ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rybník s otrávenou vodou. — Nápoje poskytující rostlina. — Studně Bečuanského kmene. — Fata morgana.

Slova Jindřichova přivedla celou společnost do špatné nálady. Jan a Jindřich, aby mohli zabrániti koním svým horečný chvat, aby co nejdříve žízeň uhasili, sestoupili a kráčeli pěšky s Facetannéem a dvěma Makalolskými k rybníku.

Domorodci poznali na první pohled, že voda v rybníku jest otrávena. Na dně plovala otep polámaných kořínků a na hladině plno jedovatých bobulí.

Bylo nutno dáti se rychle jiným směrem, aby se nedostal dobytek až k rybníku, kdež by je pak těžko bylo lze odehnati od vody, která již četným zvířatům smrt přivodila. Buvol, jenž tu chtěl žízeň uhasiti, sotva odešel, aby ulehl do stínu sousedních stromů a více nepovstal. Lev, jenž se chtěl smrtonosným nápojem tímto občerstviti, zaplatil neopatrnost svou životem, poodešed sotva několik kroků. Šakalové, kteří také něco jedovatých bobulí požili, se smrtí již zápasili. Nezbývalo tedy nic jiného, než rychle se vzdáliti od tohoto místa záhuby.

Bylo však již pozdě. Vlhké páry vodní unášel vánek k vyschlým čenichům žíznivých zvířat, která ucítivše vodu se nedala zdržeti. Voli řvali, koně řičeli, a vše se prudce hnalo ke kaluži, nedbajíc odporu svých pánů, kteří je hleděli zastaviti a obrátiti.

Potřebovali k tomu celé půl hodiny, aby s vynaložením sil svých dobytku přístup ke kýžené vodě zamezili. Jen třem koním a dvěma volům se podařilo napíti; zaplatili však zaslepenou svou žádost životem. Psi se napili na štěstí jen málo, neboť je dobytek o vodu zápasící od rybníku zahnal. Rolf, nejoblíbenější všech, počal špatně viděti.

Urazili opět několik mil cesty, nadešla noc, po vodě však ani památky. Na přenocování nemohli pomýšleti; každá hodina otálení v této poušti vyčerpávala síly jejich i síly dobytka. Kam se však obrátiti?

Řídíc se hvězdou jihu, ubírala se tlupa po celou noc dále. Když ráno nastával den, objevila se před nimi pláň, podobající se rozčeřené hladině mořské. Cestování se stávalo čím dále obtížnějším; čas je pobízel, žízeň a hlad se ozývaly stále mocněji.

Když stálo slunce nejvýše na obloze, krajina, kterou se Boerové ubírali, nezměnila tvářnost svou, takže se domnívali býti stále na témž místě.

„Jest to zpozdilé od nás, že snášíme podobná muka, jen abychom zavazadla svá zachránili,“ zvolal Jindřich. „Zachraňme život svůj a život jízdních koní, vzdálíce se co nejrychleji, a dobytek s nákladem zanechme zde.“

„Jsou s námi však také pěší, kteří nám nebudou moci stačiti,“ namítal Jan.

„Vše by šlo dobře, kdyby nemusili vésti své voly. I nejšpatnější chodec z nich by vyvázl z nesnází.“

Do rozmluvy jejich se náhle vmísil radostný výkřik Facetannéeův. Prozkoumávaje podrobněji vyrůstající zde rostlinu s úzkými listy, asi patnáct centimetrů vysokou, poznal v ní rostlinu, která již mnoho cestujících pustinami africkými zachránila od jisté smrti.

Rostlina tato nerostla zde hustě. Křovák věděl však, že jí bude dosti k občerstvení celé karavany. Vzal motyku, odkopal hlínu od lodyhy první rostliny a odházel ji stranou. V hloubce asi dvaceti centimetrů objevila se veliká hlíza na povrchu se šupinovitou slupkou na způsob naší cibule. Šťavnatá dužnina její na kusy byvši rozkrájena, aby snáze k jídlu upravena byla, poskytovala občerstvujícího nápoje jako nejčistší voda. Celá karavana, lidé i zvířata, aspoň částečně mohla takto žízeň uhasiti.

Osvěženi se dali dále na pochod a za odpoledne urazili hodný kus cesty. Za soumraku spatřili Boerové několik bud před sebou. Byl to tábor Bečuanů. S počátku pozorovati bylo na obyvatelích jejich veliké překvapení nad příchodem cizinců. Facetannée je prosil, aby jim ukázali řeku, rybník neb nějakou blízkou studni.

Nedůvěřiví Bečuani nechtěli však pramen svého občerstvení vyzraditi; přinesli cizincům toliko něco vody ve skořápkách z pštrosích vajec. Mužstvo se poněkud občerstvilo, koně jejich trpěli však nesnesitelnou žízeň dále.

„Počkejte, počkejte,“ pravil Facetannée pánům svým, kteří se již chystali opustiti nehostinný tábor, chtěje je poněkud upokojiti: „Bečuan se dá obměkčiti.“

Stalo se. Brzy předstoupil náčelník tábora k jezdcům a oznámil jim, aby koně a voli jejich jeden po druhém vedeni byli k napojení. Přivedl je k studni, jejíž otvor byl zakryt poklopem ze ztvrdlé hlíny. Odhradivše otvor navážili vody okovem z buvolí kůže a napojili všecken svůj dobytek jednoho po druhém.

Ve všem se jevil bystrý rozum Bečuanův. Večer rozmlouvali Boerové dlouho s náčelníkem táboru; Facetannée jim byl tlumočníkem.

Náčelník jim vypravoval, že kmen jeho, druhdy četný a bohatý, válkami se Zulukafry přiveden byl do nynějšího stavu. Vystěhovavše se ze své vlasti do těchto odlehlých pustin domnívali se, že nebudou pronásledováni nepřítelem. Aby se ještě lépe zabezpečili, otravovali veškeré rybníky na cestě, aby nepřítele přinutili k návratu. Opatření jejich se potkalo s úspěchem, neboť část Kafrů nalezla smrt následkem otrávených vod.

Druhého dne ráno si prohlídli Boerové jednoduché zařízení, jímž si Bečuani potřebnou vodu opatřovali.

Studně byla ve stínu, aby byla před paprsky slunečními chráněna. Aby zůstala před zraky lidskými utajena, byla zakryta příklopem z tvrdé hlíny. Podobně upěchována byla hlína okolní. Do příklopu tohoto učiněn byl malý otvor, jenž byl obyčejně uzavřen kamenem. Otvorem tímto ženy ponořily do vody stéblo ze třtiny rákosové a táhnouce do sebe vzduch naplnily si ústa vodou, kterou pak do skořápek z vajec pštrosích vypouštěly. Tímto jednoduchým způsobem napojeni byli včera také cestující mladíci Boerští. O studni své nepověděli nikomu, leč jen v případech zvláštních a řídkých.

Lovci ztrávili celé dva dni v táboře Bečuanů, aby se poněkud dobytek jejich mohl zotaviti, a nemálo se divili, když z řeči jejich jim Facetannéem bylo vyloženo, že se cítí býti dosti spokojeni v těchto neúrodných pustinách, které jim neposkytovaly ani dostatek zvěře k lovu, ani dostatek rostlin za potravu. —

Rozloučivše se srdečně se svými hostiteli dali se Boerové na další cestu. Vědouce, že jim bude ještě plné dva dni se ubírati pustinami bez pramenů vodních, pobízeli dobytek k běhu co nejrychlejšímu. První den urazili 25 mil. Druhého dne však již bylo nutno poháněti voly bičem, aby nezůstávali vzadu.

Ke třetí hodině se dostali k oase, která se podobala ostrovu mezi vodami mořskými. Na všech stranách před nimi se vlnila voda. Neznalí jsouce divů, které příroda často uprostřed pouště vykouzliti dovede, domnívali se, že se propadla v místech těchto půda zemská. Pozorujíce zvláštní tento zjev viděli dále ubírati se ve vzduchu nohatého ptáka, který běh obrovského pštrosa tak podrobně ukazoval, že se mladí cestovatelé, neznajíce malebný úkaz faty morgany, mohli domnívati, že se nějaký záhadný pták z jiné oběžnice na naši zem stěhuje.

Mrak po modré obloze se ženoucí učinil malebnému úkazu brzy konec. Podobný přelud se jim objevil ještě několikráte. Byli již na hranici pouště. Půda se již zelenala bujným rostlinstvem; místy se popásaly štíhlé zebry. Nemohlo tedy k vodě býti již daleko.

Cestující přišli také na hnízdo, v němž bylo 17 čerstvých pštrosích vajec, z nichž si nemeškali upraviti posilující pokrm.

K večeru se jim objevila krásná řeka, jejíž břehy roubilo husté stromoví. Bez meškání se pustili voli k vodě, aby žízeň uhasili a potom se na bujné trávě na březích popásli.

Bylo potřebí dopřáti dobytku delšího času, aby si odpočinouti mohl. Ujednáno tedy, že zůstanou zde ještě zítra, kterýžto den věnovati budou odpočinku.

Třetího dne se dali lovci úrodnou krajinou, obývanou mírumilovnými Bečuany, kde místy bujely houštiny citlivkové. Nikde však nebylo ani jediné žirafy.

Od Bečuanů se dověděli, že žirafy hojně obývají krajiny asi den cesty odtud vzdálené.

Přenocovavše na travnaté stepi několik mil od osady Bečuanů umluvili se, přijdou-li na žirafy a nebudou-li moci ani jedinou živou chytiti, že se bez dalších loveckých výprav vrátí rovnou cestou do Graaf-Reinetu.