ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ještě pořád to víc čicháš nosem a slyšíš ušima než vidíš na vlastní oči; je toho plný vzduch, vane to z měkké půdy, zurčí to stružkami, hučí to valným potokem, flétnově to hvízdá kosím popěvkem; co na tom, že tráva na louce je ještě plavá a ryšavá jako zajíc! Pravda, podívá-li se člověk důkladněji, najde už ledacos; pod loňskými stébly, pod suchým listím se už tuhle a tamhle prodírá něco zelenkavého; bude to plazivá mochnička, bude to prudce zelený vlaštovičník, bůhví co to bude bujného a řičícího samou zelení; ale teď abys to hledal jako vši mezi rozcuchanými rusými pesíky^[22] loňského roku.

Ale co by; nám teď nezáleží na té boží pleveli, nechať si naroste po svém, až přijde její čas; my tady máme vážnější kandidaturu na jaro, řekli byste tomu proutky nebo košťátka; ale my víme, že to budou šeříky a černý bez, dříny a dřišťály, meruzalky, hlohy, kaliny, zimolez i ptačí zob; neboť právě přichází čas, kdy se zeptá jaro, co jsi sázel na podzim. Tohle všechno jsem sázel, pane, a krom toho ještě vrby a skalníky, pustoryl, trojpuk, tavolník, javor a čilimník, škumpu i jeřáb, hlošinu, střemchu i květnou třešeň; a měl bych vlastně mít bílý plášť jako doktor v nemocnici, který jde od lůžka k lůžku a přesvědčuje se očima i hmatem, jak to stojí s jeho případy. Pozdrav bůh, není to zlé; pacient ještě spí, ale lýko je zelené a plné mízy; pravda, tahle větévka je špatná, ještě bude jedna operace, milý keříčku, ale pak už přijdeme k sobě a začneme rašit jako diví. A co se tebe týče, nevím, nevím; přesadili jsme tě bez vlásečných kořínků, byl jsi víc mrtev nežli živ; bohužel nemůžeme čarovat, ale ještě pořád se dá doufat, že si „příroda pomůže", jak říkávají doktoři; lze se sklonit nad případem a opatrně rýpnout nehtem do kůry — nu, nevím. A tady — tohle nám udělali zajíci; ohryzali v zimě kůru žanovce až na živé dřevo; jak se z tohohle dostaneme, to sám bůh ví; i nezbývá než pokrčit raměny a odkázat celou záležitost výše zmíněné přírodě.

To by tedy byli marodi; ale zato ostatní případy, požehnej bůh! Už to žije, říkám vám, už se to činí, podívejte se jen na ty pupeny. — Ano, podívejte se na ty pupeny; některé vypadají jako uzlíčky a jiné trčí na konci větévek jako palice nebo tvrdé hroty oštěpů; ale většinou připomínají nějaký hmyz přisátý na větévku s křídly složenými; sedí na ní hlavou dolů, přikrčený a nehnuty, a saje, saje, až se zalyká. Tuhle na kalině to vypadá jako šedá ochmýřená muška s tenkým zadečkem, tady na dřišťálu jako nacucané červené klíště, tady na dřínu jen taková plochá štěnička, ani ji vidět není, jak se tlačí k proutku; ale všecko to zrovna bobtná, jak to dychtivě a bezoddyšně saje. Ještě maličko, a přičaplá muška potrhne složenými křídly, nehnuta mšice opatrně rozsune své letky; rozloží se křidélka ještě svrasklá a pokrčená a rozepnou se ve slunci, aby se vznášela na haluzce od jara do podzimu. My lidé těm křídlům říkáme listy, ale je to něco jako rozepnuté krovky pupenů, když dostanou křídla.

Křidélka listů, letící pel a bzučení všeho hmyzu: říkám vám, vznášet se je jedna z nejsilnějších fixních idejí života; a jaro se doopravdy začíná teprve máváním všech křídel na světě.