ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Připatřiw se ještě jedenkráte na wyobrazení zpráw některých, které wypočitowati Zwěstoň teď byl přestal, šel sem za ním ku stolu w blízkosti postawenému, kde se rozličná písma a spisy a několik nástinů a náwrhů malířských nacházelo, beze wší barwy, proto, že wěci ty, na které se wztahují, ještě toliko powstáwají a tak jich konec a wýpadek nejistý a jen otázkau jestiť. Zde se nám zjewil ten zástup rozhorlený, který nemaje na tom dosti, že maďarský jazyk diplomatickým a weřejným prostředkem k udržení w jednotě rozličných uhorských národů se stal, těmto jejich národnost zničiti, jich pak na čistých Maďarů předělati se silí. Lidé zajisté třídy této do takowého přeswědčení se wronili, že jen po přemaďarčení a wykořenění wšech národností, krom maďarské, Uhorsko welikým a šťastným býti a we swé weliké budaucnosti swau ohromnau swětohistorickau ulohu wyplniti může. — Duch tento, jenžto tak, jak nic jiného, u wšech téměř stránek weřejné podpory požíwá, welice nepřátelským a šilhawým zwláště proti Slowákům se dokázal, tak že, jako sme we přítomných důkazech widěli, mnozí z těchto slabí, lehkomyslní a jen za wětrem se potlaukající lidé, za swůj rod se stydí, jej při sobě zatajují a potom neyhroznějšími zuřiteli proti swé wlastní krwi se stáwají. Cože mají dělati bídní lidé, když wlastenci uhorskými býti chtějí a když w nynějšku maďarčina a maďarčení známkau wlastenectwí a měřídkem schopností člowěka a způsobností jeho do úřadů jest?

Z nakreslených zde několik obrazů, neywíce nám wážná, krásná, ale chudobná panna, oděná letním rauchem, ozdobená wěncem z klasů a w ruce hrozny držící, padla do očí. Podstáwka její záležela ze čtyř slaupů wysokosti muže, okolo nichž několika podle neynowějšího jakéhosi národního kroje oblečených mladíků obskakowalo. Tolik z nich, kolik místo zaujati mohlo, měli otočená ramena okolo třech z těch slaupů, weliká při tom napínání na twářech prozracujíce, jakby je wylomiti se usilowali byli. Než ale rozwteklení we swé práci nehleděli na to, žeby to tenká, slabá a nedostatečná pro Pannu podstáwka byla, kdyby jen jeden slaup zůstal a ostatní hrubší a pewnější, kdyby se jim wylomiti poštěstilo. — Bezbarewné wyobrazení toto ze wšech jeho částek na nic jiného nám nedalo zawírati, nežli na milé, ale jalowé sny maďarčitelských horliwců.

Při powažowání tohoto a jiných jemu podobných nástinů postawily se před námi w celé swé welikosti Křiwdy, které z počínání nynějšího maďarského wlastenectwí se rojejí. — Ani zajisté při zakládání a zřízení, ani w běhu dějin, ani w práwech a zákonech, ani w obyčejech a ustanoveních králowstwí uhorského nikde nic takowého se nenalezá, žeby který zwláštní národ, co takowý, nějaké přednosti před jinými národy za uhorské uznalými byl kdy měl. A předce proti smyslu wšeho tohoto wšecky národy uhorské jednomu maďarskému podřizují a k tomu žiwot národní jim neswědomitě a bezpráwně odebrati se wynasnažují. — Tak tedy i Slowákům, za tolikeré zásluhy o wlast společnau, a za tak mnohonásobné obětě, téměř od tisíc let podle wší možnosti Uhorsku přinášené, nechtějí ani jejich řeči nechati.

Aby ale horliwci tito swůj národowražedlnický účel nějak osprawedlniti, křiwdy, bezprawí a násilí poněkud přihladiti a konečně Nemaďárů ku swé wěci nakloniti, a přeswědčiti mohli; tedy užíwají k tomu cíly důwody, které wšak, že nesprawedliwost osprawedlniti, ba ji i poraučeti se namáhají, w nijaké spojitosti s předmětem swým býti nemohau, ale se jenom na hrubých předsudkách zakládati, a proto wždycky jenom okolky dělati musejí, odkud žádné logiky, newyhnutelnosti, záwaží a tak ani přeswědčující moci nemají. Neywíce se opakují následující zde wywrácené důwody:

Poněwadž Uhorsko jest Maďarsko (Magyarország), máme býti Maďaři. — Tento důwod nic neplatí, nebo jen každý widí očima a slyší ušima, že Uhorsko nejen Maďaria, ale i Sláwia, i Ruthenia, i Wallachia, i Germania, a t. d. jest. Celé pak toto rozumowání zakládá se na pauhých názwech krajiny uhorské a maďarského národu, které Maďarčina nedělí, ale je spolu mate, nebo i Uhorsko wůbec co obec z rozličných národů složenau, i Maďary, co zwláštní národ jen jedním a tím samým slowem, totíž Maďar poznačuje; slowenský a jiné jazyky naproti tomu pod slowem Uhorsko celau krajinu, pod slowem pak Maďar jeden zwláštní w ní národ, totiž maďarský, jak náleží rozumějí. A tento nedostatek při řeči maďarské, se kterým se mnoho lsti a zmatku, zwláště w dějepise a w maďarských spisech děje, mělby rozumnau wůlí obdařeného Nemaďara k odpadlstwí od swé krwe pohnauti? — Dopusťme ale i ten pád, žeby se Uhorsko Maďarskem nazýwalo, tedy předce suché jméno jest něco náhodného a lhostejného, a nemůže co takowé pohnútkau člowěka k nějakým skutkům, tím méně pak ku zničení swé národnosti býti. Čiby to diwné nebylo, kdyby někdo od pána Skaupého pro jeho jméno skaupost wymáhal? kdyby p. Darebáckého jménem jeho někdo k darebnictwí pobízel, aneb kdyby při p. Wrabcowi lidskau mluwu, za nepřiměřenau držel a od něho wrabčí čirikání a šwitoření požadowal?! — Naskrze tedy k wůli jménu „Uhorsko“ sebe zničiti nemůžeme, a to tím wíc, že Uhorsko jest tak, ano ještě i wíce wlastí Slowáků, jako Maďarů, a že rowná práwa s těmito máme, které sobě jeden druhému šetřiti musíme a je nikoli podkopáwati nesmíme, nebo by tedy wlast naše jen hnízdem ukrutností a bezpráwí se stala.

Důwody následující: že maďarský chléb, maďarské wíno, maďarský doháň, maďarské peníze, maďarská práwa, a t. d. užíwáme, potom pak, aby se sprawedliwost lépe přisluhowala, nábožnost upewňowala, řemesla kwětly, úwěrek rostl — musíme se zmaďařiti, hned při zjewení se swau nicotu jasně ukazují; ba co wíce, při druhém powstáwá otázka: jakby tak zlého srdce a slabého ducha lidé, kteří swůj národ zraditi a na sobě národní samowraždu spáchati při swém maďarčení musejí, sprawedliwost swědomitě přisluhowati, nábožnost upewňowati, řemesla a úwěrek ku zrůstu a k rozkwětu wésti mohli?

Aby se w Uhorsku wšecko lépe spojilo a šťastným státi mohlo, musí se w něm jedna toliko řeč rozšířiti a tato jest maďarčina. Ale to naskrze se newidí, jakby z jedné řeči, a to práwě z maďarské, uzší spojení, láska a štěstí obywatelů w obci wyplýwaly? Či nespatřujeme i mezi lidmi jedné řeči ta nejhroznější nepřátelstwí a pronásledowání? Připatřite se na dějiny swěta a uwidíte tam, že jednota řeči w obci nemá takowau swrchowanau cenu, jako se domníwáte, že ona dále nedělá národy šťastnými, a že obec i při rozličnosti jazyků zkwětati může. U Řeků a u Poláků byla nejen jedna řeč, ale i jedno náboženstwí, a jakowé že panowalo u nich spojení, či se ustawičně mezi sebau nehaštěřili a wespolek neničili? I římské panstwí jednotu řeči dosáhlo (a to w maďarčitelském smyslu o národnosti), a předce jak strašné a jak časté domácí wojny přezeň se křížowaly. A cože za smutné zpráwy obsahuje dějepis o rwanicech, které se mezi jednu řeč mluwícími Wlachy dály? Či při swadbě pařížské a pod revolucí we Francauzku wšecky ukrutnosti a hrůzoplodné úkazy na tisíce tisícůw wražd a mordů nebyly spáchány od a na přiznáwajících se k jednomu jazyku? Tak i Němci mají jednu řeč, předce jak mnohonásobně wlastnau krwí w domácích wálkách swau wlast pokropili a rozpadnuwše se na mnoho obcí jen se oslabili. — Naproti tomu pohleďte na Anglicko, na půlnoční Ameriku a t. d. rozličné národy a rozličná náboženstwí obsahujíce w sobě, a či tam i bez jednoty řeči nenaleznete ohebný, wšestranný, blažený i žiwot a hýbání? — Jednota národu naskrze nedělá jednotu a štěstí w obci; ona jenom slaužiti může k rychlejšímu oznamowání wůle wlády a řízení, což wšak jen něco podřízeného jest a snadno i při rozličnosti řečí, wyhotowením potřebných překladů dosáhnauti se dá. — Šťastné obce a jednotu w nich jen tam nalezáme, kde tělesné a duchowní swazky ku wlasti jednotliwce pautaly, kde každý zpráwu, zákony a řízení krajinské upřímně ctíti mohl, což jej k obětěm pro společné dobro a ku cenění jeho wlasti nad osobní čest wedlo, — kde se mrawně, wědecky, ano i umělecky wzdělati mohl, — wůbec kde jej záležitosti jeho tělesné, duchowní a náboženské k jiným swým spoluobčanům wázaly — a kde, jak pro tělo, tak i pro ducha, potřebné wěci neywíce swé obci a jejímu maudrému podporowání děkowati mohl. Kdo o tuto jednotu skutkem pečuje, tenť štěstí w obci rozšiřuje. Dá se pak ona dosáhnauti s dokonalowáním rolnictwí, napomáháním průmyslu a kupectwí, polepšením a rozšířením národních škol a národního wychowáwání a wynaučowání (ne prostředkem maďarčiny, ale mateřčiny), pěstowáním wěd a umění, podporowáním náboženstwí a mrawnosti, a t. d. Toto wáže i rozličné národy ku společné wlasti, toto wzájemnau lásku mezi nimi budí, nebo mají společné záležitosti a interesse, toto w jednom každém hlubokau úctu k ústawům, pořádkům a nařízením jeho obce, která dobře činí wšem swým obywatelům, powzbuzuje a udržuje! — Tak tedy nepotřebné a zbytečné jest na jednotě řeči pracowati, ale raději o to horliwě státi, aby byla jednota úmyslů, aby obec swé potřeby pocítila, a aby se jednomu každému swému údowi důležitau státi hleděla. To platí i o Uhorsku. Zde se wšak člowěk ještě i diwiti musí, že nepotřebnau tuto jednotu národů dosáhnauti za možnau držeti mohau, anť dějepis celý swětlé důwody podáwá, jak mnozí národowé, chtějíce jiné slabší přenárodniti, při mnohem přízniwějších okolnostech a při dostatku prostředků k tomu, předce cíle swého nedosáhli, — jak ku př. Angličané s Iry a se Škoty. — Maďaři pak i na to pomysliti musejí, že we wzdělanějším wěku XIX. žijí a že síly jejich nedostatečnější jsau, nebo je jen Slowané jak počtem a starobylostí práw na uhorské zemi, tak i schopnostmi a pracowitostí přewyšují, a podle Schwartnera 5789 osad Slowané, 921 Němci, 1024 Walaši a 3668 Maďaři w Uhorsku obýwají. —

Za tím se také prawí: „Uhorsko jestli se zmaďarčí, při swém samostatném žiwlu bude na místo Polska Ewropu proti wýchodu brániti.“ Tento důwod prozrazuje neznámost národů, co do jejich samostatnosti a dějin, a neznámost swěta, we kterém už wýchod přestal Ewropu strašiti. Poněwadž jen wýbuchem marné národní pýchy jest, nezasluhuje dalšího přetřásání. —

Potom: poněwadž každý národ má práwo swau řeč rozšiřowati, tedy mají i Maďaři. Wšak ale toto se práwem jmenowati nemůže, nebo jestli se které řeči meze rozšířily, to se stalo ne na cestě práwa, ale tak, že se ona jiným swými dokonalostmi a swau wniterní cenau poraučela, a proto ji tito přirozeně a dobrowolně přijali, když toho u nich zasluhowala.

Dále: Maďaři co hlawní národ mají práwo žádati od jiných, aby se pomaďarčili. Kdo ale zná půwod, powahu a děje Uhorska, kde se wíc hlawních, co do práw sobě rowných národů nalezá, s dobrým rozsudkem to řeknauti nemůže. Jak pak jest k tomu ještě, na práwo tam se odwoláwati, kde jen o bezprawí řeč býti může? —

Dobře! ale když zemani jsau Maďaři, nech budau tedy i wšickni ostatní. Než toto naskrze z prwního nenásleduje — a že zemani jsau jen Maďaři, to značí, jak ze zpráwy králowstwí uhorského posměch dělati, tak swýma wlastníma očima stromy pro horu newiděti. —

Konečně: Zpráwa Uhorska jest maďarská, proto wšickni Uhři mají býti Maďaři. Že zpráwa tato maďarská jest, neřekne jen ten, kdo nezná, že ona i ze Swatoplukowy i z franské, i ze salánské, i z maďarské a t. d. powstala. Slowáci tak práwo do ní a zásluhy o udrženi její, jestli ne wětší mají, jako Maďaři. Nejsau pro Turčana jiné a jiné pro Čongrádčana zákony, ale wšickni před práwem rowni jsau. Slowáci, jako wšickni Nemaďaři mohau se práwně ptáti: jak wy smíte a můžete něco de nobis sine nobis (o nás bez nás) zamýšleti? Oni zajistě mají práwo proti maďarčitelskému postupowání wystaupiti, za sebe i za swau řeč tak, jako Maďaři a jejich přiwrženci mluwiti, ano swé křiwdy pánu a zpráwci společnému wšech národů uhorských, který není maďarský národ, ale král a wláda krajinská, oznámiti a jej o odstranění tohoto zlého práwně a směle žádati. —

Častokráte ještě k tomu horliwci říkají také: Zákon krajinský od r. 1840 jest, aby wšecko w Uhorsku maďarsky mluwilo — musejí se tedy Nemaďaři přemaďarčiti. — Důwod tento nic není jiného, jenom wšetečné natahowání toho zákonu, podle kterého se nařizuje, aby maďarčina byla weřejnau řečí uhorských národů, a aby každý syn Uhorska úřad weřejný zastáwající i po maďarsku mluwil. Zde naskrze zmínka o přenárodňowání a maďarčení není, která w zákoně zwláště w XIX. wěku donešeném ani se mysliti, ani býti nemůže, nebo hřích tropiti rozkazuje a proti wšem přirozeným a božským práwům bojuje. I přípis stolice saladské w záležitosti míšaných manželstwí roku 1841 milostiwé wládě poslaný, wyjadřuje se mezi jinými takto: „Zákon ten, který hřích a sice těžký proti Bohu a přírodě podporuje, může sobě toliko skrze násilné nucení poslušenstwí zjednati, úctu wšak k sobě wzbuditi nikdy není w stawě; on wede církewní moc s občanskau do odporu, rozwazuje swazky společenské a občanské, a t. d.“ — I zákon rozkazující přemaďarčowání za nic jinéhoby se rozumem nedokázal, jenom za pauze lidskau, swětskau a swewolnau žádost, která docela zákonům wyšším, wěčným a božským protiwná jest, a která prawého člowěka k poslušenstwí pohnauti nemůže, nebo tento w tak bezbožných pádech raději Boha, nežli lidi poslauchá. —

Ostatně prawí se: Buďte Maďaři, nebo jen tak swoboda a oswěta mezi námi zkwětne, čili ať na swětlo s prawau barwau wystaupíme, nebo jen tak ode dwora rakauského Uhorsko se odtrhnauti a samostatným a slawným w Ewropě státi se může. Wšak ale ze wšeho patrno jestiť, že Maďaři jen pro sebe tu swobodu chtějí, nebo Slowákům něco potřebného pro sebe dělati není swobodno. — Potom pak kdyby mohli a chtěli pochopiti, že wšecko, co dokonalejšího Uhorsko w žiwotu požíwá, rakauskému dworu nyní děkowati musí! Z celého wšak žwatlání tohoto nic jiného newyzírá, jenom že sobě takowíto horliwci bezúzdnost a takowý staw přejí, kdeby nad nimi žádná wrchnost a nikdo wyšší a silnější k pořádku a poslušnosti weřejné wedaucí nebyl. Či jest ale bez wrchnosti a obmezenosti pořádek, pokoj w lidské společnosti možný? Čiby se ona bez nich nepodobala stádu owec bez pastýře, wlkům hltawým wystawenému? A potom, co jsau to za přátele swobody, a oswěty, kteří ku př. na wzděláwání slowenčiny a na slowenské spisy křiwo hledějí, kteří evanj. Slowáky s kalwíny násilně a jenom takto do swěta spojiti chtějí, aby se prý dříwe zmaďarčili. — O bídná, přebídná swoboda, hanebná a jména swého nehodná samostatnost a žalostná oswěta to wěru jest, která se nedá dosáhnauti, leč s newěrností ke králowskému a prawým práwem panujícímu domu, leč s pozbawením šesti millionů lidí přirozených jejich práw, jim od Boha daných, od králů a wlády zemské w tisícleté době nezrušených a w tolikerých wlasti neřestech, bauřkách, pokleskách až do nynějška starostliwě dochowaných!! —

Coby se wšak přenárodňowání a maďarčení toto i nějako osprawedlniti dalo (což owšem nemožno jest), tak žeby Slowáci dobrowolně a s přeswědčením swé národnosti se odřekli; tedyby i w tom případě nic nezískali, ale naproti tomu jen mnoho utratili. Tehdážby se zajisté od mohautného, široko rozloženého a po wyšším žiwotu taužícího ducha a swěta slowanského odlaučili, s nímž řečí a celau powahau swau národní spojeni jsau, a na to místo jenom do malé zahrádky maďarské národnosti se zatewřeli, kdeby cizím, ne ewropejským, ale jen na kausek země obmezeným žiwlem tímto, jako zdí čínskau od ostatní Ewropy odděleni byli, we kteréžto maďarské hláholy neslýchané jsau. — Sama řeč slowenská, co indoewropejská, přednostmi indoewropejských jazyků ozdobená, ku wšemu způsobná, ke mluwení lehká, při zpěwě příjemná, mnohem na wyšším stupni jak wniterní dokonalosti, tak wzdělanosti se nalezá, nežli maďarská, tak že sám maďarský Tud. gyüjtemény (1817, XII. str. 29.) jazyk slowenský chwálí; že jest neydokonalejší, neybohatší a že se rowná řeckému. Jest owšem bohatý na slowa, na pěkné a zanímawé wýpowědi, na wtipná a prostosrdečná příslowí, na příjemná, wěc zmenšující slowa a t. d. což i cizinců zanímá, tak že jej sobě častokráte a to beze wšeho násilí dobrowolně přiwlastňují. — Maďarčina naproti tomu cizá, sewerská, cizími slowy přeplněna, potom ewropejským ustám a paměti welice obtížná a mluwenickém obchodě nedokonala a neurčita jest, tak že ku př. slowa, která ku jménu wěcí přidáwáme, ani neskloňuje, žádného pohlawí nemá a téměř wždy ty samé koncowky opakuje, ak, ok, am, em, om, a t. d. Toto dělá často wšecko w ní mrtwým, zwláště při titulech, kde se i 12 slow docela nemění a jen ostatní koncowku dostáwá, což wše ještě, podlé slawného německého mluwozpytse Humbolda, řeč dětinskau prozrazuje. — Sami Maďaři na drsnatost swého jazyka si ztěžují, že se jim téměř jazyk láme, když po maďarsku mluwí. (Tud. gyüjt, 1828. XI. str. 12. — Századunk 1840 str. 92. — P. Hirlap. r. 1841. N. 3). — Weliký nedostatek při maďarčině jest i ten, že ona jest „neplodná matka bez dcer“, nebo žádných nářečí a proto ani pramenů k obžiwení a k obohacení se nemá. A toto jest příčina, že maďarští spisowatelé nowá slowa sobě twořiti a mnohokráte swewolně w powětří, neohlédajíce se ani na ducha, ani na powahu maďarčiny, kowati musejí. Takowýmto počínáním nejen proti cíli maďarčení pracují, ale také i samým znatelům ji obtížnau a nesrozumitelnau dělají a zoškliwují. Zábawný příklad nerozumění se Maďarů podáwá z mnohých jiných Századunk r. 1840 — že se totiž w zasednutí stolice ostřihomské křičelo „éljen az elv!“ (ať žije zásada, prawidlo, princip), kde nižší zemané přítomni byli. Jeden z těchto ptal se w tom swého sauseda: „Či ste už někdy widěli Elva?“ „Wěru sem ho já, pane, newiděl,“ odpowěděl tento, „ale slyším, že jest welice mladý člowěk, a že welmi zná do swěta mluwiti.“

Dále českoslowenská literatura jest mnohem starší, dospělejší, důležitější, zwláště w dějepisném, starožitném, práwním, náboženském, jazykozpytném ohledu, nežli maďarská, která jen za našich časů powstáwá a ještě jako českoslowenská ewropejskau platnost míti nezačíná. — Wlašský časopis „Rivista Ewropea“ (r. 1840) píše wůbec o slowančině mezi jiným toto: „Nyní už musí se za hrubau newědomost powažowati, jestli kdo slowanské jazyky barbarskými jmenuje — tuto třídu řeči, která se pro swau wysokau gramatickau dokonalost a bohatost, wzděláwajíčnost, článkowitost a harmonickau krásu ku každé newázané i wázané (prosaické i poetické) mluwě wýborně hodí. Ale takowéto důwody množstwí lidstwa nepochopuje, tedy se musí národní tento důwod použiti; millionowé ozbrojených mluwí tyto řeči, proukazujte jim tedy čest! Jestliže hřímání děl a zpěwy národní spoluzwučí, třeba to málo poslauchati, abychom slyšeli, co se to wlastně zpíwá.“ —

A práwě proto, že se počínání a záměr maďarčitelů nijak osprawedlniti, a bezprawí a ztráta od Slowáků odstraniti nedá, ale se jenom násilně a beze wšeho základu a wšímání čistější člowěkosti v dílu tomto postupowati musí, — proto prawím, tím na wyšším stupni křiwdy se zjewowaly, které se národům nemaďarským dějí. — Prwní a neyhroznější násilí jest sám cíl po maďarčení Uhorska, co takowý, nebo nás při něm k neywětšímu a ani starému swětu, ani Kristu, neznámému hříchu wyzýwá, abychom totiž naše zwláštní člowěčenstwí skrze ředitele swěta slowanskau národností od jiných podstatně označenau a ohraničenau, ku zwláštnímu pak zjewowání jeho rozumné wůle w lidstwě určenau, jim k wůli zničili, t. j. samowraždu národní na sobě zpáchali. — Druhé násilí w témže cíli obsažené jest, že poněwadž mi přání maďarčitelských horliwců, abychom jim k wůli swau národní podstatu jinému národu zaprodali, a sama naše nerozlučná, nedotykalná národní práwa (tedy práwo našeho jazyka) pošlapali a zničili, — nikdy za naši wůli dobrowolně až do konce swěta, při zdrawém rozumu, samostatnosti a rozsudku ani uznati nejsme powinni, ani uznati nesmíme a nemůžeme; z té příčiny tedy při dosažení cíle tohoto jen násilně a proti naší wůli postupowáno, t. j. co s otroky a newolníky s námi nakládáno býti musí. Za nástroj ku spáchání národní samowraždy nepodáwají nám sice ostrý meč; wšak ale i záhubný jed se nachází, kterým se národ usmrtiti může — a řeč cizá jest práwě jedem mé řeči. Ona zajisté jest častokráte w stawu wšecky mé národní zwláštnosti wyhrýzti a celau mau národní powahu ano i mé wniterné cnosti podwrátiti. — Maudrý a čistolidsky myslící spisowatel německý Herder, prawí: „Kdo mně jazyk wyhlazuje, ten mi chce i můj rozum a způsob žiwobytí, čest, sláwu a práwo mého národu ukradnauti.“

Aby pak nynějšek po wychoděné cestě staupal, podal ještě minulý wěk ukážky násilného takowého přenárodňowání a bezmezného potupowání Slowanů uhorských. Hr. Gabr. Patačič, arcib. kaločský, odrodilý Slowan († 1745), aby wymírající maďarčině přewahu získal, byl prwní, jenž w nowě přistěhowawších a hojně se rozmnožiwších Slawosrbůw w Kaloči a w tamnějším okolí, předtím od Turků obywatelstwa sprostěném, k maďarčině násilně nutil, tak že 12 zlatých platiti, aneb tolik palic wydržeti musel, kdo we slowanském jazyku mluwiti se opowážil. — Druhý, který potupowáním a zlomyslným wysmíwáním Slowanů bez rozdílu, těchto národnost před jinými zlehčowal a zoškliwowal, byl Ondřej Dugonič, prof. na wšeučilišti Pešťanském. On zwláště we swých newkusných románech (Etelka) weřejně nenáwist proti Slowanům hlásal. — Morwa (Morawan) a marha (howado) jest mu jedno, z jednoho kořene pocházející. Rusů a Rusňáků srownáwá s Cikány a russizowati u Maďarů tolik značí, co cikaniti. Slowensky a cikánsky jest mu jedno. — Se wší posměšností wykutal také na swětlo jalowau a ošemetnau bájku, podle nížby Swatopluk aneb Salán slowanské králowstwí za 12 aneb 1 bílého koně lstí a klamem byli utratili a Maďarům do moci odewzdali, což kdyby i prawdiwé bylo, jen lháře a klamce hanobí, nikoli pak oklamaného. — Slowáci jsau mu wšudy hladní, hubení, slamkonozí, končitohlawí, Maďaři naproti tomu jsau hrdinowé (vitéz Magyarok, ale vitéz není maďarské, wítěz jest slowenské) a Bůh jejich jest bohem Maďarů, jako Jehowah bohem Židů, a t. d.

Takowíto rozšiřowatelé maďarští a hancowé Slowanů dostali w nowějších časech hojný počet následowníků. Tak ku př. odpis z úřadních písem zde nám objewil, jak Slowáci Lajoš-Komáromští we wespr. stolici r. 1827 co zpúrníci a buřiči na rozkaz stolice byli biti, proto že při službách božích od slowenské swé řeči odstaupiti a maďarčinu přijati nechtěli. Neywážnější a neystarší z nich, jako Martin Bartoš pod 64 palic odsauzen a jeden měsíc žalářowán byl, Jiří Junáček musel trpěti 50, Paw. Rus 40, a Štěp. Wrabec pro jeho prý wysoké stáří jenom 24 palic. — W Sarwaši r. 1840 tamnější notarius (Hellebrand) jednomu z evanjelických kněží (Šimonowi) rozkázal, aby se, když lid čtyry maďarské kázně do roka trpí, už každého měsíce maďarsky jedenkrát kázáwalo. Že se lid w čas k tomu určený do chrámu nesešel, bylo lstiwě beze wšeho oznámení po slowenském zpěwě s maďarskau kázní wystaupeno. Slowenský zpěw a na to maďarská kázeň! — — Lid ale na to pomálu z chrámu wyšel, když pak kostelník a boženíci lid wen pustiti nechtěli, stal se zmatek, a nejednau wšeobecné pohoršení a rozhorčení powstalo. — Před nedáwnem w jakési záležitosti měli někteří sedláci čistoslowenského Maglódu w pešť. stol. před Služným přisahati, při které příležitosti proti wšemu jejich odporowání, že nerozumějí, byla přísaha po maďarsku přečtena. Po dokonané přísaze jednomu z nich swědomí se zbaušilo a wniternosti jeho rozličnými pochybnostmi a škrupuli se naplnily, tak že jej kněž jeho sotwa uspokojiti mohl. A předce takowéto případnosti žádnau newzbuzují u nás pozornost, nebo oni slaužejí k rozšíření a k oslawowání samospasitelné pro Uhorsko řeči!

Zwláště r. 1841 wystaupili proti Slowákům neslýchaní ještě utrhači a potupníci. Proto, že mládež slowenská, zwláště k úřadu učitelskému a kazatelskému se chystající, jak to od dáwna bylo we zřízených k tomu ustawech, we Slowenčině také, w úřadě swém nevyhnutelně potřebné, národné řeči se wzděláwá a cwičí, a proto že důkazy tohoto swého pracowání obecenstwu slowenskému podáwá a před ním swé city, túžby, křiwdy, žaloby a bolesti národní, duchem Slowákům nepřízniwým wzbuzené wyléwá, jsau Slowáci před celým uhorským swětem za ničemníků, za zrádců wlasti, za wražedníků swé matky, t. j. wlasti wypísáni, slowenský pak žiwel co swobody neschopný a otrocký, co uhorské obci cizí, nebezpečný a jen wykořenění zasluhující wyhlášen jest; dwě třetiny těch, kteří při milowání slowenčiny i Uhorsko milují a jemu wěrně slaužejí, jsau šelmami a zločinci krajinskými nazwáni, ti pak, kteří cítíce a znajíce swá práwá lidská a občanská wším práwem proti maďarčení horlí (nemluwím proti maďarčine), za emissárů, jednatelů a spojenců ruských powažowáni, a za snowatelů politických plánů, ba co wíce za připrawowatelů a twůrců nowých slowanských říší wykřičeni jsau. Z tohoto wšeho to jen sice jasně wyswitá, že očerňowatelé takowí Slowáků i bijí i plakati jim zabrániti chtějí.

Wšecka tato osočowání zastírají wlastencowé péčí a horliwostí swau o dobro wlasti; osobně pak před Slowáky lstiwě, úlisně a zamotawě říkají, že materčinu jim zničiti nechtějí, ale jenom známost maďarčiny od nich požadují, a že se maďarčina ani násilně, ani po skrytých cestách rozšiřowati nemá, jakoby se krom toho každý Slowák, který potřebu má, i bez jejich horlení maďarsky neučil. — Střelami a lstiwými swými motaninami, jako také i mnohými nawymyšlenými dětinskými bájkami a rozličnými „powedala powedala“ beze wšech důwodů přepiatí horliwci maďarské nowiny naplňují a swět uhorský omamují. A předce slowu božímu tak se newěří, jako tomuto z pauhého ubližowání záležejícímu hromobití, ze kterého neskrocená nenáwist a rozhorčenost proti Slowákům, a nelidský, nekřesťanský, ano buřičský duch wykukáwá. Ale čím co přepiatější a nerozumnější, tím za lepší se uznáwá a wychwaluje. Diwno wšak jest, že pánowé tito, kterých wšech téměř Slowensko zplodilo a žiwí (nebo sami prawí Maďaři mnohem rozmyslnějšími a snášeliwějšími, nežli jejich přiwrženci, se dokazují), za wěrných wlasti a králi se wydáwajíce, těchto nebezpečných obywatelů, zrádců a wražedníků wlasti nezadáwají a počínání jejich nebezpečná wládě neywyšší, jakby náleželo neoznamují. Proč to nedělají? Proto, že znají dobře, žeby na ledě zůstali a oněměti w tom pádu museli, kdyby na swé cti, na swém wlastenectwí, na swé národnosti, na swé člowěckosti hrubě a nesprawedliwě obražení Slowáci před saudem důwody na jejich klewety žádali, a proto též, že i to znají, že téže pokuty čekají na falešné, neprawdiwé, na spoluobčanů nabájené žaloby a utrhání, které na zjewných spronewěřilců a zrádců wlasti zákony krajinské ustanowily. Z těchto tedy příčin, aby se nepopálili, při swé cti a chwály žádosti jenom k nepřátelům a opowrhowatelům Slowanů wolají, nebo tímto způsobem pochwalky a přípisky uznalosti za tak hrdinské a wlastenecké bdění a špehowání na spoluobčanů jich jistě neminau.

I ty prostředky k rozšíření maďarčiny, we kterých se násilí, hromžení a rozhorčení proti Nemaďarům nezdá býti, jak nerozumné a přewrácené se nám dokázaly. Tužba totiž horliwců ta cílí, aby se to w církwích a we wšech školách konalo, a aby wšudy jen po maďarsku w nich šlo. Wšak ale chrámy a wšecky školy nejsau určeny k rozšiřowání cizích řečí. Dobré a lidomilowné srdce, we kterém náboženstwí zwláště křesťanské oprawdowý žiwot, cenu a místo má, nemůže udělati dům pro mluwnici aneb grammatiku z domu modlitby, w němž shromážděná církew k nábožnosti a ku přemyšlowání o wěcech wyšších, wěčných a božských a o swém časném a wěčném určení w přirozené řeči wedena býwá a wésti se musí. Tak i školy nemohau wšecky pro cizí řeči býti, nebo ku př. školy národní a zwláště dědinské jenom to sobě za účel wzíti mohau, aby mládež jim swěřenau k neypotřebnějším známostem, na náboženstwí a obecný každodenní žiwot se wztahujícím w materčině wedly, přirozené pak síly a schopnosti ducha do pohybowání donesly a na cestu žiwota obecného podle možnosti naprawily. Bez tohoto účelu bylyby ony jen proto, aby byly. — Kdo pak při něm i cizé řeči (tedy u nás maďarskau) učí, ten ani hlawní cíl swého wynaučowání ani tento přílepek jak třeba naskrze nedosáhne, nebo zwláště w Uhorsku málo času má, a proto jen mnoho pro budaucí zapomenutí na jazyk mládeže nalepí. — Proti tomu, že se we wyšších školách, které k učení cizích řečí ustanoweny jsau, mládež i ku známosti maďarčiny wede, nic stránka protimaďarčitelská nemá, nech se jenom i tam na potřeby každého úřadu a na celé králowstwí uhorské ohled bere. Čím wíc zajisté cizích řečí při mé přirozené znám, tím wíce duší národů znám a tím wíce člowěkem jsem, poněwadž s tím wíce lidmi obcowati, mluwiti a na nich působiti, a tím wíce mé náhledy rozšiřowati a zkušenosti a známosti jiných sbírati a sobě přiwlastňowati mohu. A zde se i maďarčina newytwírá, ale ani slowenčina, ani, ani, a t. d. Wlastenecký hlas w této záležitosti ten sme museli za neymaudřejší uznati, že přísnau powinností každého nejednostranného, oprawdowého a celého uhorského wlastence býti má, aby sobě známost čím wíce řečí we wlasti panujících (tak Maďar i slowenské) nadobudnul, a aby tak tím lépe Uhorsko a jeho potřeby a bolesti poznati a jestliby osudowé chtěli, na každé straně we wlasti k swému a k jejímu dobrému žíti a učinkowati mohl. Toto jest, co do řeči, wlastenectwí uhorské celé, nepokusowané, na wšecky strany působící, nikoli pak na jednu, toliko maďarskau bijící.

Jak se přewráceně s maďarčením postupuje, i to nám několik příkladů potwrdí. — W národních některých školách od pauhé slowenské mládeže nawštěwowaných (ku př. w Nireďháze) předkládá se při jiném i katechismus a náboženstwí w cizém maďarském jazyku! Někteří hlaupí rodičowé, neznajíce proč dítky swé do školy posílají, owšem se těší, když jim několik odpowědí w cizím jazyku beze wšeho rozumu a citu toliko wyrapotati znají — to jsau jim už učení; — naproti pak tomu maudřejší lkají nad tím bolestně, nebo widějí, že se neznabožstwí na očiwidomí zmáhá, že mládenci a panny ze dne na den rozpustilejšími jsau. Wřelí, důležitost úřadu swého a cenu náboženstwí znající evanjeličtí kazatelé, prawda jen něktéří, pozdwihli proti neřádům takowýmto hlasu swého; ale přewahu mající neduh je za zaslauženau kázeň, za neyhorliwějších protiwníků wlády, krajinských zákonů a ustanowení jakýchsi (jen horliwcům maďarským známých) wyhlašuje, — že se prý domníwají, jakoby dobrý evanjelík býti nemohl i ten, kdo se slowensky modlí a zpíwá — (owšem! Jestli Slowákem jest). — Rowně tak lehkomyslné, bezbožné a proti cíli jest i připrawowání mládeže ku zpowědi w cizé maďarčině, jako se to někde u Luteránů k pohoršení wšech šlechetných lidí a horliwých křesťanů už zjewilo. — Podobně přewráceným, a wniterního člowěka celého za nic toliko majícím, jako zpomenuto, ano jestli ne ještě přewrácenějším dokázalo se i to přepiaté počínání, které s celým církewním žiwotem toliko pohráwá, a do církwí pauze slowenských maďarské kázně, ba wůbec celé služby boží ku pomaďarčení Slowáků (owšem že ne ku wzdělání duchownímu), wtiská a počet slowenských kázní z roka na rok umenšuje, s tím zwláštním ještě doložením, aby zeman — i coby byl Slowákem jak řepa — mohl také do maďarského chrámu jíti, kde se mu líbí. Tak jest ku př. we mnohých evanjelických církwích uwedeno do roka několik maďarských kázní, neywíce k wůli jednomu nebo dwěma odrodilcům, které chrámy pustými dělají a lid doma bez potřebného poslauchání slowa božího w zahálce přidržují; někde pak (ku př. w Čalomii w hont. stol.) i jistý pořádek, podle kterého, a jistý rok, kdy se církew zmaďarčiti musí, se zápalem wlasteneckým určen jest. — W Malém Kereši, slowenském městečku w pešt. stol. asi ode dwau let každý čtwrtek modlitby a každau třetí neděli kázeň w maďarčině lidu nesrozumitelné se držíwá; co zajisté někteří z církewníků i něco po maďarsku z potřeby obchodu s Maďary mluwí, tedy se celá ta jejich známost jen na každodenní a welmi obecné potřeby rozprostírá, nábožnost ale odprawiti w stawu není. — Dále w Jašdě we wespr. stol. poručil tamější farář (Filípko) pauhým Slowákům maďarské písně zpíwati, při které wšak příležitosti mnozí slowensky zpíwali. On sám jim maďarsky kázal a po dokonané kázni když požehnání dáwal, řekl: „Žehnám wšecky, kteří ste maďarsky zpíwali; kteří slowensky, ti nech jdau k čertu!“ — Tamže w Černé kněz Křižan čírým Slowákům kázal maďarsky. Tito wyštwaní neslušným takowýmto z nábožnosti jejich se wysmíwáním, wyhnali jej, ale stolice ho zase nawrátila, a církewníků i zde pokutowala — stolice! — W Sapáře, tamže, w osadě pauze slowenské, kde jen někteří po cestách a za obchodem chodící po maďarsku něco potřebného umějí, kázáwá se maďarsky, a jen někdy, jako z milosti ku slowenskému lidu, slowensky. — A při takowémto wšetečném a bohaprázném nakládání se Slowáky nedají se jim hrdinowé maďarčiny ani wyžalowati a proti nesnesitelným křiwdám a bezpráwím ani slowem ani spisy odporowati, nebo se hned trestají, a tělesnými, fiškálnými actiemi, criminálními processy, wypowězením z wlasti, a t. d. kde mohau, wyhrážejí. Oni pak naproti tomu i tam, kde práwa nemají, pro neymenší wěc jim nemilau bez konce hořekují. Tak Jelenkor (1840. č. 96.) křičel i proto na jednoho evanjelického učitele, že takowé mrtwé tělo slowenskými písněmi a řečí do hrobu sprowázel, které maďarské mrtwé tělo bylo! A jak se wšecko ztěžowalo, když lžiwá powěst přišla, že w Multanech, kde se jen několik Maďarů nalezá, jejich řeč we chrámech hyne? Oni sami chtějí několika swým rodákům přirozenau řeč zachowati, a předce we wlasti swé celé milliony o jejich materčinu připrawiti se usilují. Důslednosti, důslednosti, wěru jsi i ty pěkná cnost! —

Něco také i podiwného a smíšného při powažowání těchto způsobů maďarčení se nám nahodilo, zwláště co se některých z wětší částky w maďarských časopisech poraučených prostředků pomaďarčowání týká. Tak ku př. před léty několik mladíků w Pešti písebně a čestně se zawázawalo, že každého jen maďarsky pozdrawowati, každého jen maďarsky oslowiti, maďarčinu zwláště pannám milau a jim každým mysliti se mohaucím „fortielem“ příjemnau učiniti wynasnažowati se budau. — Učený a wědecký časopis maďarský, Tudományos Gyüjtemény (r. 1841. IX. str. 41) poraučí, aby stolice ex officio (z powinnosti) maďarské knihy prodáwaly, aby tedy byly knihkupci! Či se ale i přečte: co se prodá? — potom (r. 1823 V. str. 79) prawí, „kdo nezná latinsky psáti, nech se mu zabrání, a na to místo nech píše maďarsky!“ — Jiný maď. časopis, Minerva (1829 II. str. 268) radí, aby se w každé osadě jedna weřejná síň držela, kdeby se pod dozorstwím wrchnosti mládež po práci wečer bawila. Zdeby se měly jen maďarské tance tancowati a jen maďarské mrawné a wojenské písně zpíwati. Kdoby takowé písně neznal, tomu nechby se zabránilo doháň kauřiti. — Századunk (1840. č. 28.) poraučí ustanowiti, aby časem nikdy, kdo maďarsky nebude znáti, nemohl domem a wůbec nějakau nepohnutelnau majetností wládnauti, jestliby od každého kusu aneb od každých 100 zlatých důchodků jeden zlatý každoročně na rozšiřowání maďarčiny neplatil. Tento náwrh za welmi wtipný a maudrý (igen velős) uznán byl! — Társálkodó (roku 1841) nawrhuje, žeby bylo třeba do slowenských osad maďarských hussarů poslati, aby tito, po maďarsku mluwíce, maďarčinu rozšiřowali; žeby potom obec každému čelednímu otci, jestli bude pod třemi roky maďarsky i s domem mluwiti, odměnu slušnau dala, cožby prý owšem i na 4 milliony zlatých wyneslo, ale nech se proto za 16 let sněm krajinský nedrží! a t. d. — Při této příležitosti i to sme se dozwěděli, že se w některých městech i řemeslníků k držení sobě maďarských štítů a nápisů nutí; tito tedy (jak ku př. w Rábě) ne z lásky, ale z opatrnosti to činí, aby německé, které jim wšetečný swět maže, čistiti, a nowé sobě dělati nemuseli. — Do této třídy přináleží i pomaďarčowání slowanských a německých příjmění, tak se Černý mění na Fekete, Janík na Janossy, Wrabec na Werebey, a t. d.

Přehlédajíce takowéto mrzuté a oškliwé zpráwy a náwrhy, potěšily sme se poněkud spatřiwše důkazy, že se mezi oprawdowějšími maďarskými wlastenci nacházejí i takowí, kteří o wěcech těchto mírněji smýšlejí. Neywíce nám do očí padly wážní důmyslní mužowé: Csányi, rada města Kečkemétského, a hrabě Szécsényi, tento o Uhorsko přesláwně zaslaužilý wlastenec. Tento se projewil we swém neynowějším spisu proti maďarčení, když prawí: „Národnost maďarskau se sebe složiti, powažujeme my (Maďaři) za neyohawnější skutek: a tuto ohawnost žádáme předce od jiných (od Nemaďarů).“ Wyjádřil se také: že maďarčina spokojná býti má, že se stala w Uhorsku jazykem diplomatickým. — Jan Csányi we swém spisu: Eszméletek a népnevelésről a t. d. mluwí: „W rozličnosti jazyků u nás newidím žádných překážek při zakládaní měšťanských škol, jen tu žalobu, že se nijak nemohu přeswědčiti, pročby se Slowan, Němec, a t. d. práwě tak we slowanském a německém jazyku za měšťana uhorské krajiny wychowati nemohl, jako Maďar w maďarském; a owšem já držím tu školu za uhorskau, w níž se we kterémkoli jazyku přiměřeně uhorské zpráwě a jejímu duchu wynaučuje. Jinojazyční obywatelé Uhorska byli též a i do nynějška jsau uhorští měšťané a žili podle uhorské zpráwy a uhorských zákonů, ačkoli jiným jazykem, jak Maďaři, mluwili, kteřížto se i při latině na latinských občanů neproměnili.“ Žádá konečně, aby každý (celý) wlastenec uhorský i maďarsky znal.

Že tak mírné a protimaďarčitelské myšlénky i w samém maďarském národu powstáwají (wšickni zajisté Nemaďaři toho samého mínění a přání jsau); hledali sme tomu základ jak we spomenuté nesprawedliwosti, nepotřebnosti a nemožnosti maďarčení, tak zwláště w obáwání se a také už i w poznání zlých následků, které maďarčení musí ploditi. — Počínání zajisté toto nebere žáden ohled na práwa a zákony, na powahu a zřízení Uhorska, na rozličnosti národů se zakládajícího — a proto je slehčuje. — Sám Leopold II. we swé resolucii, maďarčiny se týkající, nechce, aby se wynaučowání mateřinským jazykem w národních a normálních školách překáželo, ale jenom to žádá, aby se na maďarčinu zwláštní ohled bral. Byl mu zajisté krom powahy Uhorska, a t. d. i hlas pragmatické Sanctie znám, podle něhož netoliko zákony, ale i staré, během času potwrděné obyčeje (consvetudines approbatae) mají šetřiti, a do počtu těchto w Uhorsku patří i užíwání wíce jazyků. Či sobě tohoto maďarčitelé nějak wšímají? z malého wšímání zákonů a pořádků powstáwá newyhnutelně těkawé ničení wšeho stálého a positivného, — což i starau podstatu Uhorska ne tak sdokonaluje, jak raději z kořene wywracuje, a i tam se často míchá, kde ani práwa nemá. — Tak ku př. hajducké okolí předložilo stolicem jalowý náwrh, aby se církewní knihy starowěrců na maďarsko přeložily; aby wláda nařídila, aby se i katolické církewní knihy a mše zmaďarčily. — Stolice turčanská a gemerská rozeslala circulár, aby se katolické duchowenstwo z úřadů swětských wytewřelo. — Stolice temešská zase odepřela hlas při hlasowání we stolici Presbyterům t. j. starším wýchodního wyznání, — což zwláště k potupě a ku snížení celého srbského národu slauží, proto, že se tam mnoho zemanů Srbů nalezá. — Jiné zase udělaly náwrh, aby se duchowenstwu statky odebraly a zwláště na wychowáwání obrátily, jakoby statky tyto takowau majetností nebyly pro duchowníků, jakowau majetností jsau zemanské statky pro zemanů. Práwně se to nedá odebrati, ale jenom násilím, které toliko w čas zbauření wykonati se může. — K ničení stálého a positivného přináleží i rušení fundacií a wšetečné nešetření poslední wůle zemřelých, kteréhož důkazy maďarčení už podalo. Tak blahoslawené paměti hraběnka Johanna Roth poručila swau jistinu na stipendia jenom pro pilných a šlechetného se chowání mladíků; — maďarští horliwci dodali k tomu už wýmínku známosti maďarčiny. — Tak též na Lyceum prešporském z fundácie Jessenákowy dáwal se w posledních létech třem študujícím oběd a při tom aspoň čtyrem hospoda. Hospoda a jeden oběd jest zničen a na placení tam w nowě zřízeného učitele maďarčiny také wšetečně obrácen. Když chcete cíle wašeho dosáhnauti, proč se nepostaráte i o potřebné k tomu prostředky? — Kde se wšak to, co stálé jest, a co sme při příchodu našem na swět zde nalezli, tak málo ctí, tam i náboženstwí šetřeno býti nemůže, poněwadž se lidé jenom před tím koří, co sobě swým tupým zrakem sami utwořili a za swaté wyhlásili. Opowrhowání náboženstwí a neznabožstwí spatřujeme už i w Uhorsku, co následek maďarčení powstáwati, kde při tom nowé jakési maďarské náboženstwí stwořiti chtějí. Tak ku př. maď. časopis Társálkodó píše: „Nebudeme prý, ani židé, ani křesťané, ani katolíci, ani starowěrci, ani protestanti, ale — Maďaři.“ (t. j. nepochybně pohané). — Dále jakýsi dozorce církwe ev. slatinské we zwolenské stol. (Kubinyi) se wyjádřil weřejně, že náboženstwí jest jen fanatismem (ztřeštěností) půwěrčiwosti, a že naše náboženstwí jest nyní maďarčina. — Když se w Hrabowě (w Malohontě) w čerwenci r. 1841 rada o zlepšení dětinských škol držela, byla řeč o učení náboženstwí w řeči slowenské. Nač se Eug. Kubinyi, tehdáž služný stoliční tamže wyjádřil, že jestli se má náboženstwí we slowenčině učiti, nech se raději neučí, nebo sedlák prý krom toho nepotřebuje náboženstwí, a já sám, prý, nikdy sem užitek z mého náboženstwí newzal. — Proti tak náramným neznabohům slowa šířiti není hodno. — O kdyby widěti chtěli, co w žiwotě takowéto náboženstwí, a to nowé náboženstwí maďarčení — dělá. Zkušenost potwrzuje, že pomaďarčení Slowáci hned i hrdinskými zločinci, lókupci se stáwají t. j. krádeže koní se dopauštějí. Tak w jedné odpolu maďarské stolici stoliční úřadník za příčinu ohledání udělaných pokroků w pomaďarčowání wyslaný ptal se zpráwce jedné nemaďarské wesnice: pokračujeli w tom maďarčení se? „Polituj se Bohu,“ odpowěděl tento, „my jsme už až příliš pomaďarčení, krádež koní, u nás předtím neslýchaná, nyní už obyčejná jest.“ — Wůbec temnice we slowenských krajech jsau téměř prázné; turčanská stol. má 14 rabů, spišská 39, nitranská 54 — než ale míšaná hontská už 104, gemerská 208, abaujská 205, šomodská 306, báčská 600, sabolčská 637, boršodská 647, biharská 700 a jedinké město Sobotica 609.

Od toho času, co jen maďarčina značiti wšecko počala, powstala i we školách neslýchaná předtím rozpustilost a nepilnost. Sám jeden z neyznamenitějších našich učitelů na wyšších školách o této wěci takto se před shromážděním wíce učitelů písebně mezi jiným pronesl: „Následky tohoto postupowání (s maďarčinau) už sme měli příležitost zkusiti; kdežto od toho času, co se na našem Lyceum některé známosti po maďarsku předkládají, usilownost jak weřejná tak saukromná u študujících každodenně mizí, ba co wíc i uctiwá a skromná mrawopočestnost mládeže na bezuzdnau swewolnost, lehkomyslnost a zkaženost mrawů přešla.“ Toto ale newyplýwá z pilnowání řeči co takowé (nebo řádné učení se nemůže nikoho pokaziti), kde powaha a způsob toho pilnowání, anebo raději nedostatek wšeho pilnowání půwodem tohoto se býti zdá. Ani se zajisté jak třeba přísnost w učení se nepožaduje, ale samým přiznáwáním se k maďarčine spokojní Patronowé se zwláštním nějakým prominutím a přehlídáním literné a nemotorné řeči chlapců schwalují a zwelebují, chyby ano i poklesky wětší wymlauwají; když naproti tomu šlechetně se chowajících učeníků w jiném jako w maďarském jazyku důwodně pojednáwajících opowrhují, wysmíwají, ba i neyhnusnějšími potupami začerňují, tak že mládež srozuměti musí, že wšecka na umění wynaložená usilownost neužitečná jest. W takowémto stawu ony prawé člowěckosti — classiků římských a řeckých — sobě nešetří, a brzo i professorů, kteří jich jim poraučejí, dále samu člowěckost, cnost a náboženstwí jim předložené potupowati budau a do oné nezbednosti a rozmařilosti padnau, ze které ne blaho ale zahynutí a pád wlasti očekáwati lze. Třeba zajisté znáti, že se študující z wětší částky nic wíce neučejí, že se ani čtením knih, ani psáním a wyhotowowáním písebností, ani wzděláwáním krásných umění neobírají, ale toliko hrám, hnusné zahálce, pijanstwu, smilstwu a swewolnému wysmíwání měšťanů a zapírání se do nich oddáni jsau!! — Cože už z takowého ducha mládeže, duchem času mocně napomáhaného wykwitnauti šlechetného a zralého může? Nic jiného, jenom to, co častokráte w ohledu duchowního a wědeckého wzdělání w Uhorsku spatřujeme; totiž pyšná učenost, učená a nenáwistná národní nadutost, we wědách powrchnost a wkus žurnalistický, nowinkářský — což wše obec neutwrzuje, ale slabí a rozdrobuje. — Na následující aspoň této zlé zrostliny sme se připatřili. Tud. Gyüjt. (1817. str. 118 — 119) prawí: W králowstwí maďarském Maďaři jsau národ, nikoli ale Slowáci. Proto jest w Uhorsku slowenský národ opowržitelná myšlénka. Jméno národ náleží jenom panujícím Maďarům; že wlast uhorská jest wlastností Maďarů, proto se oni i na krajinské sněmy scházíwají.

Tentýž časopis (r. 1824. XII. str. 58) říká, že Slowáci jsau jen želíři, že jich jazyk jest řečí kosců a kopáčů, naproti tomu pak maďarský že jest rozkazující.

Koszorú na rok 1829 wyprawuje maďarskau powídku o Slowácích, jak ustawičně od hladu umírají; — jakoby i Maďaři často ze mletých kukuřičných šaulků chleba nejedli a mnozí newiděwše obuwě a nohawic nezemírali, jakoby wše, co nyní hladuje, w Uhorsku wšeho k jedění dostatek mělo po zmaďarčení se!

Jeden spisowatel maďarský (Bert. Szemere) mluwí: „Prokletý buď, kdokoli se za Uhra w jiné řeči (jako w maďarské) wydáwá, kdokoli maďarské peníze trowí; kdokoli maďarské jméno nosí, kdokoli maďarské práwo užíwá, ale po maďarsku nezná aneb ráději mluwiti se stydí!“ a t. d. Sem přináleží i ono naříkání, které maď. horliwci wykonáwají, když se něco i za jiný, jak za maďarský jazyk děje; — že jim totiž duše smuti a mysl se mate, že opět cizí jazyk nowé kořeny do maďarské půdy wpauští!

Nechtějíce dále nesprawedliwé maďarčení, opowrhowání Slowáků, nerozumné důwody a přewrácené prostředky k maďarčení, a surowé, pro wlast jen nebezpečí rozsíwající následky ducha panujícího powažowati, uwedli sme swědectwí a důkazy, které sme byli přehlídali, do takowého pořádku, w jakowém sme je byli nalezli. A tu

Zwěstoň. „Počínání toto maďarských horliwců, které sme w celé jeho nesprawedliwosti, ukrutnosti, darebnosti, nemožnosti a nicotě zde widěli, nic není jiného, jenom wšetečné sahání do práw božích. Bůh zajisté a jeho řízení swěta pro sebe moc zadržel, národy twořiti, spojowati a ztenčowati, a to zde chtějí někteří slabí, nepatrní a krátkozrací člowíčkowé činiti. On jeden každý národ tim wěčným práwem obdařil, aby i swau zwláštní řeč a národnost milowal a pěstowal, — a práwo toto slabí lidé zde swewolně nešetřiti a šlapati se opowažují. On obdařil přírodu wěčným a nerozlučným hlasem, aby se k duchu lidskému ozýwala: národe, člowěče, miluj a waž sobě twau řeč! — wlastenec pak maďarský říká: národowé, lidé, milujte ne wáš, ale náš jazyk, ne to co Bůh, ale co my lidé wám dáwáme! — Šlapati takto po přirozených, wěčných a božských práwech a po samé wůli boží jen tam možná jest, kde takowý duch člowěka opanowal, který před ničím úctu nemá; co byl na swětě nalezl, ale jenom před tím, co sobě sám wytwořil, a do čeho se tak zasekl a zanořil, že se wíce odtud hnauti nemůže. Z odpadnutí wšak takowéhoto od wšeobecnosti, anebo od wšeobecného božského rozumu a prawého pochopu o wěcech, — a ze zatewření se do sebe, do swé jednotliwosti, jako i z působení jenom podle swých pauze lidských náhledů a zásad, pochází wšecko zlé, každý hřích a wýstupek lidský. Naproti tomu ale podřízení swé jednotliwosti wšeobecnému rozumu a prawdiwé powaze wěcí, aneb dělání a působení podle ducha a wůle boží, tak že ji za naši uznáwáme, plodí wšecky swobodné, dobré a šlechetné skutky, které nesahají tam, kde sahati nerozumem jest. Přirozenau swau swewolnost, jednotliwost obmeziti, z ní wystaupiti a do wyšších říší se wznésti, jest naše powinnost, kde sebe udržeti a smíříce wůli naší s wůlí Boha žiwého, obraz boží na sebe wždy we wětší a wětší jeho úplnosti bráti máme. Kdyby to maďarští horliwci we swém záwratu pochopiti schopní a w stawu byli; tedyby se i ku Slowákům, národu tak přirozeně žiwému, spokojnému a proto weselému, pracowitému, průmyslnému, způsobnému, dobrosrdečnému, zpěwawému, krasocitnému, básnickému, který celý básní a zpíwá, když to jinde jenom učení a wyučení dělají, s wětší úctiwosti chowali; tedyby cítili a znali, že národnost jejich zničiti, rauháním proti jejich člowěčenstwí a hříchem proti samé widině člowěčenstwa by bylo. — Ale nyní snad sobě oni to myslí, že Slowáci sobě toho newáží, ale že jenom Maďar swau řeč a národnost miluje, která pro Uhorsko samospasitelná jest. Wšak ale tak to ani Turci o sobě a jiných národech nesmýšlejí, a proto prwní nowiny u nich i jiné řečí krom turčiny w sobě obsahují. Snad se jen nesnášeliwci a sobci tito do Cárhradu w XIX. wěku snášeliwosti a swobodomyslnosti učiti nepůjdau? — Kdyby alespoň w lidech těchto duch Kristůw žil a působil, tedyby se museli nad počínáním swým shrozíti a od něho odstaupiti. Křesťanstwí přikazuje člowěckost ctíti we člowěku, ano jednoho každého naším bližním nazýwá a jej milowati, milowati co sebe samých, nám poraučí; — lidé tito ale swých bližních a pro spojení občanské dwakrát bližních — Nemaďarů — a jejich práw nešetří, nemilují, ale wykořeniti se usilují, s tím přeswědčením, že tím obci dobře poslauží. — Duch Kristůw skrze Pawla prawí: jazyky mluwiti nezbraňujte^[19] — oni zabraňují; — každý jazyk slawiž Hospodina,^[20] — oni toto w Uhorsku jenom na maďarský obmeziti chtějí; — wětší jest, kterýž prorokuje (t. j. který srozumitelným jazykem církew wzděláwá), nežli ten, kdož jazyky cizími mluwí (w církwi)^[21] a we zboru raději bych chtěl pět slow srozumitelně promluwiti, abych také jiných poučil, nežli deset tisíců slow jazykem neznámým,^[22] — oni předce nedbajíce na to, nesrozumitelnau řeč w církwi wíce, než známau wáží a cizí maďarčinu do slowenských chrámů a škol, do kázní a wynaučowání wtiskají. Ale kdoby wšecky důkazy odpadlosti jejich od ducha Kristowa a newážení sobě křesťanswa wyrátal!“

Já. I já také w myšlénkách, záměrech a skutcích jejich jenom samé odpornosti, čím hore tím dolů w nich se křižující, spatřuji. Jak řídké jest přísné, pokojné, rozwážné a wšestranné přemyšlowání o prawém a potřebném polepšení zlého stawu! Národy chtějí k wlastenectwí a k národnosti wésti a wywinauti — a k tomu cíli za newyhnutelně potřebné pokládají ničení samé národnosti jejich. Či snad Nemaďaři a zwláště Slowáci nemají národnosti? Owšem, tak říkají, buď z nadutosti, buď z neumělosti, buď proto, že jen uznati nechtějí, co skutečné a makawé jest. To předce jen každý widí, kdo wyděti a wyznati chce, že Slowáci tak jako Maďaři a jiné zwláštním swým půwodem, zwláštní řečí, zwláštními obyčeji, mrawy, náklonostmi a t. d. w lidstwě se rozeznáwají. A Slowák to dobře cítí, že národnost má, jenom že s tím tolik křiku jako Maďar nedělá. I sedlák slowenský ještě zná a hrdým na to jest, že jest synem welikého národu; wšecko wšak toto Slowákům za prowinění proti wlasti od maďarčitelských wlastenců pokládáno býwá. Nicméně ale i při wšech překážkách takowýchto a hromobytí maďarčitelů, ačkoli opuštění ode wšech možnějších, o wzdělání řeči swé horliwě pracují, zakládajíce k tomu určené ústawy, obětě na wydáwání slowenských knih, zwláště nábožného obsahu, ochotně dáwají a je také i ochotně čtau, w lůnu swém welikých duchů celým Slowanstwem k žiwotu wyššímu hýbajících, newyrownaných twůrců národních hrdinskích básní a národních weseloher splozují, ba i trapy a muky pro swůj jazyk podstoupiti hotowi jsau, jako tam w Lajoškomáromě, w Černé, a t. d. což wšecko dokazuje, že národnost mají a že ji i cítiti a obžiwowati w sobě umějí. — Že jazyk slowenský není prostředkem ku sjednocení národů w Uhorsku, t j. že není diplomatickým, a že w tomto smyslu národnosti nemají, to mohau Maďaři swému štěstí děkowati, že na sebe zawčasu pomysleli: nebo k této přednosti se dobíjeti i Slowáci tak jako Maďaři práwo mají. Než při tom byla jim na pomoci i slowenská šlechta, která ospanliwá a k národnosti slowenské z neywětší částky wždy lhostejná ukolébati a na maďarskau stranu tau myšlénkau panující, že Uhorsko jen když maďarské bude, šťastné bude, přewábiti se snadno dala. — O lidé poblaudilí! kdyby ste se wy mohli z pod jarma smyšlének a záměrů wašich wymoci, podlé nichž jednota řeči obec silnau dělá, a ku nimž přimrznuti jste tak, že se od nich oswoboditi nemůžete; tedybyste Slowákům národnost ani neodepírali, ani zničiti se neusilowali. Kdyby srdce waše dosawád jenom jedné částce přející, wšestranně a wšem národům uhorským jednako přáti mohlo; tedybyste od počínání wašeho odstaupili a na cestu se dostali, na kterébyste powahu, jak Uhorska, tak obce wůbec poznali. Zachowáwání a zdržowání zajisté přirozených, nerozlučných od člowěka práw, jako jsau zwláště: práwa osobní, k nimž i práwo mluwení a wzděláwání přirozené řeči náleží, práwo wlastnosti a majetnosti a práwo bezpečnosti proti útiskům a swewoli jiných, — jest cílem wšech občanských společností a obcí. A wy předce k wůli wašim milým obrazům nízkost a otrockost ode wšech Nemaďarů wymáháte, aby se národně wyhubili, aby swé zwláštní člowěctwí potupili a zahladili. Jestli chcete míti a wychowáwati prawých občanů a měšťanů, netřeba wám k tomu cíli člowěka znewažowati a pošlapáwati, ješto předce člowěčenstwí wýše stojí, nežli občanstwí, nebo nás toto co prostředek jenom k onomu cíli — (člowěčenstwí) otcowsky wésti a wychowáwati má. — Učte se tomu z dějin, že na roli slzami a krwí nesprawedliwě potlačených zmačkané, kostmi nesprawedliwě zbitých poseté, prawá swoboda a oswěta zniku a zrůstu nemá. Pamatujte dobře na toto a udělejte Uhorsko sídlem a pěstitelkyní práw člowěčenských, aby i Slowák Uhorsko jako wlast swau s dobrým swědomím milowati mohl a jak wy říkáte: „do ciziny ohlížeti se nemusel.“ Jakže pak Slowák při nynějším wašem k němu se chowání může ji milowati, když jej za zrádce držíte, jestliže tím jest, čím jest! Otewřite jen wniternosti waše, aby ste mohli tisícletím dokázanau prawdu pochopiti a se přeswědčiti, že se láska ku zwláštnímu rodu swému s láskau ku společné wlasti wýborně spojiti dá! Neneste spolu barwu i přátelů i nepřátelů člowěčenstwa na sobě, a jestli chcete wy žíti, tedy dowolte i jiným žíti, nebo i těmto žiwot milý jest, tak jako wám. Newtiskejte se přílišně jiným, jestli že se jim zoškliwiti, a jestli w jamě, kterau jim kopete, sami zahynauti nechcete! Či znáte, že oheň přílišný dlauho dautnati nemůže, a tak i ten, který prsy waše pálí, nebo páliwo skoro na popel obrátí a místo tepla změrawenost a lhostejnost zanecháwá. Jenom mnoho a přepiatosti nežádejte; kdo zajisté mnoho žádá, to, co chce, nedosahuje, ba i to, co má, častokráte utracuje. Připomnite sobě bájku Ezopowu o mase a psowi (? ???? ??? ?? ?????)! Powažte pokojnau a rozmyslnau myslí, co wám jeden mírnější wlastenec řekl: že od wyslanců na krajinských sněmích očekáwati se nemůže, aby oni starau, časem a zkušeností ztwrzenau zpráwu krajinskau wywrátili, a na to místo smyšlenau nějakau budowu w powětří a na papíře neywíce wystawěli, ale jenom to žádati můžeme, aby ji udržowali, poprawowali a potřebám času přistřihowali a přikrojowali; nebo známe, prý, co máme, neznáme ale co dostaneme. Jestliže ale i dále jenom při swém zůstáwati budete, tu musíte národy, které století k jednomu cíli spojowaly, rozdwojiti, a neswornost, nenáwist wzájemnau soběckost, úplnau rozdrobenost, zmatek a bezbožnost wzbuditi. Takowé pak obci, která má soběckých, haštěřiwých, lehkomyslných, nadutých, bez nábožnosti a známosti, pomlauwačných, wychlaubačných a marných obywatelů a měštěnínů, takowé obci spomoci se nedá, nebo při swé rozerwanosti a šálenosti na kusy se rozpadnauti musí. — A kdyby se to i s wlastí naší stalo, jaká bolest opanowala by tolikeré národy, jakby dějepis na wás hanu a příčinu wšeho zlého swaliti musel, že ste tisícletau jednotu rozličných národů rozpoltili a ji i dále mezi nimi udržeti neznali ku blahu společnému krajiny a jednotliwých národů! —

Zwěstoň. „Nehorli a neteskni tak welice, Prawoslawe, nad rozpadnutím jednoty rozličných národů. Přemyšlůj o tom přísněji, co jeden z neyhlawnějších německých filosofů w tomto ohledu z podstaty wěci řekl: ,Nepřátelstwí mezi cizími národy jest podstatné. Každý národ pracuje proti jiným, pro sebe a swůj celek. Jestliže se nepřátelsky spolu potkají, tedy se žádný mrawný a čistě společenský důležitý celek neničí: ba i naproti tomu jest to boj o swůj žiwot a o udržení swých práw a swé celosti, aby na swětě setrwáwati mohl.‘ — Cože jest maďarčina a maďarčení pro Slowáky? Nic jiného také, jenom ta krůpěj s bauřliwého nebe padající, která zochawené a se nepučiwší posawáde semeno národnosti slowenské k žiwotu pobízí, aby i Slowáci už jednau s jasným powědomím národním, jako jejich sausedé, na dalším dějstwě králowstwí uhorského wýnosnější a wětší ještě, nežli dosawáde, podíl brali, a w boji národností sebe udržeti znali.“

*

Přešedše celau síň a ohlednuwše se ještě na obrazy dějin, na rozličné pomníky a modly bohů slowanských, poručili sme wznešenau swatyni i na další doby duchu času a wlohám a sílám národu, jimž poswěcena jest, nebo to jsau zde umělci a dozorcowé, kteří národní tyto pomníky zde hotují, do pořádku uwázejí, dalekému potomstwu swědectwí o minulosti podáwajíce. Když sme wycházeli, to jenom bylo mé přání upřímné, aby slowenský kmen se spojenými jemu národy a příbuznými, pobratřenými sobě kmeny šťastně počátek we wykonání úlohy swé učinil, náležitě určení swé dosáhl a wyplnil a wůbec hodným nástrojem k wywinowání widiny člowěckosti a ku zjewowání wůle Neywyššího se stal! —