E-mail (povinné):

Josef Čapek:
Pro delfína

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

Zpěv z temného kouta

Žiji ještě v podzimu, ač již přichází jaro. Žiji ještě v prosinci, kdy po řece vyplouvá vzhůru do šedi poslední parník, který se už nevrátí, neboť řeka snad přes noc zamrzne. V listopadu, kdy chudé ženy mají na hlavách šátky, jež je činí podobnými matkám božím, ač nejsou tak sličné. Viděl jsem mnohé, jež velmi se podobaly Marii, v šátcích ovázaných kol hlavy za podzimního chladu, kol vlasů chudobných, jež šedivějí a vypadávají, zanášejíce za sirého jitra hřebeny popelem mnoha starostí. Když mlha namočila chodníky a už nic se netřpytí než vlhkost dlažby a první jediná hvězda na nebi ještě před soumrakem (je tvá, poněvadž jsi na ni pohlédl s hnutím naděje), tu v kterési ulici předlouho postávají invalidi před výkladním oknem s houslemi, kytarami a mandolínami, s citerami, harmonikou a okarínou.

Viděl jsem je tu státi před měsícem a včera tu byli opět, snad tu stáli přes celou zimu v těžkém rozvažování. Je těžko si vybrati, na co bys rád překrásně hrál; kytara zní lépe ve světnici, zamilovaná okarína v neděli na návrší mezi obilím a břízami; zda vás pohne ta píseň upřímná, až přijde léto? Po celou zimu jsem nebyl v divadle ani v koncertech, ba ani ne v lepších šatech, ani opilý; myslím, že se pro mne zastavil běh slunce, aby se prodloužila hodina boje stále nerozhodnutého, ač se již velmi pozdilo. Bylo to nedobře, neboť jsem zápasil se zoufalstvím z času, jenž se nemění. Jenž se nemění a nelepší a trvá příliš dlouho; dlouhé zoufalství za dlouhé zimy a nyní přichází jaro, zda budeš schopen vzlétnouti? Až bohyně zelených kadeří pohlédne na tebe s tichým a širým úsměvem, zda sneseš ten pohled bez slabosti? Nemyslím, neboť slunce, jež dá rádo duhově zalesknouti se i křídlům mušky tanečnice, bude v téže chvíli uléhati do rozervaných útrob a sušiti krev zabitých. Zda vycházeje za jasného podvečera, hned již u domovních vrat zaslechneš onen křik tisíců, který tě už tolikrát přeludně šálil, zda zazní skutečně a zda ihned ti zazní jako slavná jistota, a nikoli jako hlas trýzně? Žiji ještě v podzimu, kdy poslední parník odcházel šedí vzhůru řekou, vstříc nejisté budoucnosti, v podvečerní mlze, do níž nadarmo vyplýtvával svůj jiskřivý kouř. Když jsem se navracel, bylo slyšeti z temného kouta okarínu, píseň něžnou, bezmocnou a prosebnou. Byl to jakýsi dobrý stařík třesavých rukou a vybledlých očí, vysloužilec a milý žebráček. Domníval jsem se nejprve, že je to snad bůh, slabý a vetchý bůh prostydlého podzimu, jenž se snad odhodlal vše napraviti, a slitovav se nad mrzáky, umínil si vrátit jim ztracené údy. A že pak, když s bolestným podivem seznal, že se mu nedostává prostředků uskutečniti věc tak spravedlivou, likvidoval na místě zbytky své bývalé moci a nechal ji v plen podzimnímu větru všech koutů světa, jenž vrže vývěsními štíty, dešťům a rozvátému listí, Meluzíně i nachlazeným dětem, toulavým a bosým, jež se brouzdají v stružkách. A že pak sám si vybral v hudebním výkladu nástroj a jal se hráti pro potěchu svou a lidí, vyslovuje svůj žal písní prostou a upřímnou. Hrál dosti pěkně, byť trochu tichounce, a tak ho jen málo lidí slyšelo.

— Ach, skutečně, není na tomto příběhu nic pravdivého než já sám. — Mnohem spíše to byli invalidi, kteří tak dlouho nerozhodně postávali před hudebním výkladem a nyní nesměle rozehrávali své housle, mandolíny a kytary, a asi také nachlazené děti se svými dětskými cimbálky a hracími strojky. Všechny temné a studené kouty tiše zpívaly, sklepní okna, v nichž nesvítili, černota před uhlířskými krámky, člověk oddechující pod rancem, jiný držel chleba, i někdo, kdo tu stál s prázdnýma rukama.

Ano, mnohem spíše to bylo tak, že invalida zkoušel v koutě svou mandolínu.

Je pozdě v noci, co toto píšu. Bdím však sám; nebdím nad sebou, ani nad spícím, jenž těžce vzdechl ze sna, nad pozdním chodcem, jenž spěchá, nad nemocným, kterého dusí krvavá slina, ani nad vlakem vyjíždějícím z nádraží. Mnoho věcí se děje a připravuje v jediném okamžiku; kdykoliv se zastavím a naslouchám, děje se něco hrozného. Nelekám se, ale nemohu z toho nic odvrátiti…

V chrámě thébském se ohyzdně nadzvedne hamadrya[10] a vymočí se, aby poddán zákonům Země a Měsíce, jimž nejvíce ze všech tvorů podléhá, trpně označil čas a hodinu. Hodina padá, žena právě porodila, kdosi umřel, neboť právě toto byla jeho chvíle po dlouhém trápení. Mé srdce je čisté a čeká jako vztažená dlaň. Hamadrya se opětně pozvedá, zavíraje oči zlobně a truchlivě; Hodina padne. Co přijde pošpiniti ruku prosebnou?

Chudá žena sáhla si plochou ruky na čelo, jako by se chtěla rozpomenouti, zkonejšiti, zaplašiti nějaký žal.



[10] hamadrya — opice, pavián — posvátné zvíře spojené v egyptské mytologii se slunečním božstvem; svým jekem ohlašuje hodinu východu slunce.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.