E-mail (povinné):

Thomas Mayne-Reid:
Lovci žiraf

Dielo digitalizoval(i) Martin Droppa, Viera Studeničová, Anna Studeničová, Andrea Jánošíková, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 7 čitateľov

První kapitola

Na březích řeky Limpopo. — Podzemní vězňové. — Smečka divokých psů. — Zbloudilí lovci.

Na březích řeky Limpopo, která dělí republiku Transvaalskou od země Bečuanů, plápolal oheň.

Cestovatelé shromáždění kol plápolajícího ohně byli vesměs mladí lidé. Abych seznámil čtenáře s mladými účastníky výpravy, o které vypravovati chci, uvedu jména jejich: Jan a Jindřich Bloom, Vilém Groot a Arnold Wyk.

Neměli všichni stejné touhy a stejné naděje. Klidný a učený Jan Bloom chtěl jako mnoho jiných mladých osadníků navštíviti vlast předků svých, Evropu, aby využitkoval vědomosti, jichž nabyl na vykonaných cestách, a sbírky rostlin, jež nashromáždil v krajině Boerů.

Dříve však chtěl prohloubiti své vědomosti přírodopisné cestami po jižní Africe, věda, že země tato chová hojnost různých vzácných druhů rostlin, zvláště mezi toky řek Limpopo a Zambesi.

Zvláště toužil po pustinách afrických Vilém Groot, náruživý lovec, který od návratu svého z poslední výpravy puzen byl mocí neodolatelnou k lovu na neznámá zvířata v cizích končinách.

Jindřich Bloom a Arnold Wyk se snažili napodobiti zkušené bojovníky. Ačkoliv byli oba zaujati pro život lovecký, nechtěl se nikdo dříve vyjádřiti o prospěchu z výpravy té. Obávajíce se výsměchu, kdyby zůstali doma, a očekávajíce od výpravy mnohé znamenitosti, rozhodli se, že následovati budou slavného lovce Groota a velikého přírodopisce Blooma.

Mladé velitele provázeli na cestách těchto jejich věrní sluhové, Kongo a Facetannée; jim uloženo opatrovati šest koní sloužících k jízdě a šest jiných, kteří nosili zavazadla. Tentokráte jim nebylo říditi spřežení volů, neboť bylo nutno se pohybovati rychleji, aby co nejdříve dostihli krajiny, kterou Vilém již dávno pojmenoval „Zaslíbenou zemí“.

Vřelé tužby Vilémovy se vyplnily; domnívalť se, že mu výprava tato poskytne příležitost, aby se mohl vyznamenati.

Konsul nizozemský obdržel od vlády rozkaz, aby opatřil a do Evropy zaslal dvě živé žirafy, samečka a samičku, a nabízel částku 12.500 franků za tento pár žiraf, které v dobrém stavu odevzdány býti měly do Kapského Města neb do Port-Natalu. Více lovců se pokusilo o tuto cenu; nepodařilo se jim však uloviti dvě živé žirafy, a toliko tato zvířata zbytečně hubili.

Vilém opustil Graaf-Reinet za tím účelem, aby šťastnějším byl tam, kde mnoho jiných špatně pochodilo. Nabídnutá cena a zuby hrochů, jež si na cestě této opatřiti může a prodati, nahradí mu výlohy s cestou spojené.

Již první noci, kterou ztráviti bylo mladým dobrodruhům na březích řeky Limpopo, seznali, že jsou na blízku zvířat, která hledali. Spánek jejich byl rušen divokými zvuky, jimiž si lev a slon vzájemně odpovídali a mezi něž se mísily z dáli pronikavé hlasy lovcům úplně neznámé.

Téměř celý následující den ztrávili hledáním příhodného místa, kde by mohli přes řeku přejíti. Když je nalezli, bylo již slunce nízko nad obzorem, a nikdo nejevil valné chuti odvážiti se dále v neznámé kraje. Jediný Kongo dal návrh, aby aspoň ještě půl míle postoupili, ať vzhůru neb dolů, a návrh ten přijat, aniž by se kdo snažil jej odůvodniti.

„Víte, proč nás Kongo zavedl až sem?“ pravil v noci Vilém svým soudruhům, kteří se probudili podobně jako on řvaním divoké zvěře.

„Nevíme!“ zněla jednohlasně odpověď, různící se toliko podle nálady a povahy jednotlivců.

„Snad proto, že brod, kde jsme řeku přešli, jest místem, kam se divoká zvěř z okolí chodí napájet.“

„Neušli bychom byli zajisté ani tisíc mil, abychom hlasy těchto zvířat neslyšeli, není-liž pravda?“ zvolal Jindřich.

„Přišli jsme, abychom stopu jejich vyhledali, nikoliv, aby zvířata vyslídila nás,“ vesele odpověděl Vilém. „Naši koně potřebují dnešní noci k odpočinku.“

Konečně ustali v hovoru, a jeden po druhém usnuli, přivyknuvše znenáhla divokým zvukům zvěře.

Dříve, než se některý ze soudruhů probudil, vykonal Vilém, provázen jsa Kongem, výzkumnou cestu po řece. Na místě, kde včera řeku přebrodili, spatřil výjev, poskytující trapný pohled samému lovci.

Pět mrtvých antilop leželo zde na zemi, a o maso jejich se hltavě dělilo několik hyen. Spatřivše lovce, daly se hyeny na útěk, vyrážejíce z hrdla zvuky, podobné smíchu blázna. Stopy zůstavené v písku na břehu svědčily, že lvi a sloni na místě tomto žízeň svou ukájeli. Vilém přemýšlel, kterak by je vystopoval. Vtom se tu objevil Jan, který se již sbíráním rostlin zabýval.

„Myslím, že místo, na kterém jsme přenocovali, jest velmi výhodné,“ pravil Vilém vraceje se do ležení. „Měli bychom si zde zbudovati pravidelný kraal (vesnici černochů) a zdržeti se tu několik dní. Pastvy pro naše koně jest zde dosti, a doufám, že o dobrodružství nebudeme také míti nouzi.“

„To myslím také,“ odpověděl Jindřich, „ač se mi zdá, že tábor náš jest příliš blízko řeky.“

Mínil tedy, aby si raději vhodnější místo pro tábor vyhledali.

Po snídaní vsedli Vilém, Jan i Jindřich na koně, aby se vydali na výzkumnou cestu podél řeky, psi jejich je následovali. Arnold a oba sluhové zůstali v táboře, střežíce zavazadla.

Mladí lovci ujeli téměř tři míle cesty a nenalezli místa, na kterém by přístup k řece byl možný. Srázné břehy nedovolovaly, aby se mohla zvířata, jež loviti chtěli, k vodě dostati. Konečně se jim podařilo příhodnější místo vyhledati. Řeka byla přístupnější, a na březích jejích vyrůstalo stromoví dřeva lehkého, výborně ke stavbě stanu se hodící.

Zatím co se takto podél břehu ubírali, jiné příhody potkaly druhy v táboře pozůstalé. Brzy po odchodu soudruhů na výzkumné cesty ozval se v táboře výkřik překvapení. Facetannée zvolal: „Vidíte tamto, pane Arnolde, našeho koně, který nám z tábora utíká?“

„Není dosud dále než půl míle. Pokračuj jen dále v úkole kuchařském, Facetannée. Já vsednu na koně a přivedu jej.“

Arnold se ihned pustil za utíkajícím koněm. Oba sluhové, jsouce nyní sami, potřebovali nutně vody, aby mohli jídlo upraviti. Opatřeni soudky vydali se k řece. Musili se ubírati po příkrém svahu.

Kongo, jenž kráčel napřed, spadl náhle do hluboké propasti. Dostal se do jámy na slony.

Jáma tato byla pečlivě nasekanými větvemi pokryta; hluboká byla asi tři metry. Pádem tímto byl Kafr zprvu jako omráčen; zvláště mu učiněným otvorem písek, větvičky a jiné věci padaly do očí. Brzy však se Kongo vzpamatoval, dobře znaje tento způsob lapání velikých zvířat, a ohmatával se jen, aby se přesvědčil, nikde-li si neublížil, a očekával, brzy-li mu Facetannée přispěje na pomoc.

Křovák však nespěchal, chtěje si prodloužiti vyražení, které mu celá příhoda poskytovala. Radost jeho však netrvala dlouho; dříve než se nadál, zmizel rovněž pod zemí.

Mají totiž domorodci zdejší krajiny ve zvyku vykopati vždy jámy dvě, jednu vedle druhé, aby slon spadl do jámy druhé, kdyby se mu podařilo první šťastně uniknouti.

Jáma, do níž spadl Kongo, pokryta byla na dně vrstvou bláta na 60 cm tlustou. Stěny její z mastného jílu byly hladké jako mýdlo, takže veškeré pokusy dostati se ven byly marny. Nemile nesl ke všemu ještě smích, kterým Facetannée nehodu jeho doprovázel.

Náhle však nastalo úplné ticho. Uplynulo několik minut, které se zdály Kafrovi věčností. —

Křovákovi nebylo podobného výsměchu zakoušeti. Neutrpěv poranění, pomýšlel nejprve na to, jak by se dostal z tohoto zajetí bez pomoci Kafra, jemuž se dříve posmíval. Jaké by to bylo pokoření pro něho, kdyby se Kongo z jámy dostal a nalezl jeho v podobné pasti! Snažil se tedy vší mocí vylézti ven. Chtěje se bez cizí pomoci vysvoboditi, chopil se špičatého kolu, který stál uprostřed jámy, aby se po něm dostal nahoru. Síly jeho však k tomu nestačily. Musil pomýšleti na jiný prostředek záchranný.

Nicméně neměl mnoho strachu, že ponechán bude v této pasti. S úplným klidem se jal přemýšleti o svém postavení. Arnold by se mohl vrátiti do tábora s koněm; nemálo se zajisté podiví, když žádného sluhu zde nenalezne, a nemůže mu ujíti, že tam není soudku na vodu; proto se vydá k řece za námi. Může snadno spatřiti tyto pasti, které nejsou již úplně chvojím zakryty, a mne zde nalézti.

Naděje jeho se však nesplnila a zdálo se mu, jako by v temném tomto zajetí již dlouhou dobu uvězněn byl mezi ohyzdnými plazy, a uvažoval, co by se s ním stalo, kdyby pana Arnolda nějaká nehoda potkala a kdyby druzí jeho velitelé snad zbloudili a nemohli dva neb tři dni tábor nalézti, nebo kdyby dokonce snad domorodými divochy byli zajati.

Tyto a podobné hrozné myšlenky vedly jej k úsudku, že by musil zahynouti hladem v této propasti, a podobným osudem zemříti by musil i Kongo. Z nepříjemných myšlenek těchto byl náhle vyrušen štěkotem psa. Facetannée pozvedl oči a spatřil u jámy divokého psa.

Po druhé pes zaštěkal, ale způsobem jiným než prve, a štěkot podobný se za ním ještě opakoval. Facetannée uhodl hned, že divoký pes provázen jest celou tlupou jiných psů; bylo jich ke stu.

Divocí psi se před jamou zastavili; puzeni jsouce hladem, nebáli se odporu zajatců. Znenáhla se přibližovali k jamám a nahlédnuvše dolů se zalíbením se jali pozorovati svou kořist, která jim již uniknouti nemohla.

Zuby i drápy se ihned jali odklízeti příkrov jam, metajíce na dno spousty prachu, kusy větví a travin, soužíce tak zajatce. Brzy zaslechl Facetannée vytí psa, který zcela určitě spěchal k sousední jámě.

Štěstími bylo pro Kongo, že se divoké toto zvíře padajíc nabodlo na špičatý kůl uprostřed jámy stojící.

Facetannée rozeznal dobře hlas tohoto psa od vytí ostatních. Vtom seznal, že se celá smečka divokých těchto zvířat znenadání dala na útěk. Zatajil dech a nastavil uši, aby seznal, co se děje. Blížilo by se snad jeho vysvobození?

*

Když se Jindřich, Jan a Vilém vrátili po poledni do tábora, nemálo se podivili, nenalezše tu nikoho. Rozhlédnuvše se po okolí spatřili své koně rozběhlé po pláni; Jindřich a Vilém se je jali sháněti. Celá hodina uplynula, než se jim podařilo sehnati je do tábora. Zpáteční cestou se ubírali nedaleko brodu po pravém břehu řeky, aby tu mohli koně napojiti. Když se blížili k jamám ve stráni, celá smečka divokých psů silně vyjíc se rozutíkala po okolí.

Jezdci nepřikládajíce důležitosti celé této příhodě brali se dále k řece, aby tu koně napojili. Jindřichovi se zdálo, že slyší podivné hlasy.

„Jaký to podivný křik!“ zvolal Vilém.

„To divoký pes.“

„Ale kde jest?“

Vilém se ohlížel kolem sebe a konečně spatřil jednu jámu.

„Do pasti na slony upadla tato ničemná šelma. Jsou to ošklivá zvířata; bylo by to však ukrutné, nechati jej takto se trápiti. Pošlu mu kuli, abych rázem bídnému životu jeho učinil konec.“

Vilém přistoupil blíže k jámě. Spatřiv tam pouze nabodnutého psa namířil a střelil.

Výstřel dlouhé jeho karabiny měl za následek dvojí zoufalý výkřik. Oba zajatci ohlašovali tak svou přítomnost, aby tak zamezili poslání druhé kule.

„To jsi ty, Arnolde? Probůh, snad jsem tě neporanil!“ zvolal Vilém.

„To jsem já, Kongo, bez úrazu a šťasten, že vás sem náhoda přinesla, pane Viléme.“

Vilém spustil do jámy pažbu své dlouhé karabiny, kterou držel pevně za hlaveň. Kafr ji uchopil a díky síle svého velitele vyvázl šťastně z podzemního vězení. Ihned nato byl podobně vysvobozen Facetannée.

„Kde jest Arnold?“ tázal se Vilém, obávaje se o svého druha.

„Nevím,“ odvětil Kongo. „Byl jsem dlouho uvězněn v tomto sklepě.“

Více nemohl Kongo mluviti. Byl všecek bez sebe, jako by byl několik dní v útrobách země vězel. Facetannée konečně ze sebe mohl vypraviti, že se Arnold vydal za uprchlým koněm.

Slunce se již klonilo k západu; nemohli déle planými řečmi čas mařiti. Jindřich a Vilém se dali rychle směrem za Arnoldem. Dostali se až ke kraji lesa asi míli cesty. Poněvadž nevěděli, kterou stranou by se dále měli dáti, Vilém vystřelil. Výstřel se opakoval jako ozvěna, odpovědí bylo však toliko houkání supů, jekot paviánů a řvaní lvů.

„Co učiníme, Viléme?“ tázal se sklíčeně Jindřich.

„Vrátíme se do tábora, vezmeme s sebou Rolfa a budeme hledati dále.“

Rolf byl veliký španělský pes, nehodící se k pravidelnému výcviku, ale vrozených jeho vloh chtěl Vilém využitkovati při této noční hlídce. Slunce již zapadlo, když se Vilém a Jindřich vydali na cestu. Napřed šel Kongo s pochodní a Rolf.

Dali se po stopě Arnoldova koně do lesa, podél stezky, kterou vyšlapala nejspíše divoká zvířata, ubírajíce se tudy k řece. Když urazili asi půl míle, dostali se na paseku, z které vedly cesty různými směry.

Vyhledali opět stopy koně, a Rolf, veden stále na provázku, ukazoval jim dále cestu.

Proti obyčeji podobných psů neběžel Rolf napřed, nýbrž vedle svých pánů, kteří jej stále měli na očích.

Lovci pojednou zaslechli hašteřivé zvuky, pocházející od divokých hostí lesních. Nemohli se mýliti: lev a tlupa hyen se hádali o nějakou kořist.

Právě vycházející měsíc osvětlil Boerům hašteřící se skupinu. Dvanáct hyen obíhalo vyjíc kolem lva, který ležel na nějakém zvířeti a trhal maso jeho silnými zuby.

„Není to mrtvola koně?“ pravil tiše Jindřich. Hyeny se daly zatím na útěk.

„Zajisté, již poznávám sedlo,“ odpověděl Vilém. „Je to kůň Arnoldův. Co se jen stalo s mým bratrem!“

Rolf se zastavil velmi opatrně několik kroků před lvem a hrozivě zaštěkal, jako by mu chtěl veleti, aby kořist opustil. Lev jen zachrochtal.

„Co učiníme?“ otázal se Vilém. „Zastřelíme ho aneb ho máme zahnati?“

„Bezpečnější bude zastřeliti ho, abychom se zbavili podobného nepřítele,“ odpověděl Jindřich. Odevzdavše koně své Kafrovi odebrali se s Rolfem, aby číhali na lva.

Lev zpozorovav je zanechal svých hodů a chystal se k útoku.

Dvě rány zazněly současně, a oba mladí lovci uskočili stranou. Dobře mířili; lev učiniv skok na půldruhého metru padl mrtev mezi oba lovce.

„Kdybychom jen věděli,“ pravil Jindřich, „padl-li kůň na tomto místě, neb byl-li sem lvem donesen.“

Kongo zkoumal okolí a rozhodl se pro první domněnku.

„Vše se nám daří co nejlépe,“ pravil Vilém. „Arnold sem nepřišel se svým koněm. Musíme nyní vypátrati, kudy se ubíral. Vraťme se k stopě a stopujme ji bedlivě.“

„Pane Viléme,“ pravil Kongo, „nechme Rolfa ještě zde trochu pátrati.“

Vyhověli jeho návrhu, a Rolf našel novou stopu, po níž se ubírali Kongo i oba jezdci.




Thomas Mayne-Reid

— írsky autor dobrodružných románov Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.