ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ukojený poněkud přistaupil sem k druhému neybližsímu obrazu, který ležení národu kočownického neb tuláckého předstawowal. Na rozsáhlé rowině při řece stály nízké stánky aneb šjatre, okolo nichž malé wozy rozestaweny byly a hromady dobytka, neywíc pak koní, malého ale šwihlého zrůstu na tučném pastwisku se pásly. Jedni z lidí kušemi a krátkými křiwými meči ozbrojení na koních jezdili, buď pro zábawu, buď pro cwičení, buď proto, že stráž nad ležením drželi; jiní zase w sausední řece lowením ryb se obírali, matky u wchodu do stánku kojily swé dítky, a t. d. Odění byli kůžemi a jak se při některých spatřiti dalo, měli hlawy oholené, na nichž wšak ze třech stran něco dlauhých wlasů barwy černé wiselo. Zrůstu byli newysokého, postawy územčasté, pozoru zpurného, pleti zlatohnědé; twář měli širokau a plaskau, lícní kosti wypuklé, oči malé, nos široký a ploský zwláště u kořene.

Připatřiw na to, promluwil sem k wůdci mému: Jeli obraz tento zde na swém místě? wšak wypodobňuje Maďarů z těch časů, když do Uhorska přikočowali? Načež on odpowěděl: „Owšem, že i zde má místa, ačkoli se nás nebezprostředně týká, nebo Maďarowé téměř už od 1000 let sausedi, spolukrajané a spoluobčané Slowáků jsau. — Zdeby mi mluwiti nebylo sice třeba, nebo u Slowáků ku poznání neslowanských národů wždycky wýchowa a wynaučowání příležitost podáwá, proto že se to ne jich samých, ale jiných týká: že wšak ochotnost twau w poslauchání znám na krátce se i zde postawíme.“

„Jako jsau Slowané údowé plemene indoewropejského, tak Maďaři jsau údowé plemene sewerského aneb půlnočního. Lidé kmene toho, k němuž oni w tomto sewerském pásmě přináležejí, nazýwají se u cizinců Fini, u Slowanů Čudi, za jejichž prwotní wlast pohoří uralské mezi Ewropau a Azií se pokládá. Na tento způsob Maďaři jsau příbuzenci finských, mongolských a tureckých národů. — Příčiny, které jich k opuštění prawlasti u západní řetěze Uralu pohly, jsau neznámy. Okolo polowice IX. století po Kr. potlaukali se w říši Kozarské mezi Wolhau a Dněprem we dnešním Rusku, bywše odwislí od Chanů Kozarských, pod wlastními wšak Wojewodami. — Hlauběji do Ewropy od Pečenců wytisknutí dostali se okolo r. 888 do Sedmohradska a částky Multan, odkad je do boje proti Welkomorawě Němci byli zawolali. Pod trwáním bojů těchto wkročili i do dnešního Uhorska a neyprw na wýchodě mezi Tisau a Tatrami okolo r. 895 se rozhostili.“

„Mrawy jejich, jako wšech sewerských kočowníků, byli surowé. Žiwili se z pastýřstwí, z rybářstwí, lowu a z laupeže, a jedění koňského masa bylo také u nich obyčejné. — Wrchní zpráwu nade wšemi měl hlawní wůdce a kníže, kterážto hodnost w rodině Almusowě dědičná byla, nebo ještě před příchodem do Uher sedem wůdcůw jednotliwých kmenů jej za swau hlawu wywolilo, slibiwše mu, že oni a jejich potomci pod hlawním wůdcem z pokolení Almusowa zůstáwati chtějí a mají. Přísahu swau podle obyčeje národního pitím z wlastní krwe potwrdili. — O pohanském jejich náboženstwí málo co se wí. Měli ctíti oheň, ano i powětří a řeky, w nichž tworce wšech wěcí spatřowali. O budaucím žiwotu to wěřili, že duše pobitých tomu na druhém swětě slaužiti budau, kdo jich zawraždil.^[5] Wíra tato, a potom ta okolostojíčnost, že úrodné kraje před nimi na jih a západ ležící lakomé jejich oči wábily, wedla je k ustawičným bojům, při čemž jich co lstiwých a krwožížniwých samy jejich powěsti opisují, které Anonymus Belae regis notarius slátal.^[6] Zaujatí a oblaupení nějakého okolí bylo jim nade wšecko, a celau nábožnost jejich do hýbání přiwedlo, tak že téže powěsti jen tehdy o obětech bohům činěných, které z koní, wolů a t. d. záležely, wyprawují, když jim w tom štěstí slaužilo. Arpád, wůdce jejich, tři dni prý hody držel, když mu byl Swatopluk (bezpochyby Mojmír) prwníkrát ze swé země kraje popustil. Poznamenati třeba, že když zajatý kraj skrze smlauwu s obywateli jeho od sebe odwislým učinili, k těmto se jak ku swým chowali, tak že hlawní wůdcowé jim i hrady, zpráwu kraje a rowná práwa udělili. Tak se stalo i se Slowáky w Tatrách od záhuby we wojně uchowánými — a zaujatí jejich krajů neuwalilo na ně poddanstwí, nebo jich Maďaři nepodrobili, ale k sobě přiwábili.“

„Po swém příchodu do wýchodních Uher za celé půlstoletí (od 894 — 955) swými wpády celau téměř Ewropu nepokojili. Neyprw nawštěwowali Panonii nižší, Korutansko, Wlasko, Baworsko, řecké císařstwí a Welkomorawu. Po pádě této na swých rychlých koněch lehko ozbrojení každoročně téměř bez wýminky na laupež wycházeli a hned bez dostatečného trestu w horním Wlasku, hned w Německu, hned we Francauzku hned w řeckém panstwí se zjewowali. Wojenské jejich umění w tom záleželo, že wětším wálkám wyhybowali, že se nenadále na obywatelstwo obořili a dříwe zmizli, než wojsko proti nim do pole wytáhnauti mohlo. Porážky, které sobě často (zwláště w Německu) na hlawu přitáhli, málo jim w jejich řemesle překážely.“

„Předce wšak zaslaužená odměna jich neminula, nebo dne 10. srpna r. 955 při Augšpurku byli strašně od Němců poraženi a rozptýleni. Ostatky pozůstalých při žiwotu Maďárů, wracujíce se pod wůdcem Lehelem domů, obořili se ještě předce na Čechy, ale Boleslaw I. je zbil a do jednoho zničil, tak že se i Lehel do rukau jeho dostal.^[7] Tak síla neskrocenců, celý západ nepokojem naplňující byla zlomená. Od toho času nebauřili wíce swět, nebo je poněkud předešlá chuť zanechala a samým pokoj příjemný býti musel.“

„O několika roků po tomto dostal se (r. 972) za hlawu jejich Geyza, který už s duchem křesťanstwí poněkud obeznámený, ano i pokřestěný tuláctwí nenáwiděl a swých rodáků k pokoji a ku stálým obydlím napomínal. Aby se šlechetná žádost jeho wyplniti mohla, chtěl přede wším pohanstwí u Maďarů wykořeniti, nebo dříw na stále pokojné žiwobytí při nich mysliti se nedalo. W jeho počínání z počátku byla mu zwláště jeho manželka, Šarolta, křesťanka, a Piligrin, biskup papawský, na pomoci. Než nebylo jemu dáno záměry tyto uskutečniti, ale jenom k tomu cestu pomálu připrawiti. Rodáci zajisté ještě se mu welmi protiwili, což jej náramně mrzelo. Mezitím k jeho potěšení a k weliké pomoci w díle započatém zjewil se na dwoře jeho jeden muž plný ducha božího, a to byl Wojtěch aneb Adalbert, biskup pražský, rodu slowanského, syn možného Slawníka z Libie, muž žiwota přísného, zběhlý we známostech o wěcech božích, znamenitý řečník, křesťan horliwý a nábožný a oprawdowý Apoštol. Žiwého ducha křesťanstwí wpil do sebe ještě w domě otce od matky swé Střezislawy, a swého učitele, potom pak neymilowanějšího přítele Radla, aneb Astříka, aneb i Anastasia, opata w Břewnowě w Čechách. — Jak náhle dostal úřad biskupský hned w průwodu swého Radla a jiných wzal před sebe cestu po celém swém biskupstwě, které se tehdáž zaroweň s Českým panstwem až po Wáh rozprostíralo. Účel jeho cesty byl, aby swěřené sobě stádo wšech pohanských pozůstatků sprostil, k čisté křesťanské známosti přiwedl, a slowanský obřad, který se ještě na Morawě a Slowensku tu i tu zachowal, ze chrámů wytewřel a na jeho místo latinský uwedl, nebo se mu to podle jeho mínění potřebným býti zdálo.“ —

„Při této příležitosti dostal se tedy r. 994 i do Ostřihoma, kde od Geyzy wlídně přijat byl, a na nowé pole učinkowání wkročil. Zde zajisté na tom místě, kde nyní kaplice sw. Wojtěcha stojí, horliwě lidu kázáwal, byw ode wšech jako swatý ctěn, nebo duch času toho nebyl swětácký, který nic nectí, jenom sebe a to, co se jako on na oko blyští. Zde s Čechy sprowázejícími jej mnohých z nezwedeného lidu učil a křestil a s pomocí knížete i chrámy stawěl. — Neypamatnější dílo jeho na dwoře knížete maďarského bylo to, že on Wajka syna jeho wynaučowal, šlechetnau duši jeho duchem žiwého křesťanstwí naplnil a w cele Kristowi získal, konečně pak roku 995 slawně při přítomnosti císaře německého Otta III-ho pokřestil, kde mu jméno Štěpán dáno bylo. On jest ten muž, kterému wlastně králowstwí uhorské swůj půwod děkowati musí. — Sw. Wojtěch o několika roků po odchodu z Ostřihoma při horliwém swém apoštolowání i smrt mučenickau mezi pohanskými Prusy naleznul, proto že byl na swaté jim pole Romowo kročil. Wděčný potomný swět zwolil jej za ochrance aneb patrona ostřihomského arcibiskupstwí. — Nade wšecku pochybnost jest wywýšeno, že Slowáci, zwláště od té doby, co Maďaři wýboje zanecháwati počali, důwěrněji se k těmto chowali, jich se swětlem křesťanským, se záležitostmi usedlého žiwota, a t. d. obeznamowali, a Maďarů blíže k sobě a ku swému způsobu žití přitahowali, což se wšak we wětší míře po powstání králowstwí uhorského dálo.“

Jako předmět tento Zwěstoň přetřásal, powstaly některé myšlénky a pochybnosti we mně, a tak sem mluwil: Nemohu tak snadno naleznauti příčinu toho, že se Maďaři, národ tak malého počtu, w cele odporném a cizém jemu swětě udržeti mohl. Wšickni sewerští přistěhowanci, mnozí četnější a silnější, nežli oni, jako Scythowé, Sarmati, Huni, Awaři, Kozaři, Bulhaři, Mongoli a jiní pobauřiwše něco swět, zmizli w Ewropě do jednoho, a tito předce záhubě wyhnauti znali. — Načež Zwěstoň: „Owšem, že ty neydiwočejší hordy zde zmizly a utonuly a to sice we swětě slowanském. Že se jenom Maďaři udrželi, příčina toho jest w jejich silnější národní powaze a w jejich wojenském umění položená. Toto wšak byloby jich nezachránilo, kdyby jiná příčina nebyla přistaupila, totižto ta, že se ještě při swém národním powědomí ku křesťanstwí přiznali, které jich wíce ne k bauření swěta než raději k pokoji a ku stálým sídlům wedlo a které jich konečně s křesťanskau Ewropau spříznilo; nebo co křesťané wíce nepřátelé křesťanů býti a jiné národy nepokojiti a nad ně se wypínati nemohli ale se těmto k boku postawiti museli. — A toto jest, co Maďarů při wší jejich nepatrnosti udrželo a až potud udržowati nepřestane, pokud w nich prawá wíra, bohabojnost a láska křesťanská newychladne a na tom místě wysokomyslnost, spoléhajíčnost jenom na sebe, a ztřeštěná wládobažnost nad jinými nezroste.“