ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[1]Kraj co poustevník samoten je v poušti.
Noc a den bídní jsou druhové jeho,
sen kolem bledý jako listí šuští —
Hleď! a na kterou stranu se obrátíš,
zhrozíš se a tvář krvavou odvrátíš.
Těžko vyřeknout je, co oko vidí,
co ruka maká a co srdce cítí;
oko to nehne, jenž sem i tam slídí,
srdce se nemůž nijak spokojiti,
kolikrát pěvec na tě, kraji, hleděl,
kolikrát v bolech pohroužený seděl.
Vídával on tam, jak srny cupkaly
před chrty, vlky v oubočí zeleném,
vídal, na oltář jak vrány sedaly,
na místě božím, bohům zasvěceném.
Slýchával větrů půlnočních foukání
i hromu divých do vrb, skal durkání.
Srdce se dmulo co bouřlivé moře,
nebylo mezí rostoucího hoře.
Srdce se vzneslo v toužné nadšenosti,
myšlénka ducha pudila bouřného,
ten se povznese nad vše okresnosti.
I kdož vypíše city, tužby jeho!
Píseň na větrech, na chmárách se nese.
Každý to čeká: což ona přinese?
Píseň co pramen z ňader čistých plyne,
plyne vyschnuté kraje ovlažiti.
Než kraj svých bohů k srdci nepřivine,
pouštine nechej s květmi se těšiti,
neb vůkol dřímá ničemná prostota,
čerost na křídlech tichučkých spočívá,
písně nevšímá si nízká holota,
klam ji ve lstivých sítích zadržívá.
Holota v zlatých poutech si libuje,
břinkot jí písní a bloud Bohem sluje.
Píseň na větrech, na chmárách se nese,
s chmárami zkape — a nic nepřinese.
Oh! vstaňte živly, jestliže duch dřímá,
jestli hlas usnul, nech hrom pravdu hřímá.

Oželen pěvec plamenem zahoří
a v hluboký zpěv ještě se raz noří.
Nebe mu harfou, hvězdy slují struny,
slová jsou jeho nebeští kůrové,
výrazy, střely, blesky a perúny,
předmět! ten znají jen samí bohové.

(Štyri verše prečiarnuté!)

Zpěv to ohromný! hory zahučaly,
po skalách divých ozvěna letěla.
Větry je bouřné sem tam rozdouvaly,
země svůj pohled od ní odvracela.
Den se pošmouřil — nebe se bouřilo…
Oh! již nám štěstí na věky vybilo! —
Pohřební píseň již hyne a hyne,
již čas do hrobu — na nás osud kyne.
Nehyne píseň! než žije a žije!
ač naproti ní tisíc živlů vyje.
I kdože boží souhlasy zastaví!
Třtinku vítr nikdá neunaví.
Nehyne píseň! žije všem na ztrátu,
jenž jí zvonili do hrobu tmavého;
plesejte duchy z jejího návratu,
v ní se dojdete života věčného.
Nehyne píseň! ku horám se nesla,
aby se odtud k nebesám povznesla.
Zvuk její stele se v tiché dolině,
hned se opírá v skalách, hned v houštině.
Hnedky oubočí oblítá dokola,
hnedky co matka na domácích volá:
Vstávejte, dítky! už svítat počalo,
už pastýř bude troubiti o málo!
Řiďte se chytro — vráta otvírejte,
stáda vyžeňte — dvory vymetejte,
trhejte květy, růže, tulipány,
neb host přichází nikdá nevídaný…
Hlas se ozývá, hlas srdečný šumí,
hlas ten tichučký i dítě rozumí.
Kraj je co moře ve velkém pohnutí
a mnohá lodi je na zahynutí.
Žoul se tatranský dechem pohybuje,
hora povstáva a tajemně věje,
kohout přede dnem na život zapěje,
zakletý duch se ze sna probuzuje.
Vstane, točí se, kolem se ohlédá,
tvář jeho jestiť co příšery bledá,
tělo vyzáblé, křídla vyprchaná,
s nadějí vpadlých strast očí smíchaná.
Tma sa vzdaluje co kraje záclona,
nicota pouhá! v daleku se klátí,
jitro se blíží, hvězdičky se tratí.
I což by hvězda před sluncem dělala,
hvězda zapadá, aby noc přestala.
Jitro se směje — duch vlastí provívá,
co střela letí — na zpupné napadá,
zakleté vše na jeho hlas ožívá,
a duchů chóry rozličné zakládá;
zakládá chóry k svatému století…
Hotuj se, světe veškerý, k oběti!