ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[2]Co to za hluk se valí, co za množství k hradbě devínské,
co se to tam hemží u té Světopolka zemi!
Houfy, roje slavných království zříti rytířů,
nižších k rolníkům, an do paláce měří.
Smutně upí všickni, střetají s bolným se mihnoutím,
tesklivě tam, kde radost mívala chrámy jasé,
kdož chodě usmíval každý veselým se pohnoutím
pryč tím, že uvidí otce dobrého milost.
Oh, co za příčina, že člověčenstvu se zavdaly rány,
jak těžký smútek co tak uvedlo lutý?
Ah, nehoda hluboká stala se Vseslávii šíré:
Král Slavenův, Světopolk, chúravě bídně leží.
Tu král, tu se chudý ke Děvínské cestě vybírá,
an i onen jestiť svého mocnáře synem,
posledy by uvidět s potěchou panovníka milosti
móhl a poslední vzdávati díky jemu.
An pohled jeho tak nuzných svých túze okrývá,
jak rosa parnem schlou v temnosti trávu nebes.
Tíše Děvín hlaholá ve smutném lůne žalosti,
nic neslyšno, jenom: Náš hyne pán a otec.
Jen jméno Světopolk sa ozývá v smutku bolesti,
zpráva se roznáší ve všehomíře celém.
Vešken kraj smútí hlaholem ve hrůze malátné,
za mraky slunce jasné skrývá radosti pohled.
Skrývá radosti pohled v krajinách vších selza bolesti,
príroda jakby samá cítila túto neřest.
Ze všech stran rojové věrných poddaných sa otáčí,
na spůsob dítek plačlivě žéle jeví.
On je kojí, jak podložené své, vůli dodává
věrným, žeť je to jen vůle samého Boha.
A všech přijdoucích se hořem přehrozně plačících,
jak kdyby nic neznal, vítá pokojně okem.
Vítá pokojně okem nevěda hrozné zloby smerti,
jak v chybě jenž ztrávil ve všehomíře život.
Kdož sobě jest povědom, putoval žeť ve světě slušně,
smert pro toho žádné strasti, bolesti nemá.
Smert cnostnému je jen pokrok k blaženosti budoucí,
prostředek k zrození, k nektaru číše boží.
Tváře jeho vzácná slavný ráz krále vynáší,
zrak jeho důstojný všech hledy osvěcuje.
V ten čas, když každý o pomoc k Bohu prosby zanáší,
odpustiť žádá za sledy často kusé.
A nejmocnější panovník přec’ na světě byv jsa,
se stane najmenším uznaje hříchy liché.
Žádnou hrůzu sa nezdá mít v čase odřeku panství
jsa hotový z panství vzdávati oučty bohům.
A proto věrné své čím dále zhlídá podanství,
tím jeho zrak větší vždy blaženosti jeví.
Neb tím lépe pamět mu vykáže skutky velebné,
an zhlídá takových, jimž pomocí se hodil.
An zhlídá skutky vešké člověčenstvo blažící,
dle nichž po krajinách oslavy došly luhy.
V myšlénkách sa točí rozjímaje národa dobro,
ostatní jak má vůli vyvésti lidu.
Než zrak bledne jeho mroucí, schne tváře vyzáblá
a čelem ostařelým pot studený se leje.
Tento vida blízké (otevírat) průchody smerti,
takto k třem k zrodilým svým se ozývá řečí (synům):
Mí přemilí synové, časové sbližují se poslední,
juž tělo omdlívá, duch k nebi prahna živý
vše pokojí mne věda, vzdalujem že se k říši radosti,
kdež každý splácen v pravdě za činy bude,
jen vás v péči chovám, jako vy po smerti vašeho
otce živí budete, — jak zvede vám se časem,
jak blaho vám zachovat, jak mám vás žehnati, mohli
by jste pokojně vejít ve blaženosti pravé.
Svornost jest nástroj jediný k blaženosti budoucí,
svornost, láska vřelá svázati může rody.
Jak dříví zachová jen oheň, tělo potrava slušná,
tak svornost božská národy obživuje.
Pustiny jak zvlažují šíré ode parna potůčky,
tak zvlažuje krajiny, národy láska čilá.
Skrz svornost zkvétají umění, mravy, klesne lupičství,
neb zbraňuje svornost sdírati dobra jiných.
Kde svornost, možnost lidu roste, květne kupectví,
v svornosti sprovodit v bezpečí může vědy.
Jen láska, svornost hotuje hrady, národu silnost
větší ruk udělat může i více počet.
Svornost tak zdržuje společenství k ctnosti vedoucí,
jak železo stavení před pádem ochraňuje.
Táto jenom vlastnost každého bratra pováží
bratrem a nešťastné pýchy utíká hořím.
Všeckých chyb hrozných svornost tak túze utíká,
jak skoupý k ztrovění příležitosti peněz.
Po cti liché žádosť svornost neuznává za slušnou,
chráně se tak špatně jak hadového jedu.
Křivda nenásleduje v sledování míru pravého
a mír žáden ve sváru nemůže byti.
Ve svornosti jenom meze lásky mocně vinou se
a láska pramenem všého dobrého sluje.
I závist hrozná tu vlastnost všého utíká
dobra, kdež svornost, vražda nemůže byti.
Tam i pekel smrtná před okem záhalka utíká:
jedni druhým pracují ke blaženosti duchem.
Snad takové kraje už, kdež vlastnost táto přebýva,
ne nejšťastnější jsou v všehomíře celém.
A proto jak základ štěstí sobě myslite božskou
svornost a všeckým ji zaujímte duchem.
Skrz svornosti malé věci rostou a vkoření se,
skrz svár největší jdou k ztracenosti věci.
Co mezi hvězdami jest veleslavná luna nebeská,
skrz svornost zem tou zříti vy máte časem.
Naproti jestli dělat budete, zvrátí vše se mrtvě:
otčina, čest rodová ve ztracenosti mine.
Dále, co rod zachoval z starodávné v ríši památky,
obřady, to držte v zasvěcenosti boží.
Neb co věkem nemine od množných vlasti potomkův,
to i samé vždy musí juž dokonále byti.
Co stanovil nekonečně tuhý oučel člověčenstva celého,
to proto oud jediný slýchati má vždy duchem.
Co věky nezčislné pohřbít v rumy nikdy nemohly —
a vzdorovat kde nemůž nikdy věkům se tuhým —
to člověk otráplý a nemocný ať se porouchat
chrání, se stoletím boj nezačíná tupý.
Vždy svatě jest, je-li což vykonať dobrého nemůže
nikdo a zaznamenat být do pořádku věkův,
ať se zlým jmeno skutkem své nikdy nehlásí,
ať svůj chýr nenechá ku zlořečenstvu lidu.
Jak obyčej přemilý rodu jest každému na srdcích,
jak každý občan vážiti zná je pravý!
I přízeň skrze to u vašich nadobudněte nižších
a vyhráte vřelou v národě lásku milém.
Zasvěcené v rodu svěcené buď všecko i vůdci
národovu — právem vyzvati může i rod.
Tak se chovejte rodu v dobrém jako nástroje vlády,
jak nástroj jediný ku blaženosti lidu.
Vedle vašého rodu zvláštní se vůli podejte
a moc královskou vlasti nechejte celou.
Ať vyvolí sama si, kdo hoden jest říditi vládu
a kdo je ten vyvolen šířiti slávu rodu.
A proto vzdorujem podělit vlastním se dědictvím,
neb to dědictví jest národa, vlasti naší.
Ať jsem sám spravoval, ať i jsem je ve oslavě řídil,
končiny ať zvětšil ve všehomíře celém,
než to svěřené od národa mého, někdy
míru jemužto jsem přísahu pravdy složil,
žeť budu zastávať práva své vlasti slovanské
a ke její vešké vždy blaženosti konat.
Vládu mně svěřenou kdykoli vlast od mne požádá,
žeť položím, u její veždy milosti vise,
žeť s vládou vlasti v sledování kníže nemá moc,
než vlast, jež stvořila knížete, vládu jeho.
Zákony vlasti naší staroslavné k národu láska —
srdce vlastní své slýchati táto velí,
zač i vy, mí synové, své vlasti pokořte se veždy,
né nad ní vojové jak sluhy držte sobě.
Jak sluhy říďte se a spokojný se vším, co uřídí
s vámi a rozsoudí, kdež kdo se dobře hodí.
Né sobě, než své vlasti budujte k prospěchu šíré,
jak já jsem budoval k této hodince kusé.
Ne pro sebe v světě tom jediném než žijte tisícům,
pro svět, než jediných, moudřeji jest vždy konat.
Ne v sobě i z vlastních zásluh se chlubte, na národ
všecky skutky vaše k pýše nechejte, vyložte jeho.
Skrz nemilost, studenost největší láska zahasne,
skrz chloubu všecka důvěra klesne lidí.
Přívětiví ke všem poddaným svým buďte na věčnost,
skrz ctnou přívětivost láska budí se vřelá.
Přívětiví ke všem, když ani v čem pýchu nemáte
zakladati, neb což máte, to jen je rodu.
Snad ve moci chloubit, neznáte, že moc v rodě sídlí,
žeť jest nejmenší bez rodu svého cisár.
Jen skutky svůj rod milovat se vroucně naučte
a z vlastních skutkův ať plyne láska vřelá.
Bídný ten je, jemuž pro strach jen k podpoře slouží,
při strachu ne se duchem, — než se povrchně děje.
Možný ten mocnář, milován od svého poddanství,
kdež se děje svého všecko že přesvědčení.
Možný tam, kde jeho srdce v svém bývá rodáctví
veském a všeckých srdce ve srdci jeho.
Kdež je mocnář rodu, rod jestiť mocnáře milostí,
kdeže mocnář přišlé všecko delí se rodem.
Nuzných ciťte malost a utrpnost vší ve milosti,
chraňte je jak vlastní dítky vašého rodu.
Od pochlebníkův se chraňte vždycky falešných,
jenž krajinám častou skázu a hrůzu nesou.
To krajinám oni jsou, co jsou stromu červy požerné,
co zelinám živné, hmyz je, kořínky žuje
na způsob mrtvých hrobu, kdež jsou kvítky povrchně
a vnitř hnusný smrad nalézá se nosu.
Prospět vlasti vidí se oni, svatě více neřestí
příčina nejhrozší jsou, jako sok rodu je.
Národy nejhrozšího nepřítele lehce přemohou,
než nepřítele úst nikdo nemůže vymoct.
Znáte, co jsem rokoval teď k vám, mé dítky milejší,
nad vším jestli rod i vlast je vaší na srdcích.
Pilně pozor všeckým řečením nyní dejte ochotně,
tak pokoje, šťěstí, můžete míti věkem.

Vtomto zatichne vladář unaven ve rozmluvě šíré,
až ho řečí náhlou sbor se opýtá synů:
Otče milý, račiž nám vzkázati podle synovství
jmění a dedictví, soudy vyřekni na nás.
Ať, co naše, se dovíme a vlastním v bezpečí jměním
tak budeme; kdož nám může pak uškoditi.
Odvece král Světopolk: Já vlasti krále nemůžem
vzkázati a dle své vůle uvésti na vás.
Ať sám rod vyvolí — svobodnost má vše člověčenství —
chtít, neb nechtít, se někomu podrobiti.
Od toho soud závisí, kdo bude jho snášeti časně.
Národe můj vzácný, krále si tehdy vyvol!
Vtom bojaři zvolají dle práv otečestva našého:
Ať Mojmír rozdáva rozkazy nášmu lidu!
Ostatní, zduření takovýmito řečmi poddanstva,
zblednou ohromení, hrozně po různu hledí.
Než Mojmír znaje, což mír žádá, láska bratrská,
takto k nim zavolá v mírnotě lásky jeho:
Znám, co je vám mrzuté, nedělí že vlast naše berlu
a takové štěstí žeť nenapadlo na vás.
Příčinou než nejsem zlostnou já pádu vašého,
já jsem vždy smýšlel laskavě naproti vám.
Než kdy to žádá vlast, by sloužil k ochraně, ke cti,
a kdy schopného k berle uznáva její,
já slýchám řeči jej jak řeč svěcenou v světě tomto
a všecken já jsem národa mého otrok.
Než proto vás milovat mé první jarmo budoucně
veždy bude včasné vás k blaženosti vodit,
jak bratrů vlastních krve jedné, otce hodného,
vás jak otec vlasti vážiti časně budu.
Touto řečí Světoslav jeduje hrozným se ozývá
hlasem: A snad my ne synové jsme vaši,
žeť nás ze všeho hrozně vytvírate panství?
Né tak! — vtom bojaři horlivě k nim se řečí:
Ne, Světopolku milý, ani Sventislave hezký,
vytvoření z jmění otce vašého časem,
ať jen královská Mojmíru moc je poddána,
jak náš rod zvyknul zříditi vůdce lidu.
Ať starší přednost zachová ve otce dědictví,
než i na vás rod náš péči chová se duchem,
vy podobně jmění zachováte, jen jméno krále
staršímu bratru věrně poddáno bude,
v rabství rodu zvláště poddáni jen, jindy svobodní,
v bratrské lásce teď se pokojte, milí.
Snáž budeme poddáni tomu, jenž jest z té krve jisté,
z téhož rodu sláva snáž Světopolka podá.
Ať část my zvláštnou poznáme našého dědictví,
ať samotní známe, že jsme páni sobě.
Milší v svobodě bída, jak v jarmě bohatství,
i ptáček svobody vážiti zná si hoden.