ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

. . . . .
Když šeravy takto drží pod svými mocámi
sen, bůžek, všechněch tuze na uzdě lepé
obrazy dychtě zavést, v rajských se poroučeje hájech,
možným odhaněčem sháňeje péče s očí.
Jak kdy nocí šeravou s hrozností ovce pokojné
ze sna budí vlci a smrti pohrůžky dějí,
tak bručení divoké ze všech stran hrozně zapraští,
hvězd ve řadě točí koule se leskoplná.
V soumraku od dělových koul’ zachvěje orla se bílost.
Žur koluje — strašnost všecko zajímá živé.
Ještě Neváci leží. — Hore jen se! — je zbouzí poručník
Glenbow — vzhůru se, vrah zmocňuje již se našich!
Tuť nejvíce tichých ještě v těžkém sa obrací
ve snu, neospalivý, ten si vytíra oči.
A v zmatenosti tupé proti rozkazu vše započína,
takže místo soka národa bratra kolí.
Bez ducha, bez svědomí množný bytnosti otáčí
roj se mečem, nevědouc an, kdy se vystře zemí.
Ó, zmatenost, zmatenost! prv než pomocí by si řádnou
přispeli, toť ležení ve krvi, ve snu leží.
V blankytě leskosivé nad tímto hvězdy oblednou,
od dymu sám i měsíc z výšiny krásu tratí.
Až se zatřásne i zem, an hlučný břinkoce mečmi
třesk, prask, an se hořem ještě i déle šine.
Zúřivě slávy orel v sledujíci hejna se řítí,
jak hromy přehrozné se v ně zaráži tuhý.
Jak zběsilý vzbouzí je Nogaj: Vstávejte, Neváci!
Nepřítel! — Vstaň, kdož chceš živu ještě byti!
Mužný hned Wasilej se vytím své trouby ohláší,
prask jeho až ztřesená zdudlala temně země.
Vtom, hle, Sabalkánský svoje zástupy táhne pozorný
lehší, a že jiné — div! se ukáže pomoc.
Stoupej a bij! — Zrachotí pomocí všehomíra panovník.
Jest nám z vnuknutí od Boha tato pomoc.
Do předu! — do předu! — jestli padáš, hned, bratře, nezoufej!
Všecko je dobře, je-li jen ve pořádku konec.
Hojže, konec do pořádku uvést stoupejte, junáci!
Jitřenka štěstím zasměje ještě se nám. —
Wojnarovič mužný předkem svoje šíky vypouští
a zmužilostí svou tuze zažíhá jiné.
Vepředu vojska letí, vlastenskou zástavu výše,
náhle divý zezadu na dvě ji setne paloš.
Jankowsky, proti přímo běže, roztíná Mogúče,
Žiwkow žasne mečem — Beg se ve písku točí.
Chlapowsky Gucského kole, Gleb Ostawa, Bobra
usmrcuje, Godunov se stele bídně na zem.
Jen ztrata Rusy čeká ouplná, všecko podléhá
vítězi, jenž vešké zástupy notně kolí.
Břinkoce meč a orel se třpytí, seč se započne
zas vnově, an žhoucí jiskra zažíhá slabé.
Hle, Suvarov, bohatýr, s studeností v seč se oddává
a šlepěje slavné praděda následuje.
Zesláblých napomíná, tuhých k stálosti ponúká,
s vítěznými letí, zpupně zaráže mečem.
Jak se na ouhlavného žene nepřítele vlasti,
vtom ho ranou příkrou koule zeslábne tuhá.
Prv než, nešťastný, bratrů svých outok upevnil,
když juž v běh se oddat smýšleli hnusně slabí,
spadne na zem studený, kalobílé líce obledne
a v této smutné výmluvě zavře život:
Ó, polituj, nebe, zem, mlada u hrobky studeného,
jenž nemohl ze živých něco vyvésti živé.
Jenž vtedy má stonati, kdyby měl kvitnouti radostně,
místo milé — celovat hnusně Mořenu suchou.
Kdyžby měl milené dlužně prospívati vlasti
a ze její štěstí libě požívat radost,
ni mrtvé tělo mé v ňadrách spočinouti a líbat
lůno její sladké může budoucně časem.
Oh, ty Parka nahá, skončiž! Vtom mrtvě zatichne.
Ožlutlé zřídlo tíše zavírá mihy.
Všichni kolem jsoucí vzdychnuvše tuhými políbí
jej city a v hučení ve zvuku žéle jeví:
„Oh, lidu, Névy lidu, jaková tě uvítala rána!
Syn jediný se minul, náděje vlasti naší.
Jen žil své vlasti, s láskou k své vlasti zemíral.
Ještě hořel, že nemohl více dokázati jí;
na sklepení otečestva našého vlasti památka
vždy bude, prach vzácný poctu dosáhne boží.
Tak se vojaci naši zmužile přeukažte junácky,
ránu nenávratnou vrátiti snažte Lechu.
Juž ať krev se leje množná, ať krev se tisíců!
Pomsta budiž! — duchu ať se stane žertva jeho!“
Rozhořčené takovouto řečí vykřikne junáctvo:
„Vděčně položme život za mlada tohto lichý.
Za vlast! — Poďme naším životem své slávu dobývat
vlasti, její sláva jest také sláva naše.
Hojže, toho šlepěje! — splácet dluh vlasti nekonečný!
Zemřeme? — žít budeme v otčině zasvěcené.
Žít bude sláva naše ve srdcích otečenstva tuhého,
slávy památka bude na věky věčně živá.
Hoj, hore! — měj se hore! — zmužile s palošámi se hýbej!“
Voj rachotí, davy aj v způsobě vichru letí.
Čtverhrana aj zmužilá po pelansky táhne hrdinsky,
přední bezmocně vsí započína letět.
Outoky nejtužší Godunov započína Sibiřský,
meč se kalí potokem, jak Bohemunda pění,
hněvně letí Jiramov, zarazí se na hejno Podolců,
zrak mu hoří a jedem jak hady žurně sipí.
Gorgov rázně vetíra se ve pluky Polska tuhého,
meč mu ječí pozdě, častěji jiskru vydá.
Hluk zafičí. Radogasta mečem se svíra Konorsky
a Vševolod široký Glenba pohýna s oře.
Spadne Gněv i tuhý ve vojnách kníže Wilánsky,
náhle Lužič studený spí Feodóra mečem.
Glad, na to bystře letě, Dnepský, Radogost a Palacky
outoky nejhrozší naproti Polsku ženou.
Juž podléha Polák, zmužilou ač veždy potýká
s běsností, i teď ač leva vůli vojí.
Juž v nepořádku trpí, zbrocený ze síly omdlévá,
juž v nevyhnutedlné ve ztrátě těžce upí.
Rus se živěj v boj oddává tuhý, své zhlédaje práce
prospěch. Krev se valí, jek ve žalosti plyne.
Kníže Sabalkánsky, litujíc syny slávy polanské,
ke pluku polskému v těchto se ozve řečech:
Dejte pokoj, zbroj složte tuhou a uznejte poddanství,
za takovou zmužilost od soka máte milost!
Hněvně Krinesky sipí, takové mu vzdávaje díky:
Což to řečíš, slavný vítězi Névy synu?
„Ten kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval,
po světě nešťastnou války pochodni nosil,
ten porobu slušnou buď Gót, buď Skýta zasloužil,“
jenž mír pravdy tupí, národy poškvrňuje.
Dejte pokoj, zbroj složte tuhou a uznejte poddanství,
za takovou zmužilost od soka máte milost! —
K svým se obrátě řečí: Svobodnost nám ať žije, bratři!
Když ne — nech se valí tváře Morany divá.
Ať trpí, kdo hoden, kdo otrok, ať slouží hanebně,
my ať žertva budem práv člověčenstva tuhých! —
Říti se s udatnými hoši, v nichž kníže Ludewsky,
půda upí těpotem, zbroj se ozýva jasá.
Bystře vojí se kosou, zahřmí aj tenčice bujná
Mozkovice, zkolotá se v krvi často zemí…