ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dovolte, abych pranýřoval křivdu, které se básníci dopouštějí na přírodě tím, že zamlčují její veliké a krásné zásluhy. Ano, někdy vijí věnce z pomněnek, opěvají růži a vplétají do svých veršů lilii nebo svlačec; není nám však známo, že by trhali rožec a rozrazil, velebili kohoutek luční a zmínili se něžným slovem o kvetoucím šťavelu; pro ně nekvete upolín ani pryskyřník, ba ani kvítek lomikámen; neschýlí se k modrému openci, nežasnou nad lechou jarní a nejsou oslněni strašným leskem blatouchů. Ještě tentokrát to učiním za vás, básníci, byť tvrdým jazykem řeči nevázané; ale příště ať už vydáte poctivé svědectví, aniž zatajíte ve svých básních něco z toho, co si žádá být viděno a uznáno.

A je to tedy lesklý a udatný blatouch, jehož žluť je mohutná a bohatá jako žádná jiná ze všech žlutí světa: žluť tučná, vysmolená a hluboká, tak silná a vyzrálá, jako by květ blatouchu na ní pracoval po celá staletí. A když shodí svou slavnou korunu, zůstane po ní ježatý a pevný semeník: malý a vztyčený palcátek. Říkám vám, blatouch je síla; síla plecitá, vydatná a košatá; sporý chasník, ramenáč, pořízek mezi všemi květy. Malý a zavalitý silák; nechtě to být, blatouch je chlapík.

A je to lomikámen, přehouštle květů, kytice smetanově bílá, zářivá hojnost na stonku tuhém jako řemen; plná louka je ho, jako by sněhu napadlo; každý se tyčí a vytahuje se jako maličký topol z přičaplé růžice listů. Že se neukveteš, pevný a hojný kvítku; já vím, každý děláme, co můžeme; ale kdo už něco robil, pozná, co je výkon.

A což rozrazil, modrý obláček v trávě, zničehonic kousek zamžele modré oblohy, jakoby poprášené pelem pohody; mírná a tklivá modř nesčetných modrých očí, jež vyhlížejí mezi stébly trávy, jako když děti vyhlížejí mezi latěmi plotu, co se děje na ulici. Co by se dělo, jde tu jen někdo cizí; a čí ty jsi, chlapečku s očima vyjevenýma? Já jsem Rozrazilů. Taktak, ty jsi Rozrazil; nu, to je dobře, nemusíš se stydět.

Pryskyřník, to je štíhlost, tenká pružnost a jasná, sírová, sopránová žluť; vysoko nad travou jiskří lesklé a chladné kalíšky na tak tenkých stoncích, jako by se vznášely ve vzduchu. Nekveteš na zemi, zlatý pryskyřníku, ale ve volném prostoru, jako to dělají nebeské hvězdy. Vysoko myslíš, jedovatý kvítku; nevíš, jak se krčí u země poctivá a milá mochna?

A je tu urozený, vysoký upolín; bledá, trochu vyčerpaná žluť kulovitých květů, příliš vznešených, aby se někdy otevřely docela. Jen taktak je pootevřít, aby vydechly slabou vůni. A kdyby jich byla plná louka, budou to stále jen jedinci: to už je taková aristokracie.

Rožec, rožec: to jsou ty přehojné bílé kvítky, co mají každý plátek srdčitě vykrojený. Rožec: když už kvést, tedy v celých kobercích a polštářích. Pročpak květy na nízkých stoncích kvetou tak hustě, tak bohatě a hromadně? Snad proto, že mají tak blízko k zemi a její síle? Nebo proto, že plocha se má pokrýt a vyplnit, kdežto v prostoru se lze vznášet? Nikdy nevyplníme prostor; ale svou zemi můžeme pokrýt kobercem své práce.

A je tu kohoutek, třepetající se ve větru svými roztřepenými plátky; růžové vlajky, vítr čeřící louku, bílá pěna rožce a nad ní vzdušné koraly kohoutků, ryšavé laty šťavelu a modrý obláček rozrazilu; rozkročený blatouch mává pevně svými drobnými palcátky, zatímco velkými vločkami sněží kvítek lomikámen; děti, květiny, hvězdy, nastává chvíle kosení.