ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Marno už chtít tomu nevěřit a ze strachu před novým zklamáním se tvářit naschvál nedůvěřivě: už to na nás jde. Nejdřív začaly místo sněhu padat saze, krásné černé městské saze, kterými ošklivý bílý sníh tak hezky zčernal; a na ošklivém hladkém ledu se udělaly pěkné špinavé loužičky a mokřiny; a vzduchem projela nějaká taková slibná vlahost a vlhkost, a z pórů země vystoupilo bláto a mokro, mlha a kalužky a všeliká jarní mazlavina, i není pochyby: už na nás jde jaro. Přistihl jsem zavalité pupence ještě pod sněhem; teď se to v nich tiše hýbe, a za týden prasknou a vysune se z nich ochmýřený a jako štěně pitomoučký cípek lístku. Vrabci na střeše bujností zrovna řičí; vem to nešť, že dejme tomu mží nebo že jim za drápky zalézá jízlivá sychravina; na vrabčích hodinách už jaro uhodilo, i natřásají se, hulákají, vrtí sebou, pohazují ocásky a frrr, už si to ženou někam do zahrad. A když je noc, ozve se z dvorků chraptivé, lkavé, altové toužení koček. Už je tu první jaro, černé a divoké jaro kočičí; a to ostatní přijde po pořádku.

*

Bez fánglí a slavobran zavítali do Prahy četní rackové, když už předem vyslali deputaci svých zástupců. Nyní dorazili v plném počtu, jak se zdá, zdraví a veselí. Neuvítal je pan starosta Baxa^[19] a neodevzdal jim na památku publikace o Praze, ač jsou to cizinci; neoslovil je ani pan magistrátní rada Čenkov,^[20] neprovádí je nikdo po památnostech Prahy, nebyli pozváni na Hrad ani na slavnostní představení Libuše, nepřijal je pan Štrimpl v zastoupení ministra Beneše,^[21] zkrátka nestalo se nic, co by těmto milým cizincům obvyklým způsobem zpříjemnilo pobyt v Praze; snad právě proto se tak dobře baví. Provádějí zejména regaty na Vltavě, okružní lety kolem Střeláku, rybolov, plavání (prsa ve volném stylu) a jiné sporty; časem se spokojeně zachechtají v březnovém slunci, a na noc jdou… Ano, kam vlastně chodí rackové spát? Kdo viděl spícího racka? U moře prý hnízdí ve skalách; kdepak přenocují v Praze? To nevědí ani nejlepší znalci nočního života pražského, ani strážníci, nikdo. Je to jedno z nesčíslných a nevystihlých tajemství, jež nás obklopují.

*

Protože všude, kamkoliv se na ulici podívám, se na mne špulí a kulatí nějaké to vejce, protože je doba pomlázky a malovaných vajíček, poněvadž vejce jím vůbec nerad a konečně poněvadž se to mohlo skutečně stát, povím vám tuto historku o vejci: Žila kdysi — skoro před čtyřmi sty léty — ve Španělsku slípka, obyčejná slepice, která hrabe na dvorku a kouká jedním okem na každé zrnko a snáší vejce a přitom kdáká. Jednou tedy snesla vejce a nekdákala; seděla na něm mlčky a vypadala tak jaksi — nu, zkrátka tak slavnostně a tajemně, že se celý slepičí dvůr divil. „Prosím tě,“ povídala jí druhá slepice, „ty stará kvočno, co se ti stalo? Vždyť se tváříš jako abatyše či co. Je ti snad špatně?“ Tu pohlédla na ni šťastná slepice pyšným a mateřsky blaženým pohledem. „Právě teď,“ prohlásila hrdě, „právě teď jsem snesla Kolumbovo vejce.“