ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[5](Prvopis, koncipovaný ešte v češtine.)

Utěšeně hrají
v krčme na Parvanci,
dvanáctery hrají
cigáni na placi.
To je svět jako květ,
výskají vojaci.
Dvanáctery v krčme
muzikanti hrají,
to je svět jako květ,
vojáci kríkají.
V krčmě plno lidu
a v prostredku v tanci
si prokreskávají
osmi verbuvanci,
si pokreskávají,
rukami tlapkají
a na pekných chlapcou
kradmo zazerají.

Janíčko, nechoď tam,
chráň pravou ručičku,
veru tě zverbují,
na moju dušičku.
Veru tě zverbují,
vezmou ti ručičku,
dajú ti dolomán
a k boku šabličku.

Janíček za stolom
zarmoucený sedí
a na verbuvancou
ustavičně hledí.
Janíčko, Janíčku,
čože máš smútiti,
na, zapi si vína,
poď s nami tančiti.
Pime, chlapci, pime,
co hned co strovíme.
Keď bude sto zlatý,
to císar zaplatí.

Ostružky brnkají
a flašky cengají
a komus na zdraví
všeci zapíjají.
Všeci zapíjají
a ruku zdvíhají.
Už si náš, Janíčko,
radostně volají.
Dostaneš šabličku,
zelený dolomán,
shodíš kabaničku
a budeš velký pán.

Pije Janík vínko,
vínečko červené.
Ej, škoda tě, škoda,
dítě zalíbené.
To vínko se mine,
které ty teď piješ,
ale se svobody
již těžko dožiješ.
Veselo je, veselo,
bystrá hrá muzika
a ve dverích matka
užialená fiká.

Těžko sem tě, chlapče,
dosud dochovala
a teď co jsem se já
bídná dočekala.

Janík podnapitý,
ticho pokreskává,
milá pod oblokem
svého oplakává.
Škoda, že jsem já to
pred časem neznala,
nebyla by s tebou
ani se motala.
Ani bych nebyla
veru pozerala
tam, kde tvá jelení
(nožička) stupala.
Plačou ženy, plačou.
Pakujte se, baby,
nekráčte nám v uších,
jak v močile žaby.
Hej, kdyby krákaly
ve močile žaby,
veru milá a mať
tak (by) neplakaly.

(Štyri verše prečiarnuté)

Ej, nekráčou žaby,
ale kváčou vrany,
nebo už Janíček
sedí na strihaní.
Plačou ženy, plačou,
Janko premilený,
už bude chodníček
ku nám zarastený.
Nejen tolko chodník,
ale celá cesta,
už ku nám neprijde
viac s ruchom nevesta.

Mamička, mamička,
tys’ mne proklínala,
Ančička, ty si se
s druhým milkovala.
Neměl sem pokoje
ve dne ani v noci,
neznal jsem si jináč
jak tako pomoci.
Kaderavé vlásky
Janíčka strihají,
ty jako siroty
od neho padají.
Padají, padají,
ženy naríkají
a je do ohníčka
žhavého metají.
Metají, metají
vlásky do ohníčka,
by ho nebolela
okrúhlá hlavička.

Mamička, mamička,
bolí ma hlavička,
podaj mi na hlavu
tvojeho ručníčka.
Nemám ručník bílý,
ale mám šatočku,
zaviaž si, Janíčko,
bolavou hlavičku.
A v druhé šatočce
tam máš bílé šaty,
aby si povedal,
aspoň že máš mati!

Aničko, Aničko,
milá frajerečko,
zpomoc mi, zpomoc mi,
bolí ma srdečko.
Bolí mě, bolí mě,
kdyže se zahojí?
Pomoc mu, pomoc mu,
nech se uspokojí.

Janíčko, Janíčko,
tu máš dvě períčka.
Ty dvě perka budou
klúčik od srdéčka.
Jedno perko budeš
na klobúčku nosit,
nemusíš o perko
druhé devy prosit.
Druhému perečku
dej místo v srdečku,
bys’ se rozpomenul
na tvou frajerečku.

Když deždík neprší,
aspoň slzy vlaží,
na světě nic nemá,
jen po lepším baží.

Na stĺpu koníček,
stojí privázaný,
ah, již preč odchází
náš drahý Janíček.

Mamička narieka,
a na té šatočce
červené krajíčky.
Aspoň že máš matku
jež tě oplakáva
a ještě živého
někdy očekává.