ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Já vím, že by mělo ležet na dva decimetry sněhu; já vím, že je to dobré polím a zdravé pro nás lidi a jedna radost pro ty oči; ale nic platno, černá zima městu sluší. Sníh je nějak příliš venkovský, nějak starodávně maloměstský; náleží k němu babička v salupu, sáně s rolničkami, nízké střechy a zasněžený Nepomuk na můstku přes potok a koňské hromádky a vrabci a bílé pole s koroptvemi a zaječími ťapkami a klouzačka na návsi a mnoho jiných pěkných věcí, které teprve dělají ze sněhu ten pravý sníh. Avšak k autům se sníh jaksi nehodí^ Ani k tramvajím. Ani k neónovým reklamám. Ve sněhu vypadá to všechno jaksi malicherně, ucouraně a — nu, nehodí se to. Naproti tomu černá zima městu svědčí; v takové černé, blátivé zimě se městu září nejkrásněji. Každá světelná reklama, každé planoucí okno, každá lucerna jiskří jako šperky z černého sametu; reflektory vozidel klouzají po lesklé dlažbě, světelné semafory kmitají, neónové linky a nápisy čmárají svá znamení jako ohnivý prst po černých stěnách tmy, — někdy to je najednou taková krása, že člověk vydechne Jezus nebo něco takového. Nechtě být, lidský tvor i z té černé a zasmušilé zimy udělal něco jako zázrak. Třeba jednou i z jiných černých a mizerných věcí vyčaruje něco, co bude hlásat lidskou slávu. Jen neztrácet trpělivost se zimou a s lidmi.

*

Vlastně je ta zima příliš dlouhá; prosím vás, celé čtyři měsíce, to je co přežít. Ale když se na to podíváte pozorněji, není vlastně žádné opravdové zimy; je jen takové nenápadné a pomalé překlouznutí. Až do vánoc to vlastně není pravá zima; ještě dokvítá pod chvojí zkřehlé poupě růžové a na mezi se nedá zmrazit žlutá mochna; ještě se ve vzduchu drží podzimní tlení, ještě to páchne podzimním kouřem a zvlhlým lupením. A pak to najednou zmrtví, to už není podzim. A se samotným začátkem zimy se už vrací světlo. To se ví, ještě to není jaro, ale přece jen je to o kousek života víc. Člověku je hned nějak rozjařeněji a lehčeji. Koukejme, tak už zase bude světlo až do pěti; to už je, panečku, cítit přímo tělesně jako návrat života. Tak vida, říká se tomu zima; a on to vlastně už je obrat k lepšímu.

*

Ale pro nás, městský lid, se koloběh přírody nezastaví ani v zimě. Prosinec, to je doba azalek a bramboříků; jsou jimi zaplavena okna květinářů, je to jako rozkošnická růžová pěna, z níž tryskají rudé rakety poinsettií^[50] a plamínky cyklamín.^[51] V lednu nastupují hyacinty a tulipány, stojí v oknech pěkně rovné jako vojáčkové, pozor, my jsme první hlídka; to už se mobilizuje jaro. V únoru přijdou větvičky mimóz a čínské petrklíče. A v březnu, to už budou pruty kočiček. Nu, a pak už si utrhneme první modrou podléšku na kraji lesa. Krásný a spolehlivý je pořádek věcí.