Kalendář

Jarní bouře je dvojí: po prvé ta, která se odehrává v přírodě s burácením, přívaly vody, kroupami, duhou a ostatními příslušnými úkazy až po vítězný ptačí zpěv na konci. Po druhé pak je taková jarní bouře, která se počala podebírat už v zimě, kdy přednostové domácnosti se odhodlali brát na vědomí, že se bude muset malovat a tuhle něco probourat a tamhle něco spravit, dát do pořádku kamna, něco přihoblovat, přitlouci, zapucovat (po zednicku), utěsnit, nalakovat, potáhnout a podobně. Je totiž překvapující řada živností, které čekají na to, aby vám vnikly do kvartýru se štaflemi, štětkami, šroubováky, kladívky, rajblíky, štoudvemi a spoustou jiného nářadí, pomocí něhož vám z vašeho příbytku udělají kůlničku na dříví. Velká a přímo živelná je ničivá moc lidského důmyslu.

Pokud vídám, rozpoutává se tato pracovní bouře v lidských přístřeších obyčejně zjara. Nemám ponětí, co dělají příslušné živnosti v zimě; snad se oddávají slavným vzpomínkám na své vítězné vpády a pleny z minulého roku. Zpravidla se to začíná dost nevinně: přijde k vám jeden člověk si to okouknout a řekne vám, že se do toho dáme s neděle nebo po prvním. Nuže, ani s neděle, ani po prvním se nestane nic; po dvou nebo po třech dnech začnete bručet, že už by ten zatrápený člověk mohl přijít a dát se do toho. Tím jste velmi obratně uvedeni ve stav nedočkavosti; čekáte na invazi nepřátelských sil jako na smilování boží. Když jste takto zpracováni naměkko, zazvoní to u vás v sedm hodin ráno a nějaký čahoun u dveří prohlásí, že jako jde do práce. A začne vám pomocí kladiv, štemlíků a jiných nástrojů něco bourat.

Na ten okamžik čekaly všechny ostatní živnosti; i vrhnou se k vám natěrači, truhláři, sklenáři, malíři, čalounici a instalatéři a počnou se přít o to, kdo komu překáží. Nepleťte se jim do toho, narazte si klobouk a nechtě je, ať si to nějak vyřídí mezi sebou; jste od té chvíle ve svém vlastním bytě tvor zbytečný, ba překážející, kterému nelze ani vynadat. Ostatně vyjmenovaní odborníci se nakonec shodnou v tom, že každý počne demolovat něco jiného; nutno uznat, že jim to jde úžasně od ruky. Za půl dne je váš byt, tak říkajíc, srovnán se zemí; a když padne poledne, usednou vítězové spokojeně mezi trosky, jedí tlačenku a vypravují si něco o Unhošti nebo o Stránčicích. Přes své zděšení nad udělanou pasekou jste trochu rozjařeni, že to jde tak rychle. „Tak zejtra,“ pravíte povzbudivě odpočívajícím mužům, „zejtra to už budete dávat do pořádku, že?“

Ale napodiv: nazítří místo hromadné invaze se dostaví jenom jeden muž a piplá se s něčím uprostřed rozvalin. Den nato je neděle nebo svátek a vy jste ponecháni, abyste dumali v klidu nad rumištěm, jež bylo kdysi vaším příbytkem. Potom se dostaví podivný a vleklý stav, kdy se „to dělá“, ale není to jaksi vidět; jenom přibývá šutru, prachu, hoblin, otlučené omítky, skrojků od chleba a jiného chaosu, ze kterého se pořád a pořád nerýsuje nová skutečnost. Následující stadium je němé zoufalství; přicházíte k náhledu, že věci tohoto světa se už nikdy nedostanou do pořádku, že situace je prostě beznadějná a že se nedočkáte lepších dnů.

A jednoho dne se udělá kolem vás ticho, pryč jsou štafle a kbelíky a kladiva, a vy skoro plaše procházíte svým znovuzrozeným příbytkem, jako hospodář po bouři obchází svá pole, aby zjišťoval škody po rozpoutaných živlech. No, říká si hospodář, něco si člověk musí nechat líbit; tady mně to něco polámalo, tady zase potlouklo… A nakonec si řeknete s nezničitelným optimismem lidského rodu: Inu, mohlo to být ještě horší.