ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hledání Viléma. — Radostný návrat. — Ztracený dobytek a jeho nalezení. — Nemilý host v táboře. — Honba za uprchlou žirafou.

Rolf běhal vpravo i vlevo s čenichem u samé země, hledaje stopu Vilémovu. Když Kongo uslyšel jeho radostné zaštěkání, pravil svým pánům:

„Již je na stopě. Věděl jsem, že nás věrné toto zvíře nezklame.“

Očichávaje trávu, aby se přesvědčil, je-li na pravé stopě, ubíral se volně vpřed.

„Jsi však jist,“ pravil Jindřich Kafrovi, „že nás nevede po stopě zvěře, s kterou bychom měli potom co činiti? Jak může pes tvůj věděti, že hledáme Viléma?“

„Nemějte strach,“ pravil Kongo, „Rolf není bez rozumu. Uvidíte, že se můžeme na něho spolehnouti.“

Důvěřujíce tedy ujišťování černochovu, kráčeli lovci zvolna za Rolfem. Vilém mohl cestu, kterou oni vykonali za hodinu, uraziti na koni v několika minutách.

Bouře se zase blížila; obávajíce se, že by na rozmoklé půdě mohl pes stopu ztratiti, pobízeli jej k rychlejšímu běhu. Brzy měli déšť již nad sebou; mladí dobrodruhové však, puzeni jsouce přátelskou láskou k Vilémovi, nedbali ani největšího deště.

Po bouři však Rolf ztratil stopu a nemoha ji nalézti pobíhal nepokojně kolem dokola, jako by pozbyl čichu.

„Konec hledání,“ zvolal Jindřich. „Stopa jest úplně ztracena. Nezbývá nám jiného, než abychom se vrátili do tábora. Vilém se již také mohl jinou cestou vrátiti.“

Rada tato byla by moudrá, kdyby jen trochu bylo naděje, že se Vilém již vrátil. Chystajíce se k návratu uslyšeli asi na míli cesty silné řvaní lva. Vydávali se tedy v nebezpečí, že se s ním cestou setkají.

„Chránil jsem sice pušku svou před deštěm co nejlépe,“ pravil Arnold, „obávám se však přece, že to bylo málo platno. Vystřelím raději náboj a nabiji ji znova, abych měl jistou ránu, kdyby došlo k boji se lvem.“

„Učiním tak také,“ pravil Jindřich.

Obě rány zahřměly současně. Odpovědí byl jim lidský výkřik.

Lovci se odebrali v tu stranu, odkud volání lidské přicházelo. Rolf, vzpamatovav se poněkud ze své zmatenosti, běžel napřed. Asi za deset minut stáli před Vilémem, šťastni jsouce, že ho nalezli živého a zdravého se živou žirafou v rukou.

„Jak dlouho tu již dlíš?“ tázal se Jindřich, když se poněkud z radosti vzpamatoval.

„Od té doby, co jsem se od vás při lovu vzdálil,“ odpověděl Vilém, „Totiž za malou chvíli potom.“

„A jak dlouho zůstal bys tu ještě, kdybychom tě byli nenalezli?“

„Až do smrti žirafy, kterou bych za žádnou cenu již nepustil.“

„A kdybys byl dříve po smrti než žirafa?“ tázal se žertem Arnold.

„To jest nemožné, abych uprostřed svého štěstí zahynul. Avšak, proč mne některý z vás nezastoupíte? Musím si přece narovnati údy a zkusiti, udržím-li se ještě na nohou.“

Jindřich uchopil žirafu za hlavu. Vilém se zvedl, učinil několik kroků, narovnal si údy a pravil, že až dosud nepoznal, co jest pravé štěstí.

Zdrželi se zde až do rána, věnovavše spánku sotva dvě neb tři hodiny; ostatní část noci ztrávili vzájemným vypravováním. Jindřich ani Arnold nezmínili se však Vilémovi o polapené žirafě ani slovem, chtějíce mu přichystati příjemné překvapení.

„Moje žirafa jest již úplně ochočena,“ pravil Vilém. „Nenajdu-li svého koně, pojedu na ní až do Graaf-Reinetu. Dříve si však musím opatřiti ještě jednu. Nebudete mně již opakovati své: ,To není možné.‘ Není možné pro vás, to jest pravda. Arnolde a Jindřichu, styděl bych se býti vámi.

Tři jste nemohli dokázati tolik, co já samojediný. Nechali jste si uklouznouti nejméně tři mladé žirafy. Já měl ve stádě, které jsem pronásledoval, jen jedinou, a neušla mi.“

Jindřich a Arnold neodpovídali zatím na výčitky tyto, nechtějíce tajemství své zraditi. Kongo si hrál zatím se psem, aby se nemusil smáti.

Když nastal den, pomýšleli, jak by mladou žirafu dovedli do tábora. Vilém vytýkal soudruhům, proč nevzali s sebou lassa. Jindřich se zase omlouval, že měli příliš naspěch a nemohli tudíž míti vše na paměti.

Žirafa, nucena byvši tak dlouho na zemi ležeti, nemohla se nyní ani na nohy postaviti, tím méně se mohla pokoušeti o útěk. Kolem krku jí uvázali provaz, který Kongo vždy nosil omotaný kolem pasu.

Jindřich a Arnold jeli na koních, Vilém a Kongo kráčeli za nimi pěšky.

Viléma mrzelo, že se s koněm svým snad již neshledá. Jaké však bylo jeho překvapení, když při příchodu svém do tábora spatřil koně svého uvázaného u stromu a vedle něho živou, mladou žirafu.

Makalolští nalezli pasoucího se koně Vilémova a odvedli jej do tábora. Jan jim odpustil včerejší jejich nedbalost a radil jim, aby se nevraceli k Makorovi o pomoc.

Radostný výkřik se vydral Vilémovi z prsou při spatření druhé žirafy. Poněvadž však již plných třicet hodin nejedl, netázal se ani, jak ke kořisti této přišli, nýbrž dal se s chutí do jídla, které mu Facetannée připravil. Když mísu vyprázdnil, ulehl na trávník a tvrdě usnul.

Než se mohli vydati na cestu do Graaf-Reinetu, chtěli dříve pokusiti se o vyhledání ukradených koní a volů, aby nemusili svá zavazadla nechati na cestě. Radili se tedy, co by měli činiti. Když však chtěli Viléma buditi, aby se s ním poradili, řekl jim, aby ho dnešní den již nechali odpočinouti, aby si mohl nahraditi, co promeškal. Za pět minut již zase spal.

Druhého dne po snídaní se chystali k Bečuanům, aby s nimi pojednali o vydání dobytka. Vilém nerad opustil své milé žirafy a šel s Jindřichem a Arnoldem k domorodcům. Tábor hlídati měl Jan, Kongo a dva Makalolští. Facetannée měl býti tlumočníkem, kdyby ho potřebovali.

Soudíce, že lupičové dobytka jejich musí býti na pobřeží, ubírali se podél břehu. Pět mil ušli, a nikde ani stopy po nějakých sídlech neb po jejich dobytku. Déšť mohl ovšem stopy spláchnouti.

Konečně přišli na místo u břehu, kde v blátě mohli dobře rozeznati šlépěje většího počtu kusů dobytka do bahna se bořícího. Poznali zcela určitě šlépěje koní a volů, kteří jim byli odcizeni.

Nález tento jim byl dobrým znamením. Ubírali se dále, až se posléze objevil před nimi kraal asi ze 40 chatrčí. Domorodci vidouce blížící se průvod cizinců běželi proti nim, křičíce a různé posuňky činíce. Facetannée jim oznámil, že přicházejí hledat odcizený dobytek.

Muž vysoké postavy, polonahý, se stinidlem ze pštrosích per předstoupil a ujal se slova za obyvatele kraalu. Vypravoval, že viděli nějaké voly, avšak že jest tomu již dávno, O koních nechtěl nic věděti.

Muž se stinidlem mluvil patrnou lež, neboť stopy koní byly před samýma jeho očima, a podle čerstvosti šlépějí těch nemohla uplynouti ani plná hodina od té doby, co musili koně jíti mezi těmito dvěma řadami chatrčí. Bylo naprosto nemožno, aby je domorodci neviděli.

Puzeni neupřímností řečníkovou, přerušili Boerové další vyjednávání a vstoupili do kraalu. Pozornost jejich byla obrácena na prvním místě na čerstvou kůži vola, která byla pověšena při vchodu do chatrče. Facetannée ji ohledal a určitě potvrdil, že jest to kůže z vola z jejich stáda, dokládaje tvrzení své znamením po sedle, které se v srsti dobře rozeznati dalo. Makalolští ujišťování jeho potvrdili.

Žádný z domorodců se nemohl vykázati, kterak ke kůži přišli. Když jim na zbytek jejich krádeže ukázali, zůstali, jako by do nich uhodilo.

Když lovci viděli, že se od nich pravdy nedopátrají, dali se sami do hledání. Za kraalem k severu byla veliká travnatá pastvina. Boerové rozeznali již z daleka pasoucí se tam dobytek, o němž soudili na jisto, že jest jejich. Nemýlili se. Ženy, které odcizený dobytek hlídaly, vidouce spěchati sem Viléma a Jindřicha daly se na útěk. Divoký jejich křik a zmatený útěk se zdál nasvědčovati, že se domýšlely, že budou na místě pobity. Lovci však se spokojili úplně, že přišli zase k svému dobytku, nechavše ženy svobodně odejíti.

Ženouce dobytek svůj před sebou vrátili se do kraalu a chystali se k odchodu. Jindřich a Arnold chtěli dříve potrestati Bečuany za jejich krádež a lež, a za to, že musili tolik času zbytečně zmařiti; Vilém je však přemluvil, aby je nechali.

Potom nastoupili cestu dále do Graaf-Reinetu. Žirafy jim nečinily ani nejmenších obtíží; na jednoduchém řemeni se nechaly snadno vésti, nedbajíce na svou sílu, ani na svou rychlost. Brzy daly se úplně ovládati jako domácí zvíře.

Asi za dvě neděle jim bylo jíti krajinou obývanou Křováky k veliké radosti Facetannéea, který se cítil šťastným, že se setkal s krajany. Byli přátelsky přijati, nezdrželi se však u nich dlouho.

Třetí den ráno po odchodu z kraalu Křováků byli překvapeni lovci velikým zmatkem, který spatřili v táboře, když se vrátili z lovu. Mužstvo, koně, voli, vše pobíhalo zmateně sem tam. Vilém a Jindřich se nemusili dvakráte po příčině zděšení tohoto tázati. Uprostřed táboru stál černý nosorožec, vyhlížeje si patrně vhodnou kořist. Ubíral se k řece, aby se napojil; vida v cestě neznámé tvory zahořel hněvem.

Objevení jeho v táboře bylo tak neočekávané, že se vše dalo před ním na útěk. Žirafa nemohouc pouta přetrhati uhodila sebou na zem, právě na bok vola, jejž nosorožec jednou ranou skolil. Druhá žirafa se dala na útěk a předčíc rychlostí všecka jiná zvířata zmizela brzy v nedalekém lese.

Boerové se jali zvedati padlou žirafu, aby se oprátkou neuškrtila. Nebylo na ní znáti poranění. Makalolští sháněli rozběhlý dobytek. Vilém, Jindřich a Kongo se rychle vypravili za uprchlou žirafou. Rolf jim měl ukazovati cestu.

Les, do kterého zaběhla žirafa, nebyl hustý ani rozsáhlý; kolkolem se rozprostírala širá pláň. Žirafu nebylo nikde viděti, cesta však, kudy se ubírala, byla dobře znatelná podle zanechané stopy.

Bylo viděti, že musila utíkati napravo k vrbovému lesíku, který ukazoval na přítomnost vody. Koně zrychlili běh, ucítivše vodu, ač byli již dosti zemdleni. Uprostřed lesíka byl skutečně rybník, na jehož břehu se plížilo nějaké zvíře. Vilém radostí vykřikl. Byla to uprchlá žirafa, která se zachytila řemenem, jejž měla dosud na krku, o křoví, čímž snadno znova pronásledujícími lovci lapena býti mohla.