E-mail (povinné):

Josef Čapek:
Pro delfína

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

Trpělivost

Je nejvyšší hodina, kdy nadešel na slunečném svahu pravý čas, aby se bělásek vyprostil z kukly, v níž do dneška zrál. Prolomil chitinový obal, svinuje sosák a vzpírá dlouhé nohy, vysouvaje se z harašivého lůžka, jež ho tísnilo. Nedlouho, a vzepne se v opilém letu, jestliže některé z jeho ještě měkce svěšených křídel nezůstane zakrnělým, a ke sklonku odpoledne bude se snoubiti v krouživé rozkoši nad květy bodláků, z nichž pil. Je polední hodina, věčná z věčných hodin lásky, a letní čas, kdy osamocený pták se už nerozezpívává za podvečera na rameně mostního kandelábru, neboť se už dávno dovolal samičky a naplnil své hnízdo i touhu, jež kdysi zvonila stříbrný stesk a poplach do jarního podvečera.

Poledne plného léta, věčná z věčných hodin života; motýl se vznesl, pták znehybněl na ratolesti, květina se zavírá nyvou mdlobou a daleko na Oceánu očichává žralok dopravní loď, neboť cítí krev.

Ve vaší ulici se pohnula dlouhá fronta, drcená žhavým kalandrem[11] slunce, zbytečně tu vyčkávající na chleba po dlouhé noci, kdy oči bdícího, znavené pohlížením do prázdna, již nebyly s to sledovati křivky padajících hvězd. — Spatřuje roušky, tkané květy, kadeře a velké zornice v této gloriole slunce a hvězd, mohl by se domnívati, že tato řada žen a dětí je snad andělským kůrem, který je tu proto, aby zapěl hymnus k oslavě dobrotivého stvořitele. Hymnus velmi sladký, veliké díkůvzdání a chvalozpěv prochvělý veškerou nebeskou něhou hlasu matek i milenek, i nevinnou drsností hlasů dětských. — Než chleba není. Zbytečná fronta se tedy pohnula a rozchází se a sterá ústa se otvírají v táhlém zpěvu zklamání, v tóninách rajských, dětských a sladce žalobných, s nimiž se rozezněl souhlasně a zádumčivě celý vesmír:

Dostali jsme hovno!

Čtenáři, je zbytečno příliš se lekati a se rozčilovati. Stalo se, a již se na tom nedá nic změniti. Ó, celý vesmír se rozechvěl souhlasným ozvukem, neboť každý a vše čeká něco lepšího; tak i ty, čtenáři, jsi některou stránkou své bytosti sdílel tento širý vzdech, ač se k tomu v této chvíli nechceš přiznati. Ty jsi to, jenž v mnohém čekání byl nebo bude zklamán: též ty čekáš, dychtíš a usiluješ, a jako lačný pes sleduje žadonivýma očima ruku a čelisti žvýkajícího pána, tak i ty zkoumáš skoupé pohyby prozřetelna, abys vysuzoval z nich na splnění svých nadějí. Čekej a doufej! a já zatím se vrátím k svému příběhu, který se již nadále bude rozvíjeti v rysech jemnějších a přijatelnějších.

Veliký alarm krutě se dotknul doufajícího. Neboť ještě doufá nešťastný milenec, jenž miluje dlouhou, odříkavou láskou, která je vespolná. Oba milenci žijí nejněžnější milostný příběh lásky dlouholeté, věrné a beznadějné, neboť nemají peněz, aby se mohli vzíti; léta přecházejí a nenesou vyplnění, ale milenci, kteří se milovali, tak dávno tomu, za blouznivého jara, jež bylo lživým příslibem všech přání srdce, nepoklesají v zoufalství. Doufají a čekají a láska se taví ve víru a v trpělivost. Nic však nepřichází, zázraky se nesplňují a bolest kamení ve víru a v trpělivost. Pro nedostatek peněz: příběh tak nepravděpodobný a poetický, že možno mysleti na nejkrásnější středověké romány, ty však jsou milosrdnější. Nadarmo usiluje vydobýti si světských statků a opětně přichází s prázdnýma dlaněma k milence heroicky odříkavé, neobratné, jež neumí líbat; ruce svislé, s očima rozevřenýma, jež cloní temná bázeň, přijímá jediný polibek marných výprav a návratů a bolestných rozloučení, jsouc takto ustavičně vrhána v samotu a opuštěnost. Tak to trvá sto let a ještě nejsou svoji.

Sto let, a nyní veliký alarm, jímž se žalobně rozezněl celý vesmír, palčivě znepokojil doufajícího, může-li se srdce, sžírané zklamáním a touhou, ještě něčím vnějším znepokojiti. — Znepokojení, jež vybavilo prostý impuls, který v něm zapřen dřímal po sto trpných let. Jímá svou věrnou milenku v útěku a vydává se s ní stráněmi, podél řek a loupežnickými divočinami lesů. Čtenáři, věz, že konečně jsou spolu!

Jsou spolu.

Než kletba rodičů nepřináší požehnání. Věky nenalézá klidu ten bludný pár! Jsou spolu, nikde však nemají stání a domova. Ach, kdyby byl svou milenku posadil před sebe na koně, objímaje ji láskyplnou paží, co druhá ruka nedbá, aby přitáhla uzdu, ponechávajíc koni svobodný běh, tu snad by bylo viděti, jak léta se mění ve věky, jak kůň stává se herkou a kostrou a bludným fantomem, který se vynořuje nad rozkvetlým šípkovým keřem, osedlán dvěma přízraky semknutými v něžném zapomenutí lásky nejvěrnější. Ale není tu koně a jejich krok neprobouzí hrůzy. Když za tichého odpůldne zarachotí na stráni kámen a šelestivě zapadl v listí, snad neposunula ho plachá tlapka zajícova z vlhkého lůžka, v němž skrývá se tichý brouček i červ, ale dávní milenci tudy kráčeli a zastavili se k dlouhému políbení, a ona, neobratná, je přijímá s rukama svěšenýma, a její oči se nesemknuly a ona pohlíží do dáli důlky prázdnými, zacloněnými sladkou mdlobou a temnou bázní. A když z hlohového keře kosmo povzletí pták, to oni tu usedli, aby si stiskli ruce a šeptali horoucí slova a ujištění lásky nepomíjející. Ten tklivý šepot, i podzimní vítr ho roznášel a zná ho tiše padající celodenní déšť i třesoucí se hoře zvuku neznámého, jejž zaslechneš v temnajících smrčinách. Skrývá je stín noci a mlha nad řekou, pod jejich krokem se zatřpytila ranní rosa, a oni to byli, co se chvěje matným stříbrem osiky mezi modříny a kmitajícími se mžitkami nad letně rozpálenou strání.

Než neprobouzejí hrůzy.

Jestliže na lesní louce mezi olšemi a javory přijde chvíle, kdy jako v očarování ztichne šumění lesa, kdy v zmrazeném okamžiku umlkne hlas potůčku a užovka, jež sklouzala pomněnkami, se zastaví s hlavou vztyčenou, pták utkví v skvoucím mraku a pištivé mušky přeruší svůj kolotavý rej, to milenci se sklonili k polibku, on přimknul rty bez krve k její tváři, jež se zračí stokrát bledší, než byla kdysi za nocí elektrických lamp.

— Les se rozšuměl, pramen se směje a pláče, stín mraku se přesmekl přes rajskou krajinu, užovka mizí v šelestící trávě a pták odlétá, perutě otevřené jako náručí. A vy, živí milenci, kteří jste šli lesní stezkou, jste již zapomněli, jak se vám sevřelo srdce záhadným stiskem a sladkou závratí a že jste se k sobě blíže přimknuli. —

Krajiny jsou naplněny láskou věčného fantomu milenců bloudících mezi květy jitra a mezi skalami a stíny večera. Jejich přítomnost, sotva zjevná ženám sbírajícím klestí, ostražité lišce a dětem na jahodách, ničemu nepřináší bolest ani požehnání; je však blahodějnější než hrající si fantomy dětí utracených, plačící stíny matek a šeré přízraky vojsk.

Pocestný, který je rozpoznal nad keřem ostružinovým, pomyslil na svůj vlastní život a všechny cáry své vůle svázal do tvrdého přepevného uzle, aby nikdy nepropadl beznaději.



[11] kalandrem — kalandr, kalandrovací stroj — typ válcovacího a žehlícího stroje používaný k hlazení povrchu tenkých plochých předmětů, především k úpravě povrchu papíru v papírnách (součást papírenského stroje).





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.