ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zwěstoň. „Práwě mi následuje, ještě něco zwláštního o slowanském žiwlu a zwláště o Slowákoch tobě powěditi. Hodímeli okem zpátkem na celý dosawádní přehled, snadno spatříme, že w Uhorsku lidstwo we swé celosti za žádnau wyšší myšlénku neb widinu stále nehorlilo a nežilo, jakowáby předewším obrana křesťanstwí a skrze to i obce proti tureckým barbarům byla. Boje zajisté proti Turkům nikdy ducha celého národu žiwě nezaujímaly, ale jenom ducha jednotliwých osob, aneb menších okolí, jako Huňadyho, některých králů, Matěje, Pawla Kněza, a t. d. To co žiwěji a hlučněji celými zástupy hýbalo, byly neywíce soběcké záležitosti, wýsadky takowé a wůbec formálnosti, ano i škrupinkářstwí. Z těchto příčin i o částce Uhorska, t. j. o Slowákoch nemůže se nic saustawného a článkowitého podati, ale jenom rozdrobené zpráwy, se kterýmiž spokojeni býti musíme, a to tím wíce, čím hrozněji cesta, po níž nyní půjdeme, zanedbána a newychoděna jest.“

„O wplywu slowanského žiwlu při zakládání a wywinowání králowstwí uhorského na počátku dějin uhorských sme widěli, tak také w běhu powažowání dějin častokráte působení Slowanů a pamatnosti jich se týkající nám pod oko přišly. — Žiwel zajisté slowanský měl přewahu nad ostatními a Slowané neywíce Uhorsko plecima swýma podpírali, tak žeby bez nich ani státi, ani žíti nebylo mohlo. Cožeby sobě jen ku př. Maďarowé bez nich s Uhorskem byli počali?“

„Žiwel tento wždycky, ba už hned s příchodem Maďarů, s nimiž Rusňáci došli, z wenku dostáwal skrze rozličných příbuzných, přistěhowanců nowé posilnění a obžiwení. Neydáwnější takowý zástup připomínají dějiny po utišení se wichřice mongolské, kde Béla IV. k zalidnění zpustatěné krajiny mnohých Čechů a Morawanů do Uhorska zawolal. — Za panowání Ludwíka I. přistěhowali se opět zwláště do Marmarošské a Zemplínské stolice Rusňáci z Nowgorodu okolo r. 1552 pod wůdcem Theod. Koriatowičem — knížetem potom munkáčškým — a tam 300 pustých osad zalidnili. — Weliký počet wěrných a udatných bojowníků a obywatelů dostala zwláště Slawonie a polední uhorská země ze Srbska, odkud Srbowé, nemohauce těžké jařmo a ukrutenstwí turecké snesti, téměř ustawičně, hned w menších, hned we wětších zástupech, aneb pod knězy, aneb pod wůdci, aneb pod kněžími swými utíkali a w Uhorsku útočiště a pokoj hledali. Zde časem za obywatelů uhorských přijatí, nejen občanská těchto práwa obdrželi; ale králowé uhorští (Leopold I., Jozef I., Karel III. a Mar. Theresia) i swobody jejich řeckému náboženstwí udělili, užíwání starého kalendáře dowolili, z jejich národů a jazyka swobodně Metropolitů woliti jim dopustili, jenž wšecky duchowní a církewní osoby a wěci podřízené má, statky jejich církewní potwrdili, a mnohými zwláštními wýsadami ještě obdařili.“

„Přewaha tato Slowanů w Uhorsku wymáhala wždycky i od králů, aneb aspoň jejich rádců a tajemníků, známost slowančiny, a při tom krom toho mnozí z králů uhorských byli ze slowanských dworů wywoleni (z českého, polského) aneb spolu i císaři německými, kterých, co takowých jako i wolenců jejich, Zlatá Bulla čili sbírka hlawních zákonů Německa, od Karla IV. ustanowená, k učení se slowančiny zawazowala, což se během času jen na českoslowenčinu obmezilo, jako to až podnes při dworu rakauském spatřujeme. — A w skutku mnohé listiny a listy posawád poznané dokazují, že králowé uhorští také weřejně jazyk slowanský užíwali a i ke Slowákům w jejich materčině se ozýwali. To swědčí ku př. listina nadací krále Kolomana od l. 1105^[10] — listina Štěpána II.^[11] — mnohé listiny od Žigmonda na příklad, psaná we Welkém Waradíně r. 1420 dne 29. září, we Wodici r. 1420 dne 28. října — w Prešporku r. 1429 dne 28. října, a t. d. — neywíc illyrské, týkající se klášterů a swobod náboženstwí wýchodního.^[12] Pamatné jest i wystawení chrámu w Budíně od Žigmunda, sw. Žigmundowi poswěceného, kde se podle wůle jeho českoslowensky při službách božích jemu a jeho dwořanům kazáwalo. U přítomnosti krále, mnoha duchowních a swětských pánů krásné důkazy swého wýborného řečníctwí podal zde i Jeronym, od Žigmonda r. 1410 k tomu do Budína powolaný. — Důkazem toho dále, že se králowé uhorští i ke Slowákům slowansky weřejně ozýwali jest zwláště list slowenský Matěje Huňadyho, tohoto z neyslawnějších králů uhorských, psaný Trnawské wrchnosti l. 1483.^[13] — O Rudolfowi († 1608) také se zná, že byl horliwým ctitelem a dokonalým znatelem slowančiny; on literaturu českoslowenskau napomáhal, nebo w této weliké potěšení měl. — Že se na dwoře králů uhorských písaři slowanští a znatelé slowančiny wůbec nalezali, nacházíme k tomu důwod u slawného ruského dějepisce, Karamzina, w dílu jeho Tom. VI. na straně 81. kde instrukcí poslům ruským k Maximilianowi, římskému králi, l. 1491 danau připomíná a následowně mluwí: ,govoriti Karolju, čtoby velel pisati gramotu svoju do končalnuju ruskim pismom, budet u nego pisec Serbin ili Slovenin.‘ — Mimochodem spomenuto budiž, že we XIV. a w XV. wěku jazyk slowanský weřejně a diplomaticky užíwán byl we Wallachii, u Turků, na dwoře Sultánowě, kde se práwě císařským nazýwal, potom w Albanii pod slawným Skenderbegem, který wšecko srbsky psal, a t. d.“ —

„W XV. století husitičtí Čechowé pronásledowaní we swé wlasti u welkém počtu od r. 1429 do Uhorska přestěhowáwati a pomálu mezi Slowáky osazowati se počali. Walněji wšak dálo se toto pod Janem Jiskrem, Alžběty králowny uhorské wůdcem proti polskému králi Wladislawowi. On totiž s českými bojowníky swými, s dítkami, ženami a kněžími přišlými z rozkazů Alžběty zaujal slowenské stolice od Prešporka až po Prešow a Košice a je od r. 1440 — 1453 obraňowal a we swé moci držel. Aby pak swěřené sobě kraje tím lépe proti nepříteli brániti mohl, přes celý čas swého panowání přiwáděl mnohočetné zástupy Husitů a jim sídla k obydlení w Gemerské, Hontské, Nowohradské, Zwolenské, v Liptowské, Trenčanské a Nitranské stolici wykázal. Že se během času Čechowé tito se Slowáky w jedno slili, byli od Matěje krále neskůr po pokoření Giskrowě we Slowensku necháni a také za Uhrů uznáni, kdež až podnes potomkowé jejich žiwi jsau.“

„Husité, kteří wšudy, kamkoli šli, sebau spisy a knihy swé náboženské nosíwali, donesli tyto w hojném počtu i do Uhorska, a osadiwše se zde, zwlášť mezi Slowáky je rozšířili. Čistějším swým učením stali se w Uhorsku wůbec a mezi Slowáky zwláště připrawowatelé a předchůdci reformacie. (Mnozí Uhři nawštěwowali k tomu také tehdáž kwětaucí pražské wysoké školy, kde podobně české knihy čítali a je i sebau přiwáželi). Odtud se wyswětliti dá, že jak náhle se do Uher ku Slowákům powěst o působení Luterowě dostala, wšickni po obnoweném učení téměř úhrnkem chwátali a spišský Slowák, Cyriak, byl prwní, který r. 1522 do Wittenberka Lutera poslauchati šel.“

„Rozšířením dále knih a spisů českých i wzdělaná už reč česká mezi Slowáky se rozšířila a za písebnau řeč od nich přijata jest, od kterého času, jak we školách, tak w církwích mezi nimi se užíwá. Či předtím Slowáci, kteří w každé dolině téměř jiné a jiné zwláštnosti a rozličnosti w řeči mají, něco psali? a jako psali, ještě posawád dosti známo není. Od XV. wšak a XVI. wěku spojeni jsau písebně a literárně se wšemi Čechoslowany, tak že duchowní plody jednoho kmene i druhého wlastnosti jsau.“

„Při rozšiřowání a upewňowání se obnoweného křesťanstwí skrze reformatorů potřeba wzdělawatelných a ponaučitelných spisů wzbudila i mezi Slowáky spisowatelů. Nowé toto hýbání zplodilo na Slowensku během času mnohých učených mužů a také horliwých milowníků slowenčiny, zwláště w duchowním stawu. — Zpomenutá wšak potřeba nejen učených mužů, ale i mnohých magnátů a zemanů pohnula, tak že w těch stolicech, kde se slowensky mluwí, podporowání a wzdělání řeči českoslowenské na srdci jim leželo. Znamenitější takowíto přízniwcowé z magnatů byli: Suňogowci, Thurzowci, Ostrosithowci, Zayowci, a j. — ze zemanů pak: Sulowskowci, Juštowci, Otlikowci, Benickowci, Potturňajowci, a t. d. — Známý už Jiří Thurzo, wěčitý hrabě orawský a potom Palatín králowstwí uhorského, dal r. 1596 náhrobek postawiti Albertu Husseliowi, učiteli předtím w Příwidze, muži zwláště o církew a školy w tom ohledů wýborně zaslaužilému, že prwní mezi Slowáky swých učeníků k čisté dobropísebnosti a ku wzdělanější řeči českoslowenské weřejně wedl.^[14] — Welmožowé evanjelického wyznání se přidržející, kteří sobě na dworech kněží drželi, w oněch nábožnějších časích, při službách božích slowenský jazyk, ačkoli časem i latinský užíwali. — Po některých welmožech a zemanech neywíc w církewních a školských záležitostech wlastnoručné, slowensky psané listy až do dneška se dochowaly z těchto časů, jako po hrabětech Illéšházých, po Marii Forgáčké, Katařině Pálfy, po Réwaych, a jiných.^[15] — Rodina Illéšházých a Réwaych jak evanjelické náboženstwí, tak zwláště Slowáků tím napomohli, že roku 1660 a w následujících wyhnancům českým, opět s mnohými knihami opatřeným, na swých statcích útočiště a stálá obydlí udělili. — Pečujíce takto o wzdělání národu swého a milujíce materčinu swau někteří z wyšších stawů i se spisowáním knih českoslowenských horliwě a k zahanbení swých nepodařených potomků se obírali, jako k. př. Petr Hrabowský z Hrabowa, sw. p. Jan Podmanický; Job Zmeškal z Domanowic; Balt. Pongrácz, Jan Feješ, a t. d. w nowějších pak časech i sám Primas králowstwí uhorského, kníže Alex. Rudnay, co obrance a podpůrce slowenčiny statečně se dokázal.“

„Ačkoli pak wzdělaní a wýše postawení lidé mezi Slowáky jen w nowějších časech na to stanowisko prácně a wýhradně se postawili, že slowensky mluwiti potupa, hanba, ba neswoboda jest: předce wšak i předtím z wětší částky jenom mezi neydůwěrnějšími, mezi poddanými, slowenský jazyk čistě a upřímně užíwali; jestliže jim ale aneb jejich wywýšenost, aneb jejich učenost na rozum přišla, tu jestli docela latinsky nemluwili, tedy aspoň polowic latiny ku slowenčině smíšně přilepowali. Na mnoze můžeme to ještě i dnes zkusiti. — Nicméně wšak i příklady prosté takowýchto přewráceností nalezáme, jako při hraběti Antoninu Kražalkowičowi, který tak wždy wěrným swé materčině mezi swými zůstal, že Slowenčinu práwě za wrch stola we dworu swém sázel. — Jestli pak k tomuto ozdobené šedinami pokolení nawštíwíš, i dnes ještě také mezi wyššími stawy mnohé wážné osoby nalezneš, které upřímně swůj slowenský národ a jazyk milují, we slowenských službách božích, spisech a zwláště w církewních a národních zpěwích swé jediné a ostatní potěšení a celý swůj žiwot nalezají.“

*

„Poněwadž Slowané w Uhorsku neywětší počet obywatelstwa wždycky dělali a dělají, welice jest wíře podobné to twrzení některých rozsaudných mužů, že totiž ze slowanské krwe pochází už ode dáwna částka uhorské šlechty, anebo těch, kteří Uhorsko předstawují a také při zpráwě a řízení jeho podíl mají. Dokonále wšak to určiti a wywážiti, které rodiny z kterého národu pocházejí jest wěc za příčinau toho přenesnadná, ba nemožná, že se rozličného půwodu rodiny přílišně pomíchaly a mnohé i wíckráte jak sídla, tak jména swá proměňowaly, a t. d. Jisto wšak jest, že illyrský kmen mnohé slawné a přeužitečné rodiny Uhorsku zplodil, jakožto: Draškowičů, Jankowičů, Sečényich, Festetičů, Zrinských, Pethowců, Vesseliných, a j. mn. —

Tak dále w prwním ještě wěku přistěhowawší se do Uhorska čeští šlechtici, Radwan a Bogat, stali se zde praotci mnohá slawných rodin. Od prawnuků zajisté jejich pochodí rodina Radwanských, Morwaych, Körtvélěšých, Hossumezeych, Poššaych, Išépych, Békešych, Moňakých, a j. — Zerzowoy, bezpochyby přistěhowanec morawský, na konci XII. století na zemanstwo powýšený, jest praotcem rodů Bethlén a Farkaš slawně se o wlasti slaužiwších. Kolik slawných a užitečných mužů Slowensko společně wlasti zplodilo, a i dnes zplozuje, dá se w té neywětší míře nestranným okem welmi snadno a jasně widěti.“

„Už nahoře některé příklady wěrnosti ku wlasti a králi při jednotliwých osobách a krajech, jako bylo přijatí Bély IV. w Dalmatsku, jako byl kněz Brankowič, Dugowič, Zrinský, Matějůw černý pluk a t. d. u Slowanů sme spatřili. Mnoho wšak ještě podobného k tomu o Slowanech říci se může. — Tak za trwání bojů, proti rakauskému domu a králowské wládě wedených, chorwátským, ba wšem illirským Slowanům, musí se téměř wýhradná chwála nepoškwrněné wěrnosti dáti. Oni zajisté wždycky wlády králowské mužně se přidrželi a wšecky námluwy a pokušení k newěrnosti a k odpadlosti statně od sebe odmrskowali, a jak proti buřičům uhorským, tak proti barbarům tureckým, udatně wládě pomáhali, ustawičně k tomu proti ztřeštěnosti muhamedánské pro celau Ewropu pewné múry (zdi) hradné z prsau swých dělajíce. Wěrnost tato ku wládě tak oči nepokojným Uhrům klala, že František Rákoczy (Rakowský) měl ji Srbům za zlé w listě roku 1704 Metropolitowi jejich psaném, w němž tohoto namlauwá, aby Srbů od krále odwrátil, zač mu weliké wýsady a wýhody a k tomu ještě 20,000 zlatých slibowal. — Podtatransko naproti tomu, z wětší částky od jarma tureckého swobodné, bylo tehdáž neywíce mestiskem panujícího we wěku tomto hýbání mezi králem a národem uhorským. Než předce Slowáci byli i mezi nepokojnými prwí, kteří na smíření se s dworem rakauským i we wětším počtu, i přísněji a s prospěchem pomysleli a dotírali. W posledním zajisté powstání pod práwě jmenowaným Frant. Rákoczym, we kterém nespokojní wšecky swé síly sebrali a spojili, pronesli wyslancowé turčánské stolice na sněmě powstanců w Onodě r. 1707 držaném na jewo, že weliké bídy a neřesti z ustawičných domácích bojů pocházející se jim už znelíbily, a že widí, že i toto powstání pro panující w něm roztržitosti a mnohých zklamané naděje nic newywede. Za příkladem jejich pomalu i jiní z powstání wystaupili a ku oprawdowé hlawě Uhorska sblížiti se usilowali. Poněwadž pak r. 1707 powstalcowé ještě dosti silní byli, nebylo na tom dosti, že hned tam na sněmě wyslanců turčanských, Melch. Rakowského a Christ. Okoličányho w powstalém proti nim zbauření usmrtili, ale k tomu turčanskau stolici ještě zetřeli a mezi sausedmi podělili, 7 pak neyznamenitějších pánů do wězení posadili. — Tak podobně slowenské osoby to byly, které powstání léta 1736, na dolní zemi, nečekajíce na wojenskau pomoc, wedení od swých evanjelických wládců udusili, o čemž národní píseň takto zpíwá:

A wěrnosti této přidrží se plémě Slowanů až po dnes, nebo w ní toliko skálu swého blaha, swých nadějí a swé podpory spatřuje a naleznauti může!“

„Co se už wůbec podílu při obraňowání a udržení králowstwí uhorského dotýká, tu také, nejen w jednotliwých osobách, ale w celých kmenech žiwel slowanský, netoliko zároweň s jinými pracowal, ale i neykrásnější důkazy udatnosti a poswěcowání se najewo dáwal. A to byli nejen Uhorska údowé, ale i kmeny od něho neodwislé. Tak w prwním wěku o pomáhání Čechů proti Řekům sme už mluwili, we druhém wěku pak, zwláště od roku 1500 — 1540 ustawičně téměř Čechowé, Morawané a Slezáci Uhorsko zbraní proti Turkům podporowali. W nešťastné Moháčské porážce krew jejich také se cedila, a mnohých znamenitých mužů smrtí utratili, jako byl: Jan Buštěhradský, Jakub Kyšperský, Jindřich Kutnaur, Štěpán Šlik, Žigmund Kropáč, a jiné. A cože ještě Poláci a zwláště Slowané illyrští wedlé Čechoslowanů za obětě Uhorsku přinášeli? A či Slowáci kde chyběli? Až podnes powěsti a písně jejich národní jasně jim před oči předstawují, jak pod Ondřejem II. do swaté země táhli, jak s mongolskau wichřicí a kuruckými bauřemi zápasiti museli; jak při Bělehradě, Warně, Budíně, Moháčí a nesčíslných tureckých wálkách pod Laudonem, Eugenem, Koburkem, a t. d. mládež slowenská swau krew za Uhorsko wyléwala, jak w sedmileté wálce proti Brandenburkowi a w neynowějších francauzkých wojnách zmužile bojowali. I zde na obrazech před námi wisících spatřiti se dá po obličejech a postawách slowenských, jak wšudy we wšem s jinými podíl mají. — W ohni wálek těchto zmužilostí wojenskau se wyznačowali, tak že i následující příslowí w Uhorsku powstalo: Optimus est miles Slavo de stemmate natus, t. j. Neylepší je woják, z kmene jenž narodil se Slowáků. — Sám Slowáků nenáwidící Ant. Sirmay^[16] musel jim tuto chwálu zmužilosti přiznati, když říká: „Robur militiae pedestris Hungariae semper Slavi constituebant“ t. j. jádro a sílu pěchoty uhorské wždycky Slowáci skládali. — Od ničeho se Slowáci neodtahowali, tak že i wtehdy, když o zachowání swobod uhorských proti některým krokům wlády pracowáno bylo, wždycky a wšudy zároweň jiným w bauřliwém praudu se nalezali. Ano bezpředsaudný powažowatel musí o těchto udalostech uznati, že pod trwáním jejich neywětší žiwot, bdění a bystrota we slowenských krajech panowala. I proti přiwčasnému počínání Jozefa II. Slowáci z nitranské a trenčanské stolice prwní hlasu swého pozdwihli. Když pak Jozef zmužile podle přeswědčení swého pokračuje, celau téměř dosawádní zpráwu a pořádky krajinské byl zde proměnil, prwní byli Liptáci, kteří se k zachowání otcowských swých ústawů a nařízení chystali. — Z rozkwětu Uhorska i Slowáci welikau radost, z neštěstí jeho welikau žalost cítili, a ji we swých národních zpěwích wyléwali. Taužby swé po samostatnosti wlasti od Turků a císařského wojska w domácích wojnách zničené w XVII. století ku př. takto w písněch pronášeli:

„Než netoliko we hlučném občanském swětě znamenité důkazy dějnosti podali; ale zwláště na poli wniternějším, na poli oswěty, wzdělání, známostí, umění a náboženstwí slawně se wyznačili, a sobě nesmrtelné zásluhy o Uhorsko wydobyli. Už to zamlčím, co sem o Wojtěchowi s jeho pomocníky a o Slowácích při utwrzení křesťanstwa, při zakládání uhorského králowstwí, o učených Slowanech pod Matějem, Huňadym a o Husitech, co připrawowatelích reformácie w Uhorsku, mluwil. Jen něco z ostatního, duchownímu žiwotu pohodlnějšího wěku předneseme.“

„Že mnozí a to častokráte neyslawnější duchowníci z krwé slowanské pocházeli, o tom nikdo pochybowati nebude. Tak, ať mnohých jiných zamlčím, Jiří Draškowič a Ondř. Dudič, byli slowanského půwodu, kteří na ostatním wšeobecném církewním sněmě w Trientě swým wýborným řečnictwím a swými šlechetnými úmysly, jak duchowenstwu, tak celému králowstwí uhorskému ku cti a sláwě slaužili. — Otec, nowějšího, dokonalejšího způsobu wychowáwání a wynaučowání, Amos Komenský, wyhnanec český a potom Starší českých bratrů w Polsku, pracowal také čtyry roky na zdokonalení wýchowy a škol w Uhorsku, a sice w šaryšském Potoku, kamž okolo r. 1650 od Žig. Rákocyho powolán byl a kde tamnější reformatské školy zřídil a do kwětu přiwedl.“

„Neywíc ale w tomto ohledě znamenitého zplodil kmen slowenský, tak že nesnadno jiní cizonárodní jich spolukrajané s tolikoro bohatými na spisy a tak předůležitými pro Uhorsko spisowateli a učenými chlubiti se mohau. K těmto připočitujeme zwláště Thurócyho, Adama Kollára, Jiřího Prayho, Jana Ribinyho, slawných dějepisců; — Matěje Béla z Očowé, slowútného děje- a zeměpisce; — Matěje Korabinského, Jana Tom. Sáského, Lad. Bartholomeidesa, wýborných zeměpisců uhorských; — Pawla Wallaského, půwodce neylepší posawad historie wzdělanosti a spisowatelstwí w Uhorsku; — Bencúra z Jasenowé, a Mart. a Jiřího Kowáčiče, znamenitých znatelů dějin a práw krajinských; — Lipského, půwodce neydokonalejších desk zemských (map) Uhorska; — Ondřeje Lehockého, proslulého zpytatele rodu a půwodu uhorských rodin; — Jana Feješe, polyhistora, a t. d. — Mohau také Slowáci mnohých znamenitých mužů wypočítati, kteří wzdělanost swých rodáků a zwláště jejich náboženské potřeby před očima měli, jako byl ku př. Jiří Tranowský, Daniel Krman, Sam. Hruškowič, Paw. Jakobei, Jiří Palkowič, kanowník ostřihomský, a mnozí jiní.“

„Slowáci, a mezi nimi evanjeličtí kněží, prwní w Uhorsku pečowali přísněji o rozšíření oswěty, skrze zábawné a ponaučené časopisy, mezi obecným lidem, wydáwajíce ,Staré nowiny literního umění‘ w Bystřici od r. 1780, které wšak, jako mnoho wýborného jiného, mezi nimi skoro žíti přestaly. — Tak Sam. Thešedik, sl. b. kazatel w Sarwaši k prwním zakladatelům ústawů hospodářských a průmyslných w Uhorsku přináleží. — Sam. Ambrozius z Orawy sl. b. kazatel — naposledy we Šťáwnici — byl prwní mezi evanjelíky, který učených evanjelických w rakauském mocnářstwě k wydáwání církewních nowin spojil a je od r. 1793 — 1803 w latině wydáwal.“ —

„I na poli uměleckém ne ostatní hlawy ku sláwě Uhorska Slowensko zplodilo. Zde jmenujeme zwláště Jana Kupeckého z Pezinku († 1740), malíře, který swůj malířský wtip tak wywinul a wycwičil, že Füszli o něm řekl: že jej w sebrání síly přirozenosti i barew ani Vandyk,(Poznámka ZF SME: správne Van Dyck) ani kterýkoli we swětě malíř, nepřewýšili. — Konečně ještě připomenauti třeba i Wawřince Dunajského (nar. 1784) z Libětowé. Tento, od roku 1809 w Pešti žiwý, mnohé zahrady, domy a chrámy řezbami swými ozdobil, we Wídni pak r. 1807 prwní akademickau odměnu obdržel.“

„A jako wždycky a wšudy mnohými swými znamenitými wlastnostmi a zwláštnostmi Slowáci se wyznačowali, tak až podnes mnoho užitečného a dobrého Uhorsku přinášejí. Snad se pilnými we školách, způsobnými w úřadech jak swětských tak duchowních, w advokatstwě, we wojsku a t. d. na oči widomí neukazují? Zdali wšecky uhorské doliny a rowiny nejsau swědkowé jejich pracowitosti, jejich ducha průmyslného, obchodného, a t. d.? Jeden německý spisowatel^[18] toto swědectwí o nich wydáwá: ,Jestli kdo z národů uhorských práwo ku jménu národa průmyslného sobě osobowati smí, tedy jsau to jistě Slowáci. Slowáci jsau to, kteří samým Němcům we Spiši role obrábějí. Slowáci gemerští pracují práwě tak neunaweně w železných hamřích, jako zwolenští w huťách, stupách, papírnách a w prachárnách. Jestli který národ w Uhorsku jest, jenž se na řemesla při rolnictwě oddáwá, jenž kupectwí s uměleckými plody a wýtwory wede, tedy jsau to Slowáci. Já to twrdím, že w celém králowstwí uhorském nikde wíc čilé a šwihlé příčinliwosti mezi rolníky nepanuje, než na králowských komorských panstwích.‘ (Kde Slowáci bydlejí).“

„Žeby co kdy Slowáci pro swau národnost, co takowau byli dělaly, toho důkazy w minulosti nehledej. Přítomnost o tom wíce bude znát wyprawowati. Příčiny národní této ospanliwosti podotkli sme ještě, když sme byli o pádu a dělení welkomorawského králowstwí mluwili. Proto wšak semeno ducha národního newyhynulo, a čas přijde, kde ono také ožíti musí, pěwec pak jen pauhau prawdu říká, když zpíwá: