ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nechci se míchat do živnosti panu Šimonovi, panu Stretti-Zamponimu^[10] a jiným grafikům, kteří se živí černobílým uměním, suchou jehlou,^[11] akvatintou,^[12] sněhem, prejzy, Karlovým mostem a jinými zimními rekvizitami. Chci jen udělat ze sněhu jediný sloupek; neboť, bohužel, už se nehodí, abych postavil ze sněhu celého sněhuláka, jako jsem stavíval. Rovněž hrady ze sněhu byly velmi krásné; to se polévají hradby vodou a přes noc se to nechá zmrznout; ráno pak se nadělají sněhové koule a strhne se válka s dobýváním a náramným křikem a se vším všudy. Zvláště hrdinně jsme bojovali s kluky Sychrováky,^[13] z důvodů teritoriálních, právních a sociálních. Dnes však už nemohu vyzvat ani svého největšího odpůrce, mám-li nějakého, aby si svou při se mnou vyřídil junáckým kulováním. A tedy dělám ze sněhu jen svůj sloupek.

*

Když se nasype sníh, je z Prahy najednou malé a staroučké město; přes noc jsme o nějakých padesát nebo sto let vzadu, je to tu naráz dočista maloměstské a staroměstské, takové babičkovsky barokní, rozkročené, naivní a starožitné; člověk si zčistajasna vzpomene na babičku se sedmi spodničkami, na jablka pečená v troubě, na vůni hořícího dříví, na staré pokoje a květované záclonky. Lidé na ulici mají radost, ukrajují své šlépěje ve sněhu, jako by vánočky ukusovali, jen to chřupe, a mávají rukama jako před sto lety. A ticho je, panečku, takové bydžovské nebo dobrušské ticho; Vltava ani nedutá, tramvaj cinká jako Jezule, a člověk by se ani trochu nedivil, kdyby automobily začaly zvonit zvonečky, jako když saně jedou. Starý svět! Najednou je tu svět starých věcí a starých rozměrů. Kouzlo maloměsta. Pohoda starožití.

A proto, rozumíte, je pravý sníh jen u nás na Malé Straně. Proto tu vydrží déle než jinde; a když už je tam na druhé straně rozfoukán (protože tam je ledajaký, takový sypký a nanicovatý), u nás, naděl pánbu, leží dál v plástech a duchnách, kde to jen jde. Neboť tady má domovské právo. U nás a na Hradčanech.

*

Ale to by žádný grafik netrefil: jak pěkná je vločka sněhu v dívčích vlasech nebo jakou stopu nechává kos a vrabec na zasněžené střeše. To vám vypadá jako básnička napsaná čínským nebo klínovým písmem. Je to jen jediná řádka, ale je to celá básnička. Chtěl bych ji umět přeložit.

*

Když pak ke všemu svítí měsíc, tu nelze ani říci, co se stane: Praha klečí a dělá se maličká, ani nedýchá; sníh skleněně zvoní pod nohou, střechy se tlačí k zemi, všecko mrazivě trne, a je tak světlo, tak divné světlo, že se hrozíš temnoty svého nitra.

*

A ty, červený ohýnku v kamnech, jsi podtrhl svým brunátným doprovodem modř zimního soumraku. A k tomu ten dvojzpěv ticha a řeřavění!

*

V létě vidíme stromy, oblaka, vodu a všecko možné; ale v zimě, když napadne sněhu, vidíme, čeho jsme si v létě málem nevšimli, totiž střechy. Teprve zasněžená střecha je opravdická, rozšafná a nade vše viditelná. Teprve ona se stává naplno lidským krovem. A teprve v zimě vidíme, že naše bydlení je bydlení pod střechami. Celé naše město je městem střech. Stavíme si krovy nad hlavou.

Buď pochválen sníh, že nám zjevuje důstojnost našich střech.