ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Že Slowáci po rozlaučení swém od pokrewných bratrů zaroweň jiným spolukrajanům žiwot swůj Uhorsku hned od powstání jeho poswěcowali a jemu wšecky jim možné občanské služby prokazowali: z té příčiny dějiny uhorské tak jejich dějinami jsau, jako jiných národů uhorských. A proto zde, kde sme minulost slowenského národu ohlédali, nalezli sme také stručné wyobrazení hlawních úkazů, žiwot uhorského lidstwa předstawujících. Poněwadž cíl náš toho nepožadowal, abychom se při wšech zwláštních udalostech Uhorska zastawili; dostatečný pro nás byl i běžný přehled obšírného předmětu tohoto. — Celý ostatek dlauhé stěny, při které sme se posawád byli bawili a potom celá strana, proti wchodu, byly rozličnými podobiznami tohoto druhu zakladeny. Ponad wšecko wznášela se koruna se štítem uhorského králowstwí, na dwě půly rozděleným, z nichž lewá na čerweném poli čtyry bílé pruty (znamenají snad hlawní řeky uhorské, Dunaj, Tisu, Sawu a Dráwu), prawá pak tři zelené hory (značící Tatru, Fatru a Matru) se zlatau korunau a dwojnásobním apoštolským křížem obsahowala. Prostředkem stěny táhly se podluž skwostné podobizny uhorských králů, nad nimiž w podobném pořádku wystaweny byly wážné osoby učené, o oswětu, wědy a umění w Uhorsku zaslaužilé; nad těmito pak w důstojnosti swé na nás patřili, a neywrchnější řad dělali slawní mužowé duchowní a wůbec osoby na poli náboženstwí proslulé. Pod podobiznami králů táhly se po obau také stěnách obrazy znamenitých wůdců wojenských, proslawených hrdin, a wůbec osob, buď w dobrém, buď we zlém, nad swých spolužitelů se wyznačiwších, pod těmito na spodku wyobrazeny byly rozličné wálky s rozličnými nepřátely, slawná wítězstwí a hrozné porážky, domácí nepokoje a wálky, paměti hodné sněmy a korunacie, saudy, služby boží, staw a způsob obywatelů rozličných stawů, w rozličných wěkach a wůbec značnější příběhy. — Přezřewše dlauhé řady tyto, wrátili sme se k neystarším pomníkům, majíce powážowání naše odtud začati. — Poněwadž to, co sem o dějích těchto we mladosti mé slyšel a nakořistil zlomkowité a suché, bez spojení a ducha bylo a jenom ze žiwotopisu králů záleželo; požádal sem Zwěstoně mého, aby on teplem slowa swého a ze stanowiska ráznějšího nedostatky tyto wyplnil a mne co Slowanowi nějakého uspokojení a zwláštní zanímawosti w dějinách uhorské mé wlasti také pocítiti dal. — Z řečí jeho následující mi zůstalo w paměti:

„Muž ten, kterého sobě duch swěta za swůj nástroj ku zřízení a wlastnímu založení králowstwí uhorského wywolil, byl známý už Štěpán, syn Geyzůw. On pozoru zasluhuje i co neywětší jednotliwec swého národu we wšech časích. — Jak šťastně a znamenitě slowanský Wojtěch na Štěpána a na ožíwení a wywinutí božských darů jeho působil, na hoře sme už widěli sice; předce wšak musím zde aspoň to o této wěci připomenauti, co slawný dějepisec Bonfin prawí: ,Štěpán, král Uhorska, od boku Wojtěchowa nikdy neodcházel, od něhožto, jak wynaučowáním, tak příkladem, tolik sobě nadobudnul dokonalosti a šlechetnosti, že tohoto za půwodce a ředitele swého národu, štěstí a žiwota prohlásil.‘“

„Ozdobený potřebnými wlastnostmi a cnostmi a maje w moci potřebné prostředky, přistaupil se šlechetnau wůlí a horliwostí k wykázanému sobě dílu roku 997. Swazek, který před ním uhorské národy pojil, nebyl občansky zřízen a upewněn, ale se ještě stawu kočownickému podobal; — meze, po kterých se wláda neywyššího maďarského wůdce rozprostírala, nebyly docela jisté, určité a bezpečné; — a co neywíce jest, občanská jednota a samostatnost uhorských národů, pod wůdci maďarskými nebyla ještě od neysilnějších tehdáž mocností ku př. Pápeže, římského císaře, a jiných za takowau uznána, ale wždy ještě za hordu laupežnickau powažowána, anť pustošení Ewropy skrze wýprawy maďarské nebyly tenkrát swětu z paměti wyšly.“

„Žiwly, které občanský spolek pod Štěpánowau zpráwau dělati měli, byly rozličné národy, co do řeči, wzdělanosti, náboženstwí, mrawů a počtu. Jakáže už moc byla určená k udržení těchto národů w občanské jednotě? Snad aby jeden národ nad ostatními panowal? Ale který? Slowáci s některými příbuzenci swými, co lidé stále osedlí, zwedení, swětlem křesťanstwí oswícení, a skrze to wšecko neypotřebnější a neyužitečnější obywatelé, byliby se k tomu sice hodili, ale toby krajané jejich maďarští nebyly snesli, nebo oni na tolikeré swé šťastné wojenské wýprawy a wítězstwí hrdými byli — od dáwna jiné nepokojíce od poddanstwí wšelikého utíkali a téměř každé poslušenství za otroctví powažowali. Neywíce pak protiwila se tomuto ta okolnost, že sám Štěpán pocházel z rodu maďarského; a či se při tak důmyslném muži mysliti dá, žeby on do šlépěje odrodilosti kročiti a proti swé wlastní krwi, uwázením ji do poddanstwí zuřiti mohl? — Maďarská také, tehdáž ještě newytuchlá bojownost bylaby ostatní národy w jednotě snad udržeti w stawě býwala, ale toby bylo jen na okamžení trwalo, nebo při swých aziatických mrawech museli skůr do školy jíti, we které do nich duch ewropejský pomalu wcházel; potom pak ani počet jejich u přirownání ku jiným dostatečný nebyl, anť mezi 3 a 1/2 milliony obywateli jenom 80,000 maďarských rodin w Uhorsku pod Štěpánem se nalezalo, což počítajíc 5 osob na jednu rodinu, na 400,000 hlaw wynese.“

„W takowémto položení nic jiného Štěpánowi nepozůstáwalo, jenom nepowědomě nastaupené od předkůw jeho bezpečné cesty se držeti, kteří nikdy obywatelů w zaujaté zemi po učiněné s nimi smlauwě za swých, t. j. maďarských poddaných nepowažowali, ale raději, zwláště w horním Uhorsku jim majetností swau wládnauti dowolowali; hrdinům mezi nimi powstalým, tak jak rozeným Maďarům kraje a hrady pod ochranu odewzdáwali a wůbec co do práwa a powinností žádného rozdílu mezi swým a jiným národem nedělali. Na základě tomto nepřiwázal tedy Štěpán jednotu a blaho Uhorska k jedné řeči, ale wyzdwihl naproti tomu co do práw a powinností občanských rozličnost národů, tak že těchto žádný panující národ, ale společné krajinské záležitosti a práwa a společné užíwání darů občanských w jeden celek na mnohá století spojilo, čímž myšlénku o panující jedné jisté národnosti w Uhorsku co takowého na wěky zapudil, tak že zde o ní mluwiti, neywětší protimluwau a nerozumem by bylo, zwláště kdyby se někdo na nějaké důwody a práwa opírati chtěl. — W záležitosti této wýborný tento panowník na swých ročních cestách po krajině sám tím cílem se župany sprawedliwost lidu z rozličných národů při jedné příležitosti přisluhowal, aby tak jedni ke druhým přiwykali. Swým rádcům naložil, aby při swých prácech a ustanoweních wšudy na národní obyčeje lidu ohled brali, aby s Maďary, Slowany, Walachy, Němci, Řeky a t. d. na kolik to weřejný pořádek dopustí, podle wlastních jim mrawů nakládali. Odtud až do neynowějších časů při nižších odděleních zpráwy krajinské do žiwota obecného lidu sahající w mateřinské řeči wedeny byly. Toto pak jest jedinké, maudré prawidlo pro každau smíšenau obec, nebo postupowání podle něho ji udržuje a silnau dělá!“

„Powahu Uhorska a wůbec míšené obce welice jasně Štěpán pochopil, a proto we swé otcowské radě synowi swému Emerikowi dané, mezi jiným říká: ,Nam unius lingvae, uniusque moris regnum imbecille et fragile est.‘ t. j. nebo králowstwí jedné řeči a jednakých mrawů slabé a křehké jest. Jak wůbec občanský duch Štěpánůw wždycky, aspoň z částky, králowstwím uhorským hýbal, tak i jeho občanské prawidlo wšickni oprawdowí uhorští králowé z ohledu uhorského obywatelstwa zachowáwali až po dnes, nebo při udělowání úřadů, wýsady, zemanstwí, a t. d. wždy na zásluhy hleděli a nikdy na národnost. I sami uhorští národowé wždycky žili pokojně jedni při druhých, a dějiny nic neznají o rozbrojech mezi nimi wyprawowati. Jestli někde, k. př. w banských městech přewahu měwší Němci jiných za spoluměšťanů přijati nechtěli, tu obyčejně podle práwa a sprawedliwosti wláda saudila, a se projewila, že žádný národ nesmí před jinými přednosti a wýhody míti.^[8] — Při přewaze římského dworu w položení tomto, jak wšudy téměř, tak i w Uhorsku, stala se hned od počátku latina wšeobecným jazykem, w němž se wšecky zákony psaly, a který se sám zákonem a swatým společným jměním wšech při úřadech weřejných se nalézajících stal.“

*

„Druhý swazek národům swým připrawil rozšiřowáním křesťanstwí, které nejen domácí národy pewněji spojilo, ale i krajinu celau s Ewropau smířilo. Wykořenění pohanstwí u maďarského národu a obrácení jich ku Kristu welice mu na srdci leželo. Wšemožně o to pečowal, aby hojný počet učitelů z ciziny, zwláště z Němec, Čech a Wlach do Uhorska přiwábil. Hned při wstaupení na trůn wydal rozkaz, aby wšickni křesťanští otroci na swobodu propuštěni byli, aby křesťanským učitelům a apoštolům žádných překážek při jejich prácech nedělali, a aby wšecken pohanský lid ku křestu přistaupil. O toto tak horliwě stál, že i sám časem mezi rodáky swými úřad apoštolský konal, pro kterau příčinu králowé uhorští apoštolskými se nazýwají. Ale pohanský a kočownický neřád měl ještě swých ctitelů, kterým se duch a záměry Swatého Štěpána nelíbily. Toto splodilo tření a bauření proti němu, což wšak jenom k tomu slaužilo, že občansky zřízený žiwot nad tuláctwím a swětlo křesťanstwí nad mrákotau pohanskau swau moc a přewahu u sauwěkých upowědomilo. Kupa, wůdce šimegský, byl hlawau powstáni proti Štěpánowi. Ale Štěpán protiwníků swých, wlasti a Krista w dlauhé a krwawé bitwě šťastliwě zničil; nebo křesťanští welmožowé, bojowní čili zemané, a neywíce slowenský lid z horních krajů^[9] we welikém počtu ku Hronu proti Ostřihomu se shromáždil, a w tom okolí s welikým ohněm a odwážliwostí za prawé náboženstwí a panowníka swého už Křesťana bojowal. — Lid slowenský udalost tuto ještě po dnes aspoň zlomkem we swých písněch potomstwu na pamět přiwodí, a sice:

Hlawní wůdcowé Štěpánowi we wálce této Poznan a Konec, byli beze wší pochyby Slowané, jakožto jest patrno i z kořenůw i ze zakončení samých těch jmen.“

„Po přemožení nepřátel swých tím úsilněji na začaté dráze dále pokračowal, chrámy i kláštery buduje, opatstwí zakladaje, a t. d. — Neywýbornější prostředek k rozkwětu náboženstwí křesťanského a ku spojení národu i k upewnění obcí za jeho času byla kněžowláda (hierarchia). Tato zajisté po pádu říše římské, která celý známý swět byla násilně a mečem podmanila a w jeden celek sbila, tato prawím kněžowláda potom příběhu sama celau Ewropu w jednu duchowní obec spojowala, jednotu a swazky mezi národy neocenitelné zdržowala, ona sama pramenem ustanowení a wzdělanosti ewropejské byla, sama w oněch tmawých nocech středního wěku wychowáwala, wynaučowala, a lidstwo wždy we swazku s wyšší božskau říší, jakowém takowém udržowala. K upewnění tedy křesťanstwí a králowstwí swého rozmyslný Štěpán tuto rozmnožil, bohatými statky obdařil, a to dobře, nebo kněží byli mnohem wzdělanější a mrawnější nežli šlechta, tak že se na onu bezpečněji trůn opírati mohl. Že mu pak duchowenstwo předstawowatelem a zwěstowatelem wěčných práw a prawd bylo, udělal je ještě k tomu prwním a neywážnějším stawem we swé krajině. Dobrodiní tato odplatilo ono i we skutku wlasti swé, nebo wždycky duchowníci byli žiwota neypříkladnějšího, neysilnější a neywěrnější podporau wlády, kdykoli zemanstwo osobowáním přepiatým míru přestupowalo a jedinowládě (monarchii) zkázau hrozilo, čehož jasné důkazy wšecky následující wěky podáwájí.“

„Po zřízení několika bohatě nadaných biskupstwí přednesl konečně Pápeži Sylvestrowi II. prosbu, aby jej i s krajinau jeho do počtu křesťanských panowníků přijal a založená od něho biskupstwí potwrdil. Wyjednání toto swěřil Štěpán poslowi swému, Radlowi, už na hoře poznanému, který byl po odchodu sw. Wojtěcha w Uhorsku zůstal a opatstwí Sw. Martinské zprawowal. Tento tedy r. 1000 do Říma se wyprawil s několika Uhry a tam wše ještě nad očekáwání štastně wykonaw a od Sylwestra zlatau korunu a apoštolský kříž pro Štěpána darem dostaw, plný radosti domů se nawrátil. Když se k Ostřihomu přibližowal s welikým množstwím wyšel mu Štěpán w ústrety a co neyslawněji jej uwítaw, odebral dary donešené a wzdal Bohu upřímné díky. Korunau tauto, kterau až po dnes uhorští králowé korunowáni býwají, dal se ještě toho léta w Ostřihomě za krále uhorského slawně korunowati. — Ostatně ještě zde i to připomenauti třeba, že Sw. Štěpán we swé nábožnosti pannu Marii za ochrankyni králowstwí uhorského wywolil a ji ctíti w krajině přikázal; nebo ona byla mu widina wěčné lásky, takowé lásky, která božské wěci w lidstwě splodila a člowěčenstwo k božstwí zpátkem přiwedla. O kdyby wždycky obywatelé Uhorska byli nádoby lásky takowé býwali, w nichžby podle moci swé působiti byla mohla!“

*

„Třetí hlawní úloha jeho byla zřízení zpráwy a zákonů krajinských, čili vůbec ustanowení wniterního pořádku w obci. W této straně slaužil mu neywíc německý a slowanský žiwot za wzor. Co podle onoho k podpoře trůnu swého uwedl, bylo krom mnoho jiného zwláště lenníctwí (feudalismus). Při tomto zwláště Němcům weliké kusy země k wládnutí odewzdáwal, což wšak po jeho smrti hned zjewnau nenáwíst proti cizincům w Uhorsku wzbudilo, během pak času sami takowíto bohatě nadaní welmožowé stali se trůnu hroznými a jej, poděliwše mezi sebe neywyšší wládu, často jen ponížili. — Podle obyčeje slowanského celé králowstwí podělil na jisté kraje, které se u Slowanů župami nazýwaly. W každé takowé župě nalezal se hrad a upewněné město, aby lid při wpádu nepřítele měl se kam utíkati a ukrýti, a aby se tam proti němu brániti mohli. Každá župa měla swého wlastního zpráwce, který we wojně wojewodau byl a Županem půwodně se jmenowal; z kterého na Uhorsku časem ižupan a konečně išpán powstalo. K župě takowéto, kterau nyní Stolicí nazýwáme, přináleželi z celého jejího okolí jak sedláci, tak i bojowníci. Neywyšší takowýto stoliční Župan aneb hrabě, od krále ustanowený, měl při sobě několik přístojících aneb Pristaldů, kteří mu w jeho zpráwčím, wojenském a saudním úřadě nápomocni byli a jeho rozkazy a saudy uskutečňowali. O hrad stoliční péči wedl Zámečník aneb Kastellan. — Uwedením pořádků těchto nejen meze Uhorska Štěpán určil, ale je proti Polsku i snadněji brániti mohl, tak že r. 1206 i krajinu od Wáhu k západu se táhnaucí od něho wydobil, při pokoji pak s knížetem morawským Braclawem učiněném hranice mezi Morawau a Uhorskem ty zřídil, které až po dnes jsau. — W duchu tomto ustanowil i úřady při králowském dwoře, jakožto krajinského saudce a nádworního župana, z něhož maďarské Nádorispány pochází a kterého nyní Palatinem nazýwáme. Nádworní tento Župan byl z počátku ochrancem králowské pečetě, prostředníkem mezi králem a národem, neywyšším saudcem, a wůdcem wojska. Při pozdějším zmožení se zemanstwa i úřad tento rozsáhlejší pole dostal. — Krom těchto neywyšších úřadů nacházeli se ještě i Dwořané aneb Dworníci (Udvarnok) a Uzbegowé aneb Wzbegowé, od běhání jmenowáni. Ti byli strážcowé králowských hradů a sprowázeli králowskau rodinu, když někam šla; tito byli wlastně služebníci krajinští, k tomu určení, aby králowské rozkazy po stolicech rychle roznášeli.“ —

„Jisto jest, ze zwláště Slowané českoslowenští Štěpánowi w uskutečnění úlohy jeho prospěšnými byli. Wojtěcha a jeho průwod, wálku u Ostřihoma proti buřičům pohanským, Radlu a jeho poselstwí do Říma, jsme už widěli. S mnohými pány slowanskými Štěpán tak welice byl spřízněn, že k. př. Ginter, český šlechtic, když na dwor Štěpánůw přišel, zde wšecko, králowskau pokladnici, potom almužny pro chudé, pro chrámy a kláštery a t. d. swěřeno měl, jakoby byl náměstníkem krále býwal. — Že Sw. Štěpán sám byl znatelem Slowenčiny dokazuje toho jeho penězní wrecko, které se we Wídni nyní opatruje, s následujícím nápisem staroslowanským: ,Budi Gospodi milost tvoja na nas ninie i we wěki: Bože! uščedri, blagoslovi nii, i proswiti licě tvoje na nii, i pomiluj.‘ — Z těch neyzaslaužilejších o rozšíření křesťanstwí mezi pohanskými Uhry Čechů, prwním Kaločským biskupem byl Radla, a jeho přítel Bonifacius prwním biskupem jágerským, kteří w nižších okolích krajiny i mučenickau korunu obdrželi. — Zwláště Slowáci w těchto časech hojně swětlo křesťanské swým spolukrajanům zwěstowali, což mnohá slow. slowa na náboženstwí křesťanské se wztahující w maďarčině dokazují, jak k. př. kereszt, keresztény, pap, pokol, könyv, malaszt, szent, vatsora, vetsernye, babona (bobo, bobona), bálvány (blivon, bolwan), karátsony, a t. d. Tajiti se nedá, že se občanský duch w Uhorsku podlé slowanského na mnoze wzdělal, což znatelé slowanského swěta a Uhorska ještě i dnes spatřiti mohau. Jasné toho důkazy při dělání a organizowání Uhorska a zřízení nádworných úřadů sme už widěli. Sem patří ale i obyčejné až po dnes držení stoličních schůzek a sněmíků, a wůbec téměř celá municipální saustawa. — Následující časy toto také někde ukazují ku př. temnicowání (tömlőcz), dušeníctwí, w práwech a zákonech z XIII. století čte se ještě ,ad prawdam‘ a t.d. — Dušeníci, ať wyswětlím (od duše), byli wlastně poddaní klášterů aneb chrámů, kterých pán jejich před swau smrtí jim byl darowal, aby radost nebeskau dosáhl a od muk očistce oswobozen byl. Tímto cílem dušeníci každoročně na den smrti swého pána ku spasení jeho jisté dary a obětě chrámu aneb kláštoru swému přinášeti museli. — Ku zwláštním zásluhám Slowáků přináleží, že oni to byli, kteří prwní síle lidské wětší částku zemí uhorských poslauchati naučili, že oni hlawními učiteli nezwedených Maďarů při rolníctwě, hospodářstwě, stawení stálých obydlí, a t. d. byli, což i jazyk maďarský dokazuje, jenž slowanskými slowy wěci k usedlému žiwobytí přislauchající poznačuje. — Konečně přípomenauti musím, že prwní baníci aneb kowkopowé w Uhorsku byli Slowané w baněch od Štěpána založených, a sice zajatí, kterých mu Braclaw kníže morawský po obdržení wítězstwí nad Poláky byl prodal. — Welemaudrý panowník Štěpán byl časem po swé smrti (zemřel. 1038) do počtu Swatých wznešen.“ —

„Dějiny Uhorska potom, kterému on zpráwu krajinskau dal a swým duchem běh žiwota předepsal, článkují a rozpadají se na tři hlawní wěky, a to sice i wniterně podle panowawších králů, kteří byli neyprw z Arpádowa pokolení, potom z rozličných rodů, a konečně ze slawně až po dnes panujícího domu rakauského.

*

„Prwní wěk, který králowstwí uhorské po smrti Štěpánowě pod Arpádowci přežilo, wybíhá od r. 1038 — 1300 a počituje krom Štěpána, 22 králů. Jeho ráz a powaha w tom záleží, že tehdáž rozličné uhorské národy w jeden celek spojené, jeden při druhém žíti přiwykaly, k občanskému žiwotu wychowáwány byly a we křesťanském náboženstwí se upewňowaly, až toto jejich wniternosti proniklo. Aby se we wšem tomto tím pewnějšími stali, a na sebe nezapomněli, ještě krom Kupowa powstání dwakrát pohanské pozůstatky se zprotiwily a sice pod wůdcem Watem (okolo r. 1046) a potom některé hromady lidu na sněmě od Bely I. (r. 1063) do Bělehradu swolaném, až konečně w powstalém odtud tření zahlazeny byly. — Až do konce XI. století jméno nynější krajiny Ugoria, Ungaria, Hungaria, nebylo ještě ani doma, ani w cizině upowšechněné a užíwané, ačkoli je dějepiscowé (k. př. Jornandes) už w VI. století zpomínají a Ungarii okolo řek Tobolu, Wolhy, Uralu, později až k Dunaji kladau, k čemu Claudius Ptolomaeus jmenowitě ještě Ukrainu, Podolje, Halič a t. d. přikládá. — W tomto století Uhorsko ještě se Pannonií jmenowalo, jak doma, tak wenku, ano i peníze z tohoto století mají na jedné straně jméno krále, na druhé pak „Pannonia“ aneb „Pannoneia“ wybité.“ —

„Slabost wětší částky králů wěku tohoto, zwláště hned po Štěpánowi následujících, začala bohužel za wčasu bojowníkům, krajiny, z nichž potomnější zemanstwo w jeho nynějším způsobu se wywinulo, pole k soběctwu, k žádosti zisku, cti a wlády otwírati, tak že se w krátkém času jenom powolných králů sobě přáti naučilo. Z toho nezadlauho powstalo, že se mnozí, i w čas potřeby od powinností swých wojenských odtahowati počínali, zženštiwše se a pyšní na swé wýsady jsauce, častokráte doma seděli a hlawatě králům wojenskau službu odpírali, tak že časem nebylo doma dostatečných obranců wlasti, jako k. př. pod Geyzem II. († 1161), pod Štěpánem III. († 1173), pod Emerikem († 1204), kde museli Čechowé proti Řekům za Uhrů bojowati. — Neysilnějším panowníkem a neyhodnějším nástupcem Štěpánowým we wěku tomto byl Ladislaw I. aneb Swatý († 1095), který nejen berlu králowskau silně w rukau swých držeti uměl, ale i přiwtělením Chorwatska a Dalmatska k Uhorsku tohoto meze rozšířil a přijatím do krajiny Kumánů od něho potom i ku Kristu obracených lidnatost její rozmnožil, žiwot pak swůj žádnau ani skutečnau ani domnělau winau nepoškwrnil, jako mnozí jiní. — Že slabí králowé s uhorskými welmoži a zemany neznali sobě mnohdy rady dáti, hleděli se cizinci upewniti, což ale jenom nedůwěru a nenáwist proti králům takowým po krajině rozsíwalo. Wše toto mělo naposledy za následek ponížení wlády králowské, jmenowitě pod Ondřejem II. (od r. 1205), kde panskowláda (aristokratia) nad králowskau jednowládau (monarchií) wítězstwí obdržela w dekretě od krále tohoto r. 1222 wydaném. Příběh tento měl sice to dobrého do sebe, že jím swéwolnost králowa byla obmezena, než ale z toho nenásledowalo, aby králowskau wládu častokráte za nic měli. — Ponížení neywyšší wlády hrozné zbudilo w Uhorsku úkazy, které minulost zwlášt u Šajowa, w následujícím pak wěku u Warny a Moháče s bolestí spatřila. — Pod panowáním totižto neunaweného Bély IV. (od r. 1234), Mongoli, wýchodní diwochowé, popuztošiwše Rusko a Polsko s diwokostí a ukrutností swau neslýchanau i do Uhorska we welikém počtu r. 1241 se přihrnuli, wšemu smrtí a záhubau hrozíce. W bitwě s nimi wedené u Šajowa potoka, pro newšímání králowských proseb, napomínání a rozkazů ze strany šlechty a pro panující u této už w tomto čase zženštilost, nadutost, hlawatost, soběctwí, lehkomyslnost a slepé se spoléhání a odkládání se wším, bylo uhorské wojsko od Mongolů sbito a rozptýleno. Mongoli na to tři celé roky strachem a hrůzau, ohněm a wraždau krajinu mučili; — mnozí ze šlechty, aby statky neutratili, we swé chabosti stali se také Mongoli; — konečně ukrutný nepřítel sám od sebe po úplném zpustošení Uhorska se odtud wystěhowal. Béla IV. byl při porážce od swých opuštěn, tak že jen w průwodu dwau wěrných welmožů w útěku swém na hradě zniowském w Turci se skryl, odkud se do Dalmatska potom dostal, kde se přes celau bauři s celau swau rodinau w Trawě zdržowal. Zde do dna wytrowený dostal od Dalmatinců a Chorwatů peníze a wojsko. — Po odchodu Mongolů nechtělo Rakausko samostatnost na wniweč obráceného Uhorska uznati, ale od tohoto muselo odstaupiti po wítězstwí, které Frangepanowič se swými slowanskými Chorwaty a několika Kumány nad Fridrichem rakauským obdržel. Zde opět Slowané jsau zbawcowé Uhorska od blízké jemu záhuby. Po přemožení těchto nesnází pečowal Béla o rozkwět nowý swých zemí, a také k tomu cíli i sněm swolal, kdeby se o prostředkách jednalo, kterýmiby se krajině w jejích bídách pomáhati mělo. Než ale nerozmyslná a pro wlast swau ničemně bojowawší šlechta na náwrh krále méně tu myslila, nežli na swé wýsady a proto hned žádala, aby jí tyto předewším potwrzeny a obnoweny byly. Jestli Béla pro dobro krajiny něco učiniti chtěl, byl přinucen se soběckau wůličkau šlechty neydříw se bawiti. — Tak odwislá byla wláda králowská od šlechty! a w takowémto stawě začalo Uhorsko následující swůj wěk žíti!“

*

„We druhém wěku od r. 1300 — 1526 trwajícím a 15 wlastně jenom 12 králů počítajícím, nalezalo se Uhorsko pod zpráwau panowníků z rozličných domů pocházejících. — W době této z jedné strany owšem přisluhowání sprawedliwosti se poprawilo a pod některými králi i zachowáwalo, potom mnohé dobré pořádky a zákony zřízeny byly, ano i péče o wědy a známosti tu i tu se zjewowala; nicméně ale z druhé strany Uhorsko na nejistých nohách stálo, nebo se mezi dědičností trůnu a swobodným wolením králů točilo, což jenom samolásku a swéwolnost pánů krmilo a mnohé nebezpečné nemoci w obci budilo. Po ponížení totiž wlády zemské, při neobmezené téměř moci šlechty, nezadlauho w lůně této záwist, nenáwist, stránky a různice sploditi se musely, jako to wšudy býwá, kde mnoho opicháčů jest. Jednomyslnost a pečowání o společné záležitosti hynuly, soběctwo a bezuzdnost hlawy swé wždy wýš a wýše wypínaly. Šlechta wyšší a oligarchowé někteří začali nižší šlechtu utiskowati, w čas bezkrálowstwí zaujímali statky králowské a tak wlast swau bezkárně oblupowali; ku konci wěku tohoto po rozmnožení se nemrawnosti a bezbožnosti i se statky duchowenstwa se to dálo. — Mnohé hrady welmožů byly laupežnickými hnízdy, z nichž oni i na swé wlastní statky pro laupež wycházeli. Tak, jako oni, chowalo se i jejich bídné, bez jednostejného obleku, newycwičené, a nedostatečně ozbrojené wojsko bandurické, které nemilobohu beze wší kázně, kam šlo, wšecko, rolí a osení plenilo, lid trápilo, mučilo a mordowalo. Tak co se ještě před záhubau mongolskau ochránilo, a čeho se Turci nyní ještě nedotkli (se kterými se w tomto wěku boje započaly), to domácí laupežníci a tím wíce domácí rozbroje kazili a ničili. Či lid, který zemanských wýsad nepožíwal, ale tak jako i dnes ruce swázané měl, a málo platil, či prawím lid w tomto stawu mohl činiti pokroky we wzdělanosti, we známosti, w nábožnosti a t. d. — Mnohé šlechetné a wlastenecké duše, jakowé se w každém času nalezaly, jak ze swětského, tak zwláště duchowního stawu, statně owšem proti neřádům panujícím bojowaly; wšecko ale málo prospělo, nebo hodina k odrazení diwokého tohoto praudu rozpustilosti a osobliwosti neměla w tomto wěku wybiti.“ —

„Záwrat tento, ještě w předešlém wěku připrawený, opanowal Uhorsko zwláště po wymřetí mužské linii z domu Arpádowa. Poněwadž šlechta na swém stanowisku neznala ani co měla chtíti, ani co krajině we swazku s jinými a co jí samé potřebné bylo, rozpadla se z ohledu budaucího krále na wíce stránek, které se jen w tom srownáwaly, aby král jich byl powolný, howící a štědrý, kterýby jim to w hojnosti udělowal, co sobě žádaly. Žádná nechtěla silného zpráwce dobře zřízené jednowlády, nebo swéwolnost a zemanské wýsady byli swobodau, zákony pak nesnesitelným tyranstwím, a společenský pořádek otroctwím. — Naposledy počet stránek na dwě se umenšil, z nichž jedna w horních stolicech pod Matějem Trenčanským za Wěnceslawa krále českého bojowala, druhá pak, kterážto potom i zwítězila w Chorwatsku a Dalmatsku za Karla Roberta, prince neapolského.“

„Hlawní příčina wšech různic a wyčítaných wýstupků byla neurčitost známé už smlauwy, kterau maďarští wůdcowé s Almusem byli učinili, a na kterau se při nastupowání na trůn odwoláwali. Proto po wymřetí mužů jedni i ženám podle ewropejského obyčeje práwo na trůn přiwlastňowali a wůbec králowstwí uhorské za dědičné pro obojí pohlawí panujícího domu drželi, jiní opět po wymřetí mužů swobodné wolení krále sobě osobowali. Nikomu nenapadlo na mysl, aby prawidlo z ohledu práwa do trůnu, dokonaleji se bylo určilo, máli totiž i ženská linea panowati a we kterém pořádku a jako mají ženy ku koruně přístup. Neurčitost tato hned po smrti Štěpána Sw. záhubné následky měla, w tomto wěku pak ještě záhubnější se dokázala, a jen známé neřády, rozbroje a bezuzdnost pěstowala. W tomto rozdrobeném položení, kde se Uhorsko při nastupowání nowého krále jenom z boka na bok klátilo, byloby jistě w tomto wěku zahynulo a buď Turkům, buď jiným sausedním mocnostem připadlo, kdyby nebyli některé silné osoby králowské silným swým ramenem a wznešenější swau osobností neřády a záhubu wlastenecky odtiskowaly a budowu uhorskau aspoň od času na čas podpíraly. Takowíto byli zwláště: Karel Robert († 1343), který sice ne tak k dobrému krajiny, jako raději k dobrému swého domu berlau swojí po králowsku wládnul; — Ludwík I. (od r. 1342), který nejen chwalitebně trůn swůj we wážnosti udržowal, ale ku sláwě lidu sobě swěřeného i w pokoji i we wálce panowal; — Matěj Huňady, kterého poznáme níže. Žigmond w něčem sice užitečným byl, ale mnohé jeho slabosti i mnoho zlého splodily, a jej odwislým od wůle nad ním panujících pánů učinily — neywíc tím se proslawil, že známostí a umění přítelem i podpůrcem byl.“

„Pod králem tímto ztřeštilí Turci přiblížily se ku hranicem odwislých od Uhorska na poledni zemí, a začali swé kruté a dlauhotrwanliwé boje. Na počátku wyznačil se w nich Jan z Huňadu (r. 1453) syn walaského bojara Butho, od Žigmonda hradem Huňadem a statky w Sedmohradsku obdařený. Že byl rodu walaského, slauží i to za důwod, že jej uhlawní jeho nepřátelé a záwistníci „psím walaským pokolením“ přezýwali. — Obraňowání křesťanstwí a wlasti proti ukrutným nepřátelům celý žiwot a jeho podstatu zaujímalo; neunawenost jeho wítězstwím za wítězstwím nad Turky korunowána a po celém křesťanském swětě welebena a obdiwowána byla, ačkoli pro wniterní neřád málo od krajiny uhorské často pomoci dostáwal a mnohokráte dobrowolným anebo za swé wlastní peníze najatým bojowníkům, neywíc z Walachů a ze Srbů záležejícím, wůdcem byl. A z této příčiny památka welikého tohoto muže žiwější a uwědoměnější se zachowala u srbského nežli u uhorského lidu, kterýžto, totiž srbský, až podnes sláwu, bojownost a šlechetnost jeho we swých hrdinských národních písněch pod jménem Janka Sibinianina welebí. — Weliká porážka Uhrů u Warny (r. 1444) naskrze se jemu co wůdci připsati nemůže, ale toliko pánům při králi se nalezajícím a sláwě Huňadyho záwidícím, který krále Wladislawa polského nawedli, aby mocí wlády swé místo sobě od Huňadyho k obsazení nařízené opustil, a také s nimi do ohně táhnul, kde posawád štěstí na straně Huňadyho bylo, nebo oni welice sláwy žádostiwi byli. A tato wšetečnost a netrpěliwost nejen wšecky záměry a wydobyté už wýhody Huňadyho zničila, ale i Wladislawa a mnoho tisíců bojowníků z Walaska, Srbska, Polska, Uhorska, o žiwot připrawila.“

„Statný, sprawedliwý a maudrý při řízení a zprawowání krajiny, zmužilý a nepřemožený we wojně, a znamenitě we známostech a w umění zběhlý a wzdělaný Matěj (1458 — 90), syn Jana z Huňadu, dostal se také na přestol Uhorska. Dobrým znatelem lidu swého jsa, we krajině znamenitými pořádky a potřebnau přísností hydru aristokratickau udatně, ale opatrně, na uzdě držel, a milowáním sprawedliwosti, ujímáním se nižších a utisknutých stawů a příwětiwým obcowáním s lidem newyhaslau památku po sobě zanechal u potomstwa. Až po dnes se w Uhorsku prawí: „zemřel Matěj král, zahynula sprawedliwost.“ — We wojnách proti Turkům, Čechům a Rakušanům nepřewládnutý mnohé země jejich od Uhorska odwislými učinil. K tomuto cíli byl zřídil prwní prawidelné wojsko w Uhorsku a neydokonalejší tehdáž w celé Ewropě. Jeho jádrem bylo 6000 Slowáků, Čechů a Srbů. Tito od swého černého oděwu černau legií aneb černým plukem se nazýwali a swau nepřemožitelnau sílau a zmužilostí nepříteli smrtí a záhubau jistau hrozili. Když se někdo do pluku jeho dostal, to byla neywětší pro něho odměna a neykrásnější swědectwí o jeho zásluhách. Matěj sám byl jich bezprostředním wůdcem; on na neynebezpečnější místa w bitwě, kde už wše do zaufalstwí padalo, wrážel se swým milým a udatným černým plukem a wždycky odtud wítězně se nawracowal. — Neywětším hrdinau a neyostřejším bičem Turků pod Matějem byl Pawel Kněz, (u Maďarů Kinisi) r. 1494, hrabě temešský z krwe Srbské, a z rodu Frankowičů, od Matěje pro swau udatnost a hrdinost mnohými statky obdařený. On se přiznáwal k wýchodní církwi a w jeho wojsku také neywíce jeho spoluwěrci, Srbowé sílu a jádro dělali, kterých do Uher Wuk Gregorjewič, Dejn, Jakšič a on sám w hodném počtu přiwedli. Dějepis jej jmenuje Herkulesem jeho času, proto že tak silný byl, že jednau rukau mlýnský kámen dwíhal, třebas kterého Turka zubami za pás wydwihl a k tomu s ním tancowal, w potýkání na dwě strany dwěma strašnýma meči máchal, a t. d. — Hrdinským poswěcením osoby swé wyznačil se pod Matějem i chorw. Tit. Dugowič. Při dobýwání Bělehradu od Turků jakýsi Turek příležitost mu k tomu zawdal, který přišed na tu wěži, kde se Dugowič nalezal, praporec Matějůw odtud odstrčiti a Sultanůw tam wystrčiti chtěl. Když mu w tom Dugowič žádným způsobem překážku učiniti nemohl, objal Turka i s praporcem w půly a tak se sním s wěže do propasti překotil. Skutek tento odměnil král na potomkách Dugowičowých, uděliw jim zemanské wýsady a statky.“

„Obdiwowání zasluhuje, co Matěj pro známosti a wzdělanost působil. Ze wšech stran wolal učených mužů na swůj dwůr, kteří w Budíně okolo něho učenau společnost dělali; bylť klassicky wzdělaný, mnohých lat. spisowatelů znal z paměti a dopisowal s některými ewropejskými učenými. — Neyslawnější a neynákladnější dílo jeho byla skwostná knihowna w Budíně, která dwě weliké síně zaujímala, z nichž jedna pro latinsky psané i tlačené knihy, druhá pro řecké, syrské, arabské, židowské a jiné rukopisy určena byla. Co ani w Ewropě, ani w Azii kaupiti nemohl, to dal přepisowati we Florencii skrze 30 přepisowatelů, což jej každoročně na 33,000 dukátů stálo. Knih počitowala až do 55,000. Felix Ragusanus, dubrownický Slowan, znamenitě w řečech klassických a církewních zběhlý, byl knihowníkem Matějowým a dozorcem nad přepisowateli. Klassické rukopisy se jménem Fel. Ragusana we welikých knihownách Ewropy až po dnes co neydražší poklady s welikau péčí se ochraňují a ctějí.“

„Než ale wšecko působení Matěje krajiny wniterní staw nic neproměnilo, nebo po smrti jeho žádné následky nemělo, ale jen na zmatek wyšlo, a wlastní wěku tomuto neduhy, na čas přidušené, opět procitly a dále neřád tropily. Učená společnost při knihowně zmizela, nebo k udržení a k užití toho w Uhorsku základ se ještě nenacházel, a údowé její krom toho byli jenom cizinci, Čechowé a Němci. Znamenitější mezi domácími učenými byli zwláště následující Slowané: Jan Wítěz, ze Sředny, arcibiskup ostřihomský, neymilowanější rádce Matějůw; Jan Pannonius, z werowické stolice, biskup pětikostelský, znamenitý latinák, řek. a lat. básníř, a ještě Pawel Iwanič, kteří wšak cizině wzdělanost swau děkowali. Drahocennau knihownu domácí a cizozemci z částky rozkradli, nechawše ostatek Turkům, odkud patrno jest, že dobrodiní takowého Uhři ještě hodnými a k němu schopnými nebyli; ale tak newzdělanými zůstali, jak předtím byli. Co wšak tam mohly spisy wykonati, kde jen železná ruka ku zprawowání krajiny potřebná byla, kde práwo a prawda, sprawedliwost a šlechetnost z občanského a společenského žiwota zmizly, kde apoštolský duch při wyšším duchowenstwu chybowal a kázeň kláštery opustila, kde laupení a odbírání cizích statků, tělesnost, pýcha, marnost, neswornost, panujícími téměř mrawy byly? I není diw, že opět pod slabými nástupci welikého panowníka do předešlé koleje wšecko wlezlo. Wladislaw II. zajisté a Ludwík II. nic wíce neměli, než jméno krále, a co kdo chtěl, to dělal.“

„Na konci wěku tohoto, kde už zkaženost neywyššího stupně dosáhla a dále jíti nemohla, tak nezřízené, bídné, rozkwašené a bez peněz bylo Uhorsko, že král Ludwík II. neznal jen 27,000 bojowníků, kteří k tomu z polowice Čechowé byli, w krajině sebrati proti 200,000 Turkům. We wojsku tak malém scházela ještě i kázeň, a neswornost a zaslepenost šlechty w něm bauřily. Proto za tak dlauhotrwanliwé rwanice hrozně ztrestala sprawedliwá Nemissa nesworných Uhrů a sice roku 1529 u Moháče skrze Turka, tak že w záhubné porážce sám kwět králowstwí, král Ludwík, weliký počet welmožů a wyššího duchowenstwa a téměř celé wojsko zahynulo, krajina pak wítěznému a ukrutnému Turkowi k rabowání a k zaujatí Budína otewřena zůstala. Než wzhlédlo řízení boží na Uhorsko i w této době, nebo udalostí tauto jenom cestu mu připrawilo do školy, we kteréby se ze swé škody pořádkům a pěstowání darů pokoje učilo, což wšak třetího wěku úlohau jest.“ —

*

„We wěku třetím, od r. 1526 až po naše časy se táhnaucím, wystaupili na trůn uhorský králowé z domu rakauského. Ráz jeho záleží w boji o upewnění wlády králowské proti panskowládě, čili w dokonalejším určení potahu mezi králem a národem, t. j. šlechtau, nebo w Uhorsku pod národem ještě až po dnes duchowenstwo a zemanstwo oboje se rozumí.“

„W tom stawu Uhorska, když králowská wláda neyníž byla padla a samo Uhorsko zápasíc s Oligarchy, Aristocratií a Anarchií ze wšech stran nebezpečenstwím wystaweno bylo, newyhnutelně potřebné bylo k udržení jeho, aby se muž takowý dostal na přestol, kterýby ku přemožení wšeho zlého i způsob znal i potřebné prostředky k tomu měl. A takowýto byl Ferdinand I., ba celý dům rakauský. Ferdinand († 1564) hned šťastně pracowati začal, wládu králowskau utwrzowal a bezúzdnost osobliwých pánů a protiwníků swých a pořádku obmezowal, w čas potřeby pak i sílau pokořil. — Že zprawowání Uhorska, pro ustawičné wniterné boje, přepiatá osobowání, daremná a bauřliwá rokowání, powstáwání a wojenské wýprawy proti wládě, byla přílišně obtížná; musela u dworu žádost ta zawčasu powstati, aby k lehčímu řízení krajiny a konečnému wykořenění zuřících w ní neduhů král neobmezenau mocí nad Uhorskem panowal. Poněwadž ale wláda rakauská toto zawčasu dala hrdým na swé wýsady Uhrům na sobě znáti, bděli tím bystřeji nad swobodami swými a tím mocněji se jich přidrželi. Toto wšak tím wíce obě strany dráždilo a ku mnohému protiwenstwí podwázelo, tím pak wětší nenáwist u nespokojných aneb nepokojných pánů proti rakauskému domu rozněcowalo. A w takowémto protiwném tření nalezalo se Uhorsko až do úswitu XVIII. století, pokud Uhři a wláda jejich jeden k druhému nepřiwykli a pokud se jeden s druhým wyrownáwati nenaučili a nezačali. — We wření tomto mnohé owšem šlechetné a rázné duše měly příležitost wyznačiti se; ale co jednotliwosti, když celek wywinowati se nemohl?“

„Obnowením církwe křesťanské i Uhorsku potřebné žiwější hýbání w náboženstwí we wěku tomto powstalo. Duch křesťanský zajisté už byl welice oslabnul, wětší částka lidu we smyslnosti pohřížená šlupinu za jádro, widitelný znak za samau newiditelnau podstatu držela, díla lidská za božská a za neywyšší prawdy se wydáwaly a lidu wtískali, s pobožností a wírau kupectwí se prowozowalo, a t. d. Tu se smilowal Bůh nad církwí swau a wzbudil ji ze sna k boji, aby jedna každá stránka wěřících tomu wěrná zůstala, co z oboru náboženského přijala a pochopila, aby žádná do hnusné lhostejnosti k církewním a náboženským záležitostem neupadla, ale nástrojem ku zjewowání wůle Neywyššího byla.“

„Prwní žiwly k boji tomuto dostaly se do Uher z Čech skrze Husity, kteří se sem byli přestěhowali a w horních stolicech mezi Slowáky osadili. Tito čistější nábožnost, wětší horliwost u wíře a spisy Husowy donesli a cestu reformacii od Lutera wyšlé připrawili. Na počátku XVI. století reformácie Luterowa při takowé lhostejnosti a slabosti we wěcech wíry duchowenstwo katolické w Uhorsku zastihla, že, na wzdor wšem ukrutným zákonům proti Luteránům wyřknutým, do r. 1559 wětšinu stáda swého církew katolická utratila, tak že aspoň dwě třetiny celého uhorského obywatelstwa luteráni byli a katolíci jenom 3 welmožů počítali. Zde ale třeba poznamenati, že ani chyby katolického duchowenstwa, ani horliwost chudých evanjelíků tak wšemu tomu na příčině nebyla, jako zisku žádost pánů, kterým ne tak mnoho na nowém swětle záleželo, jako na bezpečném wládnutí se statky duchowenstwa, ku jejichž přiwlastnění pod zástěrau evanjelium a swobody swědomí oni sobě nyní příležitost wzali, náramně tím katolickau církew ztenčujíce. Skrze toto wšak duchowenstwo ku práci a k odporu ožilo a tak statných a rázných mužů, jako byl Pazmán a jemu podobní, w lůnu swém wychowalo, kteří k zachowání toho silně spojili, co se u nich za swaté a božské drželo. A tu powstal boj mezi rozličnými domněnkami, přeswědčeními a wyznáními, které se naskrze sjednotiti nedaly, poněwadž každá stránka jen sobě prawdu a to celau připisowala. Než i toto mělo dobrý následek, nebo we wíc hlawách přišla myšlénka do pohybowaní, ze kterého potom mnozí učení mužowé na rozličná pole wycházeli tak, jako to w žádném wěku ještě nebylo.“ —

„Evanjelíci chudí, bez obrany a ústrojnosti jsauce a jen od welikomyslnosti a přízně některých welmožů a pánů welmi nejisté podpory požíwajíce, wždycky mnoho utratili a to tím wíce, čím wíce se častokráte na maličkostech zastawowali a sami mezi sebau zbytečnými hádkami se ničili. Mnozí z možnější šlechty, nemajíce w evanjelickém náboženstwí žádného základu, welmi snadno na namlauwání, příwětiwost, sliby a t. d. katolických duchowníků, od něho odstaupili a potom tím přísněji už jako katolíci poddaných po swých statcích ku přestaupení k wíře katolické nutili; mnozí evanjeličtí páni, nemajíce nic swatého, s náboženstwím swým a s kněžmi zlostně se pohráwali, tak že Jan Pilec, ještě w XVI. století takto se žalowal: ,Oprawdu moji zemané a patroni swého kočíše wíce ctějí a sobě wážejí, nežli mne pastýře duší a služebníka církwe. O Bože, jakowé si časy na nás dopustil!‘ Tak se žalowal i bratr jeho Kašpar a mnozí jiní.“

„Jenom pozdě přeswědčili se evanjelíci o potřebě zewniterného zřízení církwe, o potřebě zpráwců a dozorců církewních, kterých reformácie byla w prwním ohni neprozřetelně zawrhla. To se stalo přičiněním se horliwého evanjelíka Jiřího Thurza, Palatina, který 8. března roku 1610 do Žiliny sbor církewní z 10 stolic swolal, kde chybující posawád ku weliké škodě zewniterní pořádek w církwi evanjelické ustanowen jest. Stolice tyto byly podřízeny třem Superintendentům, za jakowých wywolili: Izáka Abrahamowiče, Sam. Melíka a Eliáše Lániho. Poslední zwláště byl muž ostrowtipný, horliwý obrance křesťanské swobody a formuly concordiae proti ztřeštěnosti kalwínské; on byl neyznačnější a nepřemožený bojowník evanjelíků i proti Pázmánowi. — Jednalo se dále na témže sněmě i o uwedení a udržení jednostejnosti při službách božích, při zpráwě církewní, při poswěcowání Superintendentů a kněží, o moci a platnosti symbolických knih, a t. d. K podobnému počínání byli i ostatní evanjelíci wyzwáni. Než ale mnoho zůstalo jen na papíře, anť w žiwotě hned od počátku zjewení swého w Uhorsku neopatrnými, o budaucnost wyznání swého jak třeba nepečujícími a wšudy sobě škodícími evanjelíci se dokazowali: o zewníterný pewný základ k zewniternému bytí swému aneb aspoň swých zpráwců se nestarali, ale jmění a statky i samému duchu síly a stálosti a bezpečnosti dodáwající pedantsky potupowali a raději od přízně jednotliwců, beze wšeho pewného podnoží, tak řečeno w powětří, odwiseti se jim líbilo! Po mnohých nepokojech a pronásledowáních konečně i boj náboženský přestal, potom jak potah mezi rozličnými stránkami a jejich swobody náboženské na konci předešlého století zákonowé pod Jozefem II. a Leopoldem II. určeny byly.“

„Králowé rakauští museli zwláště proti Turkům těžké wálky při mnohých překážkách wésti. Trapiči tito lidstwa na počátku wěku tohoto wždy dále a dále w Uhorsku zacházeli, nebo jim ještě předešlé časy cestu do Budína připrawili, kde se tak pewně osadili, že ho půldruha století w moci swé drželi. Aby ještě i wíce ničeno bylo Uhorsko od Turků, napomáhali těchto w tom sami nespokojní Uhři a knězowé sedmohradští, kteřížto neywíce po cti, wládě a swéwoli bažíce s Turky se spojowali a s nimi proti králi uhorskému a Rakušanům, častokráte pod zástěrau obrany náboženstwí evanjelického bauřili. Z jedné strany sice některé wýhody, owšem že nestálé, evanjelíci odtud dostali; z druhé strany ale wšecky wěky a pohlawí, a celá okolí pod swéwolným a ukrutným jarmem tureckým žalostně upěly. Naposledy horda tato Antikristowa tak se zmocnila, že se 300,000 bojowníky, wyzwáni bywše i tehdáž od Tökölyho, r. 1683 Wídeň oblehli a nejen rakauskému dworu, ale celé Ewropě a křesťanstwu záhubau hrozili. Wšecko už začalo, co bylo wěrné jak we Wídni, tak w Uhorsku zaufati; mnohé magnatské rodiny, bez naděje jsauce, už sultána za wrchního pána swého napřed uznaly a jemu slib poslušnosti učinily. — Zde byla celá Ewropa w nebezpečenstwí, kteréžto od ní odstraniti Slowanům i nyní dáno bylo. Jan Sobieský, král polský, obět tuto křesťanskému swětu přinesl. On totiž přijda se swými 50,000 jezdci a spojiw se se sklíčeným císařským wojskem, strach a hrůzu, která we Wídni a w Ewropě panowala, do wojska tureckého přihnal, a probořiw neprobitné na zdání řady muhamedanské, při strašné seči je k útěku přinutil. Přijaw díky wděčnosti od rakauského domu za wyswobození, dále do Uher utíkajících Turků pronásledowal, zde pewná místa jim odebral a ještě k tomu při Parkáně proti Ostřihomu na hlawu jedenkrát porazil.“

„Od času tohoto síla Turků wíce nerostla, ale wždy pomalu se tratila, tak že nezadlauho, jak z Budína, tak z celých Uher pomálu wytlačeni byli. Po střasení jarma tureckého pečowala wláda o náležitau hrázi, jak proti diwokosti turecké, tak proti šíření se odtud morowé rány, kteraužto neprobitnau hrázi z neywětší částky Slowané ilirsko-srbští z udatných swých skládají.“

„We dlauhotrwanliwých wojnách těchto tureckých wyznačil se krom mnohých jiných zwláště Mikuláš Zriny aneb Zrinský, pocházející ze staré rodiny chorwátské Subičů r. 1566, když pewnost Sigetskau Turci pod Solimanem dobýwali. S několika jenom wojíny proti bezčíslnému wojsku tureckému dlauho se bránil; když pak oheň ostatní pewnost sežíral a wěc ku naději k dalšímu se bránění zmařil byl, nádherně se wystrojil, wzal otcowský meč do jedné a praporec do druhé ruky a se swými spolubojowníky mezi nepřátely z hradu wyrazil, mnohých sbil, až konečně přemožený hrdinskau smrtí padl. Jeho setníci a saudruhowé byli z neywětší částky chorwatští Slowané, jako: Praputovič, Ocharowič, Bosniak, Potocky, Juranič, Potoš, Drak, a t. d.“

„Žáden ještě wěk nezjewil tolik, kolik tento, užitečných, potřebných, potěšitelných úkazů. Wniterné různice, které Uhorsko plenily a naplňowaly, jsau wykořeněny. K upewnění králowské wlády, nesmyslná a nepraktická záwírka dekretu Ondřeje II. jest pod Leopoldem I. († 1705) setřena, která každému jednotliwému zemanowi, jestliby wýsady jeho šetřeny nebyly, dowolila proti králowi powstati. Pod týmže králem ustanoweno také, aby rakauský dům dědičně w Uhorsku panowal, pod Karlem pak III. († 1740), aby práwo do trůnu w čas nedostatku mužských i ženské osoby měly. Tak pomalu neurčitost záhubná z ohledu práwa panowání w Uhorsku wyzdwihnuta jest, čímž Uhorsko od mnohých neřádů, bezpráwí a záští se oswobodilo. — Králowé z domu rakauského we wěku tomto zřídili we krajině stálé a wycwičené wojsko, počet obywatelstwa osazowáním cizozemců rozmnožili, mnohým pustým krajům obywatelů opatřili, wětší bezpečnost osoby a jmění uwedli, příležitost ku zmáhání se a zdokonálowání řemesel, kupectwa, mnohonásobně zawdali, způsob ku wzdělání se we wědách a umění podali, pánů z osamělých zámků do osad k lidu wywábili, a t. d. Dále poprawili mnohonásobně zpráwu krajinskau, polepšili přisluhowání sprawedliwosti a ku lehčímu a dokonalejšímu zprawowání krajiny i některé potřebné úřady a saudní stolice ustanowili, jako místodržící radu, králowskau a distriktuální tabule, a jiné. Poklady tyto začali maudří panowníci zwláště w XVIII. století Uhorsku udělowati, nebo wlastně jen tehdy čas a způsob k tomu dostali. — Králowé z rakauského domu to byli, kteří prwní tohoto času na hory a lesy swůj pozor obrátili, což založení slawné baňské Akademie we Šťáwnici za následek mělo, kteří dobytek w Uhorsku s dokonalostí začali, kteří potah sedláků k pánům určili, sedláků předtím k zemi přikutých od této odtrhli a od swéwolnosti pánů poněkud oswobodili — kteří zwláštní organisací školám propůjčili a chuť a příležitost k nabýwání známosti rozhojnili, a t. d. Neywíce k tomu přispěla Maria Theresia, Jozef II., Leopold II. a František I.“ —

„Na počátku neynowějších časů wůle ta Jozefa II. aby i w uhorském králowstwí, jako w jiných rakauských zemích, němčina místo latiny při weřejných záležitostech panowala, powzbudila Uhorsko k tuhému obraňowání swých krajinských pořádků a zwláště latiny. Během ale času z této horliwosti za národní weřejný žiwot uhorský láska k newšímané posawád maďarčině a zwláštní maďarská národnost we šlechtě ožila, kterau i přednější slowenské rodiny, buď z následownictwí, buď z domnělého odtud wyplýwajícího blaha, buď ze samostatnosti, buď ze lstiwého podwedení z neywětší částky do sebe připustily. Na tento způsob přestaly býti spokojnými, aby maďarský národ jenom wedle ostatních uhorských národů žiw byl, ale jeho řeč (maďarčinu) nad jiné jazyky pěstowati a podporowati začali. A od toho času od sněmu na sněm dostáwala maďarčina wždy wětší a wětší wýhody, až naposledy krajinským zákonem za wšeobecný diplomatický jazyk w Uhorsku powýšena jest na místo mrtwé latiny, ačkoli i tato oprawdu zde we zpráwě krajiny žiwá byla. Tak tedy maďarský jazyk jest nyní w Uhorsku spojujícím prostředkem uhorských národů a znáti jednomukaždému ji potřeba, jak předtím latinu, kdo weřejný úřad zastáwati chce, s čímž i krajinský sněm spokojen jest, nebo wíce nehledal a wíce hledati a žádati ani nemůže. — Při této wšak záležitosti, aby se swéwolnost, bezpráwí a násilí překazilo, pořádek, pokoj a štěstí, jak krajiny wůbec, tak jednotliwých w ní národů požaduje, aby, když maďarčina diplomatickau se stala, i jiné řeči při swé platnosti ponechány a weřejně uznány byly, aby se zákonem uřídilo, že se i tyto dále wywinowati, wzděláwati, we školách a w církwích užíwati mají. Tak zajisté každé obáwání o tento drahý poklad národů a každé jeho podkopáwání zmizne. Ano pořádek a sprawedliwost i to dále wymáhá, aby se ustanowilo, že se wedlé půwodního maďarského textu, zákony krajinské obsahujícího, i překlad těchže zákonů w nemaďarských hlawnějších řečech nalezati má; nebo poslušenstwí náležité jen tam možné a lehké jest, kde se rozkaz dobře rozumí, kterému poslauchati třeba.“ —

„Nyní tedy Uhorsko po mnohých neřestech slawně panujícímu rakauskému domu děkowati musí, že ze wniterných pranic a rwanic, neřádu a bezúzdnosti wyhojeno, že ze wniterných nebezpečenstwí a turecké poroby wytrženo a že při swém bytu a žiwotu zachowáno jest, w němž člowěk pokojnější, pohodlnější a wůbec lidštější žiwobytí wede. Jenom zaslepenost a předpojatosť chtělaby Rakausko od sebe odstrčiti, neznajíc totiž, žeby Uhorsko pro sebe slabé bylo a w tom pádě zahynauti muselo.“

„Jako wšak králowstwí uhorské k pokojnějšímu, wzdělanějšímu rakauskému dworu se dostalo; tak i naděje blaženější ještě budaucnosti uhorské každý přítel pokroku do téže bdící zpráwy wkládati musí. Jenom zajistě pod křídlama jejíma může se očekáwati a státi, že se mnohým panujícím ještě w Uhorsku chybám, nedostatkům a potřebám wyhowí, — že občanský žiwot úplněji a ústrojněji se wywine a jedenkaždý staw swé celé pole zaujme, aby jen jedna třída ku škodě celku ruce odwázané neměla, — že střední, t. j. měšťanský, průmyslný, kupecký staw, tento pramen wzdělanosti, štěstí a prawého rozkwětu národů, náležitě se wywine, — že sedlský staw, dosawád pohaněný, podle pochopu swého zkwěte a swé určení jak třeba pocítí a w obci dosáhne, — že žiwější hýbání a wyšší spojení mezi krajemi a osadami, stawy a osobami znikne, kteréž mnohé dosawádní komůrky traudowé na komůrky pracowitých wčeliček promění, — a že konečně k wětší bezpečnosti osoby a jmění a k udržení maudrých a z powahy Uhorska a času wyplýwajících zákonů w jejich platnosti a wážnosti zwláštní dozorní čili policejní úřad dokonale se zřídí. — Milostiwý Bůh zdržujž a podporuj i na budaucnost rod panowníků těchto, aby i dále národy swé zpráwě swěřené ku wšemu dobrému, prawému a krásnému šťastliwě wésti mohli! — Tak dlauho předce při dějinách uhorských sme se zabawiti museli!“

Já Děkuji Tobě, drahý dobrodinče můj, za tento stručný přehled dějin mé wlasti, který mi nejen příležitost k nowým myšlénkám a bádáním podáwá, ale mne také s mnohými neznámými myšlénkámi a náhledy a se skrýwanými známostmi obeznamuje. Mnohé události, které se mi posawád w jasném swětle zjewowaly, ukázaly se teď protiwné twářnosti — a naopak. Tam, kde sem práwě wlastenectwí hledal, spatřil sem nyní často pramen nehod a neřestí. W těch lidech, jimž slabost srdce a předpojatost mysli jenom blaho a udržení bytu Uhorska násilně připisuje, poznal sem neywíc půwod zlého w minulosti wlasti mé. — Prwé, nežlibychom se ku přítomnosti přiblížili, přálbych sobě nyní, poznaw potah Slowáků we králowstwí uhorském, ještě něco zwláštního o slowanském žiwlu a zwláště o Slowákoch slyšeti.