ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Předewším wábil nás k sobě weliký obraz, od podlahy až po powal téměř sahající, který překrásným zlatým rámem obehnán a na wíce částek podělen byl. Prwní částka w jedné gothické síni předstawowala uzawření pokoje, při němž se knížata ze třech národů nalezaly. — Na druhé částce od lewa na prawo stála osoba knížecí we drahém plášti a s korunau; z postawy mužské udatnost, z twáře rozsaudnost a maudrost jí patřila. — Z třetího oddělení hleděl na nás muž prwního wyšší, w ozdobě králowské; krásná postawa jeho sílu, twář pak šlechetnost, nábožnost a nějaké wniterné túžby a bolesti prozrazowala. W sausedstwí jeho, jakoby w rozmluwě, proti sobě patřili dwa mužowé w překrásném rauchu kněžském, ozdobení biskupskými berlami a klobauky, na obličejich jejich šlechetnost, pobožnost a důstojnost sídlila. Nad těmito třemi w nebowém poli, z prawa i z lewa bauřliwými oblaky obtočeném, skwělo se znamení kříže w takowé barwě, jako jest záře jitřní. — Pátý oddíl zawíral w sobě síly plného muže; wšecky blesky králowského důstojenstwí na zem, a okolo něho w jedno spojené city úcty w pozorowateli budily; w očích jeho neywětší bystrota se zjewowala. — Celé prostranstwí konečně zawíralo wyobrazení dwau knížat proti sobě w boji rozwzteklených; obličeje podobné za bratrů je wydáwaly; za nimi pomíchaní z rozličných krajů a národů bojowníci hroznau porážku předstawowali — jedni byli wzorem úzkosti a zaufalstwí, druzí diwoké radosti a třetí obrazem lstiwé zlosti.

I oslowím tu wůdce mého; wyswětli, prosím, co značí wše toto, kde na počátku pokoj, w prostředku samé úctoplodné úkazy, na konci pak krwawau seč spatřuji? Načež on se takto mluwiti jal: „Slowané na dnešní Morawě, w nynějším půlnočno-západním Uhorsku a za Dunajem až za jezerem Blatonským bydlící dělali před tisíc léty jeden celek, který se Wyšní anebo Welká Morawa nazýwal, (čímž se od Nižní aneb Malé Morawy rozeznáwal, která od Wacowa a Pešti dolů k polední a wýchodu se táhla). Wšickni měli příbuzná a z jednoho rodu slowanského pošlá knížata; kteří z částky na morawském Welehradě, z částky na hradě Děwíně, z částky w Nitře a z částky u Wespríma sídlili. Příběhy tedy Welké Morawy a někdejší samostatnost Slowáků obraz tento připomíná.“

„Prwní částka jeho předstawuje pokoj (811) w Řezně na sněmu před císařem německým mezi knížaty welkomorawskými a awarskými učiněný, kdež se obě stránky císaři pod ochranu odewzdaly a ku placení daně zawázaly. Mezi Slowany zajisté a pozůstatky Awarů (národu čudského, pro laupež do Ewropy přešlého) po ztenčení jejich skrze Slowany pod wůdcem Sámem a po konečném wyhubení skrze Franků, nepokoje panowaly, které oni mezi sebau wyrownati neuměli. Od toho času nastaupil pokojnější žiwot, tak že i kněží křesťanští mohli začati rozšiřowati wíru w Krista mezi Welkomorawany.“

„Osoba knížecí we druhém oddělení připomíná nám prwního znamenitějšího knížete našeho, učinliwěho a maudrého Mojmíra, asi od r. 815 — 846 panowawšího. Kníže tento, už wýznawač Kristůw, pracowal na tom, aby swůj národ swětlem křesťanstwí oswítil; a k tomu cíli i prwní dwě biskupstwí založil, totiž w Holomauci a w Nitře. Wšecky síly swé dále wynakládal na to, aby krajina jeho pokoje požíwala a wniterně se posilňowala. — O muži tomto wším práwem říci se může, že on prwní základ k weliké říši morawské na západě položil, která se pod nástupci jeho tak slawně potom pozdwihla. — Než ale sausední podřízenci krále německého Ludwíka, záwidíce štěstí, sláwě a moci Mojmírowě, uwalili jej do podezření u Franků, jakoby se z pod jejich wrchní wlády wymoci chtěl. Bez meškání tedy Ludwík s welikým wojskem přepadl nepřichystanau Morawu a odstrčiw zde přewládaného Mojmíra posadil na trůn jeho synowce Rastislawa čili Rastice, kterého podobiznu zde na obraze we třetím oddělení spatřujeme.“

„Rastislaw (od r. 846 — 870) známý jest swětu w dějinách co starostliwý otec předků našich, co nábožné a šlechetné kníže, ano co neyznamenitější a neyzaslaužilejší slowanský panowník w těch časech. Hlawně se usilowal někdejší samostatnost národu swému wydobýti. Z té příčiny budowal w zemích swých mocné pewnosti, a do přátelského swazku wstaupil se slowanskými sausedy swými Bulhary, čímž wšak u Němců do podezření upadl. Wšak ale ačkoli wojsko z celého Německa wíckráte na říši jeho se obořilo, předce jej nikdy německému králi podříditi nemohlo. — Sláwa a důwěra, kterau wšudy Rastislaw požíwal, učinila neodwislé králowstwí jeho útočištěm pro wšech od Franků nepokojených Slowanů, ano i samých Němců, kteří se mu pod wrchní wládu poddáwali. Tak pod ním powstala mohutná říše welkomorawská, která wšecky nepřátelské wpády od sebe odstraniti w stawě byla, a která na neywyšší stupeň sláwy a moci slowanský kmen wznesla. — Ale wydobytého pokoje a neodwislosti nemohl Rastislaw až do swé smrti požíwati. Synowec zajisté jeho Swatopluk, kníže nitranský, zpříkřiw sobě powinné Rastislawowi poslušenstwí, i s krajem swým Němcům se odewzdal. Když jej na toto Rastislaw slušně potrestati chtěl, byl od Swatopluka zradně jat a také Němcům wydán, kteří wážného starce tohoto řetězmi okutého do Řezna zawlekli, zde jej král Ludwík saudu odewzdal, který ho na smrt odsaudil, král ale místo toho kázal mu z milosrdenstwí obě oči wylaupiti a jej do kláštera zawríti, kdež newí se kdy a jak, nešťastný konec newinný muž wzal. Do osiralé země jeho wtrhli hned Němci a wyrabowawše ji rozložili po wšech městách a hradech německých úřadníků, aby oni zpráwu nad národem wedli.“ —

„Neydůležitější udalost za panowání Rastislawa jest obrácení předků našich na wíru křesťanskau a uwedení slowanských služeb božích, což nám prostřední oddělení přítomného obrazu na pamět uwodí. Dwě osoby důstojenstwí knězského w řadu zde oděné wyobrazují Konstantina Cyrilla a Methoda, dwau bratrů a slowanských Apoštolů. Mužowé tito narodili se w císařstwí řeckém, w městě Thessalonice (Soluně), z rodičů šlechtických. Poněwadž za času jejich w jich rodišti, jako i w celém císařstwí řeckém, jazyk slowanský tak jako řecký panowal, hned od mladosti wycwičili se i w řeči slowanské. W mladosti swé připrawowali se k duchownímu stawu; načež potom Konstantin (pro swau učenost a zběhlost w řečech filozofem nazwaný) za kněze byl wyswěcen, Method pak stal se mnichem. — Prwní práce Konstantinowa bylo wynaučowání národu Kozárského na Černomoří w náboženstwí křesťanském. Nawrátiw se odtud do zemí řeckých, obrátil pozor swůj i s bratrem Methodem na tamnějších Slowanů, kteří sice už z wětší částky wyznawači Kristowými byli, ale pro nedostatek čtení a písem we swé řeči ještě w cele od pohanských neduhů očistěni nebyli. Umínil sobě tedy potřebám Slowanů wyhowěti a tím cílem r. 855 uspořádal dokonalé písmo slowanské na základě abecedy řecké, která se podle něho cyrillským, cyrillčinau nazýwá. Hned přistaupil i ku překládání evanjelií a epištol, žaltáře a některých neypotřebnějších bohuslužebných knih. — Jazyk slowanský, který we spisech těchto užíwal, jmenuje se církewní anebo staroslowanský; a tento někdy wlastně w řeckém a bulharském Slowanstwě obyčejným byl, nyní pak jen při službách božích u Slowanů k církwi wýchodní přináležejících se užíwá. On byl toho času wšem slowanským kmenům srozumitelnější, nežli nyní, nebo tehdáž ještě menší rozdíl w nářečích panowal. — Dar takowý s plesáním přijali Slowané a welice se radowali, uslyšewše weliké diwy boží we swém jazyku. Slowanské služby boží a písmo hned přešlo od řeckých Slowanů i ku bulharským. Poněwadž pak říše bulharská s říší welkomorawskau mezowala u Pešti, Matry a Torysy, stalo se, že se w krátkém času i do této powěst o požehnaném působení slowanských učitelů donesla. — Slowáci a Morawané byli už sice tohoto času od německých knězů pokřestěni, což wšak málo anebo nic neprospělo, nebo němečtí kněží uwázeli služby boží w latině, lidu nesrozumitelné, sami pak neznajíce řeč slowenskau, nemohli nowých wyznawačů Kristowých s duchem křesťanstwí obeznámiti. Z těchto příčin žádosti po panowání a zisku swých knězů pochybowali také, zdali to w skutku křesťanstwí jest, co jim Němci hlásají. Rastislaw tedy dowěděw se o přeložení knih bohuslužebných na jazyk slowanský, wyslal r. 863 poslů k tehdejšímu císaři řeckému Michalowi žádajících jej o učitelů slowanských, kteříby lid jeho lépe we křesťanstwí wynaučowali, písmo swaté wykládali, a t. d. I wyprawil bez odkladu císař samého Konstantina a Methoda s několika pomocníky k Rastislawowi, kde slawně uwítáni bywše, we Welehradě (Hradišti) se osadili. A zde Apoštolowé tito s welikau horliwostí půl páta roku učili, pohanské pozůstatky wywráceli, w překládaní ostatních bohoslužebných knih, ano i celého písma swatého pokračowali, slowanskému písmu wynaučowali, služby boží we slowanském jazyku uwázeli, chrámy stawěli a t. d. Že w krajinách, we kterých latinští kněží byli dříw pracowali, slowanské služby boží tak se rozšiřowaly, dostala se o tom powěst i k pápežowi, který bratrůw thessalonických do Říma zawolal. Tito podwrátiwše wšeliké podezření získali sobě přízeň papežowu, tak že tento Methoda na arcibiskupstwí, Konstantina na biskupstwí Morawy a Panonie powýšil. Konstantin pro nedužiwost nepřijal úřad tento, ale zůstal w Římě a pod jménem Cyrilla wstaupil do kláštera, kde ještě toho roku, totižto 868, zemřel. Method se nawrátil ku Slowákům k dalšímu kázání slowa božího, kde nezadlauho i knížete českého, Bořiwoje, na dwoře krále Swatopluka, nástupce Rastislawowa, r. 871 křestil. — Oblíbené u lidu slowanského služby boží šířily se pořád i po sausedních krajinách mezi Chorwaty, Serby, Čechy, Poláky a j. Latinští a němečtí kněží, křiwo na to hledíce, obžalowali Methoda z neprawého učení u papeže Jana VIII-ho, který jej na to do Říma obeslal. Po učiněném slawném wyznání wíry, Method zde za newinného wyhlášen, služby boží we slowanském jazyku schwáleny, než wedle nich i latinské při swém práwu ponechány byly. Nawrátiw se ku Slowákům Method, nepožíwal wíce předešlého pokoje, nebo němečtí kněží zmocniwše se wšelikých prostředku ku swému udržení, trpký mu žiwot činiti se wynasnažowali. U panowníka Swatopluka wěc jeho také nenalezala potřebné ochrany, nebo tento mnohými jinými starostmi tenkrát zanešen byl. Naposledy blažený tento můž (l. 885) we Welehradě zemřel. — Po smrti Methodowě tím swewolněji nenáwist německých knězů pronásledowala slowanské služby boží, tak že se konečně jen tu i tu potom zachowaly. Tak cizinci dáwno žádané dobrodiní předkům našim násilně odebrali. Hádkám a bojům za tuto wěc wedeným učinil naposledy konec wpád Maďarů do Uhorska. Církew w národu našem památku horliwých dwau bratrů těchto dlauho swětila a na Morawě a jinde ještě až po dnes slušně swětí. — Když tak bauře skrze latinských knězů powzbuzená bohomilau práci Swatého Cyrilla a Methoda u nás zničila, tím krásněji kwětla slowanská lithurgie u Bulharů, Srbů a Rusů, tak že až po dnes do 50 millionů Slowanů na cestě od Cyrilla a Methoda wzdělané darů křesťanských přijímá.“

„Nešťastný konec welemaudrého Rastislawa a osirotění knížecího trůnu na Morawě, tuto předce nepodwrátily, nebo ji w krátkém čase z nebezpečenstwí wytrhl Swatopluk Weliký (od r. 871 — 894), do kterého ji on sám byl uwalil. Rozsazení po krajině Rastislawowě němečtí úřadníci, poznawše nepowolnost Swatoplukowu, obáwali se zrady a wydali jej hned jako wězně baworskému Karlomanowi. Lid slowanský zoškliwiw sobě útisky jejich, weliké a šťastné powstání učinil pod wůdcem Slawimírem. Swatopluk mezitím od Němců za newinného uznaný w důwěře jejich byl proti swým rodákům s wojskem německým wyprawen; než poznaw lépe w žaláři swé položení k národu swému a k nepřátelům jeho, srozuměl se s rodáky swými a zbraň proti Němcům obrátil. Toto welikau na Němců porážku uwalilo, tak že z bojiště jeden toliko z nich ušel, aby doma hrozné neštěstí we známost uwedl. Na to Swatopluk spojil se s Čechy, s míšenskými a jinými Slowany při Labi a Odře, kteří se dobrowolně pod wrchní ochranu jeho co swé hlawě odewzdali, což proto neywíce učinil, aby čekané nepřátelské útoky tím jistěji od zemí swých odwrátil. A w skutku podařilo se mu wládu swau tak upewniti, že Němci ani zradnými úklady, ani wíckráte opětowanými wojenskými swými wýprawami, ani odcizením knížat chorwatských a bulharských od Swatopluka, ani přiwoláním Maďarů okolo r. 891, kteří tehdy w Sedmihradsku a w Bulharech leželi, proti němu až do smrti jeho nic wykonati nemohli. Swatopluk zajistě, aneb wítězoslawně, anebo aspoň nepokořený a nepřemožený, z pole bitwy se nawracel, tak že nepřátelé žádného nad ním nedosáhli wýhodného pro sebe wítězstwí. Winu mladosti swé, kterau mu zrazení Rastislawa způsobilo, usilowal se wznešenými cnostmi dospělého wěku se sebe setříti. Jeho maudré panowání, milowání národu a přísná sprawedliwost splodila také lásku u lidu, tak že památku slawného knížete tohoto ani strašné nehody následujících časů nezmazaly a až po dnes někde na Morawě obyčej Swatopluka hledati trwá, nebo lid od trůnu wzdálený těžko smrt welikých a sprawedliwých panowníků swých pochopiti může. Wojenská jeho moc patrná jest z toho příkladu, který se w dějinách zachowal; že totiž l. 884 s tak welikým wojskem do Pannonie proti Němcům táhnul, že od wýchodu slunce až do wečera, jak najednom místě spatřeno bylo, přecházelo. Země jeho rozprostíraly se na wýchod před Tatrami přes Česko až po Děwín (Magdeburg), na polední až po Dunaj a Matru, ano až po Sáwu a Dráwu. Hrozný wšem nepřátelům Slowanstwa panowník tento zemřel l. 894 — práwě toho času, když se číhawý císař německý Arnulf neywíce wztěkal a sausední národy proti němu dráždil, — práwě když říše welkomorawská neywíc silných ramen jeho potřebowala. — K wětšímu neštěstí podělil celau krajinu mezi dwau synů, Mojmíra a Swatopluka, k nimž císař Konstantin Šarlatooděnec i třetího Swatoboha přidáwá. Neystaršího syna Mojmíra ustanowil za welikého panowníka, jemuž mladší podřízeni býti měli a napomínal jich, aby se jeden od druhého nerozlučowali. Při této příležitosti rozkázal přinésti tři swázané pruty, které neydříw neystaršímu odewzdal, aby je zlomil. Když on ale toto učiniti nemohl, kázal je potom druhému a konečně třetímu lámati — ale žádnému se z nich nepodařilo. Za tím rozwázal pruty a dal každému po jednom toliko, aby jej zlomil. A když oni toto beze wšeho namáhaní učinili, použil tohoto příkladu a takto jich napomínal: Jestli we swornosti a lásce spojení zůstanete, nikdy wás nepřátelé waši nepřemohau, ani do zajetí neodwedau; jestliže ale skrze swár a pýchu mocnářstwí na tři částky rozdělíte a neystaršímu bratrowi poslauchati nebudete i sami se zahubíte i sausední nepřátelé wás docela potrau.“

„Než ale swárliwí a lehkomyslní bratrowé tito skrze domácí nepokoje uwrhli celé slowanské panstwí do záhuby, kteraužto poslední oddělení zde wyobrazuje. — Císař Arnulf jiskru nedůwěry mezi bratry neywíc rozněcowal, pracuje wšemožně na wywrácení říše welkomorawské! K tomuto cíli powzbudil bratrů k domácí wojně, Čechů nawedl k odpadnutí od Welkomorawy a Maďarů opět do Morawy a Pannonie přiwábil, kteří se o rok po smrti Swatoplukowě mezi Tisau a Tatrami wýchodními nalezali. Těchto na přednešenau žádost jejich skrze poslů bez pochyby tehdáž připustil Mojmír i do některých krajů panstwí swého na wýchodě do hospody, aby tak pokoj od nich měl w čas wojny proti bratru swému Swatoplukowi. — We wypuklé r. 898 wálce mezi Swatoplukowci pomáhal Arnulf Swatoplukowi už do Mojmíra přemoženému, aby i tohoto zničil; třikráte celau zemi morawskau hrozně také při té příležitosti popleniti dal. Ačkoli pak Mojmír toho času země zadunajské utratil, předce se Swatopluk do Němec odebrati musel. Roku 900 opět nowé wpády činili Baworowé s Maďary a přinutili Mojmíra l. 901 w Řezně k pokoji s císařem Ludwíkem IV. nebo Arnulf byl bídnau smrtí na wšiwawé nemoci se swěta sešel. — Podkopaná Welká Morawa stála ještě několika let a zůstáwala we swazku občanském a kupeckém se sausedními krajinami. Maďaři, kteří několika šťastných laupežnických wýpraw na wýchod, poledne a západ učinili, byli při několikrátním oboření se na Morawu od Mojmíra ještě do l. 906 preč zaháněni. Wšak ale wšecko toto nezatewřelo jim bránu k oslabené Morawě, a konečně předce se na ni s dwojnásobnau silau obořili a ji podwrátili. Osudná wálka, která ji do hrobu uwalila, byla swedená u Prešporka (w Srpnu r. 907). Tam spojení s Němci Slowané byli od Maďarů poraženi, a i sám Mojmír s mnohými ostatními obranci někdejší sláwy a samostatnosti jak obhajcowé křesťanstwí proti barbarům, mečům jejich podlehli. Nyní Maďaři, nemajíce žádného odporu rozešli se na wše strany, wšecko žiwé mordujíce a země mečem a ohněm pustošíce. W osudné chwíli této pewnosti zmizly, chrámy mnohé zříceny, mnozí kněží křesťanští zawražděni, lid aneb sbit, aneb do otroctwí odweden, aneb konečně do Tater, Bulhar, Chorwat a jinám zahnán byl. Tak zmizla slowanská samostatnost Slowáků, a na zemi, potem a krwí Slowáků wzdělané, duchem swatého Konstantina a Methoda oswícené, rozložili kočowničtí Čudowé swé ležení! Rozpadnutá welkomorawská říše byla mezi Maďarů a Němců, Čechů a Poláků rozdělena. Slowensko samo zmizlo asi za padesát let z dějin a neskůr částka z něho dostala se k Čechům pod Boleslawem I. a II. od těchto pak k Polákům pod Boleslawem Chrabrým až po Wáh a Dunaj, až se konečně při založení uhorského králowstwí sestawující částkau tohoto stalo, od kteréžto doby dějiny jeho společné s dějinami národů uherských jsau.“

Tu sem wšak i já pozdwihl hlasu mého, prawě: Drahý wůdče můj, wšudy sice, kde sem w minulosti národu mého s tebau putowal, kolik radosti, téměř tolik i smutku sem zažil; ale ještě překwapení mé tak weliké nebylo, jak nyní. Widěl sem zde, jak na neywyšší stupeň sláwy předkowé moji se wznesli; widěl sem zde jak w jádru západního Slowanstwa, od Danska až po půlostrow Moreu rozloženého, silní a welemaudří mužowé Rastislaw a Swatopluk powstali a mohutný celek zbudowali, mající ostatní sausední kmeny časem do lůna swého přituliti: ach! ale widěl sem také, jak při powstání nadějí těchto smrtelná rána práwě do srdce nowému tomuto žiwotu zadaná jest. Wšecko, co přirozeně spojeno bylo a připojiti se ještě mělo, opět se rozdrobilo, bratrské kmeny jeden od druhého se odcizily a wšecky spanilé naděje na wniwec obrátily, otcowé pak naši ze slawné wýšky padnauti přinuceni byli. — Komuže se wina přewrácenosti a zmátku tohoto připsati má? Jsauli na příčině lestiwí a zlomyslní sausedi? Jsauli na příčině swárliwí a krátkozrací sami předkowé naši a jejich hlawy? Či nás snad řízení swěta za hračku sobě wywolilo, abychom jako stín w prachu a w nicotě swé před twáří jeho se tratili? Než takto smýšleti mé křesťanské powědomí mi nedopauští, naskrze nedopauští!

„Owšem, owšem! prawil Zwěstoň, ale kamže si to už byl i zašel? Mluwili sme už, že Ewropa, aby se hlawau swěta slušně státi a wywinauti mohla, na dwě strany se rozpadnauti musela z nichž ji jedna (západní) k cíli tomu bezprostředně wedla, druhá pak onu prwní proti surowému wýchodu bránila, a tuto ochranu Slowanstwo téměř samo lidstwu propůjčilo. Odbíjení surowých wpádů do Ewropy bylo jeho určením, až pokud takowí wpádowé trwali. Určený Slowanům staw tento obranný wymáhal, aby se přílišně silnými nestali a skrze to k wýbojům nepřešli, čímžby se západní Europě nebezpečnými a jejímu wywinowání škodliwými byli stali, sami pak úlohu její předsewzíti naskrze nemohli, jsauce barbarským náwštěwám aziatických diwochů ustawičně wystaweni. — Na takowémto základě stála i říše welkomorawská, jako i jiné málo, neb něco déle trwající obce slowanské. Ona měla z jedné strany podmanliwosti německé meze položiti a tak za čas sausední slowanské kmeny w žiwlu jejich obnowiti, z druhé pak strany byla pewnau hradbau proti stěhujícím a taulajícím se hordám na wýchodě Ewropy, tak že ještě pádem swým od rozhostění se nezkrocených hostů západ Ewropy ochránila, nebo stany těchto w její končinách uwazly, a oni se sami w ní k zemi přiškwařili. A toto se práwě tehdy stalo, když we swé sláwě a wznešenosti snadno ze stawu obranného k podmanliwému přejíti mohla, ano už i snad přecházela, což wšak od ducha času a swěta na ten čas Slowanstwu wykázano nebylo. — — Pád Welké Morawy připrawil sice západní Slowany o swazek obecný, který ona wywinula, nicméně wšak wětší částka jejich údů dále we swém žiwlu kráčela a zwláště w Česku, ano i w Polsku, mnohé překrásné stránky žiwota zjewila. Slowáci se dostali k mocnářstwí uhorskému, na rozličnosti národů se zakládajícímu, které co takowé nikdy se jejich národnosti hroziti nemohlo, ale spolu i wšecko potřebné tření jejich národnosti s jinými ze sebe wytewřelo, což národní slowenské powědomí tak ukolébalo, že není w celém slowanském swětě národu, kterýby méně o swau národnost a o sebe stál, než oni. — Owšem wšickni tito, ano celé Slowanstwo w obranném stawu a tak wlastně jenom w polowičatosti se nalezajíc, muselo jistě mnoho od swěta trpěti, a že ještě i dnes w tak hojném potomstwu žije, to we skutku zázrakem neywětším, ale spolu i neyjistějším slibem lepší a weliké slowenské budaucnosti jest. Neboj se! nesprawedliwost žádnému národu w dějích lidstwa se nestane, a swět skůr zahyne, nežliby budaucnost i Slowanům za prokázené služby, obětě a utrpění jejich náhradu dáti neměla.“ —