ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přemýšleje o tom, co mi Zwěstoň mluwil, šel sem za ním s wrchu do wysokého lesa. I ukázal mi stawení, které se w něm nalezalo. Stawení pak to bylo welmi weliké, starými a ohromnými lípami ohražené. Podoba jeho byla rownočtwerečná. Uhelní rohy wystupowali něco ze stěn, jakoby čtyry slaupy dělajíce, na nichž se celé stawení ležeti zdálo. Okolo stěny na zemi wšudy kamenná podstěna se táhla; wrch a spodek stěny byl rozličnými barwami a malbami okolo celé budowy ozdobený, podstřeší široké, sám pokrow newysoký, na zeleno zabarwený. Zpustěnost stěn a celého okolí, a zarastěnost přístupu k němu křowím a buřinau připisowal Zwěstoň řídkému místa tohoto nawštěwowání. — Jako sme dnu wkročili, ai mnoho set řezeb a obrazů po stěnách, na prostředku síně pak wysoké sochy a na dlauhých stolách weliké knihy do očí nám padly. W okamžení tomto wzdechl Zwěstoň a řekl: „Náhodě toliko děkowati se musí, že tyto památky aspoň we swé neúplnosti při mnohém nedostatku spatřiti se ještě dají!“ Na to chopil mne za ruku a dále prawil: „Prwe, než síň tuto prohledati budeme, musím tobě to místo we známost uwesti, které Slowáci w řadě lidského pokolení zaujímají.“

1) Národní příbuzenstwí Slowáků

„Jako tělo člowěka na rozličné částky, údy a články se dělí, tak podobně i celé lidstwo na rozličné národy se rozpadá, které se jazykem, co neyhlawnější známkau, mezi sebau rozeznáwají. Takowým údem lidstwa jest i národ Slowanský čili Slawjanský. Slowané přináležejí k neywětším národům na zemi; počítá se jich zajisté 80 millionů, což téměř desátau částku celého lidstwa činí, a sídly swými téměř půl Ewropy, třetinu Azie, ano už i hodný kus Ameriky naplňují. Neníť na swětě národu, kterýby w jednom spojení swé osady tak daleko byl rozšířil. Slowané zajisté země na poledni od Dubrowníka na adriatickém z jedné, a od černého moře z druhé strany až k ledowému na půlnoci, na té cestě pak na lewo k baltickému moři a na prawo až k Japanům, dílem co panující, dílem co jiným podřízení, obýwají.“

„Z powahy už welikého národu newyhnutelně wyplýwá, že on časem při rozšiřowání se, z částky pro rozličné sausedstwí, z částky pro rozličnost podnebí a t. d. také rozličné ratolesti ze sebe wypauští — čili že se na rozličné podnárody anebo kmeny rozestupuje. Z příčin těchto Slowanstwo podle powstalých nářečí na wíce kmenů se rozdělilo. Tak nacházíme w něm neyprw dwě hlawní čeledi; jednu polednowýchodní a druhau západní. Ku prwní čeledi náležejí: Rusowé s Rusíni čili Rusňáci a Illyrowé, jenž zase Srbi, Chorwati, Slowenci a Bulhaři jsau. Ke druhé čeledi patří: kmen polský, lužický a českoslowenský, který poslední Čechů, Morawanů, Slezanů a Slowáků w sobě obsahuje.“ — „Jedenkaždý z těchto kmenů mnohoby měl co wyprawowati, jak o krátkých blažených swých dobách tak i dlauhých utrpeních; než není zde místa ani času. Jen to musím připomněti, že wšickni dosawád zwláštní hradbau Ewropy proti wpádům diwokých wýchodních národů byli. A tímto způsobili, že západní Ewropa, od barbarského sausedstwí odstraněna, a církew i obec, i wědy i umění, i průmysl i obchod wzdělati mohla, aby toto wzdělané od ní dostali, a na takowém základě dále budowali. Na prsách jich rozbili se laupežnické hordy uralské a mongolské a w boji proti ztřeštěným plukům tureckým krew wšech kmenů w potocích tekla. Nyní když wýchod ku smrti pracuje a příčinu k obáwání wíce nezawdáwá; pokoj odtud nawstáwající wyzýwá i Slowanstwo z wíce passiwního čili trpného a pokojného položení k činnému a učinliwému žiwobytí, k němuž jedenkaždý kmen slowanský podle sil a zwláštnosti swých powolán jest. I nač žeby je řízení swěta i w tak welikém počtu, i při mládeneckých sílách i při welikých způsobnostech bylo dosawád we wšelikém nebezpečí zachowalo, kdyby k welikým záměrům ustanoweni nebyli?! W nich se má přežitá a ostaralá Ewropa omladiti, aby omladěná obzwláště staré Azii wznešených i wnitrních i zewnitrních darů přinášela a ji k wyššímu duchownímu žiwotu probudila.“ —

2) Neystarší zpráwy o Slowákoch

Tu zamlknul na okamžení Zwěstoň, mne pak radost a hrdost pronikla, když sem se údem i tak ohromného, i tak zaslaužilého, i k weliké budaucnosti určeného národu spatřil. I wedl mne zatím ku stěně, jejímž průchodem sme byli do síně wešli. I byla tato mnohými rámy zakladena, w nichž se ale už nic na ten čas spatřiti nedalo. Přistaupiwše tedy k rámům těm wyprawowal Zwěstoň dále: „Zdebychom neystarší příběhy Slowáků wyčítati měli, ale ty hustá tma přikrýwá a tratí se w dějinách wšech Slowanů. Nad neydáwnější historií jejich, jako nad wšemi národy, neprobitná mrákota spočíwá. Příbuznost Slowanů co do ducha, řeči a tělesné postawy, kterau s národy Hindostanu w Azii mají, swědčí o tom, že od welikého pomoří Himalaiského mezi Indii a Tibetem — ony kolébky lidského pokolení — do Ewropy se wystěhowali, jako ostatní jim příbuzné Staroewropejské kmeny: Řeci, Římané, Celti, Němci a Litwané. Kdy se to stalo, určiti se nedá; jisto wšak jest, že mnoha stoletími před Kristem. — Že oni sem w čas nowějšího stěhowání národů uralských a tureckých newtrhli, příčí se tomu celá neystarší historie, která jich hned na uswitě historické doby co lidnatý a mnohonárodní kmen we stálých sídlach při jmenowaných národech indoewropejských nachází. Z těch příčin tedy netřeba se nám ani po Adamowi, ani po Kainowi, ani po korábě Noelowě, ani po babilonské wěži sháněti, ale se w Ewropě historický půwod nowějších národů slowanských hledati musí.“

„Na cestě této widí se, že předkowé Slowanů dnešních už od času Herodota, otce historie (w V. století př. Kr.) až do V. wěku po Kristu, co doby jasné, pod rozličnými názwy swětu známi byli. Ukrytí pod wenkowským jménem Windů aneb Wendů, a pod domácími Budinů, Neurů, Srbů, Antů, Kriwičů, Seweranů, Slowanů, a t. d. w těch časech rozsáhlé země před i za Tatrami sídliwšími zaujímali. W běhu podotknutého času (ba ano i před ním už) Slowané na jantaroplodném břehu baltickém sídlící, swým kupectwím Řekům neyprw we známost wešli; — w Illyrikům a w Panonii bydliwší we mnoholetých wálkách od šířících se ta od západu mohutných Celtů aneb Wlachů (w IV. stol. před Kr.) na díle wypleněni, na díle pak odtud za Tatry k jiným bratrům swým wypuzeni byli; — téměř toho času ze Skandinawie stěhující se Gothowé odňali jim břehy baltické a je hlaubě do wniterních krajin za Tatrami zapudili; — okolo narození Krista přiwalili se od wýchodu na některé kmeny Sarmati; — w následujících stoletích při černém moři byli od německých Gothů pronásledowáni; — a konečně mnohé wětwe jejich do poddanosti pod Hunů se dostaly.“

„Wichřice, která se we wěkách po Kristowých skrze stěhowání národů německých a uralských nad Ewropau wznesla, zachwátila i Slowany do sebe. Tehdáž se ze stěsněné a zalidněné prawlasti swé za Tatrami k západu i k poledni mezi V. a VII. wěkem haufně šířili, nebo jim také na wýchodu pád hunské říše, na západu pak pád římské cestu uwolnil. Jméno Slowanů, Slawjanů, hlásalo se na dolním Dunaji, w nynějším Sedmohradsku, Bulharsku, Walasku, za Dunajem w Panonii, w Dalmácii, Korutanech, mezi Odrau i Labem, we dnešním Česku, ba osady jejich byli se až k Rénu, do Šwejcar, Wlach, do Hollandska, Anglie, ano do Peloponeza a celého císařstwí řeckého, až do Malé Azii rozprostřely. Nepochybně w tomto hýbání se národů Morawané a Slowáci, zaroweň Čechům, z Bělohorwatska za Tatrami wystaupiwše, řekami Morawau, Wáhem a Hronem až za Dunaj šli a wyprázněná nynější swá sídla od německých Rugů, Herulů a Gepidů brannau mocí zaujali. — Z těchto časů málo co se w paměti lidské o Slowanech zachowalo, a to, co se o nich říci zde může, týká se wíce wniterného jejich žiwota.“

3) Duch a ráz Staroslowanů

Po skončení řečí těchto odešli sme ku skwostně ozdobeným knihám na stole ležícím, na nichž se zlatem psaná jména Herodota, Mauricia, Prokopa, Helmolda a t. d. skwěla. I četli sme w nich dlauho, kde sem wyrozuměl, že staří předkowé naši byli sobě wšickni, co do twáří, očí a wlasů podobní. Od přirození byli weselí, nade wšecko básnictwí, zpěw a hudbu milowali, čímž se nad jiné národy wyznačowali. — Netaulali se od jednoho konce swěta ku druhému, jako hladowité kobylky, po zbíjení cizích zemí na způsob staroněmeckých národů a uralských kočowníků, náleželi ode dáwna k národům stálá obydlí majícím. Příbytky swé wzdálené jedny od druhých stawěli, tak že každá rodina okolo domu statky a role měla. Obírali se neywíce rolnictwím, pastýřstwím a wčelařstwím, a z té příčiny nebyli dlauho bez řemesel a obchodu. Wyznačowali se zwláště w řezbářstwí, tesařstwí, řemenářstwí, lodnictwí a t. d. W VI. wěku nejen Arabowé ale i Řekowé k dělání a zprawowání swých korábů jich potřebowali. Cnostem zwedeného žiwota jejich weliká částka Ewropy půwod swé další wzdělanosti děkowati musí.

Obchod mezi Ewropau a Azií byl w jejich rukau z neywětši částky, a kupčili neywíc s jantarem, kožešinami, obilím, medem a dřewěnými wýrobky. Tak powstala u nich zawčasu mnohá weliká a bohatá kupecká města, jako: Stargrad, Wineta, Arkona, Smolensk, Nowgorod, Pskow, Kyew a t. d. Nebyli při tom lstiwí, podwodní a zlostní, ale prostí, upřimní, otewření a nade wšecky jiné národy pohostinní. — Nábožnost, pracowitost a wytrwanliwost we wšech obtížnostech žiwota je nad jiné wyznačowaly. Mladší ku staršímu se s welikau uctau chowali; opatrowání starců, nedůžiwých a chudých bylo u nich hlawní cností a powinností; aniž byli mezi nimi žebráci a tuláci a proto ani zámky neznali, nemajíce na ně potřebu. Neystarší zůstáwali wždy doma; ženy jejich obírali se domácími prácemi, strojením plátna a suken; mládež odprawowala polní práce a w čas potřeby slaužila k obraně wlasti. Přirozená práwa slabšího pohlawí šetříce, ani nestřehli, ani nezamykali žen swých, ale těmto bylo dowoleno, dle líbosti jak před domácích, tak před příchozích a hostů wystupowati. Manželstwí za swaté pokládali a cizincowé wychvalují wůbec nepoškwrněnau čistotu, stydliwost a wěrnost slowanských žen. Mnohoženstwí panowalo jenom u knížat.

Na čele celé rodiny stál jeden, obyčejně neystarší, anebo i jiný neyzpůsobnější, kterého ona k tomu ze středu swého wywolila. On byl prostředníkem mezi zpráwci kraje a rodinau swau, wydáwal této rozkazy ku prácem; on prodáwal, co se nad potřeby nacházelo a kupowal, čehož potřebowali; on náboženstwí a domácí nábožnost řídil, modlitby předříkal, hostů pocestných přijímal, je čestowal, s nimi se bawil a je wyprowázel. Jmění swé jen tehdy dělili, když se rodina rozmnožila, tak že z rowných částek neymladší před staršími sobě wybírali, co se jim líbilo.

W prwotní době wšickni Slowané byli co do swobodstwí a práw jedni druhým rowní, což neskůr i při dědičnosti neywyššího důstojenstwí dlauho trwalo, tak že we wlasti swé porobu a newolnictwí ani neznali. Od knížat swých wymáhali toliko, aby byli sprawedliwí saudcowé lidu; oni byli prwní jenom mezi sobě rownými knížaty a župany. — „Sám swobody kdo hoden, swobodu zná wážiti každau.“ Slowan wězeň, neb zajatý, w číkolwěkby moci byl býwal, přestáwal býti newolníkem, jak náhle na zem slowanskau kročil, aniž kdo měl práwa do osoby jeho. Tak rowně lidský obyčej zachowáwali i z ohledu cizozemských wěznů a zajatých. Těchto také we wěčné porobě, jako jiní národowé, nedrželi, ale toliko do jistého času, a potom jim na wůli nechali, aby jestli chtějí, aneb se wyplatili a ku swým nawrátili, aneb u nich jako swobodní a přátelé zůstali. — Milowali nade wšecko swobodu, a některé wětwe raději se wyhubiti, nežli w jeden celek sbiti, anebo podrobiti daly. Neymilší jim byl pokoj a z té příčiny ani žádných podmanitelných bojů newedli, které na jiné těžké jarmo poroby wkládají, ale toliko k wojnám odporu a odplaty proti potlačowatelům swým nuceni byli. Wálčili neywíce pěší a we welikém počtu.

W neystarší už době měli swé zákony a práwa, které z částky od otců na syny ústně přecházely, z částky i na deskách runským písmem psány býwaly. Práwo a sprawedliwost přisluhowala se obyčejně we chrámích a na poswatných místech. Kněží byli jejich mudrcowé; oni zákony zapisowali, oni náboženstwí, lékařstwí, básnictwí, hadačtwí, časopočtu a t. d. lid wynaučowali. Powěsti starých Normanů wyprawují o Slowanech, co o lidech oswícených a bytnostech wyšších, ku nimž w neydáwnějších časech němečtí národowé swých bohů a slawných mužů pro nauky posílali. Jejich řeč byla wzdělaná, ohebná, důražná, na slowa, pochopy a proměny bohatá, tak že při prwním nawštíwení jich křesťanského učení swaté písmo přewýborně tlumočiti mohla.

*

Tu sme pozawírali knihy a Zwěstoň obrátil se ku mně, který sem s národní hrdostí krásné zpráwy tyto sbíral, a se smutným obličejem takto mluwil: „Wšak ale nebylo popřáno Staroslowanům, dlauho krásný wěnec ušlechtilých cností a předností pokojně nositi. Záhubná sekera ku stromu jejich pokoje byla přiložena, která tím hlauběji do něho rubala, čím wíce XI. wěk přicházel. Němci po zničení římské wlády, štěstím napomožení a wnowě pokřestění, z částky we swé nábožnosti, z částky a neywíce z ohledu podmanliwého a obchodního nezwěstowali w lásce nowé náboženstwí lásky pohanským Slowanům, nýbrž mečem a ohněm. Obořiwše se na Slowanů, těchto při mnohém zmužilém odporu na zkázu přiwedli, města slowanská se zemí srownali, obchod celý zničili, země podělili, obywatelstwo pak aneb do konce wyhubyli, aneb náramně ztenčili. — Jak tam na západě podmanliwostí německau wšecko na zmatek přijíti muselo, tak na wýchodě z druhé strany wpády rozličných diwých aziatských národů wšemu pokroku we cnostech domácích překážely. Wšecko se sjednotilo proti nim ku zkáze jejich, tak že zuření ukrutných wichřic ráz a staw Slowanů téměř docela změnilo, a oni později stali se učeníky těch, jimž někdy učitelé byli.“

„Než kde leží wina toho, že národ tak weliký a takowými cnostmi ozdobený, předce na základech těchto dále nebudowal, ale i ledakterému menšímu národu w poddanstwí a služebnost se dostal a záhubu od sebe neodstranil? Hlawní toho wina jistě u něho samého hledati se musí, a sice we wadách, které mu od nepaměti jeho mrawnau powahu černili a černí.“

A tu wzal jednu černau desku, která skrytá kdesi we skříni ležela a mnohými čárami zamazaná byla. I neznal sem, co wlastně s ní chce a zadiwil sem se, když k sobě při tom prawil: „co záwist a nenáwist, wšetečnost, zlomyslnost a lest namazala, místa zde nemá.“ I podúchnul w tom na ní, i spadly wšecky čáry s ní, tak že toliko bílé písmeny zůstaly, které mi následowně čítal:

„Powaha Slowanů, jenom o osobu wlastní a potah její ku jmění a majetnosti pečowati a tuto mezi potomků wšech rowno děliti, zárod chowala w sobě, že knížata, začawše krajinu co wlasnost swau powažowati, i tuto mezi dítky swé dělili. Tím způsobem, wždy wíc a wíc kusujíce zemi, z někdejších spolukrajanů jeden druhému cizozemci se stali, zpráwcowé a za příkladem jich i jednotliwí, krom toho už jen k pauhé domácnosti lnaucí, wíc a wíce se jedni od druhých wzdalowali a individualizowali. Z osobytění wždycky hlawatost, kolik hlaw, tolik rozumů, powstáwá a pramenem lehko- a málomyslnosti jest, která se jako třeba o štěstí a sláwu ani přítomných, ani budaucích starati nezná. Toto wšecko a každé potřebné tření w žiwotu měnilo se w roztržitosti a rozbroje. W rozepřech swých, neznajíce osobné wášně a náružiwosti udusiti a swehlawost prolomiti, nehledali ani wšeobecných wěcí a nemohli ani mysli swé sjednotiti a proto ani ku společnému, wyššímu občanskému žiwotu se wznésti.“

„K tomu přistupuje i lehké přijímání zewniterných důrazů do sebe, ze které příčiny se při každém předmětu jak náleží nezastawují. Toto otwíralo dwéře následowníctwu a nesmyslné milosti k cizinám. Odkud mnohým cizá řeč, cizé obyčeje, cizý žiwot, cizý chléb, cizí panowníci příjemnější nežli wlastní a domácí jsau, a wůbec sausedowa kráwa jim wíce mléka dáwá. — Ona lehkomyslnost a toto bažení po cizozemčině jest semenem wšech bíd jejich.“

„Museli wšak i oni domácnosti swé do školy, w níž se nacházejí, wkročiti, aby zažijíce zde owoce swého osobkowání a těkání, smyli špiny s rázu swého a jej obnowený w duchownější než byl podobě předložili. Národy jen to učí, co jim škodí, a jejich neštěstí jim neylepší školau jest.“ —

Po přečtení tohoto položil tabuli ku stolu a pokračowal dále we wyprawowání swém. — „To co sem o žiwotu Slowanů mluwil, týká se wíce méně i Slowáků. Zwláštního o nich zde widěti nic nemůžeme, nebo strašná mračna, která ku konci pohanstwí slowanského při zjewení se kříže Kristowa mezi nimi nad hlawami jejich zuřila, wšecko dalekému potomstwu zpřed očí uchwátila. Co se z časů před přijatím wíry křesťanské přehlédnauti ještě dá, jest národní náboženstwí. Toto zajisté jest newywratitelné jmění každého národa, toto zawírá w sobě jeho podstatu, kteráž jenom aneb wyhlazením samého národu, aneb w běhu mnoha wěků zcela se změniti a utratiti může. O tomto tedy mluwiti mi také třeba.“