ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na počátku žiwobytí našeho, když ještě síly ani ducha ani těla wywinuté nemáme, žijí jiní za nás a pro nás. W době této neznajíce swět, neznáme ani boje a bídy jeho, ale jsme při pokoji a w jednotě se wším, co nás otáčí. Čím dále wšak na cestě žiwota kráčíme, tím wíce požíwáme owoce se stromu wědění dobrého a zlého. A tak wystupuje pomalu na swětlo, co posawád před námi skryto bylo, my pak na před widíme, že i na nás nehody, práce a obtížnosti čekají, které ne jiní wíce od nás odstraňowati budau, ale které sami přemáhati musíme, jestliže nowého upokojení dosáhnauti chceme. Jak zde z jedné strany na ztrátu prwotního našeho ráje smutně patříme, tak dozírajíce dále z druhé strany radujeme se žiwotu, nebo cítíme w sobě wlastní um a ramena k zachowání osoby naší w praudu jeho.

Swětlo toto našeho znovuzrození i we mně zablesklo; i já sem poznal, že čím blíž ku skutečnému žiwotu přistupuji, tím wíce sám za sebe státi musím. W položení tomto nic jiného mi nepozůstáwalo, než wšemožně k budaucnosti se chystati. Tu sem se na křídlách obrazotwornosti wznášel do nadzemské říše, kde sem se w milých myšlénkách a plánech o nastáwajícím mém počínání a konání kochal. Než ale zacházení takowé do swěta pauze duchowního mne neukojilo, nebo sem oprawdowý žiwot w tom nalezal, když s říše widin a idealů do skutečnosti sestupujeme a do této to wštěpowati se usilujeme, co se nám tam dobrého zgewilo, čili když w sobě nebe a zemi spojiti se wynasnažujeme. Za potřebí tedy bylo i na swět, do něhož sem wkročiti měl, se připatřiti.

Z této příčiny wycházel sem na rozcestí žiwota, kde sobě mládež stanowiska, stawy, powolání, místa k powolání a t. d. wolí. Kdykoli sem toho učinil, wždycky sem spatřil předemnau nesmírné prostranstwí, do kterého z dráhy mé jiné nesčíslné cesty wedly a kde se množstwí lidu, z rozličných národů a z wětších a menších zástupů záležející, nacházelo. Z některých zástupů skwostnost a chwastání wyzéralo, z wětší ale částky hlasy rozličných potřeb, žaloby na mnohonásobné nedostatky a prosby o spomožení se wznášely. Někteří společníci moji, kteří zaroweň semnau sem přicházeli, spatřiwše toto zjewisko, w jistých okamženích kráčeli wedle mne ku shromážděnému množstwí, k rozličným zástupům se připojujíce. Ale k tomu se wšickni hned neosmělili, a tak sem i já s mnohými na čas zůstal — nerozhodnutý.

To, co nás od učinění neywážnějšího kroku zdržowalo, byla zkušenost, kterau sme zde nabýwali. Zdálo se nám zajistě, jakby sobě mnozí z odšedších druhů našich to nebyli wolili, co jim přislauchalo, a jakby se mnozí ne z wlastní čisté wůle, ale buďto z wůle jiných, aneb jen z pauhé žádosti zisku a chwály byli obětowali. Při jedněch se ukázalo, že aneb se zhanobeným na sobě obrazem božím, aneb bez očí s neumytýma rukama dar žiwota nesli. Jiní nemajíce základu a pewniny, aneb w powětří se wrtěli, aneb na swých hlawách w nedohledném množstwí mizli. Při neywětší jich částce zdálo se nám, jakoby hlawu w břichu byli měli, a tito nesli swé wlastní podobizny, jimž nejen sami božskau čest prokazowali, ale i jiných k tomu pobízeli. A cože ještě nám o těch řeknauti, kteří wlci hltawí jsauce, odění w kůži owčí do žiwota přecházeli, kteří ani na wlastních nohách nekráčeli, ale toliko na půjčených někdy i dwojího druhu, we kterých místo mužského zaječí srdce bilo, a kterých jen wítr do praudu swěta zachwacowal, kde se lehkomyslně potápěli!

Zkušenost tato zawdala nám příležitost k přísnějšímu přemyšlowání. Když sme pak i na swět i do sebe patříce jedni na druhých hleděli, jeden z krajanů mých promluwil takto: „Přátelé, widíte, že někteří z druhů našich bez pořádku odešli, jiní pak upřimní předce swětu nepomohli, nebo tak, jak před tím téměř, wšecko upí a o pomoc prosí. W horliwém odstraňowání nedostatků ze swěta hledejme sladkost žiwota, a poněwadž wšickni lidé dítky jednoho Otce nebeského a wšickni ku spasení a blahoslawenstwí určeni jsme, obětujme rownako a bez rozdílu wšechněm síly naše, abychom tak, jakoby jednau ranau, wšecko zlé ze swěta wypudili!“ — Že se slowa tato wšem přítomným líbila, učinili sme w prwním dni společný krok k objetí celého lidstwa. Sotwa že sme se ale k tomu byli odhodlali, už zmatek náramný powstáwal, který nám o tom swědčil, že nowý záměr náš ne do říše skutečnosti, ale do říše snů nás zahnal. Když sme totižto něco působiti chtěli, wždy sme jen na těch působiti mohli, kteří nás otáčeli, a nikdy ne na celé lidstwo; a proto ostatní, kterým obětowané dary se nedostáwaly, hleděli křiwo na nás, a swět celý se wysmíwal, že swůj slib naskrze neplníme. —

Přeswědčil sem se skoro i já, že blaudím. Příslowí říká: ani Bůh nemůže wšechněm lidem uhowěti, a my slabí nedostateční mladíkowé předce sme takowé skutky wywáděti chtěli, ku kterýmby se aspoň wšemohaucnost a wšudypřítomnost byly wyhledáwaly. — Poblauzení mé aspoň k poznání té prawdy slaužilo, že člowěk owšem sice za božské a wšeobecné, za wěčné a wšudyplatné prawdy a myšlénky žíti a bojowati může, nikdy wšak jako Bůh, ale toliko jako člowěk, jemužto co takowému neobmezenost a nekonečnost nepřislauchá, nebo na jisté místo a na jistý čas přiwázán jest. A we skutku, kdo při slabosti a konečnosti swé berlu boží sobě osobuje, a ji uchwátiti se usiluje, toho namáhání jest přepiaté a ztřeštěné, jako takowého rolníka, kterýby roli swau jedním tahem a ne po brázdách zorati chtěl.

Poznaw takto obmezenost sil člowěka wůbec a zwláště mých, musel sem bezuzdnost a neohraničenost zanechati a také o jisté místo někde w lidstwě se postarati, kdebych se neypříhodněji s celau podstatau mau postawiti mohl. Když tu na mysli rozwažuji, kde a jak by pro mne neypřiměřenější okres byl, neočekáwaně ozwalo se swědomí mé, řka: „Nyní, mládenče, šetři hlasu mého: abys mne we přítomném položení snad na wěky neudusil! Nezabíhej daleko myslí twau, ale opři zrak na těch, mezi kterými si swětlo žiwota uzřel, mezi kterými si pěstowán byl a mezi kterými jsi až posawád žiw; a zajisté spatříš, že potřebám jejich síly twé poswěcowati neywětší powinností a neyswětějším práwem wděčnosti a synowstwí zawázán jsi. Jsau to rodáci twoji, s nimiž tě tělo a krew, způsob cítění a myšlení spojuje; oniť jsau, jejichž duch w tobě také žije a w jejichž duši twé neyčistější túžby ohlas naleznau. Jako každý národ úlohu a dary od Boha k tomu přijal, aby w sobě celé lidstwo na jistém stupni předstawowal a wyobrazowal; tak i twůj národ jest nádobau boží, do které také Bůh sám zárod položil, aby se časem z něho krásné owoce wywinulo. Z této příčiny jako každé národní powědomí, tak i slowanské má moc a práwo i před Bohem i před lidmi wystupowati. Či ti asnad we slovanském swětě nic nenalezáš, coby twé lásky hodným bylo? či snad nic není zde, začby se působiti mohlo, žádné nedostatky a rány k zahojení? či se snad domníwáš, že řízení swěta jen na slepo tam se nám naroditi dáwá, kde se rodíme? Nikoli, rada boží uzawřela, abys tam poznal určení twého žiwota, kde tě ona položila, abys tedy i to, co rodáci twoji dobrého w sobě chowají, proti zkáze hájil a zdokonalowal. Neutíkej tedy z lůna pokrewenstwí twého a nezotročuj duši twau kladením ji do odporu s wůlí Neywyššího, ale přitiskni ku srdci opuštěné rodiště a nes mu w obět wše, co dobrého w sobě naleznauti můžeš, a tak semeno, které rozsíwati míníš, žádaného owoce přinášeti bude!“

Na slowa tato zarazil sem se welice, wida, jak daleko sem byl zblaudil, že sem to, co mi neybližšího bylo, už dáwno do rozwahy nebral. A protož čím wětší žel zaujal wniternosti mé nad dosavádním newšímáním sobě slowenské rodiny, tím ochotněji spojil sem wůli mau s wůlí swědomí mého, tak že w lůnu mých spolurodáků o dobro člowěčenswí pečowati, a sice na cestě duchowního wzdělání, stalo se mau neywětší radostí od chwíle té. I swětil sem pamatnau pro mne tuto dobu žiwota písněmi a modlitbami srdečnými, nebo sem w ní zase dobu nowého zrození wítal.

Jak sem ale na cestu wywolenau kročiti chtěl, nowé obtížnosti postawily se proti mně, nebo sem s cestau tau a s okresem wybraným nebyl obeznámen. Okolnosti zajistě mé jen k poznání wzdáleného žiwota wedly, nikoli ale k poznání toho, we kterém sem se i tak každodenně nacházel. W nowém položení mém poslauchal a obezíral sem se na potřebné ponaučení, ale namáhání mé bylo daremné, nebo tehdáž celé okolí okolo mně w těžkém spánku leželo. W neřestech těchto silně přeswědčený o tom, že stanowisko a předsewzetí mé čisté, bohumilé a swaté jest, musil sem se sám do žiwota slowenského wybrati: A proto nedbaje nic na úštipky podlého a bohaprázdného swěta, kterému na bezcestí jeho nic wážné a přísné není, pustil sem se po neznámé cestě, abych se na můj swět podíwal. Newychoděná cesta ta čím dále běžela, tím strmější byla. Po nedlauhém čase spatřil sem se ještě k tomu mhlau otočeného, která čím wíce sem strminau kráčel, tím hustější se stáwala. Lidé, kteří semnau křižowali, anebo proti mně se wraceli, chtěli mne odwrátiti od dalšího postupowání w předsewzetí mém; než wniterný hlas nedopustil mi toho, ale mne wedl dále, až sem se naposledy do takowého položení dostal, kde sem ne mhlu okolo sebe, ale černé jako noc mraky pod sebau, jasné pak nebe nad sebau uzřel. Zjewisko, které se mi zde samotnému jako prst ukázalo, překwapilo mysl mau. W oblacích zajisté, jak wlny mořské podemnau se wařících, strašné se blesky na wše strany křížowaly a diwoké hlučení mnohých hromů zawzníwalo, jakoby celý kraj na wniwec obrácen býti měl. Sám také každé okamžení w bázni weliké sem očekáwal, že i mne zbauřené žiwly zachwátějí. Brzo wšak sem se zaradowal, nebo se po nedlauhé chwíli bauře wzdalowati a černawa rozcházeti počínala. A w tom ještě k wětšímu mému potěšení zawzněl lidský hlas, který známau píseň: Nad Tatrau se nebe kalí a t. d. prozpěwowal. Pronikawý zpěw wždycky blíž a blíže lesa podemnau ležícího přicházel, tak že sem už rozuměti toto mohl:

Při ostatních slowech spatřil sem i samu zpíwající osobu, která w postawě krásného mládence ku mně prosto se přibližowala. Obličej mladíka byl wýrazný, po bílém jako sněh plášti wisely mu dlauhé wlasy a w prawé ruce jeho lípowá ratolest se zelenala, což wšecko nejen hlubokau úctu we mně, ale i spanilé naděje w saužení mém budilo. — A w skutku nesklamal sem se, nebo hned ku mně takto promluwil: „Nezastawuj se na tom, milý bratře, že neznámau osobu k sobě přicházeti spatřuješ. Já jsem zajistě Zwěstoň, strážce twůj, který znaje už dobře tužby a trápení twé, potřebného ulewení tobě přináším. Já tě powedu z tohoto Wrchu Odhodlanosti do žiwota slowenského, abys znal, co kde kolčowati a štěpowati třeba jest.“

Milý hlas, kterým se newiděný posawád mládenček ke mně ozýwal a příjemný pozor jeho, z něhož pauhá dobrota a šlechetnost patřila, úplnau we mně důwěru k němu wzbudily, že sem se z celé duše zpráwě a wedení jeho odewzdal. A tu jal se mluwiti, wida hotowost mau: „Hle! už se bauře rozchází, která byla celý wýhled s hory této ukrýwala, a nowá tichost počíná se nad zemí zmáhati. Kraj tento, který utíkající mračna pořád odhalují, jest Slowensko, sídlo rodu twého. Přihlédni k úkazu tomuto, ať obraz jeho místa w duši twé nalezne!“