ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[3]I
Hory, hory, černé hory!
Proč tak smutně stojíte,
ó, řekněte, prosím, za čímž
tak velice smutíte?
Ticho jako v temném hrobě
pomníky jsou skaliny,
nápisy jsou — rány v srdce
a hradu rozvaliny.
Prosík, Prosík, dávny Prosík!
Posud tě tak volají.
Jméno pouhé ti ostalo,
lidé smyslu neznají.
Čo to za osuhel tamto,
jež tak očím vzdoruje?
Chtěl bych vidět jasné nebe,
tma mi nedovoluje.
Co za vichr tamto duje,
jenž osuhel rozhání?
Láska vřelá je to k vlasti,
jí se svět, peklo klaní.
Láska vřelá, pověst tichá
minulost odkrývají,
mraky luští, věky boří,
věky nové stavají.
Ptáče, stíhané od orlů,
zpívá v temné houštině.
Pověst, ač se toulá v horách,
předce ona nezhyne.
Slávo naše, věku zlatý!
Kdeže jste se poděly?
Či jste naším prudkým Váhem,
či Hronem uletěly?
Všecko zmizlo, jen podvečer
domovní máť čeledi
v chýži nuzné, při komínku,
věci velké besedí.
Co je Prosík, kdo byl Bohdan,
co se pod ním rozumí!
Srdce nejmenší větríček
jak mluvu porozumí.
Srdce v srdce city leje,
pověst zní, matka učí,
matka zdřímne při přeslici,
než pověst dále hučí.

II

Večer temný že sna procituje,
blesk vypouští po dolinách jasný,
den se hrůzou v noci odbleskuje,
měsíc vzchodí velice úžasný.
Oblaky rdí se co roucho krvavé,
outlé hvězdičky zhasínají tmavě.

Celé nebeské sklepení
od jasnosti až se mění,
jiskry v povětří lítají,
sloupy ohnivě vstávají.
Bože věčný, či to sen,
či to pouhé mamy jen!
Lidé hledí strachem bledí,
hořekují a bedují:
Pane Bože, stůj při nás
a braň v tento hrozný čas.
Moru, psoty nemineme
a vojny se dožijeme.
Stáda nám pozdechají,
studně povysychají.
Bohdan sedí na stolici
ve malované světlici,
hned vykoukne obločkem ven,
hned v komínku pěstí oheň.
A oheň chce zkapati,
předc’ Bohdan nejde spáti.
. . . . .
Kde se vezme, tu se vezme,
havran černý zakráče,
zakráče, že ztřásl se hrad,
každý se příliš bojí,
třese, pod peřinou krčí —
Bohdan o to nestojí.
Srdce mužské nepokálí
ani hrůza, ani žal.
Kdo má meč, jím vládat umí,
ten se nikdy snu nebál.
Skále jedno, či déšť, pluha,
ona leží pokojně,
Bohdanovi všecko jedno:
či doma, či na vojně.

III

Na březích Váhu tokem hučícího,
kde nyní prosté Parižovce leží,
tam hnízdo Kvádů z kmene severního
již od století hlučností se neží.
Parjena něžná se nad Váhem výší,
věže ve modrém povětří plavají,
zámek nade vším co orel se pýší,
jeho perutě šíře vlávolají.
Krahujec lstivý hory přeletuje,
křídlem špicatým proráží povětří,
za hejnem tichých ptáků vždy vesluje,
co vlk za ovcí tak úkladně větří.
Hej, Ingald, vůdče lidu teutonského,
co kočka na myš na Sláva pozíráš,
chtěl bys utopit v jedné kapce jeho,
k tomu šidiřství pleteš a sebíráš.
Hej, čekej, přijde raz i tvá hodina,
sníh se roztopí, vypouští bučina,
budeš se v prachu před Slávem házeti,
co had na mukách posledních svíjeti.
Ten na tvém hrozném opravdu skonání
dá ti poslední aspoň pomazání.
A píseň božskou na hrobě zapěje,
kterou jako sen celý tvůj svět ztleje.

IV

Na vršku mladá hořička
a v té hořičce loučička,
na ní stará svrčina
jako palec jediná.
Pod ní jako jedle chlapi,
do vyskoku jako capi,
při vatře tulikají,
an stáda kol běhají.
Jen ovečky, hore! hore!
Ticho sbírejte po hoře,
ticho dobře milovat,
třeba lásku šanovat.
Vrány černé zakrákaly,
chlapci nazad zazerali.
Kdo se to tamto mele?
To jsou naši přátelé!!
Huj, tu chlapci poskákali,
na ruky si poplivali.
Hupy-cupy od zeme,
do očí jim pozřeme!
Kvádi s meči jako vlci,
chlapci s kyjmi jak kuruci —
Kvádi všechny ranili,
chlapci všechny pobili.
Po raze si zaskočili,
potom ovce zavrátili,
vatru znovu rozdouchali
a zase si tulikali.

To je život, to je svět,
my jsme chlapci jak ten květ.
Květ odtrhne na pírka
za klobouček frajerka,
květ odtrhnou na věnce
jako růže dívčence.
A my kvitnout budeme,
dokud jen nezemřeme.

V

Ve hluku bouřném Pariena leží,
lid v hrozném křiku pri kotlů hučení
čo řeka bouřná na náměstí běží,
zmáhá se vždy víc a víc jitření.
V Ingalda tváři hrom besně rachoce
jako na skalách tatranských divoce,
když se zatřasou hřmotem skaliny
a jako čerti letí do doliny.
Plápol se chytá v jeho divokosti
a takto hučí v divé nadšenosti:
Od věku slavné jméno naše bylo,
co hvězda slulo na světa sklepení,
každé koleno jej pod nebem ctilo,
každý se hrozil na jeho vzezření.
Teut velevládný! K zemi se pokloní,
vzdychne a žhavé hněvem slzy roní.
Lid též ve nízkém odpoví žehnání.
Ingald vstav takto koná dál hřímání:
Teut velevládný a jeho družina,
jemuž tam v horách žertvy podáváme,
kdež jej objímá posvátná tišina,
v které nejmenší šuchot si vnímáme,
Teut velevládný a jeho družina,
jež co při luně hvězdičky se točí,
vblesnul co jedna tajemná svatyňa,
světlem kouzelným do všech svetů očí.
Východ ozlátil svými paprškami
čelo nebeské, západ červánkami,
sever upevnil, jeho šírou slávu,
jih mu vítězný dal věnec na hlavu,
svět se poklonil nebeské postavě,
jež tak plavala jako slunce v slávě,
slunci, měsíci, hvězdám zákon dala,
světy tvořila, světy troskotala!
Národy jiné jakoby nebyly,
my jsme na světě sami tolik žili.
Posvátné stromy se všudy chytaly
a své široké větve rozkládaly.
Mezi topolmi se chytat začíná
našimi hustá a bujná smrčina.
Topole štíhlé stíní a vždy dusí,
zetněme smreky, ať je neudusí!

Náměstím v hluku provívá zástava,
ó, zas tě, Slávo, něco očekává:
Šuhaje mladé do vojny lapají,
za nimi vrány a kavky lítají.
Jen leťte, vrány, za kvádskými pány,
za Slávem na holi lítají sokoli.

VI

Kohout zaspíval, den se probuzuje,
ptáctvo, zvěř po svém dychtivě sa shání,
ptáctvo si zpívá, lid v poli pracuje…
. . . . .

VII

Letí lesem orel sirý
k blankytu velebnému,
ve obláčkách slunných mizí
jak dým oku lidskému.
Cválá šuhaj, bystrý šuhaj,
skrz řeky a doliny,
sotvy že se jeho žrebce
nožky týčou květiny.
Orel letí v vznešenosti
hrdě se smižným peřím,
Bohdan ve poníženosti
blíží se k božím dveřím.
Krásné nebe, modré nebe,
jenž dnem světlým vývodíš,
každý národ tě velebí
za světlo, jež mu plodíš.
I můj národ vzývá tebe,
bude věčně vzývati,
jakby odstrčen od nebe
mohl ve tmě zůstati!
Noci také luna seje
světlo aneb hvězdičky.
Kdo se, nebe, tebe spouští,
tomu svítí bludičky.
Letí šuhaj v pokornosti,
aj, tu svatyne boží.
Padne na zem v nábožnosti,
city před Bohem složí.
Na oltáři plamen blčí,
na plameni oběť škvrčí.
Bohdan hroznou obětí
ve jménu národa světí.
Srdce tiché, srdce zbožné
proč před Bohem hrozným dlí!
Bohdan vstav tak se pobožně
k Bohu věčnému modlí:

Bože, jenž sídlíš v háje hlubiny,
jenž vůlí hroznou dušemi províváš,
před tebou jsou nic světy a krajiny,
neb bleskem dýcháš, na hromech spočíváš!
Jdu pomstit kletbu, na můj rod svalenou,
zevšad se hrozní nepřátelé ženou.
Oh, buď pomocí s prestolu hrozného,
uslyš, oh, uslyš prosby (člověka) tvého!

Hory, doly zahučely,
v dolině zahřmělo,
hromem háje se ozvaly,
skalami burácelo.
Utichnuly horní kraje,
dým vůni dobrou stíhá.
Kdož to tamto dolní háje
jako větřík probíhá?
Kníže dobrý, pan prosecký
to na koníku letí
ku sivým horám, milým horám
do poddaných objetí.

VII

Prosík ve horách stojí v samotnosti,
vichrům severním udatně vzdoruje.
Ingald s družinou bystře postupuje
v Slavii něžné, co ranní dennice,
příroda květy cestu obsypuje
tém, již synům jsou jejím co Lutice.
Sláva jest v lkání celá pohroužená,
vichřice hrozná třtinou pohrává,
ah, ona úpí bídou udušená,
saň nade ní co propast je tmavá.
Panna na břehu smutná Váhu sedí,
slzí a takto v trouchlosti besedí:
Ztroskotaná letí
plť dolu dolinou,
Pane Bože věčný,
cože bude se mnou.
Už sihoti vzalo
a břehy pobralo,
cože mne mizerné
na světě ostalo…
Prameny čisté přívaly zmútily,
hory a háje větry vykotily.
Tam na kopečku košár ztroskotaný!
Tamto mrtvolu obklopují vrány,
tam perun jestiť v dolinu zdrcený,
tam pod sihliakem valach zkrvavený.
Na březích Váhu děva hořekuje,
svého milého slzmi obkropuje,
otec a matka v doline naříká,
že jím zabili na hoře Janíka.
Janíka, Janíka, dobrého chlapíka,
od něhož čekali na starost chlebíka.
Těžko je sedláku, když má jít kositi,
když vidí své pole polehnuté hníti.
Těžší je, těžší je bídnému otcovi,
jenž oči zatlačí mrtvému synovi.
. . . . . .

(Nasledujú neusporiadané a málo čitateľné zlomky, z ktorých vyrozumieť, že Bohdan zvíťazil nad Ingaldom a že šťastne vyhol čarodejníckym nástrahám nemeckého kňaza a na prosby dcéry Ingaldovej, Emmy, dáva milosť ženám a ich sídlu. Záver zneje takto:)

Přijda Emma z knížecího rodu,
dcera čistá Ingalda hněvného,
jme se takto k mladci hovořiti:
Žízníme, žízníme po dlouhé rozkoši,
zašli smrtí hroznou naši bystří hoši,
v nichž jsme se těšili co sedlák osení.
Tak se v světe děje, tak se všecko mění.
K tobě se, ach, k tobě teď jen utíkáme,
nebo v žádném jiném dúvěry nemáme.
Smiluj se nad námi, nad námi ženami
i buď naším hostem, my tvými sluhami.
Smiluj se nad městem… Začnou už plakati,
před Bohdanem hrozným pokorně klekati.
. . . . . .
Hrozné jste uvrhli na můj rod těžkosti,
posud celý kraj pohrížený stoná.
Měl jsem na mysli kárat vás v přísnosti,
ať vaše všecka pomněnka dokoná.
Než výrok přísny ten za dobrý nemám
a za povinnost toto si pokládám:
Sláva jest hodné i útržky mstíti
i nuzným v bídě odpustiti,
protož pokoj, pokoj vašemu městu
a já ke hradu nastoupím svou cestu.
Hoj sa, koníčku, nastup tu cestičku,
co vede v tamtu severní hořičku.
Hni cvalem jak vítr do skoku,
vždyť ti poskytnu dobrého obroku.