ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tedy ve své skutečné a pravé podstatě se měla věc tak: bál jsem se o svou vegetaci. Měl jsem starost o japonské sasanky a chryzantémy, o růže a o čerstvě vysazenou Abies concolar^[17] a o janovce a nový flox, jakož i o všechno další, co roste a kvete v té části vesmíru, kterou nazývám svým vlastnictvím. Ona taková suchá zima bez sněhového krytu, zima s holomrazy, černá zima, jalová zima, nestojí za nic; ona si půda neodpočine a nezahřeje se pod sněhem a nenapojí se vláhou; obnažené klíčky rostlin vymrznou a kořínky se potrhají a pupence se spálí a vůbec nadělá se v přírodě hrozná paseka. Tedy tak je to, a proto každý zahradník praví, že by se mělo nachumelit, a má starosti od listopadu až do března a chodí klepat na barometr, aby přivolal hojné srážky. A když je zima pustá a holá, černá, vyschlá na kost, nanicovatá a sirá, tu člověk zahradník —

To je právě to: tu člověk zahradník se neobrátí vyčítavě k nebi a neřekne: Panebože, kdyby aspoň na mou zahrádku napadl sníh! Aspoň na mé sasanky a růže, a když už na ně, tak taky na puky tulipánů, vždyť je to hned vedle, a na ostatní záhonky konečně taky! Pravím, neučiní tak, aby vyřídil s povětrností svůj osobní účet, nýbrž chodí mezi jiné lidi a štve je proti vládnoucímu počasí, říkaje:

„Bodejť by nebyla chřipka! Vždycky je chřipka, když je suchá zima. Pane, to byste koukal, kdyby napadl sníh, bylo by hned po chřipce; víte, to ty bacily zapadnou sněhem a pojdou, a když se chumelí, vyčistí se vzduch, a máte po nemocech. To je to, mělo by se zachumelit.“

„Nezaměstnanost! Bodejť by nebyla nezaměstnanost! Kdyby napadlo sněhu, musely by se čistit ulice, a bylo by hned práce habaděj. Ale když je taková mizerná zima —“

„A jak k tomu přijdou ty děti? Ani si letos nezasáňkují, ani sněhuláka nepostaví — copak je tohle nějaká hygiena? Ale kdyby napadlo sněhu, to by ty děti jinak vypadaly, jako řípa, jako řimbouch, jako jablíčko.“

„Vůbec, za mého dětství to bylo jinačí: každý rok sněhu po kolena, rampouchy až po zem — kdepak, to byly krásné zimy! To všecko jen jiskřilo samou čistotou a krásou. Pak nemají být lidé smutní a dožraní, když jsou takové černé, mlhavé, špinavé zimy! Jak říkám, je to samá lumpárna —“

„Pořád se říká: věk sportu. Ale aby se nachumelilo, to ne. Aby si tuhle lidé mohli ve Strašnicích pod krematoriem zalyžařit, kdepak! Každý nemůže jet s prkýnky do Švejcar nebo do Jilemnice. Kdyby bylo po mém, tak by napadlo sněhu, aby lidé měli trochu toho sportu, a bylo by všechno v pořádku.“

Tak a podobně jsem horlil i já proti suché a černé zimě: snad proto, že bych se nedovolal soucitu lidí pro své anemónky, anebo proto, že už to je v povaze člověka, přiodít své osobní zájmy a potřeby zájmem veřejným, — zkrátka:

Ruku na srdce (mám povznášející představu, že v tuto chvíli klade padesát tisíc čtenářů ruku na srdce): není-li pak to stejné u přemnoha veřejných, obecných a všelidských otázek? Nevezeme-li pod veřejnou a demokratickou deklarací milované zbožíčko svého zájmu, soukromé bolesti nebo osobního snu? Nejsou-li naše obecné ideály a protesty a programy jenom maskou, kterou sami před sebou skrýváme touhu po nějakém privátním a sobeckém uspokojení?

Snad tedy ano. Budiž tomu tak. A hle, sníh napadl, a já se zpovídám ze svého sobectví; odvrhuji své pokrytectví a odhaluji svou pravou tvář. A zatímco se přiznávám ke svému egoismu, piští a kvičí to venku dětmi na sáňkách, na ulicích řinčí lopaty nezaměstnaných, svět je krásnější a lidé mají veselejší koukej šlapajíce do sněhu. A tak ještě jednou (když už jsme v tom) ruku na srdce: není nakonec i mnoho našich egoismů — vlastně dobrých pro svět? To už není sníh, ale politika a jiné velké sobecké věci. Třeba je jen tak sobecky cítíme; ale snad v nich jde — skoro nevědomky — o to, aby svět byl krásnější a jeho tartas veselejší; a aby klíčky příštích věcí nezašly.