ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pro nás wnowě se wywinowati počínajících je to hrozný zármutek, když nám smrt nelítostiwá wychwacuje z lůna našeho mladé muže, na jejichž duchu zkwětati a dozráwati mělo owoce k požitku chudého duchem lidu našeho slowenského. Tím je ale bolestnější toto truchlení naše, čím méně jest těch, jenžby w těchto pro lid náš nepřízniwých časích sebe zapřeli, a jemu čím tím spomoci se snažili. Jako po bauři krajina — tak je nyní lid náš. Mezi takowéto mladé dary ducha i srdce hojně nadané muže slowenské náleží i Benjamin Prawoslaw Čerwenák, jehož ztrátu stokráte oželeli sme a ještě oželíme; nebo až dosud wždy cítíme, že ho nemáme. Předce wšak nesmí pláč náš se rozhojniti w slzy kwíliwé ženy, nebo tento pláč ke mdlobě citu a srdce wede, kdežto bolest Slowana nemá býti matka slz a pláčůw, ale přehluboká studně skutkůw; z bolesti jdaucí skutky jsau neykrásnější a neytrwanliwější. Nad to nade wšecko u nás má míti práce wyšší cenu jako žiwot. A tu se úplně potěšíme i w zármutku nad drahým Prawoslawem našim, nebo on krátce žil, ale mnoho pracowal. Jeho žiwot krátký — byl celistwější než mnohého 70-letého wyžilce: bolest naše tedy nech se změní we skutek, kterým bychom mu k trwanliwější dopomohli památce, spletauce kwěty jim samým wypěstowáné we wěnec, a položíce jej na hrob tráwkau porostlý.

Powědomí to, že sme ho měli, nech nám je balzámem; lépět jest předce že sme ho měli tak šlechetného, tak pilného, tak horliwého, tak we wšem příkladného, byť i na krátce, než abychom jej ani nebyli měli. Spojmež se s ním nyní tím čistějším swazkem zpomínky a přijatím toho na sebe, co on nesl we swých předsewzetích, uznáním toho za swé, čím on žil, a čemu žíti wěčně slibowal i skutkem dokazowal. K jeho památce nastíníme zde w mírné krátkosti jeho žiwot.

Narodil se náš Prawoslaw dne 9. října 1816 w Pljéšowcách, městečku zwolenské stolice, kde jeho otec tenkráte učitelem druhé třídy latinské byl, a sám na prwé jeho wzdělání péči wynakládal. Chlapec pod otcowským wedením wyjewowal hned od počátku nenepatrné dary ducha, tak že to otce pohnulo k tomu, aby chlapce swého i k wyšším studiem připrawowal. Synáčka a učence swého dal neyprwé do B. Šťáwnice, později do Lučenca k naučení se jazyku maďarskému, odkudž jej zase přewedl do B. Šťáwnice. Z B. Šťáwnice, kde wíce let pobil, tak že filosofiu zde odbawil — se k wyšším studiem do Břetislawy odebral. O studiech swých a o celém wedení we Šťáwnici ne welmi pěkné, ne welmi chwalitebné swědectwí wydáwal, wyznáwaje, že duch jeho zde ne wywinowán, ale zatemňowán býwal, a zwláště co do powědomí wyššího národního, kde professor jeho B. jsa posměwačem wšeho slowanského i do jeho srdce wléwal bezbožnau tu nenáwist naproti wlastní swé krwi. Na toto powědomí hraničí wšecka říše duchowní, není tedy diwu, že i náš Čerwenák přijda r. 1836. do Břetislawy bez wyšších známostí historických a filosofických byl, a jako weden býwal tak i chodil. Přátelé jeho posměwačský nihilism swého professora se sebau donesše, s ním spolu jen w posměškách a žáckých avanturách hodiny tráwili. Prawoslaw ale náš, jako wyšších letůw mládenec, nemohl dlauho zůstati w tomto nihilismu, w jakowém tupí jeho tehdejší přátelé až dosud zůstáwají, a nemohl déle wzdorowati sebe wědomému sobě počínání mládeže na ústawu Břetislawském. Z prwu nawštěwowal toliko tu i tu ústawná zasednutí; ku konci roku to již častěji činil, ba již se i do čtení knih zláštnějších slowenských dáwal. Roku ale následujícího 1837. se již i za úda tohoto ústawu zapsati dal a s tak patrným pokrokem w něm setrwáwal, že w krátce sobě důwěru mládeže w té míře wyzýskal, w jakowé minulého léta nenáwist. Tu se jeho duch obrátil na sebe, znesl welké boje, až se wypracowal k tomu powědomí, na jakowém ho už státi widíme w jeho spisech. Narážiť on na tuto okolnost i w zrcadle swém, a w příprawě k němu s bolestí utajenau i wyjewenau píše o tomto stawu ducha swého.

Než jakkoli se to probuzuje, nech se jen probudí. Bez bojůw duchowních nelze dosáhnauti žádné wýšky. W ústawu Břetislawském dostal duch jeho pole široké, na kterém se rozkládati mohl podle udělené sobě expansiwnosti; proto z pauhých hraček a žertíkůw žáckých, jakowým ještě předešlého léta odewzdán byl, wyšel duch jeho w jakausi celkem proti postawenau přísnost, tak že žáden už neznal w něm posměwáčka slowanského národu, ba tím wíce rostl jeho duch, čím wíce se prácem ústawu poswěcowati mohl. Byla to nesmírná proměna w jeho duchu a žiwotě. Prwní následek tohoto obrácení se jeho byl, že opustil swé přátely předešlé, a ironiu swau obrácel na ně; on je wýborně znal, a widěl nahotu jejího nihilismu při swětle plnosti skutkůw mládeže slowenské. Prawoslaw náš se byl na tolik z hrubého wypracowal, že sobě i důwěru Ludowíta Štúra zýskal, a tak po boku jeho kráčeje i jeho energii si oswojil, a ku swědomitému wěci swaté plnění, a wěci této se poswěcowání od tohoto mladého Slowana se přiučil. Roku 1838 dokonal běh swůj školský. Poněwadž ale p. Lud. Štúr nastáwajícího podzimku do Němec se ubíral a wys. učen. pán professor Palkowič náměstníka zbawen býti měl, wšeobecná túžba we mládeži powstala, aby Čerwenák náměstnictwí toto dosáhl. Professor tedy řeči a literatury slowenské na Lyceum, byw od distriktuálního konventu k tomu splnomocněn, aby sobě náměstníka swého wolil a takowého senatu školskému předstawil, a upotřebiw tohoto práwa i při wolení sobě za náměstníka Lud. Štúra; i nyní to učinil, powolaw a ustanowiw za náměstníka swého Prawoslawa Čerwenáka.

Ústaw tedy pod jeho náměstnictwím i šťastně prokwětal. Ačkoli náš Prawoslaw neměl té kwětné wýmluwnosti, toho wzhůru hledného genia, té imposantnosti, té kauzedlné přítažliwosti, jakowými dary Štúr duše uchwacuje, předce jeho železná pilnost, jeho nepoškvrněná swědomitost, jeho stálé bdění nad horliwostí, přičinliwostí a mrawností ústawu, jeho katonská přísnost, kárání a škamraní, když se nějakowý byť jen sebe menší neřád zjewiti chtěl — nahradili ústawu ztrátu milowaného a obdiwowaného Štúra. S odejitím Šturowým wymizela poněkud poesie ústawu; nastaupila ale s Čerwenákem opět jakási twrdost a abstractnost powinnosti. Už pod ním neobžiwowala ústaw ta okauzlující a násilně k sobě táhnaucí magnetičnost, ale wšecko se samo hnalo k prostředku tomu tušení a chtění našeho. Wyplnění powinnosti donášelo odměny pohledu příwětiwého Štúrowého, po kterém každý taužil; nebo Čerwenák wždy se nespokojowal a wždy ještě wíce chtěl. Těžce se k tomu dalo přiwykati mládeži, ale přiwykla předce. Pod Štúrem mládež řewnila wespolek o jeho pochwalu; pod Čerwenákem hnala se k práci, aby nebyla wykárána a wyškamrána. Základ ale pod obojím byla tauha mládeže po poznání sebe, lidu swého a swých powinností.

We společenstwě byl Čerwenák ducha weselého, wždy mu ale byla na mysli středmost, tak že po delším besedowání a weselení se — rozháněl od kratochwíle mládež a upomínal na tyto a ony práce k wykonání pozůstalé. Když se střetnul s tím, který měl naloženau od ústawu nějakau práci — hned se ho dotazowal, zdali to wykonal, aneb počal, anebo kdy slibuje to wyplniti? Tím se stalo, že na punkt bylo wšecko konáno. Běda pak tomu, kdoby byl zanedbal, neb promeškal; nebo i při desíti příležitostech wždy to připomínal a tak potřebu akuratného plnění wšech powinností každým okamžením proukazowal.

K potřebě swého přednášení w ústawu sepsal i historii Slowanstwa. Kdeby se rukopis jeho nalezal, není mi powědomo; s jistotau wšak wím, že odpis wěrný jeho čtení má D. C. H. pán August Horislaw Škultety. Tímto dílem, kdyby se čím skůr wydalo, welice by naší mládeži poslauženo bylo; nebo dosud nemá čím by swému duchu wyhowěla. Neni to arci dílo dokonalé, ale by to předce do času, až pokud bychom něco wywedenějšího w tomto ohledu pro školy naše a mládež míti mohli, potřebám našim wýborně wyhowělo. Sepsána byla pod Čerwenákem od mnohých údůw ústawu, hlawně ale od předchůdce jeho Zpráwa o ústawu slowenském břetislawském, kterau on w říjnu 1838 r. spořádal a koncem toho roku na příspěwky údůw ústawu i wydal.

Známoť jest, že Zpráwa tato požehnaného owoce donesla pro ústaw. Nebo značné příspěwky se ze wšech stran k utwrzení stolice slowenské na žádost a prosbu tam projewenau hned sešly. Čerwenák ale při wšem tomto díle snažnau a swědomitau péči wedl a měl, tak že i tímto patrně rozmnožil swé zásluhy.

Básníř sice nebyl Čerwenák, předce wšak zřízen někdy od ústawu k příležitostným nějakowým weršům, weršowal. We blahých ale chwílech swého rozweselení we společnosti rád improwizowal satyry, které nejednau hluboký jeho hněw proti wšem neprawostem žiwota a umění welice wtipně w sarcasmu neykausawějším wyjewowaly.

Po skončeném školském roku 1838 — 39 poděkowal se za náměstnictwo, které tak wýborně zastáwal; nebo tauha jeho wedla jej do Němec, kde we studiech swých pokračowati sobě byl uložil. A we skutku také na podzim 1839 na universitu Hallskau se odebral, kde 2 léta we studowání ztráwil. Studowal zde s welikau pilností wědy filosofické a theologické, zwláště pak odewzdán byl celau duší wychowáwatelstwu. K dokonalému we wědách těchto se udomácnění — nashromáždil sobě i hojnau zásobu knih neylepších. Při tom ještě w Břetislawě zwláštní pilnost na řeči obracel, tak že mimo řečí u nás obyčejných pěkné známosti měl z řečí classických, řecké a latinské, potom wlaské, francauzké a anglické, tyto poslední w Němcích zwláště pilnowal a w nich se cwičil. Takto obohacený známostmi a připrawený k herkuleským prácem žiwota našeho, nawrátil se z ciziny do milé wlasti swé, ku bratrowi swému Karlowi Čerwenákowi, učiteli na D. Bodoni, na podzimek 1841.

Tu byla jeho prwní práce Historia Církewní, jakowau podle německého školského wydání přepracowal, rozhojnil a poznamenáními opatřil, která také we wíce než w 5000 exemp. wydaná, w krátkém čase se rozechwátala. Škoda, že ani jen jméno jeho k ní přidáno není. Tu u bratra žil w prázných hodinách, kterých sice welmi málo bylo, dosti wesele, zpíwaje často národní písně, což až do března 1842 trwalo. Za tímto ale hned na těle a na síle kapati (hynauti) počal; předce ale nerád slyšel, jestli mu kdo nemoc jeho před oči stawěl, wždycky ještě silně daufaje, že z nemoci powstane. O důležitostech národu swého neyraději mluwil, a padnulli na posměwače národu a nebo na odrodilce, to welmi těžce nesl, a zahálečů, zwláště pak leniwých, neučinliwých kněžů w oškliwosti měl, trúdami (trubci) je nazýwaje, ba ani s takowými mluwiti nežádaje. W březnu, dubnu a kwětnu, až pokud wěčně nezaspal, denně klesal, ale písně: „Cic kozi, Hej Slowáci a t. d.“ předce téměř každého dne zazpíwal.

Zde sepsal toto „Zrcadlo Slowenska“ kteréž již w neywětších bolestech nemoci swé dokonáwal, a patrně ponáhlel, jen aby toto dílko dokonati mohl; wěděl zajisté sám, že se už rozlaučiti bude musit w krátce se žiwotem, ku kterému se tak swědomitě byl připrawowal. W posledních dnech žiwota odewzdal těchto několik archůw w bolestech sepsaných pešťanským našim Slowanům s těmi slowy: „Wám oddáwám toto djelko ostatňje w mojom žiwoťe; ňedajťe mu zahynúť; to je moja ostatňja obeť, ktorú muožem položiť na oltár muojho národa. Já sa skoro k otcom odoberjem. Bou by som wjacej obetuvau, keby som bou muohou. Už je ale darmo!“

Nawrátiw se zase z Pešti šlechetný náš Čerwenák ku bratrowi, jakož i předtím, welice rád w zahradě býwal a s kwítkami se obíral, ano i předposledního dne žití swého téměř celý den w zahradě ztráwil, a teprw až přišel wečer na postel se odebral, aby z ní wíce nepowstal. Nebo 15. čerwna nemohl již wstáti, a tu ještě slowa w posledních dnech žiwota mnohokrát opakowaná promluwil: „O keby som wám muohou aspoň 7 rokou žiť a začatje práce dokončiť,“ na čež potom po poledni se swětem se rozlaučil a duši swau tomu Neywyššímu nawrátil, zanechaw nám jméno swé památky hodné a skutky i zásluhy, jakowé zwěčněné pozůstanau w pantheonu historie naší. Nebo byť i málo bylo co konal, předce mnoho toho bylo w žiwotě krátkém.^[23]

Připojujeme ještě zde i rozwrh pädagogiky, k jakowé se chystal a připrawowal náš Čerwenák; jest wšak ten rozwrh jen na malé, uzaučké kartičce — literami drobňaučkými poznačený, tak že i to, co zde sdělujeme, jen s welkau nauzí sme mohli wypsati.

„Úwod bude obsahowati wystawení pochopů nowější pädagogiky, která se s Amosem Komenským začíná. Jest pak ona wywinowání dobrého w člowěku, in potentia, w dobré wůli, in actu; protřásání pochopů dobrého a zlého. Bude pädagogika podáwati prawidla, podle nichž se člowěk člowěkem stáwá, a sice jak to společnost lidská anebo pomoc a žiwot jiných a síly wlastní jednoho každého wyhledáwají. — I bude tedy jednati:

A. Částka

O předmětu wychowáwání wůbec, čili o člowěku, a sice:

I. O člowěku w potahu na přírodu, wedle níž on sluje Individuum.

II. O člowěku w potahu na sebe samého, čili o Subjectum. Powědomost, poznáwání, žádosti.

III. O člowěku w potahu na swět duchowní, o osobnosti, personálnosti.

Co do jedotliwosti člowěka

1. Osoba abstractná anebo juridická, z ohledu na osobné práwa.

2. Osoba podle její rozmanitosti a rozdílůw, které jsau:

a) Domácnost.

b) Obec.

c) Duch národu a času.

3. Osoba w její absolutnosti, w potahu na Boha, pole náboženské a ethické.

B. Částka

Člowěk wedený k člowěckosti pomocí jiných. Wlastní Pädagogika. Tato se začíná s jeho počátkem, který se w rodině nachází, a wede člowěka k samostatnosti. Odtudto powstáwá:

I. Wýchowa domácí, která prawidla čerpá z pochopů rozličných wěků, w nichž člowěk w domácnosti žije, tyto jsau:

1) Staw embryonický.

2) Staw dětinský.

3) Staw chlapecký.

Člowěk wšak k dosáhnutí určení swého musí z domácnosti wystaupiti do swěta; za prostředek k tomu slauží:

II. Wýchowa weřejná, čili škola, která stojí mezi domácností a weřejností, zde

1) O škole wůbec.

2) O způsobu wyučowání.

3) O školské kázni.

Než člowěk musí we weřejném žiwotě jisté místo zaujímati, k tomuto musí býti weden, aby se tam samostatně pohybowal. Toto zase dělá:

III. Příprawa k powolání anebo k stawu. Z pochopu obce wywodím — staw plody surowé dobýwající, staw přerábějící, a staw wšeobecný anebo neywyšší.

1. Powolání neywyššího stawu požaduje:

a) Školy wšeobecné, elementární.

b) Školy wyšší národní.

c) Georgica, a t. d.

2. Powolání přerábějícího stawu, kamž náležejí:

a) Normálské školy.

b) Realné školy.

c) Baňské školy.

3. Powolání wyšší, kamž náležejí:

a) Wojenské školy.

b) Školy ku wzdělání učitelů školních.

c) Školy učených, čili Gymnasia.

Při každé škole podle její zwláštné powahy a určení, budau se powažowati:

1. Předměty školské, a sice:

a) Wědeckého druhu, které jsau:

aa) Powahy logické, (Grammatika, Mathematica, a t. d.)

bb) Powahy přírodné, (Přírodopis, Zeměpis, a t. d.)

cc) Powahy duchowné, (Dějepis, jazyk, náboženstwí.)

b) Předměty technické, a umělecké.

aa) Zpěw a hudba.

bb) Písmo a malba.

cc) Gymnastika.

2. Methoda, a sice w každé škole podle potřeb její.

a) Wůbec.

b) Zwláštně.

c) Jednotliwě.

3. Kázeň školská, také:

a) Wůbec.

b) Zwláště.

c) Jednotliwě.

Člowěk již takto wywinutý, a k budaucí činnosti obmezený wystupuje ze školy a swým rozumem a podle wůle swé se řídí, a tato dáwá,

C. Částka

O wlastném sebe samého wychowáwání. Kdež mu náleží:

I. Jeho zwláštnosti wyskaumati a wywinauti.

II. Ideu jeho stawu a powolání uskutečňowati — což jest otec, řemeslník, woják, sedlák, učený, a t. d.

III. Pokoj swědomí hledati, k božstwí se wznášeti, a s ním se smířiti.

Tu dosahuje cíle určení swého, zde pak i wýchowa jeho se dokonáwá!“

Tolik jest wlastní rukau Čerwenáka našeho napsáno.

*

Zde ještě, pro dokonalejší porozumění a předstawení sobě tak pěkné postawy, jako jest Prawoslaw náš, sděluji listy některé, které na přátely swé z Němec písáwal. I w těchto wěje tentýž duch, w jakowém sme ho w těchto nákresích předstawiti se usilowali.

W Hale dne 19. listop. 1839.

*

Není sice tomu tak dáwno, co sem se z daleké této ciziny k Wám ohlásil: předce wšak poskytnutau mi nyní příležítost ku psání opustiti nechci. Welice nám jest to nemilé, že častější naše dopisowání za příčinau mnohých překážek suché a přetrhnuto býti musí. Inu co dělat? We prwním psaní ptal sem se na některé Waše záležitosti, jako také o to Wás žádal, aby ste nás čím skůr nějakým psaním potěšili. Pracujte na tom čím čerstwěji, aby wšecko, nač sem se ptal, ke konci přiwedeno bylo: potom pak dejte nám o wšem zpráwu, k potěšení a k uspokojení našemu. — —

Dále nemohu zamlčeti jednu wěc předůležitau, která až posawád u nás w celé zanedbanosti byla. Rozumím pak zde přírodné wědy, kteréžto my neylépe k dobrému národa použiti můžeme. Skumné wědy jsau pro nás, co lidu národa citliwého suché,^[24] na proti pak tomu postawené musejí žíwlem našim býti. A předce wýborné spisy Preslowy — jen tak powrchně prohlídáme. Myslil sem o wěcech těchto dáwno, maje sám k přírodnictwí chuť a wůli wrozenau a pauze z tohoto ohledu sem se nepřičiňowal, že sem se domníwal, jakoby neypříhodnější bylo, zde na universitách Německa wědy tyto studowati. Myslil sem, že zde přijdu k wědomostem přírodním snadnějším než u nás w Uhrách způsobem. W tom sem se ale welice sklamal, přeswědčiw se o tom, že Němci býwají w tomto ohledu takowými mistry, jako w jiném, a jako sem sobě já toho předstawowal. Wídeň sice jest w tom ohledu jedno z neylépe zřízených míst, a přírodnické jeho ústawy z neywýbornějších… Wy máte w Břetislawě znamenitého učitele we přírodních wědách,^[25] máte k tomu wýborné knihy we knihowně slowenského ústawu, které Wám názwy a jména wyswětlí: proto prosíme Wás pro Boha studujte při řečech filosofii, historii i wědy přírodné, a sice pilně a neunaweně. Napomínejte pak těch obzwláště, kteří zwláštní dary a schopnosti k těmto wědám ukazují, aby sobě zawčasu třídu jistau wywolili, které by potom celý budaucí žiwot swůj zaswětili; wůbec dobře by to bylo, aby sobě hned každý, přijda do třídy filosofické, jisté oddělení známosti wywolil, je nade wšecko sobě přiwlastniti hleděl, a ne jak se to wůbec stáwá wědy wšelikého druhu téměř bez cíle proběhal. Owšem není toho mládež na příčině, ale celý žiwot wychowáwání a wynaučowání, celá ústrojnost škol we wlasti naší, která každému nepokáže to, co by pro něj neyprospěšnějšího bylo a nedopustí mu, aby on sobě to wolil, k čemu neywětší způsobnosti a wůli má! — — Než Wy horlite, mluwte a napomínejte, a časem se to i u nás poprawiti musí. Amerling w Čechách w tom ohledu blaženě působí, a t. d.

Prawoslaw.

W Hale dne 19. ledna 1840.

*

Čtwrt roka již šťastliwě uplynulo, co zde w oprawdowém wyhnanstwí žijíce ani neymenšího chýru o Wás se nedozwídáme, a každodenně nějakých zpráw o rodišti swém netrpěliwě očekáwáme. — Welice toho lítowati musím, že i takowé mrzutosti, které by docela do psaní mladíkůw wyšším cílům zaswěcených nikdy se dostati neměly, předmětem listu mého býti mají. Neníť mi možno déle se zdržeti, abych pominul mlčením nepříjemnosti naše a Wám bratrsky dlauhé Waše mlčení newytýkal. Newím, či tato Waše skaupozwukost a nedbanliwost z wáhawosti, či z lehkomyslnosti, či z chladnosti a nelásky k nám, či z jiných příčin pochází: ale Wás prosím i upomínám, by ste nám už déle na list Wáš čekati nedali. Nebo my nepřestaneme od upomínání Wás. My Wám sice uznáme, že ste, obzwláště Wy, přemnohými prácemi, jakowé na Waší hlawě spočíwají, obtížen: než známe i Waši wůli a příkladnau horliwost. Aneb naprostoli nemůžete, proč sobě na pomoc nezawoláte jiné? Kromě toho Wás i napomínáme, aby ste tolik nesedali, a dnem i nocí nepracowali; aby ste jako i my později neobanowali. Čiňte sobě i tělesná pohybowání, a interpone tuis interdum gaudia curis! aby sme se nemuseli wšickni zawčasu z diwadla Sláwie ubírati. Má nás národ zapotřebí. Miloslawe — Miloslawe, warujte se, my se bojíme o Wás. Durte, hoňte i jiné ku práci, žehřite, napomínejte, nech každý pracuje, aby jeden nemusil wšecko dělati.

Přeneste se ale, ať ještě něco o Wašem mlčení promluwím, do položení našeho, w němž od neymilejšího na swětě, od wlasti a národu, oddáleni jsauce, ničeho naskrze o wěcech lidu slowenského se nedozwíme, a ptejte se sebe samého, zdaliž by ste jináče mluwiti mohli? Znejtež pak, že my sme se z naší strany wšemožně na tom pracowati wynasnažowali, aby swazek s pokrewníky našími mezi námi, skrze osamotění naše neslabnulo: ale druhá stránka sobě z toho málo co dělala. Tak z počátku listopadu prostředkem bratrů berlínských dali sme si zaopatřiti „Tygodnik literackí“ — ale až po dnes žádné o tom zpráwy nedostáwáme. Do Budišína sem dwakrát již psal z ohledu knih jim námi obětowaných, ale ani slowa odpowědě sem nedostal. Z Prahy dokázali sice tolik pořádnosti, že odpowěděli, než i odtud jenom wíce mrzutosti, než potěšení člowěk zažíti musí. To wše a jiné jen k welikému zarmaucení, ba rozhorčení slauží. Ještě je to mezi mnoha našinci — jen pauhý diletantism, to milé naše wlastenectwí.

Wás tedy nyní prosím, Drahý náš Milku, potěšte nás w těchto nehostinských, ba nelidských Němců končinách libými tahy péra Wašeho a myšlének plamenných. U Wás jsau kromě toho wšecky zpráwy ze Slowenska a Slowanska: a ty zaujmau duše naše taužící po Sláwii. Znejte pak, že my zde dobře budeme moci použiti listů a zpráw Wašich — je tu swět literárný. Nu — jen pište čím skůr.

Co my děláme? Nu — studujeme a wzděláwáme se na kolik dary a způsobnosti naše nám to dowolují! Nebo to se zde wýborně dá dělati. Ti naši Professores Philosophiae nemusili bywše zde jiného činiti, než buršowati, a lomnowati, a obzwláště ten můj býwalí B… nebo ti lidé neznají z prawé filosofie ani tolik, jako já Malabarčiny. Greguš byl předce filosofičnější hlawa, jako wšickni ostatní; ale předce nebyl powědom pokrokůw nowějších we filosofii. Ten se též o maďarčinu a prostředkem Maďaromanů o punče a karty wíce staral než o nowější welikanské pokroky wědy. — — My nyní přepisujeme pro našeho welikého Slowáka Šafáříka „Žalmy“ z rukopisu starého česko-latinského z Wittenbergské knihowny, a klademe jej neyblíže do XIII. století. Několika sto starými slowy bude opět naše řeč obohacena. Ludewít sbírá pro téhož do národopisné mappy jména slowanských wesnic w Lužicech. Máme zde při sobě i dwau Slowanů z Lužice, bratrů, kterým dáwáme hodiny w českoslowenčině. Často nám wyprawují o neslýchaně nelidském zacházení Němců s Lužičany, o jakowém se swětu ani sníwati nemohlo. Staráme se, abychom čím wíc zpráw takowýchto sebrali; wšak to budau wýborné pomůcky k wylíčení rázu těchto nečlowěků bohaprázdných. O bratře, to jsau hrůzy! Tito ničemnici mají jen na jazyku swau Humanität; znají se pod plášť newinnosti ukrýti, a jiným rozličné hříchy wytýkati, lež a klamstwo roztrušowati; a my sme předce tak nešťastní duchowé, že přes jejich skla, jejich časopisy, na běh wěci se díwati musíme. Ti lidé slowo prawdy neznají powěděti, píšíce něco o Slowanstwě. Wěčně zapřisáhlí nepřátelé jsau wšeho, co slowanským sluje. Ach, a w Čechách, tam je mnoho obscurantů česko-německých: štěstí, že síla ducha a wědectwa i energie působení a žiwota jest po straně slowanských Čechů, těch duší wznešených, jež i Wy znáte. Čechio — Čechio, hluboce si byla padla!! —

Prawoslaw.

*

Nu takowýto byl náš Prawoslaw, a takowýto nám zůstane už na wěky. On k tomu už ničeho nepřidá, ale ani swět nebude moci z toho ničeho odjati. W tom jest jeho duch, jeho podstata, jeho bytnost, co nám po sobě zanechal; my se w tom zhlídejme, w tom sebe poznáwejme, to za swé uznáwejme a jím počatau nit dále přaďme. Nebo z tohoto praudu žití wšech lepších kořistí člowěčenstwo, a w této niti, a w této řetězi, a w tomto stawení žíti budeme na wěky. Pokoj prachům tohoto pěknoduchého Slowáka, sláwa ale wěčná na zemi i na nebi duchu jeho.