E-mail (povinné):

Josef Čapek:
Pro delfína

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 10 čitateľov

Závojová tanečnice

Ještě mi zněla v uších „Kalifornská růžička“, když spadla opona a čekali jsme nového čísla programu.

Růženka a Václav, kteří se dříve až do omrzení drželi pod stolem za ruce, netroufali si rozhlédnouti se po obecenstvu v přízemí. Václav cítil se pohaněna a nemohl se vzpamatovati: stále se mu vtírala myšlenka, že je obličejem nápadně podoben výstředníkovi, který vzbudil tolik smíchu, a pokořovalo ho neodbytné pomyšlení, že se lidé smáli zároveň také jemu. Ještě teď vyskakují z hlučícího nepřátelského prostoru úšklebné pohledy, chtivé smíchu na účet bezbranného bližního, a šimrají a omakávají ho na skloněném týle. Neodvažoval se pohnout a promluvit, aby nikomu nepřipomenul této nešťastné podobnosti.

Růženka tiše žárlila; zdálo se jí, že Václav se díval příliš na hezkou pomocnici výstředníkovu. Bála se ženských, jež nazývala afektovanými, a její oči zvolna se plnily slzami: jak je svět složitý a úkladný; neměli sem chodit!

Kdyby věděla všechno! Kdyby věděla, že život je pusté staveniště s hromadami smetí; popel včerejších radostí, střepy okamžiků, které se zdály věčné, rez požitků, hozených zítra, za rok do žravé tlamy času, opilost, štěstí, pohledy, bolení hlavy — vše jedno, šedivé hadry deziluzí rozvěšené po ztracených plotech a smýkané větrem v prachu. — Kdo mi je tam hází? Já ne! Padají sem samy, já za to nemohu.

Růženka má vlhké oči. — Ve mně také někdy žalostně tence zapíská něco jako dítě nebo ustrašený ptáček, ale není toho viděti. Když jsem byl malý hošík, schovala se mně maminka v lese, a tu jsem plakal, ani jsem dechu nemohl popadnout. Čeho se chytit? Fred and Freddy. Ne, čís. 7, Paquita, tanečnice v závojích. Hudba spouští řinčivý likér, hedvábné stuhy a stříkačku bonbonů. Žárovky zhasly a šerem se neochotně protlačuje černá jáma jeviště.

Aha, zrcadla, a mezi nimi rozvírá se duhový závitek gázu. Nic zvláštního. Takovou tanečnici jsme už viděli. Samá ve vzduchu plynoucí křivka, secese, Gallée,[7] Tiffany,[8] Orient, a shora pouštějí na to kovově nabíhající barevné světlo. Však má na hlavě zlatou čelenku, diadém víly, který jí chytře chrání oči, aby neztratila zraku jako Loie Fuller.[9]

Výkon se stupňuje. „To je dobré,“ řeklo současně čtyřicet pravidelných návštěvníků, čtyřicet neurasteniků, roztroušených po všech koutech varieté, kteří se již v něčem vyznají; bylo to lepší, než si zpočátku slibovali. Závoje vlají temným prostorem, letící plochy zažíhají se barvami, rozechvívají se plynoucími vlnami v třpytná křídla — co dříve mohlo být květinou, je oblakem v červáncích, perutěmi andělovými, motýlem Morpho anebo Ornithoptera z Nové Guineje.

Zánik, oslnivá změna, ustavičná hra barev a pohybů, všesžírající zmatek. Anděl vysvobodil se z ohnivého víru a již zmizel, dříve než vám mohl požehnati, pohlcen motýlem, motýl živou orchidejí, a orchideu smetla sopka, vrhající proudy skvělé lávy a opálových jisker do pokojně polykající tmy. Něco vzdychlo — ne, dívej se jen očima! Skvoucí barvy mávají, zářivé vnitřnosti nějakého boha se rozplynuly, do temnot vzlétlo duhové embryo, duše, útlá a vinoucí se jako kalich lilie, zjevila se a zhasla v útoku pekelných plamenů, spínajíc nad hlavou ruce, chvějící se v mukách předčasného rozloučení. Ale netrápila se dlouho, jako se ty všechny ostatní existence netěšily dlouhému trvání. To není jako já. Já padám a vadnu tak pomalu, že už z toho vleklého trápení pozbývám trpělivosti.

Barevné plochy šlehají, stoupá šumivý trysk světel a roztřepuje se v nicotě, vanoucí zážehy se svíjejí — a vzdychají — či z čeho zavanulo to zmražení úzkosti? A ještě jednou! Hlediště je vzrušeno, kukátka vznesla se v náhlém znepokojení k očím — ne, nebylo to nic, hra je čím dále tím krásnější! To už snad není ničemu podobno.

— Již nemám cizího a nemám svého nic, jsem pobyt překrásný, kde plál žeh bez hranic, jsem v jeho vzplanutí. —

Plameny a vír barev nejzářnějších, rozváté plochy se zažíhají, hasnou, a do tmy zuřivě rozvlňuje se nespočet nových barev, opilá duha tančí v chaosu — a sténá, cože, křičí v té planoucí apoteóze, z šílenství ohňů, blesků a hořících barev ozývá se vzlykání a vytí — divákům přeběhl po zádech strach jako bláznivá opice… něco se stalo!…

Kdo mohl, využitkoval své známosti se sluhou z přízemku a vetřel se až do chodby v jevištním traktu. Drožka odvážela tanečnici téměř bezduchou. — Hle, co se stalo! „Ty příšery,“ jak pravila, barevné smyky a vlající závoje vyrvaly se z moci vládkyně plamenů, motýli, andělé a ohnivé pozdravy, usilujíce v nejbezohlednější vůli o vlastní bytí, živily se v kruté hltavosti silami jejího těla. Cítila, že je rdousena bytostmi, jimž dříve ve svrchované hře propůjčovala mocí svého umění původ bez trvání, že omdlévá a ztrácí se, jsouc jejich nehmotnou zuřivostí beze slitování vrhána v nicotu. Tu křičela a vzlykala; neshledávala se se svýma rukama, které se měnily v pochodně a rozevláté vlny zářivé látky, a s nohama, jež by ji odnesly z drápů té vražedné moci. Když pak posledním vzepětím veškeré vůle k životu podařilo se jí přemoci ničivou mocnost rozběsněných sil, klesla úplně vyčerpána a zlomena k zemi.

Kdo nechce, ať tomu nevěří.

Jenom díky znamenitému a odbornému ošetřování zůstala na živu. Je pouze na živu, ale tančiti už nebude. Procházívá se po smíchovském nábřeží, oděná černou pláštěnkou, stará, tupá a svárlivá, opírající se o rámě trpělivé společnice, kterou týrá. Když podnikla už jednou tak rozhodující zápas o své bytí, dovede se ho držeti. — Bude tvrdošíjně a bez užitku živa ještě devadesát let, ačkoliv dávno již nemá ani pro svět, ani o život vůbec žádného zájmu.



[7] Gallée — Emile Gallé (1846 — 1904), významný představitel art nouveau, resp. tzv. školy z Nancy, která dodala nové impulsy francouzskému užitému umění a designu především vegetativním tvaroslovím a materiálovými inovacemi; proslavil se dekorativní tvorbou ze skla (těžké neprůhledné sklo s řezbou nebo leptem květinových motivů).

[8] Tiffany — známé klenotnictví.

[9] Loie Fuller — (1862 — 1928), americká tanečnice, průkopnice moderního tance a světelné scénografie (roku 1896 její tanec nafilmovali Pierre a Louis Lumierové).





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.