ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Příhody Arnoldovy. — Osvobození Makory. — Pohostinnost náčelníka Makalolských. — Věrnost Smokeova.

Arnold, jejž soudruhové jeho dosud marně hledali, zažil od té doby, co se vydal za uprchlým koněm, mnohé dobrodružství.

Když se blížil k prchajícímu koni, utekl mu vždy; dal se do lesa cestou divokou zvěří vyšlapanou, aby nemohl býti polapen. Arnold domnívaje se, že dále musí býti cesta širší, pustil se za ním, aby jej dohonil a zpět do tábora zahnal.

Již se mu zdálo, že se neklamal. Kůň opustiv nízký lesík ubíral se krajinou porostlou vřesem. Arnold pobídl koně, aby ho předhonil; ale uprchlík jemuž se asi již znechutilo nositi soumaří sedlo, dal se do zběsilého cvalu. Uprostřed travnaté planiny se uchýlil téměř v pravém úhlu od původního směru. Arnold se divil zprvu, proč se z cesty uhnul; brzy však seznal příčinu toho. Přes pláň se ubíral černý nosorožec, chtěje se bezpochyby dostati k řece.

Prchající kůň odbočil z cesty, aby unikl stíhajícímu jej tlustokožci, dávaje tak bezděčně výstražné znamení mladému lovci. Dobré příklady však zřídka nalézají následovatele; sotva se Arnold dostal do přiměřené vzdálenosti, střelil na nosorožce.

Tlustokožec, byv kulí zasažen, divoce zařval a obrátil se proti lovci.

Arnold se jal ostruhami koně silně popoháněti. Leč v útěku byl náhle zadržen křovinami akacií, jejichž dlouhé ostny jej stále zdržovaly.

Karabina jeho šťastnou náhodou byla ještě nabita: jedinou ranou sotva však by mohl nosorožce zabíti. Ostatně strachy se třesoucí kůň vadil by jistotě rány Arnold sestoupil tedy s koně.

Jakmile však kůň ucítil, že jest volný, dal se na útěk, zradiv pána svého.

Spatřiv ohromné těleso tlustokožce blízko sebe, vystřelil Arnold znova a dal se na útěk k blízkému lesíku. Nosorožec se hnal za ním.

Jediným ochranným prostředkem Arnoldovým bylo uskočiti stranou a nechati nosorožce přeběhnouti. Bylo štěstí pro něho, že tak učinil co nejrychleji, neboť se nosorožec právě chystal zasaditi mu smrtelnou ránu.

Dal se na útěk jiným směrem, ač cítil již, že mu ubývá sil. Na štěstí spatřil tu silný baobab, jejž vichřice porazila. Strom ten spočíval na jednom konci na kořenech, na druhém konci na rozlámaných větvích. Mezi kmenem a zemí bylo ještě dosti místa, aby se tam člověk mohl uschovati. Arnold se položil v tomto útulku, když se právě nosorožec chystal rohy svými jej prokláti.

Nyní měl lovec teprve čas si oddychnouti. Poražený strom mu poskytoval náležité ochrany.

Slunce již dávno zmizelo z obzoru, a měsíc zvolna vystupoval na obloze. V postavení Arnoldově se nic nezměnilo.

Obával se usnout, ač byl sláb na duchu i na těle. Nebylo radno oddati se malomyslnosti, nýbrž spíše přemýšleti, jak by mohl uniknouti z těchto nesnází. Podepřel si tedy hlavu a hledal východiště z pasti, do níž se takto dostal.

Dlouho přemýšlel marně; na novou ránu z karabiny nemohl pomýšleti, neboť upustil, prchaje, nabíjecí hůlku na zem. Konečně ho napadlo, že by mohl zbraň svou nabíti prachem a pustiti ránu blížícímu se nosorožci do očí, aby jej oslepil a omráčil aspoň na několik minut, kterých by mohl použíti k uprchnutí.

Arnold nasypal do karabiny dvojnásobnou dávku prachu. Aby se mu prach nevysypal, než ho bude moci upotřebiti, ucpal otvor hlavně zátkou ze suché trávy. — Když spatřil na blízku svítící oči nosorožcovy, vypálil ránu.

Nosorožec strašně zařval a zuřivě se hnal k baobabu, snaže se jej vší mocí rozlomiti.

„Ještě jeden náboj, a byl bych bezpečen, neboť by byl zajisté úplně slepý,“ pomyslil si Arnold.

Právě když chtěl nový náboj prachu do karabiny nasypati, zpozoroval, že se od hořící zátky z trávy zapálilo suché listí, které jako hustý povlak zemi pokrývalo. Husté plameny šlehaly již se všech stran a šířily se kolem útulku jeho, že déle tu prodlévati uznával Arnold již za nemožné. Ještě několik minut, a baobab již úplně bude v plamenech; byl svrchovaný čas prchnouti.

Arnold se opatrně plížil po druhé straně stromu, seskočil na zem a uháněl dále. Aniž se nadál, pronásledoval jej nosorožec dále. Bystrý jeho sluch a oko, které mu zůstalo, byly mu vydatnou podporou v rychlosti, s kterou stíhal lovce. Arnold několikráte klopýtl, a nosorožec ho již doháněl. Vtom zaslechl štěkot psa a volání:

„Tudy, tudy, pane Viléme!“

Ihned seznal Arnold, že není se mu již čeho obávati. Rolf skákal okolo nosorožce, jehož stálými útoky nového odpůrce počaly již opouštěti síly. Vilém a Jindřich přichvátavše učinili zápasu brzký konec. Vilém vypálil ránu z velké své ručnice a střelil nosorožce, který po prvé ráně padl a více nevstal.

Vilém byl radostí všecek bez sebe; vzpamatoval se poněkud teprve, když přišli k mrtvole lva. Zastavili se zde, aby si vzali sedlo a otěže koně Arnoldova.

Vilém navrhoval, aby setrvali na místě tomto až do rána, aby se cestou nevydávali v nebezpečí, že budou divokou zvěří přepadeni. Bylo pro ně dosti bohatou kořistí, uloviti během jednoho dne lva a nosorožce.

„Souhlasím,“ vece Arnold, „mám však dva důvody pro bezokladný návrat do tábora, nehledíc k nebezpečí, které nám hrozí. Předně, nejedl jsem celých dvanáct hodin, a za druhé si něco dobrého perně zasloužím.“

„Já také,“ odpověděl Jindřich. „Neopatrností soudruhů našich však jsme o večeři přišli. Šakalové navštívili náš tábor.“

„Což je nedovedli Kongo a Facetannée zahnati?“

Jindřich počal vypravovati směšnou příhodu o jamách, v nichž byli oba sluhové uvězněni.

Na bedra Kongova naložili sedlo a otěže mrtvého koně a ubírali se k táboru. Za pozdní doby noční teprve se dostali na místo, kde Jan nedočkavostí již hořel.

Druhého dne ráno se opět vydali na cestu. Po dlouhém pochodu, když se slunce opět k západu chýlilo a doba večeře se blížila, napadlo Viléma, že by si mohli výpravou na mladého buvola chutnou večeři opatřiti. Neušlo loveckému jeho zraku, že se pod blízkým stromem právě objevil buvol se svým mládětem. — Za tím účelem se plížil nepozorovaně mezi nízkými křovinami, aby krávu přepadnouti a jednou ranou zabíti mohl, věda, že žádné zvíře s takovou neohrožeností mláďat svých nebrání jako buvol.

Kongo se ubíral za Vilémem. Buvol sebou ani nepohnul; když však byl lovec již zcela blízko něho, chystal se k útoku. Vypálená koule do očí zmařila toliko jeho skok; buvol klesl na kolena, a životu jeho učiněn konec. Druhá rána následovala, a mládě leželo vedle mrtvoly matčiny. Vilém zpozoroval, že noha jeho byla přeražena.

Mezitím co znovu nabíjel ručnici, zaslechl šumot mezi větvemi stromů. Pohlédnuv vzhůru spatřil, že se tam něco hýbe.

„Pozor!“ zvolal Vilém, dávaje znamení Kongovi, který kráčel asi o dvanáct kroků pozadu. Zrychliv krok, aby mohl býti veliteli svému nápomocen, nemálo se ulekl, když právě před očima jeho dopadl na zem předmět, jenž dříve šumotem svým ve větvích vzbudil pozornost Vilémovu.

Pod stromem ležel domorodec vysokého vzrůstu, asi čtyřicátník, jemných rysů. Nebyl to černoch, ač pleť jeho byla černá, ale vlasy jeho byly splývavé, jako to u Evropanů spatřujeme, nikoliv kadeřavé, jako u černochů afrických.

Vilém vyzkoumal toto vše v několika vteřinách. Domorodec mu nenechal více času k pozorování, spěchaje k řece s velikým chvatem. Vilém se domníval, že má strach. Kongo pochopil lépe příčinu útěku.

„Má žízeň,“ pravil Kafr. „Kdož ví, jak dlouho již jej držel buvol v zajetí na stromě, že zlomil nohu jeho mláděti.“

Nemýlil se. Rovnou cestou se pustil ke břehu řeky a jal se píti.

Výstřel ručnice slyšeti bylo až v táboře. Arnold a Jindřich spěchali sem, nechavše dozor na koně Janu a Facetannéeovi. Přišli v okamžiku, kdy se domorodec právě vracel občerstven k místu, kde stál Vilém a Kongo. —

Nedávaje se vyrušovati novými příchozími obrátil se Afričan k Vilémovi a jal se k němu mluviti svým nářečím s vážností polodivochům vrozenou. Vděčnost ho pudila, aby vzdal povinný dík, ať již řeči jeho cizinci rozuměti budou nebo ne.

„Rozumíš mu?“ otázal se Vilém Konga.

„Ano, pane Viléme. Pravil, že za život svůj děkovati má jedině vám, a nabízí vám své služby.“

„Budou-li jen jeho služby stálé,“ pravil Jindřich žertovně. „Budou-li za něco státi, budou nám služby jeho ovšem prospěšny.“

Potom přišli také Jan a Facetannée a v blízkém sousedství upravili ležení pro blížící se noc. Mezitím co Křovák bděl nad přípravou večeře, ostatní mladíci, jimž Kongo zastával tlumočníka, hovořili s hostem.

Afričan byl náčelníkem a jmenoval se Makora. Jeho kmen náležel k národu Makalolskému a zdržoval se v osadě ležící nedaleko táboru lovců. Den před tím se odebral Makora ještě s třemi jinými druhy v člunu po řece, aby vyhledal rostlinu, jejíž jedovaté šťávy užívali domorodci k napouštění šípů. Plavíce se kolem mělčiny pokusili se o zabití hrocha, který se brodil uprostřed řeky; obluda tato však převrhla loďku, a Makora se zachránil plováním, ztrativ ručnici, která ho stála osm klů sloních. O soudruzích svých nedostal žádných zpráv; pokládal je za utopené. Nedaleko řeky se setkal Makora s tlupou buvolů, kteří se ubírali k řece, aby se napojili. Blížící se kroky lidské je vyplašily. Ve chvatu, ve kterém se hnala zvířata tato do polí, bylo jedno mládě povaleno a nebezpečně poraněno. Stará matka zůstala u něho a spatřivši Makoru hnala se na něho, aby ztrestala původce jejího neštěstí. Makora se utekl na nejbližší strom. Byl svrchovaný čas, že se mu podařilo uniknouti prudké ráně rohů rozzuřeného buvola. Zde jej nalezl Vilém. Ke konci vypravování svého zval mladé lovce, aby ho zítra v jeho osadě navštívili, že se bude za šťastného pokládati, když bude moci býti jejich hostitelem.

Mladíci přijali rádi jeho pozvání.

„Vypravování jeho jest zajímavé,“ pravil Vilém. „Zvláště mne zajímalo setkání s hrochy, kteří tedy musí býti v těchto končinách. Zeptej se ho, Kongo, zdali jsou tu tato vodní zvířata dosti četná?“

Makora odpověděl, že den cesty odtud po proudu řeky je místo, které jest četně navštěvováno hrochy.

„Promluv s ním ještě o žirafách, Kongo!“

Makora pravil, že sotva jim bude možno spatřiti je zde v údolí řeky Limpopo, leč by sem některá náhodou zabloudila, prchajíc před nepřítelem.

„Otaž se, kde bychom mohli dopadnouti celou tlupu žiraf,“ naléhal dále Vilém.

Makora nedal uspokojivé odpovědi k této otázce, mluvě s Kongem toliko o osobních záležitostech. Jeho rodná země nedaleko na severozápad ležící řízena byla neobmezeně velikým králem Zulů, Moselekatsém, který usiloval nabýti nadvlády nad okolními vladaři. Makora upadl v nemilost představených kmene Makalolského, jemuž přináležel, a byl přinucen opustiti svou vlast.

„Neběží mně o jeho životopis,“ zvolal Vilém, jejž rozbroje Makalolských a Zulů příliš nezajímaly.

„Opakuj mu, Kongo, otázku o žirafách.“

Makora se nevyhýbal odpovědi zúmyslně. Vypravoval o své rodné zemi jen proto, aby dokázal, že se zabýval lovem žiraf již dávno.

Rozmluvu přerušil Facetannée oznamuje, že večeře již jest připravena. Postavil před mladé velitele pečeni buvolí, asi 5 kg vážící, z níž Afričan pojedl nejpřednější díl.

Potom se rozložili kolem ohně, a noc klidně míjela.

První paprsky ranního slunce probudily spící lovce. Afričan byl však rannější, neboť ho již nebylo v táboře.

Nikdo se o něho příliš nestaral, neboť nic z táboru odneseno nebylo.

Po snídani se vydali na cestu podél břehů řeky. Po tříhodinném pochodu přišli na malebnou krajinu. Malé palmy ležely tu pokáceny rukou lidskou, a opodál se zelenaly vzdělávané role.

„Vizte tamto se k nám blížící tlupu domorodců!“ zvolal Arnold.

Skutečně přicházelo naproti nim asi padesát mužů, domorodců, v jichž čele na volu seděl náčelník, v němž lovci brzy poznali Makoru.

„Zval jsem tě, abys s druhy svými navštívil naši osadu,“ pravil Vilémovi. „Opustil jsem dnes ráno ležení vaše, abych ti mohl připraviti uvítání, jak jsem ti povinen. Několik členů družiny své jsem vzal s sebou, aby tě uvítali.“

Družina Makorova se připojila k lovcům, a všichni společně se ubírali k africké vesnici, jež zovou obyčejně kraal.

Stavení osady se podobala řadě prkenných ohrad, jejichž stěny propleteny byly travinami a rákosím; ploché střechy byly z vyschlého a ztvrdlého bláta.

Lovci byl uvedeni do veliké kolny uprostřed osady, a domorodci, jimž přikázáno je obsluhovati, pásli zatím jejich koně.

Náčelník poskytl hostům skvělou večeři a oznámil jim, že je zítra dovede na místo, kde se zdržuje hojně hrochů.

Hned druhého dne ráno se vydali na lov. Makora a čtyři jeho mužové jim byli vůdci. Padesát jiných domorodců je následovalo jako nadháněči. Mladí Boerové nenechali nic ze svých zavazadel v kraalu; měli v úmyslu vydati se na další cestu, nedbajíce snažných proseb Makorových.

Celá společnost se ubírala celou míli cesty mezi kukuřicovými polemi, jež byla vzdělávána domorodci, a mladí Boerové se nemálo divili uvědomělosti, kterou shledávali tak daleko uvnitř pevniny.

Asi pět mil cesty od osady přišli na louku porostlou hustou travou. Zde na rozkaz Makorův zbudovali domorodci kraal, totiž ohradu z dřevěných kolů, která jim sloužiti měla za příbytek. Opodál v rozlehlé planině zpozorovali několik sajek. Arnold a Jindřich se vydali bez meškání za nimi, aby opatřili pro celou společnost chutnou večeři.

Vilém se vydal raději do blízkého lesa, kde doufal uloviti něco tučnějšího. Makora a čtyři jiní domorodci šli s ním. Malá tato společnost se ubírala blátivou cestou k lesu. Na kraji lesa zpozorovali stopy hrocha, které vedly od řeky na blízkou lesní paseku.

Vilém se již nemohl dočkati, až se hroch objeví; v celém okolí se však ani jediný neukázal. Lovci zpozorovali toliko dva buvoly, kteří si hověli ve stínu křovin. Vilém měl tisíc chutí hned na místě je skoliti; chtěl patrně novému svému příteli a jeho lidem ukázati svou zručnost. Svého koně a psy nechal pozadu a sám spěchal na buvoly.

Opatrně se plížil k místu mezi lesem a pasekou, aby se mu buvoli nemohli ukrýti v křovinách. Když postavení své pokládal za nejvýhodnější, zavolal své psy, jejichž příchodem mínil vyplašiti buvoly a vehnati je na úzkou pěšinu lesní. Sotva zaznělo jeho znamení, ozvala se z lesa rána z pušky Makorovy, a domorodci se všech stran spěchali sem, zděšene křičíce. Kůň Vilémův se dal na útěk. Vůl, na nějž vsedl náčelník, strachy se hnal odtud. Tři psi, jež Vilém volal, přiběhli, pronásledováni jsouce divokou šelmou, která způsobila tolik hrůzy.

Buvoli se dali na útěk k lesu, několik kroků kolem Viléma. Mladý lovec jich však nedbal, maje před sebou zvíře vzácnější, jehož skolením by se stal proslulejším.

Byl to levhart, ženoucí se za utíkajícími psy. Šelma tato je nemohla dohoniti, jsouc zvyklejší činiti útok skokem. Zpozorovav lovce zastavil se levhart krátce a plížil se po zemi. Vzpřímená hlava zakrývala téměř celé tělo, a oči byly hrozivě upřeny na lovce.

Když se připlížil levhart na deset kroků, namířil Vilém na jeho čenich a střelil. Rána zahřměla. Levhart se zmateně otočil dvakráte neb třikráte; měl čelist přeraženou. Nejprve musil veškerou sílu vynaložit, aby překonal bolest, kterou mu rána působila. Potom rychle se sebrav pomýšlel na pomstu. Prudce se hnal na Viléma, který zatím poodešel asi padesát kroků, aby si znova zbraň nabíti mohl.

Sotva vpravil Vilém kouli do ručnice, byla již šelma u něho. Neměl však již kdy vytáhnouti nabíječ z hlavně a vpraviti pod kohoutek zápalku. Uchopil tedy ručnici a pažbou její se zoufale bránil. V rozhodném okamžiku mu přikvapil na pomoc jeho věrný pes. Veliký tarač, jménem Smoke, odvážlivě se zakousl do zadní nohy levhartovy právě v okamžiku, když se chystal jediným skokem rozsápati Viléma. Vilém nezmařil ani vteřiny; nasadil rychle zápalku. Ačkoliv učinil vše velmi zručně, ubohý jeho Smoke stenal již na zemi pod ostrými drápy levhartovými.

Vilém vypálil rychle ránu, a šelma se skolila na trávu nedaleko raněného psa, se smrtí zápasíc.

Ubohý pes měl přeraženou páteř a mnohá jiná nebezpečná poranění; zachrániv život svému pánu, obětoval svůj vlastní. Vilém byl velice dojat pohledem na skonávající své věrné zvíře, které krví zbroceno, stenajíc na pána svého smutně ještě pohlíželo.

Vzpřímiv se zpozoroval mladý Boer, že Makora zbraň jeho opět nabil; ukázav na skomírající věrné zvíře vzal svou zbraň a vzdálil se mlčky od náčelníka domorodců.

Odešel, aby pátral po svém koni; myšlenky jeho byly však obráceny pouze k ubohému Smokovi, a v očích se mu leskly bohaté slzy.