ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Začasto přišlo mi na nejrůznějších místech a za nejrozličnějších okolností mysleti na lásku přátel, na lásku milenců i na lásku manželskou.

Neboť není pochybno, a přiházívají se toho dosti četné důkazy, že člověk, jakkoliv bývá zpravidla nepochopitelně zlý, je bytostí tím zvláštnější, že bývá schopen skutečné lásky. Ba někdy i miluje a nic za to nechce.

Jest nesporno, že i vojíni, kteří v nespočetných vojskách odcházeli do pole, aby tam neuvěřitelně trpěli, byli téměř všichni někým opravdu milováni, a že se za nimi nesl veliký stesk. A taktéž i němá robátka, která se rodí, aby rozmnožila náš počet, bývají milována, a rovněž i ti, kdož vcházejí do hrobu, opouštějíce tento svět. A co se týká mne nebo vás, též my jsme docela jak ti ostatní.

— Bylo to k poledni, kdy mužové, jimž jejich řemeslo nedopřává odebrati se na oběd domů, ohlížejí se po schodech, trámech a hromadách cihel, na nichž by před tváří celého světa pojedli svůj díl. Ženy spěchají donésti jim oběd ještě teplý, opatrně proplouvajíce se svými taškami a ranečky množstvím, pečlivě se starajíce, aby nebyly nešikovny, aby nenarazily a nesklouzly, aby polévka se nerozlila.

Na jedné ruce nesla dítě a v druhé tašku; dnes zchystala k obědu všechno, co zrovna má rád.

Hle, pluje obezřetněji než lodivoda přístavu hamburského!

Plavba tohoto spěšného, avšak obratného korábu končí se zdarem: připlul bez nehody i s veškerým nákladem. Manžel se ujímá tašky s obědem a klade ji vedle sebe. „Jez, ať ti nevystydne!“ Muž chápe se však dítěte a tiskne jeho svěží chladnou tvářičku k tváři své. Tiskne si je k tváři a dívá se zářivým pohledem do prázdna vpřed. Bylo nebe šedé, dlažba vlhká a stromky bez listí; bylo to v teplý zimní den, v době zimní, kdy není sněhu, v čase vánočním. Žena dívá se na manžela i na dítě, a neví, koho z nich má raději. Nerozhodná, opakuje: „Jez, ať ti nevystydne!“ Teď to však řekla snad druhá žena, neboť vedle jiný muž tisknul své dítě k tváři, odloživ stranou tašku s obědem. A pak byl tu ještě jeden stydnoucí oběd a ještě jiný muž a třetí žena, žena třetího z mužů, kteří tiskli si dítě ke tváři. Ani ona neví, koho má raději, muže, či dítě, jehož tlapky se chápou tátových uší. „Teď jez, a dítě nech potom!“ Mužové byli oděni v kožích, zvyklí svírati v rukou železo; tři hrubí muži v kožích a s železem, tři šoféři. Bylo to na Václavském náměstí, v mírný zimní čas, v době vánoční. Poohlíželi se na sebe s pyšnou veselostí, měli to všichni stejné, nikdo horší, dítě u tváře a ženu, a vedle na zemi tašku s obědem.

Jez, ať jsi živ!

Lidé někdy dovedou nechati chleba a chápou se lásky. Hezká a vzácná věc jest láska, ze všeho nejsilnější a ze všeho někdy jediná. Sladká bývá láska milenců, lásky přátel neznám, a ze všeho nejněžnější může být láska manželů.

Když byl Severus ještě studentem, nikdo by byl v něm ničeho nehledal. Když byl ještě pobledlým a nevýrazným studentem, který se pilně obíral zeměpisem a dějinami, geologií, přírodopisem, archeologií a antropologií, když obdržel seminární cenu a cestovní stipendium, nikdo by tehdy nevysoudil více, než že je to dosti pilný a svědomitý hoch.

Severus neodchoval sny svého chlapectví na dobrodružných cestách Verneových, a přece ho pak viděli, celkem nevzhledného a pilného mladíka, kterak učí se jezdit na koni a užívati střelných zbraní. Čeho míní dobývat a s kým chce se to bít? Severus se nestal vojákem a byl tomu zjevně rád; pilný student získal tak času. Získal času a brzo nadřel všechnu svou látku, zeměpis, dějiny a geologii, přírodopis a archeologii a hlavně antropologii, učenost širokou a nesrovnanou. Naučil se jízdě koňmo a střelbě do terče asi tak dobře a nijak lépe, než by se tomu naučil kdokoliv z nás. Severus toho mnoho o sobě nenamluvil; byl velmi oddán svému studiu a nikdo by v něm více nehledal. Dík svědomité píli, kterou věnoval svým oborům, vykonal tak časně svůj doktorát. Hned po dosaženém doktorátu oženil se Severus s dívkou, kterou měl rád.

Jmenovala se Edit.

S mladou ženou vydal se Severus do krajiny alžírské. Ano, do Afriky, a s ním byla Edit, dívka jeho srdce, jeho žena. Kdo by se bál jít se svou láskou do krajin i nejvzdálenějších, koho by netěšilo spočinouti s ženou milovanou třeba ve stínu datlovníku, pohledět s ní na Jižní kříž a přitisknouti ji blíže k sobě, když v noci vyjí šakalové za hřbitovy a domorodce straší Zuera a Chtaphlarait? I Edit zde byla šťastna, neboť svého mladého muže velmi milovala.

Severus přinesl z této cesty některé Příspěvky k etnografickým památkám severozápadní Afriky. Byla to jeho první cesta, základ dalších cest a díla životního. Severus věnoval se více historickým než etnografickým výzkumům Afriky; vábila ho nade vše temná minulost zemědílu nejtmavšího. Podniknul řadu cest, cenných a slavných objevitelství. S ním byla nejčastěji, ne však vždy, Edit, jeho žena.

Tak provázela ho v nebezpečenství a odvaze po temných cestách, jako milující ženy provázejí muže cestami života.

Nyní již nebyli v květu mládí. Severovo dílo bylo veliké a přineslo mu čest a zásluhy. Jest Severus jako lovec a zlatokop a jako by jím vládla nějaká virgule; pudí ho to, tuší, dohaduje se, nutká ho to hledati, co je skryto. Co je utajeno v stínu a v zemi, co zapomenuto v němém prachu pradávných časů. Ó dávné časy! Co z vás dnes ještě mluví ústy živých?

— Byli jste pobiti, vymřeli jste, z půdy zemské byli jste smeteni, dávní národové!, vaše města vyhlazena, hroby se zemí srovnány a vaše kosti splynuly s větrem, vy dávní otcové našeho světa!

Severus toužil nalézti ztracená tajemství, jejichž stopy vyciťoval lépe, než uhaduje ohař. Zda viděti ještě v proudu ubíhavých vln dávná těla těch, kdož před věky tudy se ve spěchu brodili, hledajíce místa svých budoucích zahrad a měst? Zda slyšeti ještě jejich řeč a hlas v tichu poledním, v ševelu křovin a ve vání větru půlnočního? Kdo jest dnes ještě živ a tak stár, aby se na ně upamatoval? Zda ještě promluví? — Severus hledal paměť let dávno už uplynulých.

Severus miloval tu zem a národy, kteří jsou ještě živými dětmi staré země a v nichž ještě jsou přítomny vzpomínky toho života dávno už minulého. Tak je miloval, až se mu zdálo, že nikde jinde už nemůže žít. „Je mi beznadějně smutno,“ pravil Editě, své ženě, jež ho provázela, „je mi trýzní navracet se z těchto krajin radosti a štěstí do zemí bídy, kde život se stal tupou disciplínou a mechanismem, kde umění je v odkvětu a věda schne v mrtvých schématech a kde ve znamení politiky pokleslo všechno v úplnou bezduchost. Zda není to jako cesta do hrobu?“

Severus znovu odcházel do země svého osudu a svých radostí. Provázela ho tam často Edit, jeho žena, ne však vždy. Byli oba sloučeni v nejhlubší lásce, v lásce milenců i v lásce manželů. Jaká byla jejich láska? „Koho bych měl vzpomínati než Tebe,“ tak psal jí Severus, „než Tebe, moje něžná družko, manželko bezpříkladně obětavá, jež jsi mi vždy — i když často bylo mi na dlouho od Tebe se odloučit — jež jsi mi vždy osvětlovala cestu života a požehnání, provázejíc s radostně odříkavým úsměvem a s nadějí poutníka, který přicházel a odcházel. Tvůj milý úsměv byl mi úlevou v mnohé tak přetěžké hodině, a Tvé smutky nejhoršími boly mého života.“

Nebyli již v květu mládí. A taková byla jejich láska; veliká láska milenců a manželů.

Byla to poslední cesta Severova, cesta nejslavnější a na výtěžcích nejbohatší. Tehdy ho neprovázela Edit, jeho milovaná, jeho žena. Severus odcházel po stopách ztracených tajemství.

Neboť veliká tajemství skryta jsou pod jazykem staré Etiopie! Komu se podaří rozvázati ten dětinně žvatlavý jazyk, jenž tak přísně se střeží prozradit zvěsti prastarých Otců, zanechavších svému plemeni svůj odkaz spolu s největším příkazem božského mlčení?

Nikdo už neví, co značí na skalách saharského Atlasu vyrytý obraz Berana a Buvola, Berana, jenž nese na svém krku ozdobu slunce. Rozmetány jsou již hroby Itheren, kteréžto jméno lépe hlasitě nevysloviti — leda by bylo jen šeptáno přes zrnka obilná, položená na jazyku šeptajícího —, protože právem jest báti se kletby, jež vznáší se nad strašným řemeslem krve.

Neboť božská kletba trvá, ač není již sloupových hrobů Ithermaků, onoho plemene světlých vlasů a modrých očí, těch prastarých lovců, řemeslníků krve, zasvěcených vzývání Bůvola Itherter a zasvěcených smrti, neboť zdar a budoucnost nebyly jejich. Střechy chatrčí kabylských kryty jsou francouzskými cihlami a nemají dnes už těch krovů, jejichž písmo by mluvilo. Není jiných ani v Tirualu,^[14] kde domy v sobě tají Baerku, tajemství úkrytu vedoucího pod zem. Je třeba jíti až do Ait Bou Mahdi,^[15] kde v základech svých domů žárlivě skrývají uchovaná svědectví, že starý lidský rod bydlil pod zemí, ze které při stvoření světa vzešel. Vyšel z nitra půdy jako prastarý Bůvol, silný otec vší zvěře, kterou pobíjí smělý oštěp lovců, a jako sluneční Beran, mytický původce všeho živného zrna a úrody, na něhož ještě později potom rozpomínali se Egypťané obrazem Slunečného Ammona, boha beraní hlavy.

Ó, mocný, přemocný jest hlas slávy! Úchvatný jest zvuk její polnice a opojno skráním ve vání božského větru, jímž vzdouvá se její vlas a šat! Severus bude u cíle! Stojí na prazích tajemství a bude vpuštěn. Jemu dopřáno jest získati přátelství nedůvěřivých a vzbuditi odvahu úst váhajících, jemu jest dáno rozvázati mlčelivý jazyk, neboť ústa vázaná bázní ze zrazených tajemství jsou mu nakloněna.

Severus je na svých cestách ochráněn smrti, nebude, odvážný!, zahuben na této temné zemi, jež do jeho rukou vkládá svá tajemství. Není jí cizincem; sklonil hlavu a sál na jejích ňadrech: a ona mluví jako ke svému dítěti. Stará Afrika promluvila.

Severus naslouchá: žízeň jeho duše se plní a ukájí. Je u cíle! Clona prastarých temnot trhá se před jeho zrakem a poodhalené znaky božské dávnosti z ní vyzařují. Severus naslouchá a zírá v dokonání své touhy, avšak do duše i očí stoupá mu ze srdce vzpomínka na Edit, lásku jeho života, milovanou ženu.

Bůh žehnej všemu, co stvořil! Krásný je Kassai^[16] a Kordofan,^[17] krásně je v Súdánu, krásně mezi Kabyly,^[18] mezi Mande^[19] i Mossi,^[20] krásně v zemi Sahelské!^[21]

Hoooh! Dierra, Agada, Ganna, Silla! — Hoooh! Fasa!

Severus naslouchá. Otevírají se ztracená tajemství. Stařec, jenž pamatuje paměť svých praotců, promlouvá jejich slovy, obilná zrnka na jazyku.

Nikdy nebylo tlumeněji šeptáno na shromáždištích mužů, tajemství hlasu nejtiššího, jichž nesmí slyšeti žena, mumlání dávných věků i jejich veliký zpěv. Severus naslouchá, a jeho srdce ptá se po Edit, milované ženě.

Hoooh! Dierra, Agada, Ganna, Silla! — Hoooh! Fasa!

Úchvatno slyšeti! A živ jest Beran i Býk. Živá jejich stará plemena! V jejich zvěstech zjevuje se ona prapůvodní představa světa, kterou znala též předhistorická západní Evropa. Ohromující jednoty velikých počátků se odhalují. Severus je u cíle! Zírá a mezi zjeveními kreslí mu jeho srdce obraz Edit, milované ženy. Spatřuje její milé oči, tichý úsměv a slyší její sladce vážný hlas. Vidí její bílé lokty a duší mu prochází její drahý krok. Skvělé jest slunce Afriky, spanilé jsou zřítelnice žen kabylských, půvabný stín antilopy, krásné jsou prahy zlaté země, Ophir!^[22] Užasno jest zahlédnouti paprsky země starých bájí, ztracené země Atlantis! Severus je u cíle své touhy. Temná země mu sděluje svoje tajemství. — Jeho srdce ptá se však po Edit, po lásce Editině. — Ó, sladce, volně a vítězně je duši, když sláva pokynula! — Jeho srdce teskní však po Editě a ptá se, jaké jsou její zármutky, zda je živa a zdráva, zda snad nezemřela. Severus bojí se o její tichý úsměv a milý hlas a chvěje se v lásce a v úzkosti o dech milované ženy.

Hoooh! Dierra, Agada, Ganna, Silla! — Hoooh! Fasa!

— Severus vrací se ze svých objevů. Země jeho osudu promluvila a otevřela mu tajemství svých tajemství. Teď už ví vše, za čím jeho duch se vzpínal a toužil! Neví však, a jeho srdce se zachvívá v něžném stesku, zda vskutku je živa Edit, a jeho oči, jimž dopřáno zříti do hloubky věků, touží uzříti Edit.

Severus se navrací. — Je červen, třešně už odkvetly a svěží vítr pohrává jejich korunami. Šumí obilí. Vlak spěchá lesy a lučinami. Vše jiskří. Na nebi třepí se bělostná oblaka.

Očekávala ho Edit, jeho žena. Je živa Edit! Vztahují k sobě ruce. Jest oděna skotskou sukní, klobouk je objat modrou stuhou a rukávy jejího živůtku měkce se zachvívají. Edit! Na jejím těle vidí Severus živý odlesk její mladé krásy, zří její milé oči a něžný úsměv, slyší její sladce vážný hlas. Žena jeho lásky, milovaná!

V zahradě počínaly rozkvétati růže; květy léta a štěstí. Severus vstupuje do svého domu; po jeho boku je Edit, jeho žena; její úsměv a její hlas: její láska. Severova prsa dmou se nejvyšším štěstím. Jeho nitro se rozčeřilo náhlým hnutím: přišlo mu vzpomenouti neskonalé dobrotivosti boží ve velikém díkůvzdání.