ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Spáči, opilý spánkem, samotáři, trosečníku Robinsone^[2] na opuštěném ostrově uprostřed lidí, jenž teskníš nad svým životem — ten strom pod tvými okny, jehož listy rval černý podzim — proč ti jich bylo líto, proč jsi se kdysi domníval,

že jeho poslední listy miluješ více než svůj život? — Onehdy večer jsem stanul na Podskalí před americkými houpačkami, neboť nedovedu odolati hudbě, a tento orchestrion měl tak zvučný hlas, že se zdál giganteonem, poháněným slony. Nepřiznávám se k tomu proto, abych se tu poznovu veřejně usvědčoval z náklonnosti k trivialitě; naopak; chci všem podati uspokojivé vysvětlení a hledati pro sebe omluvy. — Když jsem byl ještě malým chlapcem, jaký sbírá brouky a housenky, roztlouká kameny, aby v nich odkryl křišťály a stopy dávných pralesů a moří, a je velmi okouzlen poštovními známkami z dalekých krajů, chodili jsme každé neděle na mši zvanou devátou, neboť se konala o deváté hodině z rána. Tu se mi tedy stávalo, když po evangeliu vytryskl z varhan vodopád tónů, proudících vzhůru, a když jejich vznešený řev počal z kolmých tónů budovati Fingalovu jeskyni,^[3] že jsem se s úchvatem viděl směle šplhati po provaze, na němž byl zavěšen lustr, planoucí a zvonící tisícem skleněných hranolů, po krásném purpurovém provaze, na němž jsem se pak jal s ušlechtilou bravurou prováděti nejpodivuhodnější přemety, kejkle a evoluce

v překrásném souladu s hudbou, s nadšeným zápalem, s posvátným mrazením ve vlasech, s hrudí slavně se dmoucí, k větší cti a chvále boží.

Než vždycky jsem v přítomnosti hudby nemyslil na Boha a častěji jsem věnoval svou povznesenou fantazii výhradně sobě. Tu jsem byl schopen prováděti výkony a kousky neslýchané, vše v mezích nemožnosti, a jen hudba mne držela, abych nespadl a nezlomil si vaz. Konal jsem hrdinské činy, zachraňoval za nejtěžších podmínek z vod i plamenů; byl jsem vítězem v závodech, strojvůdcem, objevitelem nových zemí, Kroesem,^[4] Maecenatem,^[5] skrytým dobrodincem i strašlivým mstitelem zla, a když jsem dostatečně nasytil všechny své sny, odpouštěl jsem i svým nepřátelům.

— Onehdy v podvečer jsem tedy snil před americkými houpačkami a za mocných zvuků orchestrionu nechal jsem se unášeti na skvělé brůně, oděn s nejvybranějším vkusem slavného šaška, podoben zároveň opici s nakrčeným zadkem i bílému rackovi, jenž krouží nad řekou a utkvívá nad splavem, by pohleděl na úprk ker v pěnách jarních vod. Můj obličej byl umně nalíčen v masku svrchované jistoty, usměvavé a hloupě nedotčené uprostřed velmi viditelných tenat smrti, nejkrkolomnějších kozelcův a salt nad letící kocábkou ořova sedla — tvář bledá a pitomě nepohnutá, unášená řvoucím a pěnícím se veleproudem giganteonu a stonásobného potlesku oslavujícího Miláčka publika, jemuž se smálo a jejž milovalo, ó milovalo! Pak spustil orchestrion cukrující Tyroliennu, a ačkoliv nemiluji Tyrol ani Švýcar, ani hracích hodin a vyřezávaných dýmek, přece její idylický spád rozechvěl nejskrytější kouty mé duše, i počal jsem v melodické touze mysliti na vše, čeho nemám: na milý domek někde venku, na hodnou ženu i děti, na práci svých rukou, na život tichý a bezpečný, užitečný však a spravedlivý! Ale neusnula nostalgie po mořích a dobrodružstvích, neboť vzhůru! k odplutí volá ahó! vládců vzduchoplavby, lodníků v košilích napříč pruhovaných, povytahujících si nahými pažemi kalhoty řemenem opásané.

(Ach, také ty, Robinsone, jsi byl námořníkem a chodil jsi v Marseilli v košili vodorovně pruhované.) — Vše hotovo! Hudba zahřmí, lodice argonautů^[6] (jmenují se Božena, Zdeňka, Marie či mohou míti některé jiné, ještě pěknější ženské jméno) se rozlétly k odjezdu, dobyvatelé světů s hrdou netrpělivostí se vydávají přes vlny a oblaka, východy a západy se rozžíhají, giganteon, země, nebesa i vody nadšeně se rozhlučely slavným a lichotným pochodem…

Tu jsem uzřel velikého Anděla vznešené tváře, jíž nebylo třeba světla smrdutého karbidu, který velmi choře osvětloval tuto scénu, samého Archanděla s křídly, oděného červánky nebes, úplně pohrouženého v pozorování americké vzduchoplavby, i řekl jsem mu v údivu: — Jak — proč i Ty — snad zálibně — přihlížíš divadlu tak vulgárnímu?

Tu mi odpověděl mírně: — Vždyť ty se také díváš.

Tu jsem řekl: — Ale proč Ty — snad zálibně…

I pravil Archanděl: — Proč ty, pod jehož oknem rve černý podzim se stromu poslední listí — proč se ti kdysi zdálo, že je miluješ více než vlastní život? Ostatně… Domnívaje se, že v tomto Ostatně je zahrnuto vše, že Andělovi nejsou tajny ani mé nejostýchavější myšlenky a vše, čeho nemám, zakoktal jsem:

— Staniž se vůle Tvá!

Odvrátil se beze slova, i zdá se mi, ač ráčil sestoupiti na zemi, že přece mnou pohrdal.