaucení we přátelském spolku zármutek ze sebe složili a se potěšili, což někde až po dnes také w obyčeji jest. — Příbuzní mrtwého okolo hrobu chodili welíkým hlasem křičeli, raucho sobě řezajíce a wlasy trhajíce, což oni přes tři dni opětowali.^[3] Ženy nad hrobem swých mužů naříkali až do 30-ho dne. Odcházejíce od hrobu ponad hlawu zem za hřebet házely.“

„Mnohé pozůstatky z časů těchto pohanských se ještě až do dnešního dne u wšech Slowanů zachowali. Tak u Slowáků w národních rozpráwkách, hrách, písněch, pořekadlách, obyčejích a kletbách, krom připomenutých už některých obřadů, i nyní žije Swatý Wid, Parom, Škřítek, Rarášek, Pikulík, Zmok, Jenžibaba, Bobo, Lel, Ďunďa, a t. d. Ba sama ta podstatná mysl o božstwí a potahu člowěka k němu starých Slowanů žije a učinkuje i dnes w potomkoch jejich a jen formau a twarem křesťanským přikryta jest; a to proto, že i dobrotiwost boží, domácnost a domácí cnosti přináležejí k wěčným těm žiwlům a prwkám, z nichž i křesťanské náboženstwí sestaweno jest.“

5) Úwahy o národním slowanském náboženstwí

„Konečně musím i nedostatky slowanského náboženstwí wytknauti, což k dalšímu wyswětlení i toho slaužiti má, co sem tobě na oné černé dešce četl. Člowěctwí slowanské pauze k osobytnosti a domácnosti se wywinulo. Stanowisko toto neywíce na zemské požehnání a jeho užíwání se wztahující jest ještě s přírodau přílišně spleteno, a to za cíl neywyšší pokládá, co jenom prostředkem jest a prostředkem býti má. Držení toho za neywyšší cíl, co prostředkem toliko k neywyššímu cíli jest, nedowolilo, aby se Slowané z domácnosti ku společnějšímu žiwotu, k národowosti a k občanstwí powznésti byli mohli, kterýmžto domácnost co prostředek toliko podřízená býti má, ačkoli se owšem na domácnosti wšecken wyšší společný žiwot zakládá. Slowané zajistě k zemi a k užitečným wěcem tuze přikutí, nemohli poznati neocenitelné dary, které ze střídání a obcowání rozličných domácností a lidí wyplýwají; a proto toliko na neynižším stupni společenského žiwota zůstáwali. Z té příčiny jen s welikými nesnadnostmi a utisky powstáwaly u nich i rozličné stawy, k občanskému žiwotu potřebné, a sice na počátku staw knížecí, později pak stawy střední, kteréžto poslední až po dnes na mnoha místech z obšírnějšího okresu swého k užšímu a k obmezenějšímu častokráte lnau, totiž k rolím a k zemi.^[4] W takowémto stawu nezpůsobnými se dokazowali w ustrojení obce a byli přinuceni z ohledu tohoto k cizincům se utíkati. Tak na půlnoci skandinawští Wojkowé, na polední Bulhárowé, stali se zakladateli u nich mohutných říší, nebo sami swé jednotliwosti a rozdrobenost záležitostí swých uspořádati a wyrownati nemohli.“

„Wina tato jest spřízněna se samým pochopem o wšeobecném, neywyšším jednom Bohu jejich, který toliko w nebi působil, ale na zemi s lidmi nic neměl. Patrné jest odtudto, že bytnost, z ohledu které by wšickni a wšecky jednotliwosti, co takowé, nic neplatili, ale jedno býwali byli, za swětem jejich trůnila a w nich samých žiwa nebyla, oni pak zde jen na užitečnost wěcí, domu a rodiny jejich se bezprostředně týkajících, nikoli pak i na wšeobecné záležitostí osob, domů a rodin pozor obráceny měli. Welice se to w powaze Slowanů rozkořenilo a trpké owoce při dalším wywinowání pro ně plodilo! Osoba o sebe a pro sebe stojící byla si w domu swém neywyšším cílem, odtiskala od sebe wšecko, z čeho bezprostřední užitek newiděla. Zdaliž koho w neystarší době trpěli nad sebau, kerýby byl jednotu sjednocení jejich předstawowal? Zdaliž, když se to státi mělo, nepowažowali i samu obec za swůj prostředek a neswěřili ji tomu, kterého neylépe ku wlastním záměrům použiti a od koho neywíc užitku jednotliwí očekáwati mohli — tak často i cizincům? Zdaliž Wladimír Weliký, kníže ruský, Boleslaw Křiwoustý, král polský, Dušan Silný, neymocnější cár srbský, sám Swatopluk welkomorawský, a t. d. nedělili panstwí swá, nebo je toliko tak nepowažowali, jako osoba w domácnosti užitečné wěci powažuje? — Wšeobecné mysli a společný žiwot málo jich zanímal, a když je neštěstí do hromady sbilo, zase se po přemožení jeho rozpadali — tak za časů wůdce Sáma. — Nalezají se owšem i některé wýjimky, kde se silně powědomí žiwota wyššího mezi nimi zjewowalo, jak to widíme ku př. při Boleslawowi Chrabrém, králi polském, při wypuzení Mongolů a wywolení domu Romanowa w Rusku, — či wšak takowé případnosti nastáwající potomstwo wždy pochopilo, ne wšudy se twrditi dá. — Pečowání toto o sebe a jen o jednotliwých wedlo jich i ke kupčení téměř s wlastí a s obcí, kterau tomu, kdo jim neywíce wýhod a užitku, owšem jenom jednotliwcům některým přislíbiti mohl, častokráte beze wší rozmyslnosti odewzdali, ku př. šlechta polská, we které wůbec tyto neduhy na neywyšším stupni spatřujeme. Jak málo společné swazky platily, doswědčují toho ty neyhroznější zrady. Cože swědčí braniborské pole o Tugumírowi, cože bohaté rowiny morawské o Milotowi z Dědic, cože zelené háje Srbska o Jiřím Brankowičowi, a t. d.? Jak málo společné záležitosti až po dnes ještě u nich platí, doswědčuje toho malé wšímání sobě mužů o celek zaslaužilých na jakowémkoli poli. Když Slowané i jména takowých mužů zapomínají, jiní národowé swými muži před celým swětem se honosejí a jich ustawičně w ustech omálejí. — A we wšem tomto nic jiného, jenom nedostatek přísnosti a lehkomyslnost žiwota se zjewuje, která s každým wyšším předmětem, ba s celau objectiwností, jížby se jednotliwec podrobíti a jejíž platnost by uznati měl, toliko se hrá a nehodně zachází. Já wšak stanowisko toto domácnosti, žiwé osobytnosti a podmětnosti aneb subjectiwnosti na prosto nezawrhuji, nebo ono také ku podstatě člowěka newyhnutelně potřebné jest. Jen proto jsem zde proti němu, že celého člowěka, když jest jednostranné, pohlcuje, kde s jiným wyšším swětem spojen býti nemůže, když tento k němu přístupu nemá. A proto bych nic jiného nepřál, jenom aby wšeobecná a neywyšší ona bytnost s nebe sestaupila a na zemi také we Slowanstwě s celau swau mocí ožila; což pak teprw od spasitelné moci žiwého a prawého křesťanstwí očekáwati se může, když se slowa a smysl křesťanstwí skutečným tělem a krwí we hmotě slowanské stane.“

„Na půdě takowé rozdrobenosti wšech žádosti, záležitostí a interesů, w náboženstwí národním se zakládajících, wywinul se u Slowanů i jednostranný pochop o swobodě, kterého powahu sám už její názew ukazuje. Jest ona zajisté wyhýbání wšemu tomu, coby jich do swazku nějakého wyššího „zaplésti“ mohlo. Čím méně společné powinnosti a záležitosti, a wůbec čím méně společenský a občanský žiwot cítím, a čím wíce toliko swojím a se sebau jsem a sobě a pro sebe žiji, tím swobodnější jest má wůle a tím wětší mé blaho a štěstí. Z tohoto noli me tangere (netýkej se mne!) a drtění plodily se wždy bezbožné plody; ale neypísečnatější owoce předce zrostlo na sněmích Slowanů polských, kde jedna osoba podle swé sobělibosti a swewolnosti jedním veto, čili ,niepozwalam‘ wýrok celého předstaweného národu zničiti mohla. — Než ale toto samé hemžení a čmírání se okolo a we swé osobytnosti, aneb subjectiwnosti jest práwě podkopáwání prawé swobody. Jest ono zajistě přepiatost, jednostrannost a ničí wšecko i to, co samo postawilo, ničí samého swého ctitele a zaprodance; nebo člowěk nemůže swého určení wyššího we swé osobytnosti, ale toliko w propletenosti s jinými we swazku společenském a obecném dosáhnauti, a to sice když wůli tohoto i za swau wůli uznáwá. Wýjimky owšem šlechetné wšudy a ochotné obětowání osoby wlastní nalezáme, ale to wše jest řídké, pomíjející a wšeobecným rázem žiwota jejich.“

„Nedostatek a konečnost tato w náboženstwí a w powaze Slowanů zawdala příležitost i k těkání po bohoch cizích. Jestli zajisté kde užitečnost a cena nějakého boha na ně wrážela, byli hotowi i ku ctění tohoto. Při takowé otewřenosti wšemu, co oni za užitečné a božské uznali, powstaly slowanská Panthea aneb Wšebožnice, jakowými zwláště města Retra, a Kyew byly. W posledním tomto chtěl Wladimír Weliký wšech bohů a wšecka náboženstwí spojiti. — W těkání tomto i s náboženstwím křesťanským se potkali, což sobě wětší částka Slowanů hned oblíbila a sama domů donesla. Blaze těm, jenž tak šťastní byli, že jim jiní národowé křesťanstwí neslušným a ukrutným jeho rozšiřowáním nezoškliwili! Tam zajisté, kde se jim kříž Kristůw skutečným křížem státi musel, museli pod zoškliweným jim břemenem i při zmužilém odporowání a obhajowání národní wíry padnauti; nebo křesťanstwí w dějinách wětší moc a sílu, nežli národní náboženstwí, mělo a má. Tak padla bohatá a weliká Arkona, Wineta, Retra, a t. d. a rumy swými zawalila welikau částku Slowan, na nichž sobě jenom hlawa ozářená Nemissy pomník zanechala. — Při takowémto tedy náboženstwí křesťanstwí i Slowáků zastihlo, ku nimž nyní zwláštně přistupujeme.“

S pohnutím mluwená slowa tato rozjízwily útroby mé a w bolesti mé zdálo se mi, jakoby wšecky modly, které se nad námi wypýnaly, hlawami byly wšemu přiswědčowaly. Než čím wíce mne učitel a wůdce můj slowy swými pautal, tím neukojitelnější žádostí po dalším ponaučowání srdce mé hořelo. — I šli sme tedy dále obzírati obrazy, kterými celá lewá stěna ode dweří w síni naší zakladená byla.