ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Otewřené prostranství po přešlé bauři w neobyčejné kráse a nádheře oblečené leželo okolo nás. Rozmanitost celého kraje zjewila se nám, a widěli zme, jak se po rowinách, dolinách a údolích, kopcech a horách rozprostírá, z nichž se místy zrcadla wod do očí našich odrážely. Ach! jak we zbožných citech rozplynula se duše má, když sem patřil na nepřetrženau řetěz welikanských Tater, we které se tyto od západu k wýchodu wždy w ohromnějších a ohromnějších hmotách na způsob půl měsíce na půlnoční straně táhnau. Jak sem radostí zaplesal, když se mi najednau rumy strmého Děwína, postawy pyšného Roháče, wznešených Bílých hor, nahých Holí s Čertowau swadbau, hrobowého Sitna, nedostupného Muráně a t. d. ukázaly! Tak weliké bylo wytržení mé, když sem hleděl, jak se naproti Tatře nahnutá hlawa obrowského Křiwáně a w sausedstwí jeho z jedné strany Babia gora, a z druhé pak Králowá hola a Lomnice, jako owčáci u prostřed stád swých; ponad ostatní wětší a menší haluzy Tater wznášejí! — Mocná ruka přírody welebné welikány zde také na památku swého hrozného zbauření a swých náramných přewratů nawěžila, a oni to duchu našemu nepohnutelnau zrutností swau zwěstují, mnohotisícletým wálkám rozhněwaných žiwlů wzdorujíce.

Když sem zrak do nesmírných dolin mezi nimi se rozkládajících spustil, widěl sem, jako tu ze sausedstwí přicházející mutná Morawa a w lůnu jejich zplozený klikatý Wáh, zpěwný Hron, ryboplodná Tisa se swými příbuzenci, u noh Tater se winauce, na wlnách siného Dunaje k jihu a k wýchodu wěčně do Čerweného moře utíkají; tam pak jak Dunajec a Poprad k půlnoci od těchto se odbírajíce s Wislau se sbratřují a s ní do Baltu wpadají.

Pochodiwši oko mé za během řek těchto slowenských, obrátilo se ku wrchowcům hor wěčnými sněhy pokrytým. Zde holé a šediwé skály žulowé strmí, mezi nimiž se oblakowé w bystrém běhu walí a na jejich hmotách rozrážejí. Hrozný to byl pro mne předmět. Mrazem a hrůzau projala mne končitost některých chlumů a diwoký pozor některých bral, které jako wichrem sem i tam rozwálené weliké lesy jedno přes druhé ležejí. Bázní a překwapením naplnila mne hlubokost a strašnost nedostupných propastí, w nichž se s hůry padající sněhowá woda na prach rozdrobuje a při slunečném swětle duhowými barwami pohráwá. Ačkoli tam krom šumu některých wod wšecko ostatní mrtwé ticho a beze wšeho žiwota jest; predce wšak widění — těch sněhowých, od wěčných brazd těch zedraných wěží a nakopených lámanin, widění těch hlubokých jezer a morských očí, prozračných jako sklo a pobarwených rozličnými barwami, widění těch žulowých, do nebe čnících slaupů, na kterých se granáty, opály a jiné lesky blyští a které se we swé němotě do hladiny jezer uzírají, — wzbudilo we mně city neyhlubší úcty a nábožnosti; nebo we wšem tom, co w neydůstojnějším chrámě, blízkost a přítomnost Božstwí předemnau trůnila. — A když sem se w takowých citech kochal, nowé zjewisko w dalekosti opět lákalo k sobě oči mé. Zde zajisté mezi braly spatřuje se slaup skalný a kamení okolo něho, které jak pastýř i se stádem zkamenělý wyhlížejí; tam jiný úkaz předstawuje dwau mužů zápasících; tu se zase zdá, jakby kněz na kazatelnici obstaupený poslauchači; tam opět jakby celé swadebné tažení na wozích se wším w kamení se bylo obrátilo. Než nejsem s to, předměty, které se tam smyslům, citu, obrazotwornosti, rozumu a celému duchu zjewují, wšecky dostatečně wylíčiti; nebo sem sám u wytržení mém ani neznal, kam se neyprw obrátiti mám a doba k powažowání krom toho jen krátká byla. —

Pod říší hromojízwého čela Tater nalezlo oko mé w mochatém rauchu, kde se kosodřewina po zemi plazí, prwní znaky organické žiwé přírody, jenž zde diwé kozy a drawé orly za obywatelů má. I spatřil sem, jak ty we skoku swém ponad propastí rohama na ostré skály se wěšely, a jak z těchto někteří w bystrém letu s nesmírné wysokosti dolů po laupeži se hnali. — U paty pásu tohoto wystupují w černé barwě sosnowé, smrkowé, borowé, jedlowé lesy, pod nimiž se dubowé, bukowé, jaworowé, lískowé a lípowé háje po údolinách a břehách rozkládají, které wšak na mnoha místech weliké plešiny mají, na důkaz toho, že přílišně a neopatrně probrány a wykaženy jsau. — A když sem se já na kraj tento díwal, tehdy se stromowí obtížené owocem wšelikého druhu, a wínowé réwí na obrácených k poledni končinách, we dlauhých čárách zelenalo. Z ratolestí zelených hájů wznášelo se k nám weselé pění rozličných ptáků, z kwětaucích pak hájů zwuk pracowitých wčeliček. Mezi lesy a háji bůjná pastwiska se rozkládala, na nichž se stáda wšelikého dobytka blízko pastýřských salašů bělela. Po tisíce pahrbcích, úwalích a rowinách na daleko a široko obilím wšeho druhu pozlacené role se hnaly, w dolinách pak a nižinách jim příležících zelené lauky ležely. — Wšecko toto, potom prýštící a jiskřící se z kamenité půdy studnice, mírnost, čistota a jasnost powětří, spanilost, žiwnost a úrodnost přírody jakoby na obrázce předstawené, wynutilo konečně při pozorowání mém ta slowa radosti k wůdci mému, který dosawád ticho byl a mne jen pozorným na některé předměty učinil: Wěru požehnaný a šťastný jest to lid, kterému takowé země k obýwání dané jsau! O kdyby jen to znal, jakowými se krásami a poklady rodiště jeho honosí!

„Arci! mluwil na to Zwěstoň, kdyby znal! ale já wěru říci musím, že mnohé zwláštnosti a přednosti kraje tohoto před obywateli jeho ještě skryty, mnohé pak jen málo známy jsau. Promyslná noha zpytatele přírody jen málo posawád zde kráčela, a obywatelé jazyku, kterým se ona k nim ozýwá, nerozumějí, ale w newědomí staupají po předmětech, které okolo nich plodí a w sobě ještě skrýwá. Kdože odhalí tajemstwí tato? Pozorující um zde mnoho k poučení swému, ano i k rozhojnění lidské zkušenosti a známosti nalezne, a to ze wšech třech tříd a králowstwí přirozených wěcí. Mnohé ještě prýštěniny a zřídla, a neznámé dosawád jeskyně na wynalezců čekají, a kolik ještě žil na drahé a jiné kowy w tomto z neybohatších w Ewropě pásu hor nepohnutých se nacházeti musí, kteréby celau krajinu bohatily a ozdobowaly! Wzbuzená wšak časem pilnost a rozmyslnost na začaté už cestě wšudy otewře duchu průchod, kde posawád neproniknul.“

„Než ale znám, že si se už poněkud nasítil wyhlídkau, kterau místo toto poskytuje, poslauchej, ať dále mluwím! — Jako každý kraj, tak i tento, natolik jen cenu má, nakolik jej duch lidský k potřebám swým použiti a pod wládu swau podrobiti zná, a nakolik on dary a wlastnostmi swými k wyplnění těchže potřeb člowěkowi slauží. Že tento k wywinowání žiwota a ducha nepřízniwým není, to nám swědčí i powaha a počet plodin jeho, i položení, we kterém rozmanitost tepla a podnebí panuje. Položení jeho jest takowé, že sobě člowěk ze vzdálenějších zemí to doprowázeti může, čeho se mu doma nedostáwá, to pak odwážeti, čímž nad potřeby wládne. Řeky spojují jej s nižšími kraji, zwláště na polední, někdy i na sewerní straně, hojnost pak potřebné k cestám kunštowným látky swědčí, že w něm obchod oblehčiti možno jest. Strana půlnoční jest proti nápadům nepřátelským welikanskými horami ohrazena, protiwná pak strana otewřená k tomu slauží, aby se dwa národowé uherské krajiny, Slowáci a Maďaři, stýkali a stýkáním tímto jeden druhému do smrtícího spání, do nečinnosti padnauti nedali, aby tak wšecky údy celého králowswí ku společnému blaženému žití a k uskutečnění w sobě záměřů člowěčenstwí w pohybowání a w tření se udržowaly.“

„Hornaté kraje owšem s wětší obtížností nežli rowné obchod wésti mohau, k tomu pak přílišně oddělují jedny osady ode druhých, a ten způsob i lidi. Mezi wrchy jest každá dolina swětem zwláštním; w ní panují už jiné obyčeje, ano jiné způsoby mluwení a jiný přízwuk řeči, jako w sausední dolině. Z příčiny té zde se jeden ode druhého odcizuje a to se zanedbáwá, co wíce lidí spojuje. Proto také tu lidé s wětšími nesnadnostmi společně něco ku swému dobrému před sebe berau, nežli w otewřených krajech, kde už samé oko ku bližšímu spojení wede, nebo se na celé okolí wždycky díwá. — Wšak ale při wšech obtížnostech, se kterými hory zápasiti musejí, mají i ony swé přednosti, kterými se překážky odstraniti a nedostatky naprawiti dají.“

„Jako na otewřených pauštěch a rowinách wše rozličným bauřem, úpalům slunečním, powodněm a wětrům — a tak změnám častějším wystaweno jest; tak naproti tomu wrchy wšemu tomu se silněji opírají a tak wšecko stálejší, mocnější a rozmanitější powahy mezi nimi býwá. Jakowá příroda, takowý i její člowěk. Žití jeho u prostřed pewné nepohnuté přírody činí jej také pewným a nerozlučným na dlauho od toho, co on při swém příchodu na swět naleznul a do sebe wpil, či se to jeho náboženstwí a řeči, či mrawů a obyčejů týká. Při nábožnosti, kterau mu už rozmanitost a welebnost krásné přírody w otčině jeho wdechla a se kterau on ku wšemu w konání swém přistupuje, pohnauti jej z místa, jest wěc přenesnadná, byťby jej i nejtěžší pohromy a neywětší zlomyslnost a ukrutnost podkopáwala. Wrchy jsau ochrancowé obywatelů swých: oni wše, co tito zwláštního a podstatného mají, w sobě přes wšecky náhody přechowají, až pokud člowěk s tworčí rukau w přízniwý čas nepowstane, který u swých spolurodáků powahu jejich uwědomí, wšecken jich žiwot roztracený w jeden celek spojí, w duchu swém zešlechtí a tak ze zešlechtěného na zastaralých základech nowý a krásnější swět wzbudí. Jak důležité to jest, ten toliko ocení, kdo zná, že jen we swém wlastním žiwlu pohybující se člowěk a celý národ owoce půwodního a znamenitého lidstwu přinášeti může, jináče pak bez toho, že swlekne celé člowěčenstwí swé se sebe a zničí to, co ruka boží jako zárod budaucích skutků do něho wštípila.“

„Dále hory mezi jiným to do sebe důležitého mají, že tam krásná příroda k weselosti wyzýwá. Weselost ducha jest ten dar, kterými přírození Horňákům pohodlnosti jiných krajů wynahrazuje: ona zajisté jest pramenem jasné mysli a pracowitosti. ,Ne z mutného oka, z ruky pilné náděje kwitne.‘ Nelétají zde owšem pečené holubi, ale člowěk musí rukau swých ku práci přiložiti, jestli něco míti chce. A toto už wede jej ku pracowitosti, w ní se toliko sladkost žiwota cítiti dá. Pracowitost a pilnost nachází sobě i prostředky ku přemožení toho, co w horách wywinowání člowěka překáží. Nerozlučná od ní zde jest jasnost mysli, která na každém místě jinými a jinými předměty obnowowána, jest matkau wšeho umělectwí. Pracowitost dělá z hor ráje, jasnost mysli pak plodí w nich chrámy kunštů a umění. — Wywinauli se na swětlo zawinuté tyto we Slowensku poklady, stane se i w něm takowá proměna a bude krásným klenotem celé wýchodní Ewropy. — Než když sme sídlo slowenské spatřily, nawštiwmež už žiwot obywatelů jeho a předewším swatyni, kde se příběhy země té a lidu jejího chowají!“ —